24. ledna 2010 v 9:25 | renuška
|
Jaké by to bylo, kdybych si z pohádek mohla vypůjčit kouzelné propriety, které by mi pomáhaly v cestě za ním? Možná, že právě takové:
Prvním z těch, které bych navštívila, by pro chytrost a znalost všeho byl jistě děd Vševěd. Schovaná pod starou truhlicí bych tajně poslouchala odpovědi na mé otázky:Jak bojovat se strachem? A on by mi po prudkém a bolestivém probuzení skrze duši své matinky sděloval, že mít obavy není nic špatného, daleko horší je ke všemu přistupovat rázně a nebojácně, což jde často ruku v ruce s nepromyšleností a lehovážností. Proto je lepší říct já se bojím, protože se jedná o sdělení, že i přes strach dotyčný uvažuje o mnohých variantách a až příliš si uvědomuje ztráty a zisky. Svůj monolog by zakončil větou: On o tobě přemýšlí a to je dostatečný důvod k tomu připustit si, že mu nejsi lhostejná. Víc vlasů už by Vševědovi matinka trhat nemusela.
Druhá cesta by směřovala k bystrozrakému, který by mi půjčil své ostré oči vidící přes tisícero kopců a já se díky nim mohla podívat až k němu. Byla bych jen pohled, neviditelný, nehmatatelný, neuvědomitelný, ale nesmírně šťastný. Bez skleněných koulí a čarovných zrcadel bych se jistě obešla, neb tyto pocházejí od zrádných a falešných bytostí, které bez kouzel sotvakdy poznají chuť lásky. A když bych viděla, že je mu smutno a úzko, v sedmimílových botách bych přikročila k jeho šíji a pohladila ho něžně po tváři, na které by zase začalo svítit a jiskřit snění.
Se schovívavým a jistě chápavým svolením Arabely a jejího Petra, pana Viga a dalších bych si na pár chvil na prst navlékla kouzelný křišťálový prsten, zahalila nás do neviditelného pláště a odnesla daleko, za mlhu hustou tak, že by se dala krájet. Rákosníček by taktovkou rozezpíval žáby a víla Amálka zatančila své jemné piruety na pavoučím paloučku nedaleko Pařezové chaloupky. Liška Bystrouška by od řezníka přinesla kradenou uzenou šunkovou kýtu a dokonalost okamžiku by byla stejně krásná jak krásní by byli její malovaní pomocníčci.
Pak náhle skrz tu nejnepropustnější mlhu snesl by se z nebe jeden tenoučný zlatý vlas, který by mi zavadil o ty mé, obyčejně lidské a já slyšela Vševědova slůvka: "Přestaň žít v pohádce, vrať bystré oči, sedmimiílové boty, prsten i plášť, spoléhej se sama na sebe. Není žába, která sedí na prameni živé vody, není had, který škrtí kořeny stromu nesmrtelných jablek, jsi jen ty a tvé srdce přeplněné láskou, která musí vyjít ven. Nauč se žít a čerpat z maličkostí, nezkoušej lpět na něčem víc, než jsi sama schopna snést. Smíš toužit, smíš snít, smíš si přát, smíš si plnit ... smíš dokonce i milovat. Ale vždy važ rozumně, kolik jsi ochotna sama ze sebe dát. A hlavně, pochop strach, nauč se ho tolerovat a nesnaž se s ním bojovat přes ztrátu vlastní i cizí. Lépe se obávati a být opatrný než jít do všeho po hlavě a skončit jako mrzák!"
Tak to je asi opravdové zamyšlení nad nějakým rozhodnutím.Udělat to,co si srdce přeje a vědět,že vše dobře dopadne a že to nikomu neublíží....To by jsme si přáli všichni,jenže jistota žádná neexistuje,tak já bych toho děda vševěda,nebo spíš svůj instinkt prosila,aby mi pomohl se správně rozhodnout a nést si za své rozhodnutí následky