Terapie formou fyzického vyčerpání + aktualizace: fota

31. ledna 2010 v 19:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Sice mi bylo řečeno, že nejideálnější je si vylít hlavu, ale tak obyčejně jsem svou rozbolavělou dušičku nemohla odbýt. A protože se vyhlídky na sobotní den rýsovaly od rána zajímavě, rozhodla jsem se si dopřád si solidní dávku pohybu, který mi jinak zas až tak blízký není, resp. je ho méně než by bylo záhodno.
Vyjma úklidu - dopoledne jsem musela s překvapivě náročným a upoceným pachtěním dát do pořádku alespoň jednu, nejobývávanější místnost, kde se zdržujeme o to víc, že je tam coby v jediném pokoji domečku čisto. Navíc to máme blízko k jídlu, k pití a ... ke gauči.
Od půl druhé do pěti byl čas vyhrazen lyžování - využíváme jednu blízkou soukromou sjezdovku, kde se o vysokých kopcích sotva dá mluvit, ale na vyřádění a dání si do těla při ceně 30,- Kč/hod to naprosto stačí. Kluci se díky tatínkovi letos poprvé postavili na lyže a vcelku suverénně si na svahu počínají. Pochopitelně bez hůlek, bez snahy zatáčet sjíždí šupem celou trať, aby ve finále pošklebky vyhledávali dojíždějící maminku, která předpisově korzuje a opatrně naklání své neforemné tělo zleva doprava. Honza navíc zcela upřímně a typicky dětsky řičí na celé širé okolí, když zdraví své rodiče, tudíž všichni, kteří dosud nevěděli, že k sobě patříme, díky Jeníkovi naše rodinné vztahy dávno znají. Největší obavy - tedy nasedání na vlek (pomu) - už dávno vzaly za své a po prvních třech pádech už nejen já, ale i kluci vyjíždíme bez újmy do míst, která uznáváme za vhodné k opuštění hadice s kotoučkem. (Profesionální počínání hlavy rodiny nehodlám ani zmiňovat; stačí jen podotknout, že byl učitelem nejen našim synům, ale před patnácti lety i mě, přičemž zcela sebekriticky přiznávám, že nejhorším, nejvzteklejším, nejvzpurnějším, nejukňouranějším a nejprotivnějším studentem byl jediný zástupce ženského pohlaví naší čtyřčlenné rodinky).
Úderem páté vracíme se příjemně unavení domů, kde se s manželem odměňujeme malým frťánkem a kluci na nás nevraživě hledí, protože nesnáší, když pijeme jakýkoliv alkohol. Ať si. Následuje odpočinek a poté důkladná příprava, neb renuška dnes zažívá historický moment a po roce dohadů a spekulací vyráží s "tričkovou" Míšou na diskotéku. Honzík nechápe, kam odjíždím a po krátkém rozhovoru navrhuje, že pojede se mnou a bude se dívat, jak tančím. Odmítám a on jen stroze odpoví: "Tak ahoj," a jde se dívat na televizi, přičemž hlásí zbytku rodiny, že máma jede na dýzu. Věk se snažím ulhat na míň použitím kvalitní kosmetiky, rozcuchu, jakési moderní uniformy, ale po dotazu směrovaném k manželovi, zda je potřeba brát si s sebou občanku, se na mě jen s lítostivě-ironickým úsměvem podívá a podotkne, že to snad ani není nutné. Gentleman!
Věřte, jít do společnosti náctiletých, kde se s ochotným svolením šestnáctiletého syna kamarádky Míši uklízíme k jejich stolu, je hodně zvláštní pocit. První kroky směřují k baru, kde zahajujeme zběsilou jízdu, která má jediný cíl - prostě si svůj večer dosyta užijeme a budeme doufat, že se nedočkáme vykázání stařešin do hrobu. Zkouším si uvědomovat, zda se některý z kolemjdoucích pozastavil nad naším věkem. V podstatě až na dva mladíky, jež znám - jeden je synem vychovatelky mého Ondry a poměrně rychle přešel z frajerského tykání zpátky k vykačce a mně docela mrzí, že jsme spolu nezašli na jednoho. A pak druhý, který je synem mého milého kolegy a s nevěřícím výrazem v očích měl u baru chvíli na rozdýchání, že mě vidí v místech, která jsou vyhrazena jiné věkové kategorii a na mě je zvyklý v prostorech úplně jiných. Asi jen tito dva kluci mi připomněli, že už mi je víc, ale ne nijak zle, spíš mě bavil jejich šok :-D. Jinak jsem narazila na jakéhosi pána, který nás - opět u baru - uklidňoval, že nejsme jedinými matkami, že i on už není nejmladší a naopak, shlédla jsem, že leckteří ušáci občas skončili pohledem na našich vyvinutých hrudích, kterých se mladičkým anorektičkám jaksi nedostává.
Celkově hodnotím tuto protančenou noc jako absolutně perfektní, kdy židle byly obsazovány pouze na pár chvil, na odpočinek nezbytně nutný k načerpání kapky života a dávky osvěžení (jen kdybych nepila celý večer energetické nápoje s vodkou, po kterých nemohu spát!!!). Snad jediný nedostatek bych mohla vytknout, a sice že ploužáčky, kterých bylo poskrovnu, patřily párům a tudíž jednotlivec buď tančil sám a nebo byl odsunut na vedlejší kolej, reps. posazení. Ale co už. Bylo to boží a já doufám, že se taková akce zadaří ještě vícekrát.

Unavená neděle z přemíry vodky, nedostatku spánku a poctivého tance bude rychle vyzmizíkována, dokonce jsem se mohla v šest večer pořádně najíst, do té doby se jaksi nedostávalo chuti ani síly. Na příště si zkusím naordinovat podobnou terapii, protože tahle opravdu neměla chybu a ty maličké a zanedbatelné se budu snažit zminimalizovat ještě víc. Otázkou zůstává, jak silný účinek mělo celé sobotní fyzicky náročné počínání. Při veškeré snaze a chuti odpoutat se od myšlenek a bolestí jsem se k nim stále vracela, ať už jsem jela na vleku a dívala se na stromy stojící podél obou stran sjezdovky, nebo řádila ve víru zmítajících se lidských těl do rytmu dance. Jednorázově zapomenout je nejspíš příliš tvrdý oříšek a bude potřeba ho rozlousknout, rozdrtit a zapomínat po troškách. Ovšem ani tady ten efekt není předem jistý, to ukáže teprve čas ...

Tak takhle vypadají důkazy, kterých zveřejňuji jen část ...



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 31. ledna 2010 v 20:05 | Reagovat

Renuško, ty jsi fakt cool! ;-)
Přála bych Ti, aby zvolená terapie co nejrychleji zabrala a bylo zase líp!

2 mojda mojda | Web | 31. ledna 2010 v 21:20 | Reagovat

Nikdy nezestárnem ,protože naše mysl je mladá ;-)

3 Hospodynka Hospodynka | Web | 1. února 2010 v 0:10 | Reagovat

Je fajn připomenout si, že ještě nepatříme do starého železa, tu a tam si také s kamarádkou zajdu provětrat faldy.

4 Laluš Laluš | 1. února 2010 v 7:33 | Reagovat

Míša není "tričková"!!! Nebo si snad s Katkou vyměnily role? A jinak, věk neřeš, večer se vydařil, a tím, že je takových poskrovnu, tak si toho člověk víc váží. A máš pravdu, na některé životní momenty se nedá zapomenout naráz. Vlastně nikdy, jen se to trochu obalí, nejlepší to je přebít něčím jiným. Ani to zase není záruka, že to nový bude lepší.

5 renuška renuška | Web | 1. února 2010 v 8:59 | Reagovat

(4) Já jsem debil!!! Jistě že Míša je "kinová"!!!

6 Peťka;) Peťka;) | Web | 1. února 2010 v 17:26 | Reagovat

koukám, že boháňka díky vám trochu ožila... doufám, že jste si to pořádně užili a že jednou konečně vyrazíme spolu. škoda, že jste nedali vědět... třeba někdy jindy

7 Vendea Vendea | Web | 2. února 2010 v 11:10 | Reagovat

Reni - já Tě obdivuju :) diskotéky mě nikdy moc nebrali, takže bych na ně nevyrazila sama od sebe nejspíš ani teď - o to více obdivuji Vaši odhodlanost užít si parádní večer a koukám, že i vydařený - gratulace :-)

8 Janina Janina | 4. února 2010 v 16:27 | Reagovat

:-D  super, jsi třída Reni :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama