Leden 2010

Terapie formou fyzického vyčerpání + aktualizace: fota

31. ledna 2010 v 19:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Sice mi bylo řečeno, že nejideálnější je si vylít hlavu, ale tak obyčejně jsem svou rozbolavělou dušičku nemohla odbýt. A protože se vyhlídky na sobotní den rýsovaly od rána zajímavě, rozhodla jsem se si dopřád si solidní dávku pohybu, který mi jinak zas až tak blízký není, resp. je ho méně než by bylo záhodno.
Vyjma úklidu - dopoledne jsem musela s překvapivě náročným a upoceným pachtěním dát do pořádku alespoň jednu, nejobývávanější místnost, kde se zdržujeme o to víc, že je tam coby v jediném pokoji domečku čisto. Navíc to máme blízko k jídlu, k pití a ... ke gauči.
Od půl druhé do pěti byl čas vyhrazen lyžování - využíváme jednu blízkou soukromou sjezdovku, kde se o vysokých kopcích sotva dá mluvit, ale na vyřádění a dání si do těla při ceně 30,- Kč/hod to naprosto stačí. Kluci se díky tatínkovi letos poprvé postavili na lyže a vcelku suverénně si na svahu počínají. Pochopitelně bez hůlek, bez snahy zatáčet sjíždí šupem celou trať, aby ve finále pošklebky vyhledávali dojíždějící maminku, která předpisově korzuje a opatrně naklání své neforemné tělo zleva doprava. Honza navíc zcela upřímně a typicky dětsky řičí na celé širé okolí, když zdraví své rodiče, tudíž všichni, kteří dosud nevěděli, že k sobě patříme, díky Jeníkovi naše rodinné vztahy dávno znají. Největší obavy - tedy nasedání na vlek (pomu) - už dávno vzaly za své a po prvních třech pádech už nejen já, ale i kluci vyjíždíme bez újmy do míst, která uznáváme za vhodné k opuštění hadice s kotoučkem. (Profesionální počínání hlavy rodiny nehodlám ani zmiňovat; stačí jen podotknout, že byl učitelem nejen našim synům, ale před patnácti lety i mě, přičemž zcela sebekriticky přiznávám, že nejhorším, nejvzteklejším, nejvzpurnějším, nejukňouranějším a nejprotivnějším studentem byl jediný zástupce ženského pohlaví naší čtyřčlenné rodinky).
Úderem páté vracíme se příjemně unavení domů, kde se s manželem odměňujeme malým frťánkem a kluci na nás nevraživě hledí, protože nesnáší, když pijeme jakýkoliv alkohol. Ať si. Následuje odpočinek a poté důkladná příprava, neb renuška dnes zažívá historický moment a po roce dohadů a spekulací vyráží s "tričkovou" Míšou na diskotéku. Honzík nechápe, kam odjíždím a po krátkém rozhovoru navrhuje, že pojede se mnou a bude se dívat, jak tančím. Odmítám a on jen stroze odpoví: "Tak ahoj," a jde se dívat na televizi, přičemž hlásí zbytku rodiny, že máma jede na dýzu. Věk se snažím ulhat na míň použitím kvalitní kosmetiky, rozcuchu, jakési moderní uniformy, ale po dotazu směrovaném k manželovi, zda je potřeba brát si s sebou občanku, se na mě jen s lítostivě-ironickým úsměvem podívá a podotkne, že to snad ani není nutné. Gentleman!
Věřte, jít do společnosti náctiletých, kde se s ochotným svolením šestnáctiletého syna kamarádky Míši uklízíme k jejich stolu, je hodně zvláštní pocit. První kroky směřují k baru, kde zahajujeme zběsilou jízdu, která má jediný cíl - prostě si svůj večer dosyta užijeme a budeme doufat, že se nedočkáme vykázání stařešin do hrobu. Zkouším si uvědomovat, zda se některý z kolemjdoucích pozastavil nad naším věkem. V podstatě až na dva mladíky, jež znám - jeden je synem vychovatelky mého Ondry a poměrně rychle přešel z frajerského tykání zpátky k vykačce a mně docela mrzí, že jsme spolu nezašli na jednoho. A pak druhý, který je synem mého milého kolegy a s nevěřícím výrazem v očích měl u baru chvíli na rozdýchání, že mě vidí v místech, která jsou vyhrazena jiné věkové kategorii a na mě je zvyklý v prostorech úplně jiných. Asi jen tito dva kluci mi připomněli, že už mi je víc, ale ne nijak zle, spíš mě bavil jejich šok :-D. Jinak jsem narazila na jakéhosi pána, který nás - opět u baru - uklidňoval, že nejsme jedinými matkami, že i on už není nejmladší a naopak, shlédla jsem, že leckteří ušáci občas skončili pohledem na našich vyvinutých hrudích, kterých se mladičkým anorektičkám jaksi nedostává.
Celkově hodnotím tuto protančenou noc jako absolutně perfektní, kdy židle byly obsazovány pouze na pár chvil, na odpočinek nezbytně nutný k načerpání kapky života a dávky osvěžení (jen kdybych nepila celý večer energetické nápoje s vodkou, po kterých nemohu spát!!!). Snad jediný nedostatek bych mohla vytknout, a sice že ploužáčky, kterých bylo poskrovnu, patřily párům a tudíž jednotlivec buď tančil sám a nebo byl odsunut na vedlejší kolej, reps. posazení. Ale co už. Bylo to boží a já doufám, že se taková akce zadaří ještě vícekrát.

Unavená neděle z přemíry vodky, nedostatku spánku a poctivého tance bude rychle vyzmizíkována, dokonce jsem se mohla v šest večer pořádně najíst, do té doby se jaksi nedostávalo chuti ani síly. Na příště si zkusím naordinovat podobnou terapii, protože tahle opravdu neměla chybu a ty maličké a zanedbatelné se budu snažit zminimalizovat ještě víc. Otázkou zůstává, jak silný účinek mělo celé sobotní fyzicky náročné počínání. Při veškeré snaze a chuti odpoutat se od myšlenek a bolestí jsem se k nim stále vracela, ať už jsem jela na vleku a dívala se na stromy stojící podél obou stran sjezdovky, nebo řádila ve víru zmítajících se lidských těl do rytmu dance. Jednorázově zapomenout je nejspíš příliš tvrdý oříšek a bude potřeba ho rozlousknout, rozdrtit a zapomínat po troškách. Ovšem ani tady ten efekt není předem jistý, to ukáže teprve čas ...

Tak takhle vypadají důkazy, kterých zveřejňuji jen část ...




Malá, hloupá a zbytečná

29. ledna 2010 v 19:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Kam zmizela ÚD? Ta úžasná a dokonalá? Vypařila se jako pára nad hrncem a nechala nám tady místo sebe malou, hloupou a zbytečnou.
Za svou výšku nemůže, v podstatě s ní nemá vůbec nic společného, je to jen její obal. Je spíš malá na to poradit si s trápením, které s ní souvisí; a přitom by tak chtěla pomoci - nejen sobě. Ale je prostě malá, příliš malá ...
Hloupá je možná příliš drsné slovo, ale teď je na místě. A měla by si ho připomínat vždy, když se žene do průseru, nejlépe ještě před startem. Říct si: "Hlupko jedna, vzpomeň si, jak to dopadlo minule a přestaň překážet, kde nepatříš!" Jak jinak se dá nazvat někdo, kdo tak rychle podléhá a věčně si v sobě omlouvá intuicí cítěné problémy? Hloupá je naprosto ideální charakteristické přídavné jméno, přesně pro ni.
Pochopitelně, že je zbytečná. Jako všechno, co tuhle úvahu způsobilo. Bohužel pro ni se oblast zbytečnosti zužuje na ni samotnou, ale na minulost, kvůli které se teď děje to, co se děje, dopustit nedá. Ta pro ni zůstane tím nejkrásnějším, co ve svém životě zažila. Ačkoliv to zcela evidentně odskáče zbytečně ještě někdo další. A to je na tom to nejzbytečnější.

... a Jiřík nalil do poháru nejdříve mrtvou vodu, kterou žíznivě vypila s nadějí, že věčný spánek vše vyléčí. A přece si těsně před usnutím nejasně uvědomovala, že někde blízko ní stojí ještě jeden kalich a v něm voda živá. Svlaží-li její mrtvé hrdlo, to už záleží na něm. Na Jiříkovi ...

JSEM ...

28. ledna 2010 v 20:16 | renuška |  Přišla Múza
Ráda bych předeslala, že v těchto verších vykresluji sama sebe a proto je obzvlášť nutné zkusit ty slovní hříčky převést do lidské podoby. Kdo budete mít potíže, v komentářích objasním významy některých obratů ...

Horká rudá malina,
jíž oči zakryla
zbarvena do bíla
hustá šlehačková peřina.

Zmrzlená vanilka,
co časem roztaje,
malina mokrá je.
Klasika x úchylka?

Křupavá oplatka,
od srdce vyrytá,
před ústy nekrytá,
bez stříbrného pozlátka.

Drobečky vlašských ořechů,
každý sám a přeci spolu,
ze skořápky vedle stolu,
nemají důvod ke spěchu.

Karamelová sjezdovka,
jež trasu tyčí,
než hrubě zničí
ji lžičková lanovka.

... POHÁR.

Mistakes - Chyby 2.

27. ledna 2010 v 11:46 | renuška |  Jak to vidím ...
V březnu loňského roku, přesně 25. 3. 2009 v 19:56 hodin jsem na blogu zveřejnila jeden ze svých různorodých článků, který se tenkrát zabýval chybami. V podstatě byl celý složený z otázek. Místo odkazu sem ty kdysi položené dotazy znovu vkládám a s odstupem jednoho roku na ně odpovídám ...

1. Proč chybujeme?
Protože jsme jen lidé a nikdo z nás není neomylný, naopak chybování polidšťuje naše někdy zbytečně přemrštěné a nafoukané "já".

2. Jak často se dá opakovaně chybovat?
Vždycky jsem si myslela, že chybami se člověk učí a pokud jednou dostane na frak, dá si příště pozor. Kdepak!!! Jsou okamžiky, momenty, většinou ale hloupé náhody, které způsobí, že se chyba opakuje znovu. Takže tady se asi vyplatí velice důrazně dbát na důslednost a pořídit si kvalitní chybový spínač, který nás včas upozorní, že už jednou ve stejné situaci blikal.

3. Kolik chyb jsme schopni během dne udělat?
Nesčetně moc. Přijde na to, jak velkou důležitost jim přikládáme, protože některé bývají opravdu malicherné a způsobí je třeba aktuální nepozornost, což považuji za normální a netrestuhodné. Horší je to s těmi zásadními - ani ty si neuvědomujeme, ale jen do té doby, dokud nás na ně nepřivede "třetí osoba". Pak to bolí - ouvej, ouvej!

4. Kolik chyb jsme schopni během dne odpustit?
Nesčetně moc. Tady záleží hlavně na naší osobnosti - čím více si připadáme bezchybní, tím méně jsme tolerantní k chybám ostatních. V očích chybujícího pak ten dokonalý vypadá ještě bezchybněji a naopak omylný člověk ztrácí na vlastní lidské hodnotě a stává se sám pro sebe absolutní nulou, což je ta největší chyba na světě! Každý z nás má svou cenu a každý z nás by se měl naučit odpouštět nejen ostatním, ale hlavně sobě!

5. Kolika chyb máme příležitost se dopustit?
Nesčetně mnoha. Tady stačí jen: pozornost, důvtip, elegance, šestý smysl.

6. Chledají si nás chyby samy?
Ne. My si hledáme je. Podvědomě si je přivoláváme a obáváme se jich dřív, než se stanou. Není možné je neakceptovat, počítat se s nimi musí, ale neměly by stát na piedestalu. To je první podmínka k tomu, že k nim nakonec dojde, a z pravidla naší vlastní vinou.

7. Hledáme chyby my?
Viz. bod 6.

8. Umíme přijmout své chyby?
Záleží na závažnosti a na následcích. Kdo to umí, samozřejmě s pokorou a přiznáním, ten má vyhráno. Ostatní by se měli naučit pochopit důvod i příčinu vlastního chybování, jinak by mohlo dojít k naprostému selhání sebevědomí a z chybujících bez schopnosti si svůj omyl připustit by se staly trosky bez energie.

9. Umíme tolerovat cizí chyby?
viz. bod 4. Tolerance je jednou z nejdůležitějších lidských charakterových vlastností. Kdo není tolerantní, zůstává nakonec sám jako kůl v plotě, jen se svojí sebeláskou a narcismem.

10. Umí ostatní pochopit naše chyby?
Na to je ideální se těch "ostatních" zeptat přímo. Podle jejich odpovědi lze už pak uvažovat o tom, jací že to jsou kritici - zda chápající či ne.

11. Poučíme se z chyb?
Měli bychom, ale není to pravidlem. Bohužel. A o to víc to zamrzí, když stejnou chybou působíme stále se opakující bolesti a rány, které třeba dostaly šanci se zahojit. Chybování má vést především k poučení, ale nepsaný zákon schválnosti už mnohokrát zapůsobil přesně opačně.

12. Máme příležitost své chyby napravit?
Jistě - pokud sami máme zájem a ta šance na nápravu existuje. Tato dvě pravidla nám otevírají cestu k pokorné omluvě sami sobě i těm, kteří naší chybou přišli k újmě, a k upřímné snaze své omyly napravit.

13. Dokážeme své chyby napravit?
Některé ano, jiné ne. Ale nikdy to nebude zadarmo, vždy budeme muset umět vydat větší množství energie a hlavně přesvědčit okolí, že tentokrát už je výsledek naší práce v pořádku. K rozhodnutí napravit vlastní chyby je ale ze všeho nejdůležitější CHTÍT.

14. Lze chybu opravit zase jen chybou?
Bohužel ano. A nejen chybou nějakou, ale třeba i naprosto stejnou ... Pak je třeba důkladně projít situaci a přesně si vytyčit moment, kde se chyba začíná rodit. Následuje interrupce a teoretická rekonvalescence s vyhlídkou na naprosté vyléčení.

15. Jsou chyby lidské?
A čí by měly být?

16. Dají se chyby rozdělovat na druhy?
Existuje široká škála chyb - náhodné, zbytečné, hloupé, trapné, veselé, pomíjivé, nepříjemné, vítané ... těch ekvivalentů je hodně, můžete si vybrat ... až pochybíte.

17. Mohou mít chyby životnost?
Ty celosvětové ji mají asi delší a zaznamenanou v historických dokumentech, tradují se po generace. Ty naše, osobní, jsou na tom jinak a snad možná i lépe. Čas umí spoustu věcí, jednou z nich je schopnost zapomínat - pokud následky nejsou fatální a neodpustitelné. V podstatě ale všechny naše chyby umírají spolu s námi.

18. Lze chyby reklamovat?
Třetí bohužel. Chyba není lednička, ale kiks, který můžeme zkusit reklamovat maximálně sami u sebe a docela pochybuji, že by nám ji naše svědomí zkusilo vyměnit za nepoškozený produkt.

19. Co jsou to chyby?
Život.

Skončila jsem u čísla 19. - moje šťastné.
Moc ráda bych znala váš názor na chyby a velice prosím i ty, kteří třeba jen nakouknou, aby se zamysleli a jen pár slovy popsali, jak k omylům přistupují oni.

Podraz - James Patterson

26. ledna 2010 v 19:23 | renuška |  Jak to vidím ...
Ježíšek mi mimo jiných prezentů nechal pod stromečkem tvrdý dárek, kde už podle tvaru bylo snadné uhodnout, že se jedná o knihu. V ní se tísnilo ještě milých patnáct stovek, které padly na brýle, ale o tom tenhle článek rozhodně vyprávět nebude. V podstatě ani obsah zde nebudu prozrazovat, protože jsem teprve začala číst a tudíž hodnotit na základě několika málo kapitol by bylo značně neobjektivní. Jediné, co vím, je, že opsaný text, který mi přesně sedl do mé nálady, s hlavním tématem souvisí jen hodně okrajově, a o to víc mě překvapil. Vždyť pomsta odsouzence formou krutých vražd má s láskou minimum společného ...

Kapitola 7

Vždycky jsem měl pocit, že život kolísá na hranici mezi absurditou a nesmyslností, ale stále může být hezký, když se na něj člověk dívá ve správném světle. A tak jsme si zbytek pozdního odpoledne skvěle užili. Bree a já jsme spěchali ruku v ruce k lákavému potoku Big Hunting. Svlékli jsme se donaha a začali se brodit vodou. Po několika mrazivých minutách nám voda připadala jako druhá kůže. V tom okamžiku jsem nevěděl, jestli se vůbec dostanu ven, a ani se mi nechtělo. Líbali jsme se a objímali, pak plavali a cákali kolem sebe - jako děti na prázdninách. Někde poblíž se nás skokani volští snažili doprovodit serenádou pravidelného kuňk, kuňk, kuňk.
"Myslíte si, že je to legrační?" zavolala Bree na žáby. "No, vlastně jo. Kuňk! Kuňk!" Ještě chvíli jsme se líbali a jedna příjemná věc vedla k další, při které ve starých filmech obvykle dojde ke střihu na dýmající vlak ženoucí se tunelem. Jenomže Bree a já jsme nijak nespěchali dovnitř ani ven z toho tunelu. Šeptala mi, že mám ty nejněžnější ruce a prosila mě, abych ji lechtal po celém těle a nepřestával. Líbilo se mi to a řekl jsem jí, že má to nejkřehčí tělo, což bylo zvláštní vzhledem k tomu, jak byla urostlá. Tenhle průzkum našich těl musel mít pokračování - a také ho měl.
Popošli jsme dál do vody, až nám sahala po hruď. Poté Bree vyplavala nahoru, objala mě nohama a já do ní vnikl. Takhle ve vodě to celé šlo pomaleji, ale vše krásné musí jednou skončit. Bree vykřikla, já také a všechny ty zatracené žáby na chvíli sklaply. Pak jsme si lehli na deku na travnatý břeh, kde nás sušilo podvečerní slunce, a dělali věci, které nás mohly přivést tam, kde jsme byli před nedávnem. Nakonec jsme se líně oblékli a udělali si večeři. "Na tohle bych si uměl zvyknout," řekl jsem Bree. "Vlastně už jsem si zvykl."
Po steaku, humrech a mém proslulém míchaném salátu jsme se dorazili hnědými sušenkami od Nany, které si Bree moc pochvalovala. V tom okamžiku jsem už byl připravený poctít stan svou přítomností.
Když se setmělo, cítili jsme se nádherně uvolnění a šťastní. Práce byla jen mlhavou vzpomínkou a rysové s medvědy pramalou hrozbou. Pohlédl jsem na ni, jak ležela stulená v mém objetí u ohně. Vypadala stejně něžná a zranitelná, jako byla v práci silná a neústupná.
"Jsi úžasná," zašeptal jsem. "Celý tenhle den byl jako sen. Nebuď mě, dobře?"
"Miluju tě," řekla. Pak rychle dodala: "No páni ..."

......................................
Nebýt toho, že je to opravdu přímý přepis celého textu sedmé kapitoly z thilleru, odložím Harlequina stranou a vrátím se zpátky ke klasice. Ovšem tady budou oni dva za malý moment řešit první ze série krutých vražd provedených jediným člověkem, který se snaží vždy tou novou triumfnout svůj poslední počin, přičemž je v počátcích vůbec nenapadne, že posledním "odsouzencem na seznamu" bude právě ten milovník, který si užíval s Bree kdesi v mokřinách ... K tomu se ale dopracuji až časem.

O čem tenhle článek vlastně vůbec je? Asi o ničem. A možná o tom, jak je někdy snadné stát se hlavní hrdinkou i přesto, jak obyčejně, až skoro tuctově, působí na čtenáře popis aktu zamilovaných lidí vyjádřený slovy světově známého a uznávaného spisovatele.

Prostě samo

25. ledna 2010 v 20:48 | renuška |  Přišla Múza
Moje srdce
do klína
spadne ti stejně tak lehce,
jak umělá barbína
přijde ke svým pevným trojkám.

Je jí přáno.

Ty s plnými dlaněmi
říkáš: "Nač je mi
Tvoje srdce?"
Šeptnutence.
Spadlo Ti tam

prostě samo.

Jak šel čas

25. ledna 2010 v 17:10 | renuška |  Snímánky
Chystám se o ní napsat víc; jednak jsem ostuda, že jsem to ještě neudělala a jednak si syslím témata do zásoby. Ona totiž poslední dobou začala hodně tvořit a já se chci s vámi o její práci, která bere dech, co nejdříve podělit. Pravda, část její šikovnosti už jste poznali - neteře Lucka a Dája na blogu byly několikrát zmiňované vč. vlastních podobizen :-D. V podstatě stejný dluh mám i vůči jejímu manželovi Pepíkovi, jehož ruce dokáží zázraky, ale tady mi zase chybí dostatek fotomateriálu, protože v tomto případě bych měla dojem, že vás okrádám. Zkrátka musím mít od obou dost :-D.

Janinka je moje o dvě léta mladší sestřička a přiznávám na rovinu, že i přes občasné hašteřivé průpovídky a hádačky se máme moc rády a jsem si jistá, že když i za ní napíšu, že jsme šťastné a vděčné, že se máme, nebude se na mě zlobit. Mockrát jsme si řekly ošklivých slov, ale ještě víckrát jsme se mohly sobě navzájem svěřit, ať už nás trápilo srdíčko nebo jsme se tetelily blahem z čerstvé zamilovanosti. Spravedlivě jsme si rozdělily úlohu matek - já vychovávám syny, ona dcery, každá po dvou kusech; podobně je to s manželi, kde si každá vychováváme po jednom :-D. Ty si ale na rozdíl od dětí nepůjčujeme :-D.

Z archivních fotoalb jsem s pomocí Laluška (naše společná maminečka) pro vás připravila malé seznámení s tou nejúžasnější ségrou na světě. Jen prosím o prominutí, neb snímánky jsou oscanované a ještě dodatečně upravené, takže pochopitelně kvalita proti originálu je výrazně menší. Všechny čtyři obrázky jsou z fotoateliéru, s odstupem několika málo let ...

Tak tady je nám krásných cca dvanáct a deset let. Já byla vždy ta kulatější a vydrželo mi to až dodnes.
Tady tipuji tak třináct let Janině, mně patnáct plus mínus. Jistá si nejsem, odhaduji to podle délky vlasů, které jsem si nechávala narůst vlastně až nástupem na střední školu.

O rok později, tedy 1993, renuška je ve druhém ročníku Střední zemědělsko-ekonomické školy, Janinka končí povinnou osmiletou školní docházku. Pravděpodobně jediné období v naší společné historii, kdy jsem měla "menší tváře" :-).

Poslední ateliérovka - Janička studuje obor "dámská krejčová", já úspěšně maturuji a neúspěšně zkouším přijímací zkoušky na studium na VŠ.
Vzpomínám si jako dnes na to oblečení, co jsme měly tenkrát na sobě. J. má strášně širokou průsvitnou vínovou košili z místního "sekáče", kterou jsme tenkrát tahaly obě dvě. Já mám bílé upnuté tričko na zip od Vietnamců z Bydžovské tržnice, pod ním jednu z prvních krajkových podprsenek s kosticemi a kostkaté kraťasy se semišovým černým páskem. Tenkrát jsem takhle vyfešákovaná přijela v pátek z internátu domů a šla od autobusové zastávky kolem mého budoucího zaměstnání (které v té době sídlilo jinde, než nyní). Kde by mě napadlo, že se do míjeného prostoru dílen a zemědělských strojů budu dnes a denně tak ráda vracet?

Možná by nebylo od věci zopakovat si návštěvu profesionála a nechat se zvěčnit po ... PATNÁCTI letech! Vedle sebe by pak ležely dva obrázky - před a po - a každý divák by měl za úkol najít neomezený počet rozdílů, přičemž správný gentleman by jistě poznamenal, že jsme obě stále tak krásné a mladé a že na nás čas nezanechal jedinou negativní stopu :-D.

Sněhové srdce

24. ledna 2010 v 17:50 | renuška |  Snímánky
Dnes odpoledne jsem si dopřála zdravotní hodinku pobytu na čerstvém vzduchu, během níž jsem si kromě třídění myšlenek a generálního úklidu své dušičky naordinovala také pořízení několika málo snímánků. Kdesi jsem četla, že nejlepším cílem pro výlet s ženou Rakem je dojít až k samotnému moři, kde se ze ztřeštěné holky stává nadpřirozená bytost, jemná víla, která okouzlí svou něžností každého muže, zvláště pak toho, který jí bude k tomu moři dělat doprovod. Pravda, slané vody u nás nemáme, vzala jsem tedy za vděk nejmilejším rybníkem v okolí, kde jsem sice mohla vílu předstírat jen sama sobě nebo holým stromům podél břehů, ale přece mi tam bylo moc hezky. Tohle místo je pro mě spojeno s dětstvím, s prádzninami, s milovanou babičkou a dědou ...
Ze všech fotek jsem nakonec pro tentokrát vybrala jen tyhle dvě, uměle vytvořené, ale možná o to víc upřímnější. Je to zkrátka taková srdcovka ...
... když má renuška srdce na dlani ...

... tady jsem ho už vrátila zpátky tam, kam patří ...

Pohádkové propriety

24. ledna 2010 v 9:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Jaké by to bylo, kdybych si z pohádek mohla vypůjčit kouzelné propriety, které by mi pomáhaly v cestě za ním? Možná, že právě takové:

Prvním z těch, které bych navštívila, by pro chytrost a znalost všeho byl jistě děd Vševěd. Schovaná pod starou truhlicí bych tajně poslouchala odpovědi na mé otázky:Jak bojovat se strachem? A on by mi po prudkém a bolestivém probuzení skrze duši své matinky sděloval, že mít obavy není nic špatného, daleko horší je ke všemu přistupovat rázně a nebojácně, což jde často ruku v ruce s nepromyšleností a lehovážností. Proto je lepší říct já se bojím, protože se jedná o sdělení, že i přes strach dotyčný uvažuje o mnohých variantách a až příliš si uvědomuje ztráty a zisky. Svůj monolog by zakončil větou: On o tobě přemýšlí a to je dostatečný důvod k tomu připustit si, že mu nejsi lhostejná. Víc vlasů už by Vševědovi matinka trhat nemusela.

Druhá cesta by směřovala k bystrozrakému, který by mi půjčil své ostré oči vidící přes tisícero kopců a já se díky nim mohla podívat až k němu. Byla bych jen pohled, neviditelný, nehmatatelný, neuvědomitelný, ale nesmírně šťastný. Bez skleněných koulí a čarovných zrcadel bych se jistě obešla, neb tyto pocházejí od zrádných a falešných bytostí, které bez kouzel sotvakdy poznají chuť lásky. A když bych viděla, že je mu smutno a úzko, v sedmimílových botách bych přikročila k jeho šíji a pohladila ho něžně po tváři, na které by zase začalo svítit a jiskřit snění.

Se schovívavým a jistě chápavým svolením Arabely a jejího Petra, pana Viga a dalších bych si na pár chvil na prst navlékla kouzelný křišťálový prsten, zahalila nás do neviditelného pláště a odnesla daleko, za mlhu hustou tak, že by se dala krájet. Rákosníček by taktovkou rozezpíval žáby a víla Amálka zatančila své jemné piruety na pavoučím paloučku nedaleko Pařezové chaloupky. Liška Bystrouška by od řezníka přinesla kradenou uzenou šunkovou kýtu a dokonalost okamžiku by byla stejně krásná jak krásní by byli její malovaní pomocníčci.

Pak náhle skrz tu nejnepropustnější mlhu snesl by se z nebe jeden tenoučný zlatý vlas, který by mi zavadil o ty mé, obyčejně lidské a já slyšela Vševědova slůvka: "Přestaň žít v pohádce, vrať bystré oči, sedmimiílové boty, prsten i plášť, spoléhej se sama na sebe. Není žába, která sedí na prameni živé vody, není had, který škrtí kořeny stromu nesmrtelných jablek, jsi jen ty a tvé srdce přeplněné láskou, která musí vyjít ven. Nauč se žít a čerpat z maličkostí, nezkoušej lpět na něčem víc, než jsi sama schopna snést. Smíš toužit, smíš snít, smíš si přát, smíš si plnit ... smíš dokonce i milovat. Ale vždy važ rozumně, kolik jsi ochotna sama ze sebe dát. A hlavně, pochop strach, nauč se ho tolerovat a nesnaž se s ním bojovat přes ztrátu vlastní i cizí. Lépe se obávati a být opatrný než jít do všeho po hlavě a skončit jako mrzák!"

Už vás zase vidím

23. ledna 2010 v 8:20 | renuška |  Snímánky
Po týdnu netrpělivého čekání, jak dopadl výsledek výběru/nevýběru nových obrouček brýlí, jsem si včera svou zakázku jela vyzvednout. Přiznávám, jsem spokojena. Možná o to víc, o co víc jsem se bála. Samozřejmě jsem si nechala svou upravenou vizáž zhodnotit mnoha milými lidmi, kdy vskutku nejvřelejších slov měl pro mě Jarouš, který, když jsem za ním ještě bez brýlí přišla, ať řekne, jak vypadám, tak jen zvedl svářeckou kuklu a povídá: "Já žádný nevidím." Jistě, když jsem měla ještě oboje v ruce. A pak jen ke slunečním dodal, že až budu v létě jezdit na kole, tak abych si nenabila držku, jestli skrz ně vůbec uvidím. Miláček, že? Ještě, že tam těch miláčků mám víc ... :-D.

Teď už k samotným fotkám: ty čiré, s vnitřními ostře růžovými rámečky jsou na všední nošení s antireflexními skly, vhodné zvláště k počítači, u kterého pracuji téměr celých osm hodin denně a stav očí se mi tím opravdu během tří let rapidně zhoršil.
Sluneční dioptrické s vnitřními tyrkysovými rámečky mám hlavně do auta ... konečně!!!
Tak a teď suďte, kritci moji!

Bylo nebylo - CHINASKI

22. ledna 2010 v 9:34 | renuška |  Jak to slyším ...
A další srdcovka při pátku ... čtěte text!!! (všechno poví za mě ...)


Marnivá renuška plus anketa

22. ledna 2010 v 9:24 | renuška |  Snímánky
Já ty sakramentský lákavý nabídky v akci, chodící mi automaticky na můj mail, asi brzy zruším. Většinou jim totiž podléhám ... Naposledy včera. Ale zkusím se obhájit sama před sebou, protože:
  • sleva z 1600,- Kč na 400,- je absolutně boží!
  • moc se mi líbily už z kraje zimy, kdy jsem se sháněla po novém obutí, ale tenkrát jsem si je musela odpustit, protože jsem sháněla klasickou botu (tzn. nadkotníkové kozačky s podpatkem, které mohu nosit jen v případě nezasněženého povrchu zemského, jinak "ujíždím")
  • mají černý základ, který se hodí ke všemu
  • jsou praštěný
  • ta sleva!!!
Vaše názory se s tím mým asi budou značně lišit, stejně tak jako pohled očima Jarouše a mého muže. Je to jedna ku jedné. Proto vyhlašuji svou historicky první anketu a uvidíme, který z mužů nakonec zvítězí:-D. (akorát, že já neumím jaksi dát tu anketu do článku, takže bude někde v menu, tož hledejte a nebo poraďte, by to bylo všechno při jednom ... jsem tak trochu debil na tohleto :-()

A zde už je samotný předmět, jež mě uchvátil a brzy bude mít své místo v mém botníku:

Chytila mě mlsná

21. ledna 2010 v 16:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Ideální by byly do křupava osmažené tenké plátky vařených brambor, zlehka posypané drceným česnekem (po kterém mi většinou druhý den bývá těžko od žaludku), k tomu šťavnaté plátky vepřové panenky s praženou anglickou slaninou, žampiony, nivou a dochucené smetanovou omáčkou. Nebo na másle dušená mrkev, hrášek a brokolice a k tomu pořádný kus ogrilovaného filátka lososa, podávaného na smetanovém špenátu. V podstatě bych nepohrdla ničím, za vděk bych vzala smaženým sýrem, třeba i chlebem s máslem, to je jedno. Stačilo by mi vyrazit si. Třeba jen na kafe, které piju maximálně do poledne, protože později už se jedná o jistou sebevraždu v podobě velice špatného usínání. A k němu horký štrůdl nebo vláčný medovník.
Mám hlad po útulné hospůdce kdesi v kopcích, zastrčené, nenápadné, s vlídnou obsluhou, intimními boxy, přiměřeným osvětlením, pocitem soukromí, po osezených židlích s měkkým polstrováním a lavicí pro dva. Hltavě bych na hledala JukeBox s hudbou na přání za pět korun střídavě s pohledem do očí protisedícího. Nenasytně bych se zaplňovala milými slůvky, které bych opětovala. Žíznivě bych lačnila po letmých dotycích, které by mou kůži posypaly drobnými hrubými hrbolky. Přejedla bych se k prasknutí. Bez výčitek. Bez navýšení příjmu kalorií, jež si tak rády vytváří zásoby do dalších dní. Jednorázově bych se nakrmila bohatou neviditelnou stravou a nenechala bych na talíři ani drobeček.
No ... nejsou lidi.
A tak se teď zvednu, půjdu uvařit vajíčka na vaječnou pomazánku pro čtyři hladové krky a na lososa, panenku, JukeBox a husí kůži si nechám zajít chuť. Třeba mě ta mlsná přejde :-(.

PS: Blíží se mi menses, to asi proto podléhám chutím citelněji, než je tomu jindy. Asi ...

Polštář

20. ledna 2010 v 19:04 | renuška |  Přišla Múza
Maximem lásky za miminum času
naplním k prasknutí polštář na spaní.
S rukama za zády, s tajemným výrazem
dám ti svůj dárek. Přijmi ho bez ptaní.

Kouzlem ho omámím, aby své tvary
poztrácel do svého plochého okolí,
vidět ho nemůžeš, jen srdcem cítit,
vzpomínky na tebe s šitím mi pomohly.

Každou noc před sněním načechrej lásku
mou, která tě dovede do mého nitra,
ráno až vzbudíš se, šepotem muckavým
popřeje polšář ti dobrého jitra.


Jak jsem řídila "reforma"

19. ledna 2010 v 22:37 | renuška |  Ze života J.A.R.
Tak jsme si v úterý vyzbyli s Jaroušem na dílně sami. To by nebylo nic zas až tak zásadního, kdyby nepotřeboval parťáka pro přesun nepojízdné "něcojakovětšímultikáry". Na tom taky zatím není nic světaborného. Jenže! Tenhle stroj byl vykuchaný, tzn. bez motoru, navíc musel překonat mírný nájezd do kopečku, dále pak přehup přes práh do dílny tak, aby nenaboural po obou stranách stojící dílenské zařízení. Jediné, co fungovalo, byl volant, se kterým se dalo zatáčet pouze s použitím hodně velké síly, dále pak brzdový pedál a ruční brzda - ta ovšem nezůstala viset, jak je tomu normálně zvykem, ale bylo nutné ji v poloze "up" držet v ruce.
Měla jsem na výběr, který už byl předem jasný. Protože neumím řídit Destu (vysokozdvižný vozík), kterou bylo torzo reformu tlačeno v před, případně se vidlemi trochu drclo do zadních kol, které se na mokrém sněhu smekaly a tudíž bylo nutné vyrovnat násilím jejich směr, usedla jsem na místo řidiče vraku a čekala na povely.
Ruka nahoru, případně mávajíc k sobě znamenala VPŘED, ruka mávajíc k Járovi v Destě znamenala STOP. Když ruce nestačily, začala jsem křičet a řvát a hystericky hulákat, aby se mi podařilo intenzitou jekotu přebít hluk motoru Jardova povozu. Výhodou mi mělo být zadní okno o velikosti celé stěny kabiny, které zajišťovalo dostatečný rozhled směrem, kterým jsme se hrk po hrku ubírali.
Jediné štěstí, že jsem ÚD - úžasná a dokonalá, protože se mi - pochopitelně - ve spolupráci s panem téměř božským (někdy i úplně, ale to jsou chvilkové záchvěvy vášně :-D) - nakonec nacouvat podařilo, a to pod důsledným dozorem mé kolegyně, která mě v prvních chvílích v onom vozidle ani neviděla.
Je-li vám málo má všestrannost, pak musím dodat, že jsem se podílela i na jiné práci týkající se opravovaného vozu, a sice pomáhala jsem z hlavy motoru vyndávat magnetem takové děsně maličké železné půlkroužky od jakýchsi pružin. Ty Jarouš vždycky vší silou stlačil, tím uvolnil tlakov sevření a já ťuknutím šroubováku do těch mrch mrňavých povolila jejich napětí, ony lehce vyskočily a já už je pak - totálně zakydané od motorového oleje - vyndávala magnetem nebo svými drobnými, ale vskutku náramně šikovnými prstíky ven.
Pro úplnost ještě přidávám obrázky reforma. A teď už chvalte, chvalte, co vám síly stačí:-D.

Rozloučení se snem

19. ledna 2010 v 21:17 | renuška |  Jak to vidím ...
Maximálně niterní záležitost, které možná vůbec neporozumíte ...
Můj drahý sníčku,
musím udělat přítrž všem dalším dnům, které bych s tebou prožívala, ačkoliv vím, že se dobrovolně vzdávám něčeho, s čím se mi posledních pár týdnů žilo tak báječně. Když jsem k tobě v myšlenkách vplula, dokázal jsi mě obejmout tak lehce, že jsem necítila sebemenší tlak, jen hebké pohlazení a konejšivě teplou mlhu. Zabalil jsi mě do svých dlouhých křehkých prstů, jako bych byla tou nejmenší perlou, a hýčkal sis mě a já tebe.
Bylo nám spolu dobře, viď? Ani jsme se nestihli pohádat, já si tě snila, kdykoliv se mi zamanulo a ty jsi bez řečí připlul na mráčku fantazie; sám jsi mě potichu a bezbolestně na pár okamžiků opouštěl se slibem, že se ke mně zase vrátíš a potěšíš mě.
Jak krásně jsi dokázal měnit barvy! Často jsi býval romanticky růžový, jindy jsem v tobě viděla zelené štěstí nebo modrou naději, které se dělili se žlutou radostí a oranžovou energií. Trocha bílé něhy ti dodala na jemnosti, kterou v závěru velice často podtrhovala krvavě rudá lásková. Byl jsi má duha i bez deště a slunce, která začínala kdesi uvnitř těla a celou mě obkroužila a potáhla neviditelnou sítí podobnou schránce housenky, ze které se vylíhne překrásný motýl.
Mohla jsem se na tebe kdykoliv spolehnout, protože ať už mi bylo truchlivo nebo do zpěvu, vždy jsi byl naladěn na správnou notu - dokázal ses se mnou těšit a během smutnění jsi mě opatrně a sladce utěšoval a dodával mi naději a odvahu, možná i statečnost a kuráž.
Protože jsme se tak dobře navzájem znali, nejspíš sám tušíš, proč už tě nechci probouzet k dalšímu životu ve svém nitru. Patříš jinam. Nemůže se mi zdát něco, co je sice kouzelné a báječné, ale co by oživením nejspíš ztratilo na svém půvabu. Nechce se mi s tebou loučit, protože ztratím víc, než jsem od tebe kdy čekala - vždyť jsi byl jen sen. A ten na sebe nikdy nesmí brát podobu reality a opravdovosti, protože touto proměnou začíná mizet a uvadat. Raději tě tedy pouštím ze své duše ven, stejně, jako jsem kdysi dala svému jedinému Andělovi lidskou tvář.
Víš, právě Anděl na mě nezanevřel, naopak jemu i mně prospěla znovunalezená svoboda a já pevně věřím, že stejně tak zapůsobí naše rozloučení i na tebe. Můžeš se kdykoliv vrátit do mé hloubky, protože ve mně stále budeš mít své místo. Jen už se tolik nezdržuj, protože se ti příliš lehce podléhá a já už bych asi příště neměla sílu se s tebou znovu rozdělit.
S láskou ...

Andělé i sny jsou můj život, doprovází mě na každém kroku, jsou se mnou 24 hodin denně. Měla bych se naučit postavit se na vlastní nohy a nespoléhat se na nadpřirozeno ...

Emotivní písmenka

18. ledna 2010 v 18:28 | renuška |  Jak to vidím ...
Jeden úžasný člověk mi kdysi napsal v podstatě naprosto obyčejnou větu, která ale v sobě skrývá nesmírně velkou pravdu. Tu si ale připustíme většinou až příliš pozdě. Cituji:

Hrozný je, jak samozřejmě člověk přijímá věci úžasný a krásný; je strašný probuzení, když mu to najednou vezmou.

Není to žádná světaborná myšlenka, která bude v budoucnosti sloužit dalším generacím jako jiná motta známých filozofů, ale pro mě těch pár slov má ohromnou cenu, kterou si - bohužel - uvědomuji až teď.
Vím, že bych té mému srdci milé osobě chtěla ještě někdy pohledět do očí a poděkovat, ale pravděpodobně už se tak nestane. Atmosféra věty vyprchá ... zůstane jen holá skutečnost. Snad se zavděčím alespoň malým dárkem, ke kterému mě už od dětství váže jakási zvláštní síla. Beru jej do dlaní a lehoučkým sfouknutím posílám ven ...


Koniec filma

18. ledna 2010 v 11:45 | renuška |  Přišla Múza
Toto bych nazvala jako "double drabble naopak", tedy napsáno s dodatečným výběrem slov (průmysl, improvizace, návrat, akt)

Pachatel činu byl neobvykle prozrazen už v začátku děje filmového trháku, tudíž diváci razantně rozhodli o osudu snímku dříve, než se stala vražda. Napínavost a netrpělivost je ta tam, zůstává jen zklamaný dojem, až téměř srdcebolný, za který může být vyhozen z dalšího kola špatný režisér, mizerný scénárista či nedůsledný producent. Nebo kdokoliv jiný. Minimální šance na návrat do prostředí vrčící kamery a pobíhání štábu udrží jen málokoho z nich v optimistické náladě. A ačkoliv filmový průmysl přímo kypí více či méně zdařilými dílky od nováčků po ostřílené profíky, tenhle projekt byl příslibem hodně vysokých zisků a hlavně kladného a nadčasového hodnocení autorů samotných.
Podmanivým způsobem si chtěli získat vše, o co usilovali a co samotným společným dílem sledovali. Opatrný start podnícen nadšením pro věc, důkladné promýšlení jednotlivých aktů tak, aby každý krok zůstal nenávratně potvrzen jako ten jediný správný, dialogy zaměřené z velké části na improvizaci; to byla jejich představa. A přestože se jednalo o téma, které bylo už nesčetněkrát veřejnosti předhazováno ve všech možných tvarech i podobách, tohle mělo být něco jiného. Nic nenasvědčovalo tomu, že by došlo k tak okamžité a jednostranné kolizi, které předcházela pravděpodobně maličkost ve střižně, resp. kolaps moderní techniky, a časový pres.
Teď už je pozdě hledat viníky; daleko důležitější je důstojně opustit filmový svět a po odmlce a naději, že nezdařená prvotina bude obecenstvem i krtitiky zapomenuta, pokusit se navázat na nevydařený závěr novým a lepším začátkem. Je však třeba brát v potaz skutečnost, že jen málokdy se podaří vytvořit volné pokračování lepší nebo stejně kvalitní, jako byl první díl - byl-li úspěšný. O to těžší a složitější to budou mít oni - odrazit se od dna a pokusit se vystoupat na hladinu bez úrazu a újmy na zdraví. A na srdci.


Nominace + odpověď

17. ledna 2010 v 21:24 | renuška |  Jak to vidím ...
Čím začít? Asi ve sledu abecedním a v podstatě i titulkovém, tedy

nominací:

U Werri na blogu jsem byla společně s dalšími šesti bloggery oceněna jako kreativka, za což dodatečně ještě jednou děkuji. Podmínkou pro završení celého vskutku dušičku hladícího řetězáku je mimo zveřejnění jemné plakety, dále pak jakési mé osobní sedmero (krkavců) a v poslední řadě výběr sedmi dalších virtuálních přátel, kteří jsou něčím výjimeční.

renuščina postoupená plaketa:
renuščino sedmero:
  1. mám problém vyjádřit se stručně (sedm bodů je málo)
  2. nejím vnitřnosti, fazole, jehněčí, kůzlečí, ztuhlý máslový krém, rosolovité teplé tlusté maso ...
  3. nenosím tanga
  4. bojím se nejistoty
  5. miluji kopretiny v kameninovém džbánku a láskyplné pohlazení po tváři
  6. strašně ráda zpívám a tančím
  7. jsem odsouzena k věčnému snění a doufám v jeho naplnění
renuščina nominace:
  1. Slávek pro nesmírné životní bohatství a moudrost, pro fantastické a bezkonkurenční fotografie
  2. sl. Lenka pro božské výlety za hranice snů nahoru k andělům i Andělům
  3. TlusŤjoch pro originalitu a řádnou dávku humoru
  4. Radka pro návrat zpátky do poctivých studentských let se všemi strastmi i radostmi mládí
  5. Lucka pro obyčejnost normální maminy se vším všudy
  6. Mojda pro sdílení lásky k autorské poezii a pro snahu dát pocitům tvar
  7. Hospodyňka pro akčnost, vtip a nadhled
Omlouvám se všem, na které se nedostalo, ale věřte, že si vážím každého z vás pro to, co umíte a o co se s ostatními jste ochotni podělit.

Odpověď na sobotní kvíz

Nemá smysl vás dál napínat, neb odpověď byla již v komentářích uvedena. Jako vítěze představila bych Laluška a pak sl. Lenku, které správně uhodly, že na obrázcích nebylo nic jiného než tataráček.

Podotýkám, že fotografie pochází z minulého pátku, kdy k nám zavítala "tričková" Katka s manželem a synkem a věru jsme si náramně pochutnali :-D.
Což mě přivádí k myšlence, že místo diplomku doporučuji vřele vítězkám, ale i poraženým vyrazit kamkoliv do hospůdky s partou milých lidí a pořádně se našupnout touhle lahůdkou. :-D

Tímto jsou mé resty splněny a od zítřka už zase jen Hot News :-D. Krásný nový týden vám všem!

Sobotní kvízek

16. ledna 2010 v 8:23 | renuška |  Snímánky
Dnes se odebíráme s rodinou k Laluškovi a tatuškovi na zabíjačku, což je pro mě samotnou jeden z nejméně oblíbených dní v roce. Nevím proto, zda se mi zadaří potěšit vás něčím smysluplným, proto využiji volného prostoru k jednomu malému kvízu.
Zda-li pak uhádnete, co se skrývá na obou na sobě přímo závislých obrázcích? Ať už ne nebo ano, bez okolků nechte proudit svá slova do komentářů - fantazii se meze nekladou. Jedinou pomůckou vám může být to, že ještě před dvěma lety mi ono cosi bylo značně odpudivé, řekla bych až zvraceníhodné, zatímco nyní ... ááááách.

Zde už jsou výseky ze snímánku, který někdy příště prozradím:
PS: Já vím, já vím, že ani kuře zadarmo nehrabe. Když budete opravdu hodně moc stát o odměnu, vytvořím diplomek, ju?