27. prosince 2009 v 11:23 | renuška
|
Od té doby, co chodím znovu po mateřské do práce a navíc jsem si přidala ještě další dobrovolné aktivity, nezvládám rozesílat před vánoci osobní sváteční přáníčka. Dříve jsem měla dost prostoru k tomu vyhrát si a každoročně posílat nazdobené kartičky s podobiznami vyrůstajících ratolestí, což bylo k mé skromnosti mnohokrát vychváleno. Nepopírám, že mi vřelá slova dělala radost - právě takovou radost jsem chtěla vyvolat já mezi obeslanými adresáty.
V současnosti jsem klesla však stejně hluboko jako většina lidí - musím si vystačit s maily a SMS zprávami. Přesto i tady se snažím zachovat alespoň minimální tradici vložit do přání kousek své duše. Proto do textovek neopisuji cizí básničky a kupodivu nepíšu ani své vlastní, ale v pár slovech se snažím vyjádřit upřímnou gratulaci mířící ke konkrétní osobě. Celý obsah se odráží hlavně v tom, jak moc je mi druhá strana blízká a tudíž těm běžným patří formální psaní a těm, na kterých mi hodně záleží, píši každému originální a co nejsrdečnější zprávu.
Nevím, jestli se dají vztahy hodnotit na základě několika málo slovíček bez diakritiky a smajlíků, ale ... Mám-li někoho opravdu hodně moc ráda a on mi je na oplátku pouze schopen odpovědět předem nacvakanou říkankou, kterou má už od předloňských svátků uloženou v paměti mobilu, říkám si, že to s tou vzájemnou láskou nebude asi tak horké (pozn.: nehovořím o lásce jako o Lásce, ale jako o velkém přátelství - například), když mu nestojím ani za námahu vymyslet třeba jen krátkou větu o pěti slovech.
Asi teď mé povídání vyzní dost nafoukaně a ublíženě; nejsem zase takový cimprlich, abych bazírovala na detailech, ale v konkrétních případech u konkrétních osob mě takové jednání docela mrzí. Proti tomu naopak měknu a vláčním tam, kde na mě osobní vzkaz dýchne a pohladí mě, protože tam je každé slovíčko vyťukáno jen pro mě a pro nikoho jiného. Tehdy si uvědomím, že jsem dotyčnému pisateli stála za to, aby mi věnoval pár vteřin, dal si se mnou práci a neodbyl mě přeposláním kdejaké rýmovačky. Takové SMS mi letos přišly tři. Dvě z nich jsem čekala, protože tam se o opravdovém a silném přátelství nedá pochybovat ani v nejmenším. Ta třetí, nejvytouženější, nebyla třeba nikterak dlouhá, ale zahřála mě tak, jak to žádná šála ani hrnek voňavého punče neumí. Cítila jsem z ní upřímnost, zájem a opravdovost a bude ještě hodně dlouho trvat, než ji vymažu z paměti telefonu. Jestli k tomu vůbec někdy dojde. Vzácné poklady se přece nevyhazují!
Přesně vím jak to myslíš a je dobře, že aspoň ta jedna jediná tě zahřála u ♥