25. prosince 2009 v 23:46 | renuška
|
Čím méně pohádek si dopřávám během svátečních dní, tím více příležitostí mám ke sledování holčičích filmů. Ony jsou to vlastně taky takové pohádky, protože jsem kdesi kdysi četla, že pro ženy je vnímání scén z romantických dojáků příliš zkreslující a dochází pak k jejich nerealistickému pohledu na svět a na partnerství a na lásku a mnoho dalších aspektů. Takové ty tradičně dodržované osnovy ve stylu úvod/stať/závěr = zamilování/problém/vše odpuštěno. Zazvonil zvonec a jestli neumřeli, žijí ještě teď. Ať už Červená Karkulka nebo Šípková Růženka proti Pretty Woman či jiné současné moderní zasněné slečně.
Jenže! JENŽE!!! Ono je to tak - jsou momenty, někdy dlouhé i několik týdnů, kdy nálada na film podobného ražení není k nalezení a nejspíš není ani potřeba ji hledat. Proti tomu - a tento fakt přisuzuji lehce melancholickému opojení z vánoc a z té rádoby přirozené všeholásky - právě teď mám neuvěřitelné nutkání využít možností, kdy se mohu nasosat té nedoporučované a přemrštěné dávky citů. Kdy si vychutnám nenápadné ukápnutí slz z důsledku dojetí vyplývajícího ze šťastných shledání, sladkých polibků a vševysvětlujících odpovědí sloužících ve prospěch obou stran. Automaticky se stávám sympatizující duší, která všechny krásy, naděje i bolesti prožívá s hlavní hrdinkou toužící po naprosto obyčejné, ale přece tak vzácné lásce.
Asi už bych měla vyrůst a zbavit se těchto dětinských manýrů, ovšem poněkud se mi nechce. Ačkoliv si stále uvědomuji, že se jenom dívám, že pouze vnímám hodinu a půl běžící zfilmovaný scénář jakýchsi fantastů, kteří chtějí ukojit snuchtivé diváky, resp. divačky, baví mě to. Líbí se mi vracet se touhle cestou do dob, kdy jsem byla zamilovaná. Kdy mi bylo absolutně nádherně pro nově nalezenou chuť čehosi nového, nepoznaného, vytouženého. Kdy pro pár ukradených polibků a neohrabaných vyznání lásky, pro roztřesené ruce a pro pro okolí bezdůvodný úsměv od ucha k uchu stálo za to těšit se na každý kousek zcela všedního dne. Kdy stačilo minimum k tomu, aby se z obyčejných pár hodin obyčejné holky staly chvíle nezapomenutelných okamžiků, které ji naplnily až po okraj tím nejkrásnějším citem na světě.
Jsem romantička. Ale pouze v situacích, které mi tuto možnost dopřejí a nevysmívají se mi. A děkuji všem, kteří mi umožní jí být. Ať už v reálu nebo ve filmu. Tak to je.
Tak nevím, proč bys z toho měla vyrůst? Když se ta romantika tak trochu vytratí z reálu (na jakoukoliv dobu), tak proč se na ni nedívnout aspoň v televizi? Znáš mě, já bulím u Pošty pro tebe, u Pretty Woman, jen ten Mrazík mě už tak nebere, no taky po tolika letech, že? Tak využívej volna a nasosej té romantiky aspoň ... do Tří králů.