7. ledna 2010 v 10:07 | renuška
|
Vzpomínáte ještě na
můj vánoční dárek pro Jarouše? Dlužím vám jeho reakci, která odpovídala tomu, co jsem čekala. Jára, jak už jsem možná na něj někdy práskla, bývá v projevování emocí poněkud zdrženlivý (nejedná-li se o vztek, kterému naopak někdy dává průchod až zbytečně velký), obzvláště pak co se týče radosti a pod. Ačkoliv i tady by se dalo chvíli polemizovat, protože kdybych vám do detailu měla popsat jeho výraz, který měl ve tváři, když mi podával balík s mými knížkami ... Tenkrát jsme byli nadšení oba úplně stejně a neskrýval to ani jeden z nás. Ale k dárku. Hezky poděkoval, omluvil se, že pro mě nic nemá, a se zájmem a hlavně ne moc "hurá" si jej prohlédl. Podezřívám ho, že to opravdové vychutnání obsahu si nechal na dobu, kdy bude sám a nebude se muset přetvařovat. Každopádně má práce byla velice kladně ohodnocena jak jeho rodiči, tak i kamarády, což je pro mě absolutní maximum, které dokazuje, že se zkrátka Jarouš nestyděl podělit o svůj prezent s ostatními.
Mezi svátky, přes Silvestra, byl Jára se svými pivními přáteli na týden na Slovensku (prý někde v místech, kde kdysi pan Marvan vystupoval coby Anděl na horách - ach, jaká to náhoda!!! :-D) , odkud si přivezl fůru zážitků, kterými mě bavil téměř celé dva dny, když se naskytl prostor na vypravování. Musím přiznat, že ty naše propovídané chvilky mi moc scházely a jemu jistě taky, protože měl pořád o čem mluvit. Čím mě ale šokoval úplně nejvíc - přivezl mi dáreček! Ve skutečnosti byl to takový dar/nedar, neboť už jej nemám. Ale byl fantastický. Lahodný. Bílý. Vláčný. Velký tak akorát. Ještě teď nemůžu zapomenout na jeho chuť. A vůni. Lepší jsem nikdy neměla. Pravá ovčí parenica přímo od výrobce, v žádném vakuovaném obalu z Tesca, no prostě delikateska, jak má být. (Jako bonus si v duchu dopřávám poznání, že si na mě vzpomněl).
Abych vyprávění z rubriky J.A.R. zakončila něčím typickým, přidám k dobru jednu příhodu z první letošní středy.
Jára mi omylem shodil korkovou nástěnku z jednoho hřebíčku, tudíž se její těžiště zvážilo a viselo pouze na jednom očku. Při onom houpavém pohybu se rám nástěnky naboural do vedle visícího křehkého andílka (shodou okolností dárkem od Jaroušovy maminky), který ve svých rukách drží zvoneček a srdíčko na tenoučkém drátku. Následkem nárazu anděl o srdce přišel - téměř mu vypadlo z dlaní. Odňala jsem ho s úmyslem později spáchané škody opravit a pochopitelně jsem začala přísně hubovat, což se - jako tradičně - obrátilo proti mně, neb Jarouš je občas příšerný alibista.
Stroze prohlásil:
"Ty jsi urvala Anděloj srdce! Teď je chudák bezsrdcej!"
PS: Zvláštní, jak někdy okolnosti zamotají s na sobě nezávislými podněty. Zvláště, jedná-li se o Anděly:-).
Reni kdo by si nepamatoval na dáreček pro Jarouška. No chlapi se u dárků asi moc neprojevují, ale umím si představit, jak to ocenilo jeho okolí. A to si piš, že byl na dárek od Tebe pyšný a pyšně se jím chlubil