Únor 2010

Do třetí nohy

28. února 2010 v 19:37 | renuška |  Přišla Múza
... volně navazuje na "Permanentně zamilovanou" ...
Na začátku června mi bude čtyřicet, ale nevypadám - udržuju se už od puberty a musím říct, že se mi to moje týrání a věčná péče o tělo vyplatily. Jmenuju se Denisa a dělám na finančáku společně s Karolínou, Andreou, Romanou, Adamem, Tomášem a s dalšíma pár lidma.
Nikdy jsem nemínila shnít zaživa, vůbec, když jsem viděla, jak ženský kolem mě ve věku mý mámy byly strhaný, chodily v krepsilonovejch zástěrách, kolem květákový hlavy uvázanej šátek "na Nasťu", věčně na zahrádce, okopat mrkev a petržel, obstarat chlapa, slepice a jinou havěť a jediná kultůra pro ně byla návštěva hasičskýho bálu ve vedlejší vesnici. V bílý halence zapnutý až ke krku a sukní do půl lejtek - už tenkrát mi vadilo, jak to šíleně deformuje postavu, tenhle "slušivej vohoz", jak říkával táta, když se mamka chtěla vyfiknout. Já teda osobně nic proti lidem z venkova nemám, však jsem sama jednou z nich, ale když se naskytla příležitost odejít do města, neváhala jsem ani na vteřinu. Sbalila jsem si řasenku, fialový lodičky od sestřenky a pár drobnejch z prasátka - keramickýho - a šla jsem. S Arnoštem.
Arnošt byl chalupář, o dvacettři let starší jak já, jezdíval s rodinkou do tý naší prdele na chatu a já jsem si vždycky snila o tom, jak si takovýho chlápka nabalím. Prachatej, fešák, na svůj věk solidně vypracovanej, boží bourák - myslím, že jsem poprvý viděla Mercedesa právě díky němu - jinak u nás jezdili Trabanti, Varťani a Škodky. Teda, kdo měl prachy. Bydleli kousek od nás, takže jsem si vždycky v létě vychytala, když sekal zahradu a vyvalila jsem svoje pevný trojky pěkně na sluníčko ... a na něj. Musela jsem tyhle lapačky stíhat do čtyř, než se naši fraceli z fabriky, jinak by mě fotřík hnal a matka taky. Do děvek mě nadávali i pak, ale to už mi bylo ukradený. Protože se chytil, pochopitelně.
Slíbil, že se rozvede, že mi sežene práci a blablabla. Sehnal - garsonku. Na občasný návštěvy si zval svý kámoše z práce - samý manažéři a inženýři a takový ty kravaťáci. Moc se jich tam nevešlo, ale dost na to, aby naše mejdany začínaly v pátek, končily v neděli a já si ji další čtyři dni kurýrovala. Hajzl si mě vydržoval, platil všechno, i chlast. Nebejt pití, tak tohle dlouho nevydržím. A nebejt Karla.
Karel byl Arnoštův kolega z práce, starší, ale podstatně férovější a zvláštní - vždycky se držel stranou. Jen tak divně koukal. Pozdějc se mi přiznal, že mu mě bylo líto. A pak už chodil sám. Ostatním jsem přestala otevírat, Arnošta poslala za manželkou a vodku s džusem jsem popíjela už jen s Kájou. Poměrně rychle jsme si na sebe zvykli a na naše malý dvojčata taky - Rebeka a Andrej se narodili o měsíc dřív, ale dohnali to a teď z nich jsou skvělý dvacetiletý vysokoškoláci. Bydlej na kolejích, v podstatě o nich už vůbec nic nevím. Karel se na starý kolena zbláznil do golfu, takže každou volnou chvíli tráví na greenu a já jsem doma sama. Někdy kolikrát i celej tejden vidím jen lidi z práce a ani se mi odtamtud nechce odcházet. Doma mě čeká jen sterilní byt vybavenej nejmodernějším zařízením a lednice plná kvalitní whisky a jinejch sraček. Zahřejou, dovolej zapomenout, rychle s nima usínám - horší jsou ty procitnutí. Ale už jsem si zvykla. Dokonce se mi podařilo ukecat Karolínu, abychom si nechaly udělat permanentní make-up, abych po probuzení měla víc času se probrat z kocoviny a nemusela se bát, že si vypíchnu oko řasenkou. Vypadá to obstojně a za ty proležený rána to stojí.
Andrea s Romanou z práce mě moc nemusej, to vím; Karolína je taková znouzecnost, ale taky jediná kámoška. Karel je žárlivej jak sviňa, s chlapama se nesmím vůbec bavit, tak jsem ráda, že aspoň Karolíniny někdy příšerně slepičí řeči mě odvedou od myšlenek na tu zatracenou zlatou klec pryč. Už několikrát se mi přiznala, jak mi závidí, že prej všechno mám - zlato, stříbro, drahý kamení, jezdíme na dovolený několikrát v roce pěkně za tropickým sluncem. V zimě lyžovačka v Alpách, každej máme auto, dost dobrý auto, děcka na vejšce, fitko a bazén v baráku, prej "Co ještě chceš, Deniso?"

Co chci? Okopávat mrkev a celer, krmit králiky a mít na hlavě květák. Rebeka s Andrejem by byli na zahrádce se mnou a všechen ten chlast by zůstal u Karla v bytě.

Už zas mluvim z cesty, sorry! Potřebuju vypnout. Absolutka dobrá. Tak "Na zdraví!"



Permanentně zamilovaná

27. února 2010 v 20:28 | renuška |  Přišla Múza
Denisa s Karolínou z práce ten permanentní make-up mají, teda jen ty vytetovaný rádoby elegantní obrysy rtů, linky kolem očí a pak obočí. Že prej se po ránu nezdržujou tolik u zrcadla a můžou si dýl poležet. No nevím, mně se to moc nelíbí, takže jsem jediná z oddělení, která chodí do práce nalíčená normálně. Jsme tam totiž holky čtyři. D., K., já a Romana. Jenže Romaně je padesátosum a na to, že se nemaluje a vlasy si stříhá jednou za rok sama "podle voka", jak říká a hrozně hlasitě se u toho směje, jsme si my i chlapi, co jsou s námi na patře, už zvykli. Ale ať je jaká chce, tak z těch tří je mi nejbližší.
Ona neměla nikdy moc lehkej život, táta ji vychovával sám, prej máma byla jaksi do větru, a tak Romana na ledasco v životě pohlížela spíš mužským pohledem, což na jednu stranu mělo nesporný výhody, ale na druhou v ní jen dobrej detektiv objevil ženskost a něhu. Když jí bylo nějakejch sedumnáct, poznala Ivana. Kdysi - při jedný firemní akci - se trošku picla a pak si mi docela detailně vylila srdíčko a já si říkala, že jestli mám vůči někomu mít respekt, pak je to právě Romča. No dál - Ivan byl prej celkem dobrej kluk, trochu nuda, ale měli stejnej smysl pro humor a ve svým věku už i docela shodný názory na život. Rádi chodili na tancovačky a ty jejich čaje o pátý, než došlo na tu tehdejší klasiku. Ochrana žádná, zkušenost taky nulová a najednou byli v očekávání. Jenže v šestým měsíci - myslím, že říkala, že v šestým - jeli za rodičema na Moravu, měli pár týdnů po svatbě a samozřejmě ten autobusák usnul a bus strhnul do příkopu. Ivan je od tý doby na vozejku, jsou bezdětný a Romana chodí do práce denně strhaná jak pes, ale přece ta její optimistická nátura nad chmurama vítězí a i přes nepřízeň osudu a nenalíčený oči je ona prostě v poho.
Vždycky, dyž mám ňáký trápení, tak si přísně zakazuju, abych s ním za Romkou chodila, jenže ona je prostě jak rentgen a vidí do mě a pozná, že mi není nijak blaze. Denisa s Karolínou jsou pipky a i když jsou obě vdaný a maj děcka, říct jim, že mě ten život můj někdy sere, to by nepochopily. Romče nic řikat nemusím, ona za mnou přijde dycky sama a pohladí mě po tváři jako by to byla moje mamka. Mám ji ráda. K vánocům jsem jí koupila krásnou drahou voňafku, jemnou, aby nenarušila tu její osobitost a prý ji má pořád v krabičce, nerozdělanou. Už šest tejdnů! Romana vůbec neměla dělat na berňáku, měla bejt psycholožka. Protože ona mě tak parádně rozebere během tý půlhodinový pauzy na voběd, že domů odcházím absolutně srovnaná a na chvíli snad i šťastná. Pravidelně, když jí začnu vykládat a nebojím se zajít do intimností, protože jí důvěřuju na maximum, skončíme u stejný dijagnózy.
Martin ji moc rád nemá, proto ji ani nezvu na návštěvu. Vlastně u nás byla jen jednou, když on byl někde na školení. Prej! Martin - jo, sorry, to je můj přítel už dobrejch dvanáct roků, máme spolu byt, auto, akvárko s pár tlustejma divnejma rybama, který nesnáším, a hlavně máme Báru. Culíkatou modrookou Báru, kterou miluju nadevšechno a nikdy bych nedovolila, aby jí kdokoliv ublížil. Barunce je devět, chodí do třetí třídy a strašně ráda tancuje, takže ji ve středu a v pátek vozím na kroužek, kde pilujou nový choreografie a tak. Chodí tam už druhým rokem a lektorka si ji nemůže vynachválit, počítá s ní snad i na ňákou celostátní soutěž a Barča je nadšená. A já jsem nadšená z ní. Jen Martin by radši, kdyby se věnovala akvaristice! Holka a rybičky! Hovadina!
Martin je zvyk. Železná košile. Romana nechápe, jak jsem s ním mohla vydržet tak dlouho. Jo, mohla, dokud jsem měla tu dijagnózu, tak to šlo. A pak už jsem si oblíkla tu košili. Nehodlala jsem na svým životě nic měnit, než jsem si po mateřský sehnala místo na finančním úřadě, kde kupodivu dělalo víc chlapů než bab. Víc ženatejch chlapů než vdanejch bab. Adam byl ženatej a Tomáš je taky ženatej. A voba jsou srabi jako já. Romka je moc dobře zná, však jsou s námi v tom pitomým oddělení, a ona je fakt dobrá pozorovatelka, tak si je snímne, když jsou u nás v kanceláři a schválně mi pak referuje, jak se z jejího pohledu ke mně ten den chovali.
Do Adama jsem byla zblázněná před čtyrma rokama a on do mě taky. Jenže on se rozvíst nechtěl, každý kafe, na který jsme šli, jsem ho pozorovala, jak se ošívá na židli a je jak na trní. Věčně hlídal mobil, věčně těkal očima kolem sebe, esli není blízko někdo známej. No a já jsem to Báře neuměla vysvětlit, že Martin je jaksi špatnej chlap pro její mamku a tak to vyprchalo a já jsem začala mít zase syndrom nedostatku, potřebovala jsem léky, který bych po hrstech užívala a byla zase šťastná. Jesti mě Adam něco naučil, tak to, že chtít po zadaným chlapoj, aby odcházel od svý ženy, je nesmysl. To byla škola života, povídala Romana. Tohle si pamatuj a až budeš příště ňákýho takových chtít, tak mu hlavně neber manželku! OK.
Proto jsem taky po Tomášoj nic nechtěla. Přišel sám. Hezounek. Se smutnejma vočima. Zejtra má svátek, ani mu radši nekoupím čokoládu, aby to nebylo moc závazný. Martin se mnou začal chodit, když mi bylo sotva dvacet a to jsem byla zamilovaná úplně jinak. Adam a moje láska k němu byla intenzivní hlavně pro ten dlouhodobej půst a zapomenutej pocit, jaký to je bejt do někoho blázen úplně napadrť. K Tomkoj jsem si nic takovýho nechtěla dovolit, takže jsem od začátku souhlasila s nastavenýma pravidlama - dobrý kámoši, super pokec a nic víc. Jenže když zjistíš, že si s tím člověkem extra rozumíš, když díky životním zkušenostem už na mnoho věcí máš opačný názor než v dospívání, když prostě poznáš chlápka, kterej Ti sedne jak ta prdel na nočník, tak se ho pak pouštěj!
Romana to na mně poznala hned - odhalila tu moji nemoc a bylo to v době, kdy jsem se podezřele často usmívala jak debil a Tomáš taky. A co? Dyť vo nic nejde, Romi, povídám ji, jsme kámoši, on je fantastickej, vždycky plácne nějakou hovadinu a já se z toho pomalu zlomim v pase. Má přehled. Mám dobrej pocit, když se s ním bavím, protože to není žádnej tupoun, ale chytrej chlap s vlastním názorem a solidním repertoárem slov. Má pamatováka, kluk. Umí psát hezký maily. Čím víc kladů, tím víc Romča kývala hlavou a věděla, že to tady je zas. A že se pak zas budu trápit, až Tomáš stáhne paty. A prdel. Řekla bych, že to stahování už začalo.
Martin odjíždí někdy příští měsíc zas na jakýs školení, povídal, že tam bude na tři dny - vsadím boty a zimní kabát po prababičce, že ta jejich vnadná sekretářka pojede taky. Aby asistovala - mu. Aby pomáhala - mu. Já už na to kašlu - mu. Až bude pryč, pozvu Romanu k nám. Uvařím ňáký dobrý těstoviny, zahrajem si s Bárou "Člobrdo nebrdo" a "Černýho Petra" a pudem spát. Uděláme si správnej holčičí večer. A v ložnici mi pak Romana nastaví rameno, já si jí na něj lehnu a budu bulet jak malá holka, protože ta mizerná diagnóza je tak šílená, až mě svírá krk. I teď, když o tom jen přemejšlím, tak je mi do pláče. Protože její léčba je debilně nemožná a já se budu nejspíš do konce života plácat mezi těma dvěma břehy. Než se utopím. Martin mě záchrannej kruh nehodí, Adam už asi taky ne a Tomáš se nejspíš bude bát.
Těsně před usnutím mi Romana zašeptá jednu kratičkou větu, kterou mi šeptá vždycky, když ukončíme ty naše rozhovory:
"Holka, tobě stačí ke štěstí jen strašně málo. Ty potřebuješ prostě bejt permanentně zamilovaná."

Po neděli se vobjednám na kosmetiku - zatím zkusím jen obočí. Tam se na tu stálost můžu spolehnout. Romana de se mnou!


Velký třesk

26. února 2010 v 13:27 | renuška |  Jak to vidím ...
Každé pondělí a čtvrtek zavítá do místní obce pojízdná prodejna pečiva. Vynikajících celozrných chlebů, křehkých koláčů, brokolicových šneků, kvásku a jiných dobrot. Řidiči vozu se střídají snad po měsíci, dokud nedostanou první výplatu. Jezdí čím dál ošklivější. Než si k nim stihnu vybudovat přátelský vztah a donutím je, aby se při pozdravení hezky usmáli, dají výpověď a já se musím snažit o prosluníčkování nového obličeje. Naposledy přijela paní - tu už znám. Jezdívá jen občas a většinou nové adepty zaučuje a seznamuje s prostředím. Není to nikterak výrazně krásná dáma, řekla bych - průměrný střed tuctové pětatřicítky z okrajové oblasti malého města s alergií na veškeré zkrášlovací prostředky a vyznávající přírodní přirozenost. Ale rohlíkům rozumí! Inu a tahle paní mě právě ve čtvrtek šokovala - radikálně změnila svůj nevýrazný vzhled rapidním zkrácením vlasů z polodlouhých na dvoucentimetrového ježka po celé hlavě! Fascinovaně jsem na ni hleděla a s úžasem se tázala, cože ji vedlo k takovému kroku. Prý o téhle kadeřnické změně uvažovala už déle, ale stále otálela, ovšem tentokrát ji manžel TAK naštval, že vzala strojek a bylo to! A bylo to! Vysmátá mi do pytlíku naházela pár kousků nedietních potravin a každá jsme pokračovaly svým směrem.
Odpoledne jsem na otočku jela do města a má cesta vedla mmj. kolem tetovacího studia, které jsem už dvakrát navštívila a pokaždé odcházela sice bolavá, ale spokojená. Mají dobrou otevírací dobu, fungují i v sobotu - přečetla jsem si vývěsku - a ceny jsou více než slušné. Popadl mě zvláštní nepopsatelný amok, který jsem jen stěží odmítla přijmout a násilně šla dál k původnímu cíli. Při chůzi se mi v hlavě praly různé části mého těla a hádaly se, která z nich by si zasloužila obrázek na věčnost. Jen levá lopatka a pravý kotník se usmívaly trapnosti situace, protože bojovat o něco, co už mají, jim připadalo zcela zbytečné. Logicky.
Týž den jsem s Járou v práci probírala problematické shánění podprsenek na rostlejší hruď a Jára mi poradil unikátní věci, z nichž nakonec vzešla jediná varianta: propíchnout si bradavky, do nich zavěsit háčky s natahovacím lankem (tzv. gumicuk), lanko vést kolem krku natažené tak, jak bych potřebovala. Tím ušetřím za prádlo a v podstatě budu mít svůj problém navždy vyřešený. Můj slepičí mozeček dokázal pracovat i s tímto nesmyslným nápadem a vzpomněl si, že kdysi - ne tak dávno - renuška koketovala s myšlenkou ozdobit své tělo piercingem právě do těchto citlivých míst. Nebo do nosu, aspoň malou pecičku. Jen kamínek.
Dnešek už není tak šílený, ale po změně, šoku, jakémsi velkém třesku toužím pořád. Udělat něco zlomového, čím prudce roztrhnu svoji dlouhodobě nudnou vizáž. Právě tahle potřeba mě vrací v čase o den zpět k prodavačce ovocných koláčů a jejímu střihu. Nebo klapce? Mých dlouhých vlasů bylo by mi nesmírně líto, proto bych váhala s krácením větším než dvacet čísel. Jen vzadu bych je stáhla, podél uší nechat - do podkovy, víte? A hodně ostré!

Šmrncovní střih, co jde i do culíku, paní kadeřnice!
Aby se mi k tomu hodila ta do nosu
naušnice.

PS: Říká se, že v případě žen dochází k zásadním změnám v situacích, které jsou emočně náročné; kdy je třeba udělat jakousi pomyslnou čáru mezi starým a novým. Nejsem si jistá, chci-li něco od sebe dělit, ale určitě vím jedno. Chci změnu! Za týden jedu do lázní - je úplně klidně možné, že se jí dočkám právě tam. Nestanu-li se do té doby tím štěkajícím psem, co by jednoho nekousl ...

Co bych za to (ne)dala?

25. února 2010 v 16:28 | renuška |  Přišla Múza
Dva vagony uhlí,
aby poslové špatných zpráv
nasedli do rychlíku,
opilí po rohlíku
odtáhli navždy do dálav.
... odkud už není návratu;
papejte - za mámu, za tátu ...

Tisíce falešných klíčů,
aby zámky od komnat třináctých
zavřely silou vůle,
lásku, co byla úlet,
pověsím na věšák na dveřích.
... jako župan, co po každé koupeli
do svého měkka mě obalí ...

Jednu obyčejnou pusu,
ve které nic víc nehledej,
než že ta láska z věšáku
jak v souboji pěšáků
neslyší povel: "Teď nelíbej!"
... a na poli kostkatém figurka bílá
černá ústa něžně políbila ...


Náhody

24. února 2010 v 12:38 | renuška |  Jak to vidím ...
Nic není náhoda - vše se má dít tak, jak se děje. Zkusme si na tuto myšlenku zvyknout a přijmout všechen ten ruch kolem nás za daný včetně momentů, které nám dělají čáru přes rozpočet, narušují zaběhlý stereotyp, dovolují náhle uniknout ze spárů nudy nebo se naopak do ní rázem okamžiku dostat.
Pochopitelně mám ráda náhody, které mi můj život mile okořeňují, které se stávají, abych z nich mohla čerpat a těšit se. A ona v podstatě ani ta zlomená ruka při pádu z druhého schodu před bankou, ve které mi odmítli schválit pátou žádost o úvěr na půl milionu (FIKCE!!!) nemusí být nutně blbou smůlou. Kdysi mi kamarádka darovala jednu pohlednici ze Slovenska, kdy na jejím líci byl tužkou vykreslený obrázek. Na něm je v pastičce chycena vypasená myš, resp. její krk, tudíž prdelka s ocáskem jsou "volné". Této prekérky využívá fronta myšáků stojících za nebožačkou, kteří se na ní sexuálně ukájejí. No a pod tímto výjevem je napsáno: " ... všetko zlé je na niečo dobré!" Jen se obávám, zda se milé "opečovávané" a přidušené myšce konání okolostojících líbilo.
Některé náhody vznikají jakýmsi naším přičiněním, kdy vyloženě potřebujeme, aby se budoucí čas nesl podle našich představ, tudíž náhody organizujeme tak důkladně, že se zadaří. Bohužel příliš moc snahy je kolikrát na škodu věci. Jindy se náhody objevují samovolně, bez varování a teprve tady je ideální mluvit o jakémsi osudu, který se plní. Osud není plánován námi, osud prostě je. A pokud se mu podaří přinést nám na stříbrném podnosu místo naleštěného jablíčka nějakou milou náhodu, je to krásné zpestření dne, ne-li celého našeho života.
Asi schválně směřuji tento tématický článek spíše k pozitivnu, k lepší, k hezčí půlce náhod. Nechce se mi totiž přemýšlet nad náhodami, které mají špatný konec nebo mizerný průběh. Které ubližují, likvidují, ničí, boří. Smutna kolem nás je i bez nich tolik, že pokud to jde, je ideální se mu třeba jen v úvahách vyhnout a přiklánět se spíše k laskavějším stranám jedné mince. A přece ve mě hlodá nějaká neviditelná síla, která říká: "Vidíš, dnes Ti vyrosla náhoda přímo před očima a Ty jsi ji nechala zvadnout." Kdepak, milá sílo, já ji zvadnout nenechala, jen jsem ponechala náhodu náhodě - zda si ji náhodou neuvědomí ještě někdo jiný. Má zahrádka náhod je pestrobarevná, okopaná, bez plevelů, v úhledně vysázených řadách a na tuhle by tam teoreticky zbylo místo, kdyby se našel správný zahradník!

Přeji vám z celého svého srdce, aby každé zakopnutí ukončil pád do náruče milého člověka, aby každé polití ochladilo vaši rozpálenou kůži, aby každá nečekaná poštovní zásilka byla plná vřelých slov a aby vaše budoucnost byla v rukou božího osudu a jeho laskavých náhod.

Myslivcova

24. února 2010 v 8:08 | renuška |  Přišla Múza
K "Rybářově" přibyla slabší sestřička ...
Našel jsi mě v dutých čočkách
svého puškohledu,
když na vysoké noze
stál jsi - na posedu.

Při sobě mnoho zbraní,
jen jednu jsi vytasil
a zkoušel jsi, kolik vydržím.
Zda mnoho mám či málo sil.

Inspirován nástrahami
bídáckého pytláka
jsem za tebou se ohlédla,
chytila se ti do oka.

V kamizolce zelený,
bez vystřelené náboje
za klobouk dal sis podprsenku
na důkaz nové trofeje.


Únorové "skáj"

23. února 2010 v 19:47 | renuška |  Snímánky
Každé ráno, které trávím v autě cestou do práce, si při jízdě stěžuji dětské společnosti, jež vozím do školy, že jsem zapomnětlivá a sklerotická matka, neboť pravidelně áchám nad vycházejícím sluncem (nebo jiným pozoruhodným divem přírody), které nemohu zvěčnit. Při mých slovech úžasu nad nádherou žlutého kotouče v mracích se dočkám akorát směšných pohledů a nepochopených výrazů "conatommamijakofurtvidíš?". Vysvětluji, že ta pomíjivá a neopakovatelná krása je něco božského a že až kluci vyrostou, prochopí, proč je někdy nebe tak půvabné a proč je spousta věcí venku tak okulibá lidskému vnímání.
Dnes ani včera jsem ale foťák doma na stolku nenechala a pěkně si ho přibalila do kabeličky. Původně měl snímnout ještě dnešní kostelní zátiší ve svitu vycházejícího sluníčka, ale protože povinnost je povinnost, musím se já i vy spokojit s pouhou polní scenérií.


Dva lidi - dvě ložnice

22. února 2010 v 20:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Shodou okolností jsem minulý týden narazila na článek, kde se problematika rozdělených ložnic řešila a názory čtenářů se to tam jen hemžilo. O jejich různorodosti není pochyb a pokud bych měla přiznat barvu, mně samotné by se taková představa ještě před rokem dost zajídala. Mnohé v mém životě ale během posledních pár let nabralo neobvyklý spád, někde jsem přibrzdila, jinde zrychlila, jedno jsem odmítla pro druhé a hlavně jsem zestárla. Ne však duševně, tady se cítím lépe než kdy dřív, spíš svým postojem a hlavně tolerancí vůči okolí.
Když jsme se před pěti lety s manželem domluvili, že se vzhledem ke stávající situaci (dva dospělí, dvě děti a dvě místnosti s maličkým WC coby azylem u tchánových) pustíme do stavby rodinného domu, bylo automatické, jaké místnosti by naše hnízdečko lásky mělo mít. Podle nepsaného pravidla jsme dle projektu za necelé dva roky vybudovali poměrně velký dům s dosud nedodělaným podkrovím, fasádou, dvorem, garáží, s obývatelným přízemím čítajícím: chodbu, technickou místnost, velký obývák s kuchyní, pracovnu, dětský pokoj, ložnici, samostatnou toaletu a koupelnu. Dostačující a zcela využitý prostor každého koutku. Vše tak, jak má být.
Mnoho lidí se na naše dlouhodobě plánované rozhodnutí dívá skrz prsty, nechápe je a mě to nepřekvapuje. Dosud bylo trendem fungovat tak, jak jsou generace partnerů zvyklé žít řadu staletí. Ačkoliv - ve středověku mívali páni i jeji ženy své komnaty a třeba i později bylo možné se setkat s průkopníky oddělených ložnic. Dnes je to situace spíše výjimečná a neobvyklá, na první pohled čiší odcizením a jakousi chladností vztahu. Ano, také mívám z naší dohody podobný pocit, ale ten umírá ve chvíli, kdy sama v klidu ulehám do své vlastní postele, neruší mě hudba, bez které můj muž neusne, neruší mě chrápání, které prozrazuje slastný spánek toho druhého, nikoliv však mě samotné. Nemusím se bát fyzických ataků ze snů, náhodného zazvonění telefonu či zkoušet ignorovat do pozdních hodin zapnutý počítač. Proti tomu já si mohu na svém přístroji pracovat bez omezení a zároveň s vědomím, že neruším klid mého muže; mohu se dosyta převalovat, prdět, funět, číst, hrát hry na mobilu ... atd.
Snad jsou to malicherné důvody a důkazy mizerné tolerance, ale my jsme kupodivu tímto řešením předešli spoustě hádek a zbytečných neshod a nyní si rozumíme mnohem víc. Protože se oba dobře vyspíme. Ráno se probouzíme s čistou hlavou, večer se neatakujeme rodinnými problémy, které se snažíme řešit během dne a ne v loži, které nám má skýtat místo k relaxaci a odpočinku. Jako bonus považujeme fakt, že naše osobní místnosti budou zároveň našimi pracovnami, chcete-li "trucovnami", kam si budeme chodit za naprostým soukromím, za vlastní prací, za koníčky.
Nabízí se choulostivá otázka: A co sex? Kdybych byla ironik, prohlásím, že kde nic není, ani smrt nebere :-). Tak hrozné to zase není. Zkrátka máme-li chuť, přijdeme na návštěvu nebo si najdeme chvilku během dne; rozdělení ložnic neznamená útrum milostným hrátkám (zvláště, bylo-li jich i během společného noclehu poskrovnu). Vše je jen v našich hlavách a budeme-li chtít vidět v této věci zásadní problém, uvidíme ho. Ani jeden z nás o to však nestojí, naopak se šíleně na tu změnu, na uspořádání interiéru (viz předchozí článek, kdy se při tom všem ještě stále nemohu vzpamatovat z té radosti z nově pořízeného stolu a lustru a lampy a křesla a kam časem přibyde ještě něco), na kýžený vlastní pokoj těšíme.
Zkrátka a dobře, v našem domě už nebude ani pracovna ani ložnice. Bude tam "U renušky" a "U peťánka". Dobrou noc :-).

Troufám si tvrdit, že téma oddělených ložnic je docela zajímavé a věřím, že diskuse pod článkem bude barvitě rozvedena. Na vaše potizitivní i negativní názory se už teď moc těším.


Made by OH

21. února 2010 v 19:01 | renuška |  Snímánky
... nikoliv však OH = olympijské hry, nýbrž OH = Ondra, Honzík.
Jak víte z předchozího vyprávění, sobotu jsem z části strávila mezi stoly, gauči, závěsy, květinami a vším ostatním sortimentem obchodního domu IKEA. Pro někoho nuda k uzoufání, pro jiného ráj na zemi. Konkrétně já jsem odcházela nadmíru spokojená a - pravda - lehčí o pár tisíc. Ještě přesněji, o tři páry tisíců. Ale zase mám fůru vychytávek i potřebných věcí, takže ... holky si vždycky své výdaje okecají :-).
S manžou jsme se domluvili, že vzhledem k tomu, že již nějaký ten měsíc (možná i rok) spíme odděleně, budou dvě původní místnosti v brzké době rekonstruovány tak, abychom měli každý svou "pracovnu". Podrobnosti v příštím článku. A právě kvůli inovaci došlo na nákup interiérových kousků, které mmj. čítaly i čtyři bílé rámečky, jež měly původně býti domovem fotografií synků. Jak mé počáteční smýšlení dopadlo, o to se chci s vámi podělit.
Kluci dostali za úkol namalovat spravedlivě po dvou obrázcích na kvalitní bílý karton, kdy obrysy měly zůstat černé a veškerý prostor kolem měl být vyprstíkován, tedy oďubkován dětským prstem namáčeným v příslušné (modré) barvě. Na námětu nezáleželo, nadhodila jsem tipy, kterých se oba kreslíři chytili a já jsem v konečné fázi ráda, že jsem ustoupila z původního nápadu obyčejných snímánků. Během práce mě oba kluci znovu dokázali, že se nepletu v jejich charakteru - důsledný a téměř stoprocentní Ondra musel mít vše ťipťop, Honzík zase chvátal v rámci svých možností, jen už aby mohl ukazovák nořit do kalíšku s temperou.

Výsledky jejich tvoření zatím stojí v houfu na budoucím pracovním stole, ale pokud se zadaří, již zítra budou mít své stálé místo na stěně nad ním. O tom, že z nich mám velikou radost, snad ani není nutné psát, to je věc jasná stejně tak, že po noci přijde ráno a po ránu ... snídaně :-D.
A jak se líbí vám?
... takhle vypadají všechny čtyři obrázky pohromadě ...
... Ondra je zvyklý malovat droboučké postavičky, takže pro něj bylo hodně náročné vytvořit jednu větší micinu; povedla se až na druhý pokus ...
... slon vyšel napoprvé a je boží /zvláště ten chobot :-)/ ...
... Hanýskovo sluníčko - manžel mě taktně upozornil, že ho mám vzhůru nohama, než pochopil, že ty dvě kolečka po stranách nejsou oči, nýbrž tváře :-) ...
... kvítek z Jeníkovy dílny ...


Kurník

19. února 2010 v 21:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak nabídka ke společné návštěvě koncertu BEP vás nikterak neoslovila, což mě nesmírně mrzí, ale nebudu malovat čerta na zeď, však čas ještě je a třeba se někdo ochotný ukáže.
Jinak se mi rýsuje docela fajnové jaro, které s předstihem začnu již zítra návštěvou Prahé, kde synáčci s manžou vyrazí na dárek od Ježíška aneb "Putování s dinosaury" a renuška se sestrou budou se procházeti a kochati sortimentem obchodního domu IKEA. Konečně!!! Pondělkem nám v téhle naší oblasti začínají jarní prázdniny, které strávím kupodivu v práci, nikoliv s dětmi, neb počet dní dovolené je díky předběžnému harmonogramu značně omezen a tudíž si je musím šetřit. Je to na pendrek.
První víkend v březnu se mi splní jeden z několika vytoužených snů - společně s "tričkovou" Katkou vyrazíme v pátek ráno směr Poděbrady, kde se v lázních dobrovolně a s nadšením podrobíme třídennímu programu pro relaxaci a zeštíhlení. Pochopitelně máme v plánu zajít do jedné super cukrárny, uvažujeme též o kinu, prohlídce městských kultur i pokladů za výlohou butiků ... zkrátka užijeme si pravý a nefalšovaný rozmazlovací holčičí mejdan.
Sobotu na to provětrám své nové plesovky na druhém a zároveň posledním bále letošního roku. Slibuji, že se pokusím o nějaké solidní foto, které jste po mně požadovali. Pro upřesnění, vyrazíme podpořit místní Základní školu, která se stala azylem mnoha rodičů i dětí z blízkého okolí.
20. 3. se vydávám spolu se skupinou nadšenců toužících po kultuře opět do hlavního města na divadelní představení "Maska a tvář" s Ondřejem Vetchým a Ivanou Chýlkovou v hlavních rolích. Že se těším, není snad nutné dodávat.
Díky chystanému pozdnímu návratu se navíc o den posouvá má účast na brněnské výstavě TechAgro, kterou mám absolvovat stejně jako před dvěma lety coby "pečovatelka o hrdla návštěvníků". Nástupním dnem jeví se pondělí; areál budu opouštět pravděpodobně ve středu nebo ve čtvrtek, zde ještě záleží na dohodě. Protože už vím, do čeho jdu, podpatky nechávám záměrně doma a beru si s sebou pohodlné balerínky, které možná nebudou ladit s pípou a kávovarem, ale to je mi víceméně jedno. Prostát na nohou cca 7-8 hodin bez tréninku není totiž žádný med.
Právě v tomto období má Ondrášek narozeniny, snad ho tedy nebude moc mrzet absence maminky; věřím, že si plánovanou oslavu vynahradíme o následujícím víkendu - slíbila jsem návštěvu kina a zapucnutí nějakým prima zmrzlinovým pohárem, a k tomu ještě navíc společnost velkého kamaráda, který by snad u nás mohl i přenocovat.
Počítám, že dojde i na akci "Velikonoční dílna pro děti a dospělé", kterou s ostatními maminkami pravidelně pořádáme ve vedlejší obci. Tahle práce je pro mě milou povinností, kdy sice večer padám do peřin jako podťatá, ale navýstost spokojená s průběhem náročného dne.
Na duben jsem avízovala zorganizování srazu spolužáků ze střední školy ( po ........... neuvěřitelných 15-ti járech), kdy z původního víkendového sedánku zůstane nakonec u sobotního mejdanu. Dále pak věřím, že opět s "kinovou" Míšou vyrazíme za tanečkem mezi mládež.
Málo toho není, ubrala jsem na zápřahu a začínám pociťovat zakrňovací manýry. Pravda, mám prostor uchýlit se s knihou kamsi do liduprázdna a konečně zase číst, ale vše jednou omrzí. Pár dní nazpět jsem se přistihla, jak upadám do představ, ve kterých cítím čerstvý les, vidím známou vyšlapanou pěšinku do kopečku, po které vedu kolo, majíc v uších sluchátka, pozorujíc přírodu ... a náhle jsem celým svým "já" zatoužila po jaru, které mě konečně dovolí vyjet do světa. Jestli jsem si totiž na začátku roku něco slíbila, tak mimo jakéhosi užívání zkrášlovačů života (tzn. koncerty, masáže, divadla atd.) chci pořádně šlápnout do pedálů a projet v rámci svých možností kus nepoznaných zákoutí našeho kraje.

Tož asi tak ... kokodák.

Sháním parťáka (čku)!

19. února 2010 v 11:46 | renuška |  Jak to vidím ...
Právě jsem zjistila (jsem blesk!), že 16.5. v neděli hrají v O2 aréně v Pze mí nejmilejší z nejmilejších Black Eyed Peas. A protože jsem srab obecný, nechce se mi jet samotné a hledám jednoho či více dobrodruhů ochotných sdílet se mnou pár hodin live nadupaný muziky těchto úžasných hudebníků. Vyskytuje-li se mezi vámi někdo, kdo by byl ochoten tuto zábavu se mnou podstoupit, dejte vědět včas, ať rezervujeme vstupenky (osobně jsem pro ty kapánek dražší za cenu větší kvality "pozorování").
Vaše renuška

Info ke koncertu here:

Und die kleine ochutnávačka:

Ofoukat, osahat, opíchat ... a oplácat

18. února 2010 v 14:13 | renuška |  Ze života J.A.R.
Přišlo jaro. A s ním roupy. Jinak si Jaroušovo chování neumím vysvětlit. Jakýkoliv fyzický či snad nedej bože důvěrně intimní kontakt komentuje předem se slovy, že mu po těle naskáče vyrážka a tím se mě snaží do sebe odpoutat. Naiva! Občasné laškování vrstevníků pro pobavení nejen jich dvou, ale i obecenstva, není sem tam od věci. Ovšem dnes se Jára rozjel nevídaným způsobem a podotýkám, že jeho pokožka má stále stejný dezén a žádné flíčky jsem dosud nezpozorovala.
Kapitola první - OFOUKAT. To je příběh krátký, jednoduchý a nevinně hravý, až téměř dětinsky vyznívající. Přepočítávala jsem filtry, jejichž stav měl Anděl navýšit doplněním z jiného skladu. Věnuji se číslům, poctivě zapisuji údaje, když v tom ... představte si dutou, cca metrovou tenkou trubičku, asi o průměru 7 mm, jež mi sahá téměř k pravému uchu a při tom z ní vychází prudký vzduch, který mě samozřejmě leká k poskočení na místě. Druhý konec trubičky nachází se v ústech Jardových, který do ní onen vzduch foukáním vhání. Ach, to byla legrace ... !
Kapitola druhá - OSAHAT. O pár minut později má Jarouch telefon, volá zákazník skrz rest ohledně dodávky olejů. Přiznávám, je to nedostatek nás obou. Jak jej vyřešit? Ideální je vzít zvonící telefon a hodit mi ho za výstřih, abych si pokárání vyslechla já. Ovšem, jsem diplomatka a především úžasná a dokonalá žena, takže z boje vycházím hrdě a vzpřímeně a veškerou vinu házím na zmetka, co se skrývá kdesi ve skladu a strouhá mi mrkev. Po ukončení hovoru hodlám vrátit mobil majiteli, a tehdy mě napadá: kam ho hodil, odtamtud si ho i vezme. Poctivě zandávám aparát za okraj podprsenky, aby jeho půlka byla skryta a kráčím kupředu k Jardovi, vyprsená a vysmátá. Než mi prostě sáhne podle obrysu těsně pod skrytou část telefonu a vytlačí ho ven do své volné dlaně. On se klidně dotkl mého ňadra! Je toto možné?! Vždyť bude mít kopřivku!!! (Stále na jeho zdraví beru ohledy, jaká jsem já hodná děva.)
Kapitola třetí - OPÍCHAT. Ideálním bodlem uznává můj drahý jakousi koncovku hadice, kterou mrštně vyhazuje od země ke stropu a kupodivu to vychází tak, že se píchadlo zastavuje v místech, kde mám ruku - pích. A ještě jednou - pích. A teď i do košile, čisté, vyprané, vyžehlené - pích. Ježek je to, ne Anděl. Andělé nepíchají.

A tak jsem si sama pro sebe a své potěšení napsala kapitolu čtvrtou - POPLÁCAT. Když se Jarouš kolébal s krabicí kanystrů s oleji v náručí ven ze dveří a neměl se jak bránit, laškovně jsem ho poplácala po prdelce, abych z toho jara taky něco měla. Dosud jsem bez pupínků, naopak mám prima náladu a doufám, že ve stejném rozpoložení budu se nacházet i dny další nejen já, ale i ten pán, jež mi dal příležitost o něm zase něco pěkného napsat.

Lady GAGA - Bad Romance

17. února 2010 v 20:04 | renuška |  Jak to slyším ...
Mimo klasiky a nadčasové kvality podléhám i současným hudebním trendům, kdy tahle interpretka si mě omotala kolem prstu jako mnohé další. Kromě jejího neprůstřelného a skvělého image mě na ní baví hlavně její barevnost, jak je neuvěřitelně kreativní, přizpůsobivá, proměnlivá a v neposlední řadě taky dost muzikální. Ať si každý myslí, co chce.
Dávám její nejnovější hitovku, která je absolutně fantastická (nepíšu tohle u každé písničky, kterou vkládám na blog?) a nejvíc mě dostává chytlavým refrénem a takovým jakoby rozmazleným zpěvem "I want your love, love, love, love, I want your love" (je to někde z kraje). A pak samo ta úžasná francouzská vsuvka, ta je taky senzační.
No nic, dost hovoru, pusťme se do poslechu :-).


Kardiochirurgická léčba pacienta v zimním spánku

17. února 2010 v 14:08 | renuška |  Přišla Múza
Mám nápad,
jak zahnat
krutou zimu.
Srdce si omotej kapkami Ginu.

Rázem
je zmizen
ospalý pán.
Ty ještě zíváš? Nekapkuj sám!

Do ouška
jak rozbuška
střílíš díky,
když opile saháš mi na faldíky

a líbáš,
a koupáš
se v Ginu už celý.
Roztál jsi. Máme, co jsme chtěli.

očima renušky

16. února 2010 v 12:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Mají modrou barvu utopenou ve světlých řasách, kdy jejich tuctovost je téměř přehlédnutelná. Musí se jim pomoct na svět, trochu upravit řasenkou nebo ještě lépe nějakými výraznějšími stíny, aby pak dominovaly celému světlému obličeji - i tehdy však soupeří s několika pihamy na levé tváři, které ke mně patří už od útlého dětství.
Jsem za ně vděčná, zrak je dar jeden z nejvzácnějších, ale přece bývají občas zaslepené. Nevím, jak to dokáží, ale umí mě obalamutit a dokonce se naučily i lhát. Vidí realitu, ale neprozradí mi ji a nechávají mě žít s vědomím, že je život kolem mě jiný, nepatrně upravený tak, aby to vyhovovalo především mému srdci. Tato milosrdnost mě nesmírně těší, ale občas bych uvítala férové jednání, abych pak nebyla vyvedena z míry zkresleností celého dění, prozrazenou skutečnou tváří pravdy.
Třeba ta jejich hloubka - tedy, prý jsou hluboké. Jak pro koho. Kdo ji v nich hledá, najde ji. Kdo je ochoten se do nich ponořit více než jen běžně, pravděpodobně se dočká bezednosti. Nevím přesně, kolik (ne)plavců se kdy rozhodlo okusit své síly a plavat, ale s největší upřímností si sama sobě přiznávám, že 99% z nich (i kdyby byli jen dva) začalo ztrácet dech příliš brzy a coby tonoucí hledali stébla k záchraně života. Dušičkové hrnečky jsou zatím prázdné a já začínám podezřívat duhovku se zornicí i bělmem, že v sobě ukrývají strašidelnou příšeru, která vetřelce vyplaší dřív, než poznají jejich pravou chuť a opravdovost.
Očima se prý lze podívat do duše člověka - je-li mu veselo, úzko, ospale, šťastně, vzrušeně. Odráží se v nich čisté rozpoložení, které se v některých případech dá velice dobře schovat za nacvičené masky. Zoufalé snahy o radostný výraz, zkrocené jiskry v rozjásané náladě. Jen dobrý divák a znalec v nich umí číst a nacházet beze slov jejich obsah. Zvláštní, že nemám tendenci je pozorovat ve chvílích, kdy je mi báječně, kdežto v okamžicích smutku a bolesti na sebe koukám do zrcadla a věnuji se jim až příliš důkladně. Ráda bych je někdy viděla, jak se tváří během rozkošného milování naplněného vášní a láskou, nebo jak vypadají, když se doopravdy smějí. Když touží. Když zpívají nebo čtou. Když sledují Ondru s Honzíkem během dětských lumpáren, které se z průšvihů mění na legraci.

Mám renuščiny oči ráda, jen se přimlouvám, aby mi konečně začaly podávat správné informace, nebo je budu místo zdobení vrásek od smíchu zalévat slzami, po kterých nevykvetou. Po kterých pálí a červenají, smutní a ztrácí na hloubce, protože veškerý obsah z nich vyteče ven. Co když na skokánek konečně přijde někdo, kdo se v nich bude chtít potápět a místo laskavé tekutiny narazí na tvrdé dno?

Provazochodkyně

15. února 2010 v 13:07 | renuška |  Přišla Múza
Ověšena tisíci cingrlaty
prochází váhavě pod špagáty,
kde jejich konce končí a začínají
ve výškách hlubokých, až dech se tají.

Útrpně, se strachem v mokrých dlaních
vzhlíží k nim, hledá, co je na nich
tak strašného, že se tolik třese.
Že z provazu spadne, že ji neunese?

To lano se pro dívku s vlasy až po pás
změnilo na cizí osudnou propast,
ve které místa je více než dost
pro ty, co srdce maj´ kůži a kost.

Snad pro ten ostrý chlad pod kotníky
sahá si na věšák na deštníky
pro paraple s krajkou od nevěsty
a po špičkách snese se na konec cesty.

Jáma se za ní do lana schová,
a ona ač stejná, cítí se nová,
ověšena tisíci cingrlaty
těší se vítězstvím nad špagáty.

Ententýn Valentýn

14. února 2010 v 23:02 | renuška |  Snímánky
Počítá se 14. únor i 15. února? Nebo mě obdarovaní pošlou do paďous? ... Kdeže, to by jim strach nedovolil! A když jim pod nosem zatančím piruetku s talířem srdíček v ruce, tak mi třeba ten jednodenní skluz odpustí. Hold, když to letos vyšlo na neděli, ten slavný svátek Valentýna ... Ono po pravdě, kdybych měla jednat upřímně, tak bych obšťastnila malým prezentem jen ty vyvolené, ovšem vypadalo by to poněkud trapně, kdybych té zbylé skupině řekla: "Smůla! Tebe nemám ráda, ty nic nedostaneš!" A tak si na mém srdci smlsnou všichni s tím, že ti, ke kterým jsou mé city intenzivnější a milejší, to jistě poznají ... na jazyku.
Že nevíte, kdo jsou ti šťastlivci, které zbožňuji? Ale víte, moc dobře víte. Jsou to přece moji drazí kolegáčci z práce, kluci moji. Spolek miláčků a slizounů, a to v poměru 4:3, kde ta čtyřka dělí se ještě na dva/dva. Máte spočítáno? Já taky. Teď už jen, aby jim mé sladké tvoření chutnalo :-).


Dancing Queen

14. února 2010 v 18:59 | renuška |  Jak to vidím ...
ABBA: "You can dance, you can jive
having the time of your life.
Oh, see that girl, watch that scene,
Diggin' the dancing queen. "
(Můžeš tančit v rytmu jivu
a výborně se bavit
Podívejte na tu dívku,
sledujte tu scénu -
pohleďte na tančící královnu!)
Tančící jsem byla a královna přinejmenším taky, jen se to veřejně nevědělo, neb žádná nebyla oficiálně zvolena. Takže jsem se vybrala a odekorovala sama, což mi nečinilo nejmenší potíže. Stejně jako fakt, že mi úderem půlnoci začaly překážet lodičky a zbytek večera jsem proběhala a protančila bosa a za odměnu si domů odnesla centimetrovou třísku v pravém chodidle, kterou jsem zpozorovala až po tolik potřebném spánkovém odpočinku.

Na jeden ze dvou letošních plesů jsem si nechala ušít přenádherné černé princeznovské šatičky, kdy už jen ty mi dokázaly tak báječně zvednout náladu a dopřály mi dostatek sebevědomí současně s pocitem, že jsem skvostná :-). Společně s manželem a ještě vám známou "tričkovou" Katkou a jejím mužem vyrazili jsme do velkého krajského města na ples Integrované záchranné služby. Pány ve stejnokrojích se to zde hemžilo - od hasičů přes policisty, různého věku, ale veskrze velice sympatického vzhledu. Mnozí z nich se přišli pobavit, ale část jich zde byla z důvodu okouzlit přítomné svým hudebním talentem, neb byli součástí velkého vojenského orchestru. A že hráli! V mezičasech se bylo možno nechat podmanit místní cimbálovkou, jejíž poctivě rostlí houslista a basák byli velmi sympatičtí a energičtí pánové, kteří společně s ostatními členy malé kapely dokázali strhnout k poslechu i decentnímu pohupování snad i naprosté mračouny. V malém sále probíhal celý večer koncert revivalové kapely, která se střídala s DJ-em a ani zde to nebylo k zahození.
O kulturní vložku se postarali jednak profesionálové v oboru standartních tanců, dále pak netradiční spolek mladých lidí věnujících se tanečně-bojovému umění Capoera (nejsem si jista, zda je to správně napsáno). Nadchl mě tým postarších pánů - mužoretů, jimž by jejich elán mohl závidět kdejaký náctiletý - deštníky létaly vzduchem, bílí motýlci se vyjímali na černých tričkách a jiskry v jejich očích prýštily všemi směry. Absolutní špičkou večera byl pro mě černočerný černoch v bílém obleku, který se svou exotickou partnerkou předváděl brazilské a argentinské vášnivé tance a v závěru společně s další kolegyní pobavili a hlavně fascinovali ukázkou tradičního kranevalového reje z Ria De Janeira. Pevné natřásající se prdelky, všude samá třpytka, velké péřové čelenky a jakási křídla v jasných pastelových barvách ... no úžasné. Jako třešinka na dortu se pak představil světově uznávaný imitátor Michaela Jacksona a jeho moonwalku. Patnáct minut bezkonkurenčních pohybových kreací a skvělá image mi dovolily aspoň pro tu dobu zapomenout na to, že mistr už není mezi živými. Show se vším všudy, včetně klasické bílé rukavice, krátkých nohavic a ruky v rozkroku. Naprostá dokonalost.
Když ještě zmíním pult s míchanými nápoji, výběr mezi kuřecím řízkem a kuřecím soté se žampiony nebo sklenku šampaňského na uvítanou ... Co chtít víc? Báječně protančený večer ve společnosti skvělých přátel, nálada a radost z pohybu, z hudby, ze smíchu, která se stupňovala tím víc, čím víc zakaboněných lidí jsem kolem sebe viděla procházet. Pryč se strohostí, parket patřil nám (i přes nechtěný úraz, kdy manžel na poslední chvíli chtěl vzdát mou druhou otočku, ale já jsem o jeho úmyslech nevěděla a prudce mu rukou vrazila do úst - následkem toho má muž nyní prokousnutý jazyk, který si včera dobrých pár minut koupal v krvi a ránu pak zkoušel vydesinfikovat slivovicí se slovy: "Au, au, to to štípe!"), ruce nahoru, výkop sem, výkop tam a ingnorace sucharských pohledů naším směrem. Sobotní večer stál za to a pokud dobře počítám, je to už třetí týden v pořadí, kdy se mi víkend takhle prima vydařil. Víc takových - mně i vám.



Zatáčka vlevo

12. února 2010 v 19:33 | renuška |  Snímánky
... a když značku neposlechnete a těsně za ní odbočíte vpravo, dostanete se přímo k renušce ...

Repe-Té

12. února 2010 v 10:39 | renuška |  Přišla Múza
Už jednou jsem se s Tebou rozloučila a v posledních řádcích psala, že i přes nastávající odstup máš u mě dveře dokořán. Považovala jsem to totiž za naprosto přirozenou a navíc i vytouženou věc, aby ses mi vracel. Jen jsem si asi špatně uvědomovala příchuť průběhu všech těch dalších comebacků.
Pochopitelně nelze nic zopakovat a chtít po Tobě, abys kolem mě plul ve stejném tvaru nebo vzbuzoval ve mně tytéž pocity, jak tomu bylo dřív. Já i Ty, neviditelný a nehmatatelný, ale přece vnímatelný sen jsme se změnili, naše vzájemné souznění nám mimo krásna dopřálo hlavně mnoho zkušeností, které byly různobarevné, různopříchuťové a různopocitové. Nevím, jak takové poučení přijímá sen, ale v lidech zůstávají ty nejzásadnější prožitky na dlouhou dobu schované.
A snad právě proto jsem věřila, že když si Tě znovu nechám zdát, když nám dovolím znovu spolu být a mít se rádi, těšit se sebou navzájem, že nám bude zase fajn. Právě kvůli těm ukrytým vzpomínkám, které s Tebou přicházely a neopouštěly mě ani mimo Tvou přítomnost. Ano, byly i momenty, kdy jsem snít nemohla - uznej sám, že žít stále ve světě fantazie nelze - člověk musí fungovat hlavně v reálu. Tebe jsem si pouštěla v mezičasech, kdy mi potřeba zaplnit prázdnotu v myšlenkách velela, ať vstoupíš. Věř mi, že jsem se na Tebe vždy těšila a radovala se, když jsi zaklepal na pomyslná vrátka, abys vešel dál. Snažila jsem se Ti připravit pohodlné posezení do křesla ve tvaru srdce, Ty ses tam zavrtěl, uvelebil a rozkošnicky se rozvalil do všech stran. Zvláštní, že mě to nikdy netlačilo, jako bys snad ani nic nevážil! Jak taky, když jsi neviditelný?
Bohužel jsem si zapomínala uvědomovat jednu důležitou věc, které jsem nevěnovala téměř žádnou pozornost - začala jsem si na Tebe zvykat, ba přímo nezdravě se k Tobě upínat. Spoléhala jsem se na Tebe, že mi vždy budeš k dispozici, že Tvá láska ke mně bude stále tak čistá jak čistá byla ta má. Věřila jsem svým myšlenkám, že Ti je se mnou dobře a že Tvé nutné odchody pryč kvůli volnosti nás obou jsou nezbytné jen pro naše dobro.
Bohužel závislost je děsná mrcha a já najednou pociťovala stále více nepříjemno, zvláštní druh žárlivosti - dá se vůbec žárlit na sen? - že se o Tvůj půvab a rozkoš musím ještě dělit s někým jiným. Že si Tě vlastně může snít kdokoliv a Ty se mu díky představám dotyčné osoby přizpůsobíš stejně jako nylonové silonky stopadesátikilové dámě v letech. Já vlastně vůbec nemám tušení, zda takový sen, sníček, sníneček může být věrný. Nikdy mě nenapadlo se Tě na to zeptat, ale protože jsem teď ve fázi podobného uvažování, začínám nabývat dojmu, že je zle. Ty máš totiž s člověkem společné jedno - nelze Tě vlastnit, mít. Jsi sám sebou a jsi schopen se rozdat, ale ne nechat napospas. Máš stejné právo na svobodu, na rozhodnutí, zda se mi ještě chceš zdát, zda stojíš o to, abych si Tě snila zrovna já.
A proto nejspíš zkouším včas zabrzdit a zvolnit, než zastavím úplně, vezmu Tě pomyslně do dlaní a vypustím ven. Do oblak, do vzduchu kolem nás, do vesmíru, do světa, do života, kamkoliv budeš chtít letět. Dělám to podruhé a je to možná ještě bolestivější než když to byla premiéra. Tvůj návrat byl pro mě úžasným darem, ale také nesmírně vyčerpávajícím zážitkem, kdy jsem sama v sobě musela řešit, zda Ti opět podlehnout nebo zůstat nad věcí.
Nelituji ničeho, můj drahý sne, nechci vracet čas a zkoušet měnit. Vše mělo být tak, jak bylo; Ty, já, všechno vně i kolem nás. Nikdy na Tebe nelze zapomenout pro to, co jsme si dali. Teď už je ale nejvyšší čas roztáhnout křídla a letět. Šťastnou cestu, můj nejmilejší sníčku!