Prosinec 2009

Pohlednice

31. prosince 2009 v 12:05 | renuška |  Snímánky

Bylo nebylo ...

30. prosince 2009 v 19:07 | renuška |  Snímánky
... v jedné chaloupce za devatero horami a devatero řekami žili byli dva Pepíci - Honza a Ondra.
No a tihle dva Pepíci měli stále pocit, že mají málo hraček - jako každé dítě v jejich věku. Inu, co naplat. Jednomu devět, druhému šest let - za tu dobu, co jsou na světě, jim přibylo takového harampádí, ale v jejich očích to bylo stále málo. Jednou za čas dobrá víla provedla čistku, která se neobešla bez obhajoby sebemenší bezúčelné prkotiny, slzy se střídaly s rezignací, tu a tam zvýšený hlas nebo jedna pravá česká ... Však každý rodič ví, jak to v komůrkách malých skřítků chodí.
Říká se, že trpělivost růže přináší a proto se časem z milé víly stala Šípková Růženka. Z věčného spánku způsobeného píchnutím o trn bordelový ji probudila místo sladkého políbení od jinocha na bílém oři rána dělová. Bum, bum, bum, bum. Stačil kratičký pohled a Růženě se udělalo mdlo před očima.
To ještě netušila, že onen následek výbuchu je jen poloviční - k celku se jí podařilo dopracovat v průběhu rekonvalescence kdysi obývatelného prostůrku pět na čtyři. Dva dny a dvě noci (berte autora s rezervou - v reálu dva dny a dvě noci rovnají se vskutku dvěma dnům, čítajícím celkem dobrých 7 hodin) Růženka dřela do úmoru; spravovala rozviklané police, stírala prach, luxovala, probírala se nesmírným množstvím užitečných i naprosto zbytečných věcí, papírů, polámaných koleček, kostek z deseti druhů skládanek, proprietami od všelijakých hračiček. Kolem dokola se postupně vršily pytle s odpadem, tašky s obsahem putujícím o dům dál, roztříděné kupičky "mamitohlenevyhazuj" ... a Růža začala pochybovat o své identitě s obavami, zda se spíš nenarodila jako tříoříšková Popelka.
Ve druhé třetině napínavé hry dorazil, připraven s rukami k dílu, i výše zmiňovaný princ. Haldy všehochutě postupně řídly, až náhle byl příbytek opět k poznání. Finální setření podlahy bylo završením vskutku pohádkové akce, jejíž výsledek Pepíci přijali zcela automaticky a milá Růžena s namoženými zády si může tak akorát postesknout, že na rozdíl od pana Kodeta sotva může předpokládat stávající čistotu pokoje na rok, maximálně dva. Mnohem pravděpodobnější bude zmenšit časování na týdny, ne-li dny :-D.

Zazvonil zvonec a pohádce je konec :-) Uf!

Sweet dreams

29. prosince 2009 v 21:19 | renuška |  Jak to vidím ...
Na začátek si pomůžu jednou z mých nejoblíbenějších písniček, která už má nějaký ten rok za sebou, ale na její kráse to neponechalo sebemenší vrásku. Spíš, řekla bych, naopak. Ne ona sama, ale člověk, který ji poslouchá, musí dozrát do ní.

Sweet dreams - Eurythmics

V textu jako takovém není k nalezení zas až tolik velké poselství, tady mě spíš zajímá ta fantastická, do kolečka se opakující melodie s relativně snadno zapamatovatelnými slovy i pro neangličtináře. Rytmické údery bicích a klávesy, které nenechají jediný akord dopadnout jinam a snad i hluchoněmý musí z odrazu od stěn a podlah tu melodičnost cítit proudit.
Dnes jsem si ji půjčila ale z jiného důvodu; kvůli jejímu názvu. Sweet dreams - Sladké sny. Nemám však na mysli ty noční, kdy naše tělo odpočívá a podvědomí si hraje se vzpomínkami, ze kterých vytváří ve většině případů bludy a motanice mající na svědomí náš ranní divný pocit nebo třeba taky vůbec nic.
Mluvím tu o snech, našich přáních, kterými můžeme žít, můžeme se z nich radovat, můžeme je donekonečna plánovat, můžeme se jejich realizace ale taky obávat a pochybovat o nich samotných. Můžeme jimi prokládat všední dny, ale natolik opatrně, aby se samy pak všedními nestaly. Ostatně, na jejich splnění je mnohokrát potřeba velká spousta pokory, odvahy, vnitřní síly a odhodlání, což samo o sobě je vyčerpávající a vidina toho podnikat tyto složité kroky často je vyčerpávající ještě mnohem víc.
Proč o tom píšu? Protože jeden velký sen se mi letos podařilo splnit. Už dávno o něm víte a věřte, že pocit naplnění osobního přání, to nadšení a skromná hrdost na sebe samotného je něco překrásného. Jako by člověk pokořil sám sebe - ta optimistická část by dala na frak té remcající, chyby hledající pesimistické půlce a řekla by jí: "Vidíš, já ti říkal(a), že na to mám!" Přála bych vám tenhle zvláštní stav blaženosti zažít, protože je to opravdu strašně příjemné.
Přiznám se, že hodně hluboko ve mně je ještě jeden maličkatý sníček, ale ten nejspíš do cíle nedovedu. Resp. on je nedoveditelný, protože mnohé z aspektů vedoucí k jeho realizaci jsou příliš složité a na rozdíl od vydání knížky hodně, hodně těžké a i přes desatery růžové brýle nelze vidět nic jiného než bez nich. A přece se ho nezbavím, nechám ho v sobě dýchat a hladit mou duši, těšit ji a hýčkat, mazlit a laskat. On má totiž oproti jiným snům, jejichž forma mívá zpravidla v závěru hmatatelný tvar, tzv. half-funkci - umí naplnit štěstím, i když je jen poloviční a není vůbec vidět. Navíc je hodně vzácný, neboť se jedná o jediný exponát na světě a jeho ztrátu by už nikdy nic nenahradilo. Mnohé předchozí a mnohé další, mnohé mé a mnohé cizí mohou se mu pouze podobat, ale jeho konkrétní tvář zůstává napořád pouze jemu. A on zůstává mně. Ve mně. Mnou. Mnou a jím.



Zima nezima

28. prosince 2009 v 16:46 | renuška |  Snímánky
Byli jsme venku. Děti stávkovaly, ale já už měla nutkavou potřebu pokořit svou lenošivost, lépe řečeno tedy to věčné polehávání a přejídání se a televizosledování a takové ty další humusárny. Výpravná skupina ve složení renuška + její muž (tedy ten pán, co si ho před devíti lety vzala a slíbila mu věrnost až do smrti, stejně jako on jí) + Tarinka vyrazila vstříc dobrodružství a čerstvému vzduchu. A že to bylo prima!!! Lidská jednotka usoudila, že tyto zdravotní procházky bylo by vhodné aplikovat denně nejméně po dobu jedné hodiny ne-li dvou. Ať už s remcajícími potomky či sami, jen ve společnosti bodygurarda trhače. No, uvidíme, jak poctivě budeme své přednovoroční dovolenkové předsevzetí plnit, ale jak nás znám ... :-D

A zde už několikero snímánků z cesty necesty, zimy nezimy:
Tahle jediná je focená o den dříve, kdy mrzlo, až praštilo, a po sněhu nebylo ani památky.
Sluníčkohraní mě bavilo ve všech možných polohách ...
Cesta ven byla završena návštěvou tchánových koníků pasoucích se na louce. Pro velké pózování nebyli nijak zvlášť nadšeni, nakonec se mi zalíbila z mnoha jen tahle jediná fotka. V zásobě jsem si nechala ještě jednu, kde druhý oř hambatě ukazuje své mužství /resp. koňství/; tu sem ale vkládat nebudu :-D, neb pánští návštěvníci mohli by míti komplexy a dámské návštěvnice přihlouplé poznámky vůči svým partnerům :-D :-D :-D.

Vánoční esemesky

27. prosince 2009 v 11:23 | renuška |  Jak to vidím ...
Od té doby, co chodím znovu po mateřské do práce a navíc jsem si přidala ještě další dobrovolné aktivity, nezvládám rozesílat před vánoci osobní sváteční přáníčka. Dříve jsem měla dost prostoru k tomu vyhrát si a každoročně posílat nazdobené kartičky s podobiznami vyrůstajících ratolestí, což bylo k mé skromnosti mnohokrát vychváleno. Nepopírám, že mi vřelá slova dělala radost - právě takovou radost jsem chtěla vyvolat já mezi obeslanými adresáty.
V současnosti jsem klesla však stejně hluboko jako většina lidí - musím si vystačit s maily a SMS zprávami. Přesto i tady se snažím zachovat alespoň minimální tradici vložit do přání kousek své duše. Proto do textovek neopisuji cizí básničky a kupodivu nepíšu ani své vlastní, ale v pár slovech se snažím vyjádřit upřímnou gratulaci mířící ke konkrétní osobě. Celý obsah se odráží hlavně v tom, jak moc je mi druhá strana blízká a tudíž těm běžným patří formální psaní a těm, na kterých mi hodně záleží, píši každému originální a co nejsrdečnější zprávu.
Nevím, jestli se dají vztahy hodnotit na základě několika málo slovíček bez diakritiky a smajlíků, ale ... Mám-li někoho opravdu hodně moc ráda a on mi je na oplátku pouze schopen odpovědět předem nacvakanou říkankou, kterou má už od předloňských svátků uloženou v paměti mobilu, říkám si, že to s tou vzájemnou láskou nebude asi tak horké (pozn.: nehovořím o lásce jako o Lásce, ale jako o velkém přátelství - například), když mu nestojím ani za námahu vymyslet třeba jen krátkou větu o pěti slovech.
Asi teď mé povídání vyzní dost nafoukaně a ublíženě; nejsem zase takový cimprlich, abych bazírovala na detailech, ale v konkrétních případech u konkrétních osob mě takové jednání docela mrzí. Proti tomu naopak měknu a vláčním tam, kde na mě osobní vzkaz dýchne a pohladí mě, protože tam je každé slovíčko vyťukáno jen pro mě a pro nikoho jiného. Tehdy si uvědomím, že jsem dotyčnému pisateli stála za to, aby mi věnoval pár vteřin, dal si se mnou práci a neodbyl mě přeposláním kdejaké rýmovačky. Takové SMS mi letos přišly tři. Dvě z nich jsem čekala, protože tam se o opravdovém a silném přátelství nedá pochybovat ani v nejmenším. Ta třetí, nejvytouženější, nebyla třeba nikterak dlouhá, ale zahřála mě tak, jak to žádná šála ani hrnek voňavého punče neumí. Cítila jsem z ní upřímnost, zájem a opravdovost a bude ještě hodně dlouho trvat, než ji vymažu z paměti telefonu. Jestli k tomu vůbec někdy dojde. Vzácné poklady se přece nevyhazují!

Hrdinka holčičin

25. prosince 2009 v 23:46 | renuška |  Jak to vidím ...
Čím méně pohádek si dopřávám během svátečních dní, tím více příležitostí mám ke sledování holčičích filmů. Ony jsou to vlastně taky takové pohádky, protože jsem kdesi kdysi četla, že pro ženy je vnímání scén z romantických dojáků příliš zkreslující a dochází pak k jejich nerealistickému pohledu na svět a na partnerství a na lásku a mnoho dalších aspektů. Takové ty tradičně dodržované osnovy ve stylu úvod/stať/závěr = zamilování/problém/vše odpuštěno. Zazvonil zvonec a jestli neumřeli, žijí ještě teď. Ať už Červená Karkulka nebo Šípková Růženka proti Pretty Woman či jiné současné moderní zasněné slečně.
Jenže! JENŽE!!! Ono je to tak - jsou momenty, někdy dlouhé i několik týdnů, kdy nálada na film podobného ražení není k nalezení a nejspíš není ani potřeba ji hledat. Proti tomu - a tento fakt přisuzuji lehce melancholickému opojení z vánoc a z té rádoby přirozené všeholásky - právě teď mám neuvěřitelné nutkání využít možností, kdy se mohu nasosat té nedoporučované a přemrštěné dávky citů. Kdy si vychutnám nenápadné ukápnutí slz z důsledku dojetí vyplývajícího ze šťastných shledání, sladkých polibků a vševysvětlujících odpovědí sloužících ve prospěch obou stran. Automaticky se stávám sympatizující duší, která všechny krásy, naděje i bolesti prožívá s hlavní hrdinkou toužící po naprosto obyčejné, ale přece tak vzácné lásce.
Asi už bych měla vyrůst a zbavit se těchto dětinských manýrů, ovšem poněkud se mi nechce. Ačkoliv si stále uvědomuji, že se jenom dívám, že pouze vnímám hodinu a půl běžící zfilmovaný scénář jakýchsi fantastů, kteří chtějí ukojit snuchtivé diváky, resp. divačky, baví mě to. Líbí se mi vracet se touhle cestou do dob, kdy jsem byla zamilovaná. Kdy mi bylo absolutně nádherně pro nově nalezenou chuť čehosi nového, nepoznaného, vytouženého. Kdy pro pár ukradených polibků a neohrabaných vyznání lásky, pro roztřesené ruce a pro pro okolí bezdůvodný úsměv od ucha k uchu stálo za to těšit se na každý kousek zcela všedního dne. Kdy stačilo minimum k tomu, aby se z obyčejných pár hodin obyčejné holky staly chvíle nezapomenutelných okamžiků, které ji naplnily až po okraj tím nejkrásnějším citem na světě.
Jsem romantička. Ale pouze v situacích, které mi tuto možnost dopřejí a nevysmívají se mi. A děkuji všem, kteří mi umožní jí být. Ať už v reálu nebo ve filmu. Tak to je.

Narodil se Kristus pán ...

23. prosince 2009 v 20:38 | renuška |  Jak to slyším ...
... veselme se ...

Pravda, písnička je to vánoční, typicky štědrovečerní, často zpívaná společně s mnoha dalšími půvabnými českými koledami. Já bych nyní moc ráda její níže zveřejněnou verzi věnovala vám všem, kteří jste u mě "doma" vždy vítáni s otevřenou náručí. Vážím si každého z vás pro vaši originální osobitost, srdečnost, milost a hlavně pro krásné přátelství.

Přeji vám co nejkrásnější vánoce a neméně tak půvabný celý kulaťoučký rok dvatisícedeset :-D. Mám vás moc ráda.
Vaše renuška


PS: Omlouvám se za občasná slovní zažbleptnutí, tréma zapracovala naprosto spolehlivě.

Dárek sem, dárek tam ...

23. prosince 2009 v 2:15 | renuška |  Snímánky
Jsou dvě hodiny ráno a já jsem konečně uklidila veškeré propriety potřebné k zabalení dárků do svátečního hávu. Podotýkám, že jsem začala přesně v osm hodin večer, jakmile děti ulehly do svých neustlaných postýlek, přičemž starší Ondrášek neustále kašlal a dokonce mě jednou vyburcoval natolik, že jsem vystřelila jako rána z děla, aby mě nenačapal, a při zběsilém úprku směr syn jsem ze sebe shazovala navěšené ozdůbky. A teď, těsně po akci na mě zase volal mladší Honzík, že potřebuje narovnat peřinu. Tak tomu já říkám pech. Dokud ale kluci budou na Ježíška věřit, nehodlám nic prozrazovat, i kdybych měla balit a tajně chystat ještě déle než dnes.
Ono totiž možná, tedy spíš určitě, by mi celé dárkování trvalo mnohem kratší dobu, ale protože jsem blázen bláznivá, vymyslela jsem si takové odekorování, které mi kvůli náročné přípravě zabralo v podstatě polovinu celkového času, tj. 3 hodiny. Blééééé.
Musela jsem totiž vytvořit 25 andělů na špejli, kteří - jak naivně plánuji - budou moci být v budoucnu využiti například jako zápichy do květináčů. Čekaly mě tyto činnosti:
  • vystřižení 25 spodních a 25 vrchních šatečků
  • vystřižení 25 hlaviček - ty přišly i vymalovat
  • namotat 25 vlásků z kokosového vlákna
  • nastříhat a stočit 25 svatozáří
  • ohvězdičkovat 25 drátků pro ručičky
  • vystříhat 25 andělských křídel
  • postupně dílek po dílku lepit k sobě a na závěr ke špejli
  • během balení konkrétních prezentů na spodničku zapsat jmého obdarovaného
Pravda, jednodušší by bylo nic neřešit a nakoupit třeba dárkové tašky nebo se s ničím nijak zvlášť necrcat, ale ... prostě to bych nebyla já. Tahle práce mě fakt baví a když to není zrovna tak kravský nápad, jako tentokrát, tak si dopřeji i solidní relaxaci. No nic, sami posuďte, jestli má šestihodinová dřina stála za to.

Mixážní pult

22. prosince 2009 v 19:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak mám snad hotovo. Úderem pondělního rána mi začal dobrovolný dvoudenní maraton sestávající z úklidu, úklidu a v neposlední řadě z úklidu. "Díky" časově náročným akcím pro děti byla domácnost odstrčena na druhou, ne-li třetí kolej a já postupně zjišťovala, že hromadění nepořádku už začíná překračovat meze klasického bordelu.
Po dobu nejméně jednoho měsíce jsem každé ráno všechny členy rodiny směrovala do pracovny, kde veškerou volnou plochu zabíralo prádlo vyprané, připravené na žehlení, vyžehlené plus lavory se spoďárkama a ponožkama - právě ty bývaly cílem pátracích akcí, jejichž vyvrcholením bylo vítězné zvolání hledače: "Hurá, mám je obě!". S hrdostí se teď rozhlížím kolem sebe a vidím pouze dva sušáky, jejichž obsah zítra zlikviduji a rovnou uklidím; dokonce už mohu koukat do tmavé noční oblohy skrz čistá skla a při důkladném pozorování podél zdí už nevidím chuchvalce čehosi, co dávno nemělo s obyčejným prachem nic společného ...
Neuvěřitelné stalo se skutečností a já se při nadšení a mlaskání mých synáčků ochutnávajících cizí cukroví rozhodla pokořit svou nechuť k pečení. Výsledkem jsou amatérsky, ale přece nazdobené perníčky od Laluška, nepečené ořechové koule, vosí úlky a pár minut z trouby vyndané kokosky. Sortiment sladkého pokušení doplním zítra ještě výslužkou od sestry Janinky, které se mě zželelo a nabídla mi milou sourozeneckou výpomoc.
Co se dárků týče, ty už se třesou v krabicích, taškách, tajných skrýších a jiných úkrytech, a čekají, až je dnes zabalím a načančám jim kabátky. Aranžování mě vždycky hodně bavilo a právě vánoční prezenty přímo vybízejí k hračičkování, čemuž se pranic nebráním - naopak vidím v této činnosti docela fajn odreagování. Jen se modlím, aby šlo všechno tak, jak si představuji, protože má fantazie má občas bujnější tvary než výsledek samotný. No, uvidíme a vy vlastně taky; Renuščinu nadílku si nenechám sama pro sebe :-D.

Během onoho předsvátečního bláznění, kterým opovrhuji, ale stejně ho pravidelně podstupuji, mě mimo jiných věcí potěšily i nádherné pozdravy z poštovní schránky od Evičky*, Lenii a Pavly Žabky. Holčičky, moc vám díky, jste milé a lístky od vás mi udělaly ohromnou radost. Stejně tak, málem až k slzám, mě dojala má kamarádka Martina, které jsem věnovala svou knížku a ona se z ničehonic objevila přede dveřmi s domácí vánočkou, kterou umí úplně fantasticky. Hmmm ... už je dávno snědená, chudák holka se na světě ani nestihla rozkoukat a my už jsme ji spořádali, ale kdybyste věděli, jaká byla, jistě by vám taky na talíři zbylo jen pár náhodně spadaných drobečků.
Tím nejúžasnějším povzbuzením a štěstím pro mě ale po dnešním dopoledni je jedna překrásná textovka, z níž mám ještě pořád šílenou radost a znovu se i bez zavřených očí vracím do stavů euforie a beztíže. :-*
V tomto rozpoložení se s vámi loučím se slibem, že se brzy vrátím a možná, že s sebou přinesu i další maličké překvapení. :-)



Rybářova

21. prosince 2009 v 18:35 | renuška |  Přišla Múza
Chytila jsem se na návnadu,
co snesla se ke mně na háčku,
ty vylovil´s mě z chladné řeky
a začal´s mi říkat "Plaváčku".

Zahřál´s mě hrnkem svého čaje,
vonícím po lesních jahodách,
pak šeptal jsi cosi o zlaté rybce,
šupině, šťastných náhodách.

Přitulil sis mě do svých citů,
ploutve mé zlehka jsi pohladil,
nevěříc na své splněné přání
do sítě řídké ´s mě ošatil.

S klidem a tichostí rybářům vlastní
neseš si vzácný úlovek domů,
malého "Plaváčka" - svou zlatou rybku,
naději, štěstí a lásku k tomu.

Moje čerstvé miminko

19. prosince 2009 v 20:46 | renuška |  Přišla Múza
Datum narození: 16.12.2009
Výška: 12 cm
Váha: 150 g
Pohlaví: holčička
Průběh těhotenství: poklidný, žádné abnormální problémy, bez váhových přírůstků a zdravotních komplikací, občasný projev nechutenství a citové lability
Asistence u porodu: jeden z otců (Jarouš)
Předporodní příprava: skupinová
Poporodní stav matky: nadprůměrně euforický a radostný
Počet klonů: 59

Jméno: OČIMA RENUŠKY

Atd.
.
.
.

Dost už řečí, protože beztak většina z vás ví, o jaké miminko se jedná. Právě díky vám se mohlo narodit, protože nebýt vašich povzbuzujících slov, pochval, hodnocení, díky vaší podpoře a vlídným komentářům jsem nebránila Múze a dovolila jí projít mnou samotnou a přenést všechny mé emoce, pocity, dojmy, nálady, inspirace, zážitky, všechno krásné i bolestné "na papír".
Při zakládání blogu jsem neměla absolutní představu, jak by měl vypadat a co by měl obsahovat, do své současné podoby se začal formovat až poznáváním nových virtuálních kamarádů, kteří mi byli vzory a v podstatě i učiteli. Našla jsem zde útočiště, azyl, rameno, na kterém se mohu vyplakat, společníka, kterému se můžu svěřit se svým životem a on mi v podobě vašich slov odpovídal.
První neobratné veršovánky s sebou přinesly odvahu zkoušet psát víc a víc, někdy lépe, jindy hůř, ale nebát se. Občasné popostrčení z vaší strany, kdy jste mě nabádali k vydání vlastní knížky, jsem považovala za ohromnou poklonu, ale zároveň za nesplnitelný sen, protože má víra v sebe sama v tomto případě není nijak ohromující a svým způsobem se stále necítím jako kdovíjaká básnířka s hluboko smýšlícími texty nutícími čtenáře dumat nad nevyřčeným obsahem. Kdo mé rýmy znáte, víte, že se jedná především o emoce a cit, které ovlivňují mou tvorbu, což svádí k názoru, že vše je "na jedno brdo". Já se tomuto tvrzení nebráním; jinak psát neumím a každé slovíčko řadím za to předešlé tak, jak to cítím. Čistě, upřímně, někdy až hodně niterně ...
Ve většině případů má každý polibek paní Múzy svého majitele, jejichž jména si s dovolením nechám pro sebe. Oni vědí, že některé jsou "jejich", o jiných se mohou pouze domnívat ... Přesto i jim patří můj vřelý dík především kvůli inspiraci, kterou mi mnohokrát byli, aniž by cokoliv tušili.

V neposlední řadě mě velice těší fakt, že jsem se nakonec rozhodla zariskovat a pokusit se svůj sen splnit v době, která k obdarovávání blízkých přímo vybízí. Proto již dnes mnozí z vás mají výsledek mého projektu u sebe doma a v podstatě zde teď čtou něco, co už je vůbec nepřekvapí.
Co bych to ale byla za matku, kdybych svého novorozence veřejně neukázala! Proto mi dovolte ještě jednou přivítat na svět mou básničkovou prvotinu

"OČIMA RENUŠKY"

Mnozí z majitelů obdivovali malůvky v knížce, za které bych ještě jednou chtěla nesmírně moc poděkovat mé drahé "tričkové Katce", která byla ochotna mi básničky doplnit svými jedinečnými ilustracemi. Katko, díky, díky, díky, mám Tě moc moc ráda.

Na závěr ještě jednou děkuji i vám všem, kteří jste byli účastníky "oplodnění, těhotenství i porodu". Bez vás by Očima Renušky nespatřila světlo světa nejspíš nikdy. Mám vás všechny moc ráda.

Vánoční besídka

18. prosince 2009 v 10:49 | renuška |  Snímánky
Ve středu jsem absolvovala poslední vánoční besídku v mateřské školce, neboť po letních prázdninách už Hanýsek bude prvňáčkem a tudíž dítě školou povinné, které už nebude pod dozorem vlídných učitelek, nýbrž přísných kantorů. Tuhle překrásnou akci jsem si vychutnala od začátku až do konce a musím hrdě prohlásit, že díky šikovnosti a velké muzikálnosti byl Jeníček obsazován téměř do každého projektu, který děti předvedly. Přes slzy štěstí a nadšení jsem pozorovala jeho nacvičené party a se skrytou pýchou děkovala pánu Bohu za to, že mi nadělil tak nadané dítě, jehož talent překvapil i mnohé další rodiče.
Možná to vypadá, že se příliš chvástám, ale není to tak. A právě proto, že je to jen konstatování faktu, jsem ještě radši, že mohu tuhle pravdu připsat svému synkovi. Nu a protože jsem byla naštěstí vybavena technikou, velice ráda se s vámi o tu krásnou vánoční atmosféru podělím.


Doporučuji věnovat pozornost také "Káče", kterou si zahrála Honzíkova exsnoubenka Eliška :-).


A na závěr ještě vkládám dva obrázky dokazující mnou kdysi zmiňovaný fakt, kterým je to, že Honza je už v raném věku mezi děvčaty náramně oblíben :-D. Zatím je to stále roztomilé a nevinné, ale uvidíme, jak se budou na Honzíkovu přítulnost tvářit maminky holčiček o pár let později :-D.

Ustýskaná

17. prosince 2009 v 12:15 | renuška |  Přišla Múza
Bojím se, že až budu sama,
má nálada bude ustýskaná
po lásce, která, ač nepřiznaná,
chutná mi víc jak božská mana.

Zakázat stesku, aby šel dál,
nedá se. Kdo by to dokázal?
Přehradu otevře citů král
slzám, jež jindy by ovládal.

Naštěstí čas je mi nakloněn,
pomalu utíká den za dnem
doba, kdy v kabátě stýskavém
uslyším: "Slečno, tady jsem!"

Můj vánoční dárek pro Jarouše

15. prosince 2009 v 22:12 | renuška |  Ze života J.A.R.
Troufám si tvrdit, že naše společné velké přátelství je teď ve fázi absolutní důvěry a skoro až neuvěřitelné pohody, čehož já si velice vážím a jsem opravdu strašně ráda, že mám tak skvělého kamaráda. Pro jistotu ale přece jen 3x ťuknu do dřeva, protože nikdy nic není stoprocentní a v podstatě ani my dva nejsme výjimkou. Kdybych ale měla v kalendáři vyškrtat dny, kdy mezi námi panovalo mrazivé a nepříjemné napětí, určitě by jich bylo mnohem méně než těch se smajlíkem nebo se srdíčkem.
Jára je jednou z mých největších životních opor, aniž si to sám možná uvědomuje. Ale právě on mi mnohokrát pomohl z úzkých a dodal energie, když jsem - s prominutím - padala na hubu. Každou dobře mířenou zlomyslností nebo lumpárnou dokázal na mých rtech vyvolat úsměv, leckdy i v dobách, kdy mi do smíchu nebylo ani za nic. Na druhou stranu ani on není bezchybný a jeho občasné brumlavé nálady a uražené výrazy mě bolí víc než pár facek.
Každopádně jsem se stejně jako minulý rok rozhodla mu věnovat malou pozornost "pod stromeček." Loni mi vypomohla Katka, tentokrát jsem se spoléhala jen sama na sebe a svou fantazii. Nebylo nijak těžké vymyslet originální prezent, neboť Jarouš se právě pustil do budování vlastního domu, takže inspirace byla až kýčovitě jednoduchá.
Zde je již výsledek mé práce:

V tomto sledu jsem vyzdobila vč. obalu osm stran, na kterých mimo autorských obrázků a Jaroušových xichtíků nechybí mé typické veršovánky - doufám, že můj rukopis přelouskáte - a jako bonus je připojen 3D praktický dáreček, který má své přímé využití:
  • str. 1 - hmoždinky, šroubky, vruty, hřebíky (to modré autíčko v garáži rovná se firemní Ford Tranzit - Jardův miláček)
  • str. 2 - Járovy oblíbené černé "Hólsky" (mmj. to vozítko je vysokozdvižný vozík, který můj drahý v práci obsluhuje)
  • str. 3 - trocha písku a aktuální snímek z terénu
  • str. 4 - tesařská tužka
  • str. 5 - krém na ruce s "příchutí" Rumu
  • str. 6 - pravá a nefalšovaná "pětka"
  • str. 7 - Cukroušovy oblíbené Startky krátký tvrdý
Teď už se jen budu modlit, aby měl obdarovaný z vlastního stavebního deníku radost. V pátek mi držte pěsti! A ne, že mu to vykecáte!!! :-D

A co my holky?

14. prosince 2009 v 14:26 | renuška |  Jak to vidím ...
Páni, to jsem se dočetla věc! Prý že když muži okukují ženám poprsí, prodlouží si život až o pět let!!! Zajímají-li vás podrobnosti tohoto neobvyklého výzkumu, přikládám odkaz, kde je tato informace detailně rozebrána.

Coby majitelka ne zrovna přehlédnutelného hrudníku mám na srdci pár dotazů:
  • Mám jako objekt pozorování možnost vybírat si, který sameček si díky mně užije lidského bytí o pár roků více?
  • Existují nějaké doporučené rady, jak zabránit následkům, které přicházejí automaticky s mužským pohledem upřeným do dekoltu?
  • Budu-li souhlasit - pochopitelně z důvodů zcela solidárních a milosrdných - s okukováním, mám už předem usnadnit úhel snímání a vzít si například větší výstřih?
  • Je lepší stát rovně nebo se naklánět či snad poskakovat?
  • Existuje nějaká žena, která by s těmito praktikami měla již své zkušenosti a mohla nám, nepoučeným, věnovat pár užitečných rad?
  • Co se stane, zkombinuje-li se lákavý výhled na hrudní partii s kratičkou sukní a vysokými podpatky? Nehrozí předávkování?
Pochybuji, že se dočkám odpovědí a tudíž jako neznalý laik to vidím asi tak, že když už svolně a ochotně vyjdu vstříc výsledkům statistického zkoumání, budu považovat za slušné, aby mi za mé konání náležela odměna. Netrvám na penězích, ideální se mi jeví toto řešení: oko za oko, zub za zub! Avšak pouze v těch situacích, kdy mi samoléčený muž bude více než sympatický. V ostatních případech budu raději dělat jako že nic :-D.

Aktualizace: ještě mě teď tak napadá jedna zajímavá záležitost - můj blog se dle výčtu statistik objeví při hledání termínu "velký kozy", což bylo jedno z prvních témat, která jsem otevřela v začátcích blogaření. Poslední dobou je toto slovní spojení zadáváno až nezvykle často. Že by některým "hledačům" stačilo jen číst? :-)

Potrestaná pýcha aneb PYŠNÁ PRINCEZNA

13. prosince 2009 v 7:49 | renuška |  Snímánky
Možná si ještě vzpomínáte na loňskou pohádku Mrazík, kterou jsme s maminkami a dětmi nacvičovaly minulý rok na vánoční besídku. Nechaly jsme se strhnout davem a vlastně i "ukecat", abychom něco vyprodukovaly i letos (schválně píšu u všech sloves tvrdé "y", protože se opravdu o veškerou přípravu postaraly ženy a děti) a ačkoliv mám vůči paní samozvolivšé do role šéfky mnoho výhrad, jedno jí upřít nelze. Právě jejím nápadem bylo zrealizovat pohádku Pyšná princezna.
Pro nedostatek malých capartů se tentokrát o některé role musely podělit i maminky, přičemž v mé hlavě bylo od počátku jasno: Budu hrát ... (však uvidíte). Bohužel nátura paní vedoucí je občas hodně podivná a jakoukoliv odchylku od normálu považuje za hrubé porušení jí stanovených pravidel. Nakonec ale musela ustoupit, a to nejen mně, ale i ze svých požadavků a nápadů, které ostatními nebyly schváleny pro trapnost a suchost. No nic.
Od září jsme pečlivě nacvičovaly, učily se přesně opsané texty a gesta, abychom počátkem prosince mohly vstoupit na jeviště a předvést, jaký potenciál se v nás celou dobu skrýval. A že se bylo na co dívat:-D.
Zleva: princezna Krasomila, můj Ondrášek jako zbrojnoš, za ním pouze záda Vítka a zcela v pravo dvorní dáma.
Zleva: mí synáčci Ondra a Honzík coby zbrojnoši se od princezny Krasomily vracejí zpátky ke králi Miroslavovi s jeho podobiznou, neboť: "... jí není dost hoden, aby jí zavázal střevíček ...".
V pravo lze vidět půlku "Jakuba", věrného přítele krále Miroslava.
Opět zleva: král Miroslav v hodobožovém oblečení, vypečený strážce pokladu na klíně držící v civilu zcela vlastní dceru, jež hrála jednu z dvorních dam. Stejně tak osoba v pravo - chůva. Úplně dole v bílé košilce sedí švec, jemuž starý dělal klec ...
V zajetí zbrojnošů květina stojí,
chytrý ten, kdo si s ní Renušku spojí:-D
Tak mě tu máte - vybarvenou v celé své kráse. Hrála jsem květinu a během představení zpívala o rozvíjejícím se poupátku, abych záhy stála zvadle vedle Krasomily, co si zaboha nechtěla připustit, aby byla trochu pokornější. Ještě že ten Mirek je tak príma mužský a domluvil jí :-).

Náramně mě potěšil jeden divák, dědeček slečny hrající Vítka, který mi v závěru pochválil můj pěvecký výkon a prohlásil, že jsem jako ibišek. To byla pro mě ta největší pocta. Stále jsem totiž pochybovala o svém kostýmu, zvláště, když mi starší Ondra upřímně řekl, že vypadám jako lesní mužík :-D.

Pro zvědavce ještě malá info na závěr: nebojte se, že bych vás okradla o další protagonisty pohádky. Jakmile obdržím všechny fotky, podělím se s vámi. Čestný kytičkovský!


Pro Miloška s tečkou nad i

11. prosince 2009 v 19:04 | renuška |  Jak to slyším ...
Dosud nikdy jsem neviděla jediný díl tohodletoho, což by mě pravděpodobně v očích malých dětí totálně znemožnilo a pravděpodobně vykreslilo jako absolutně nudnou paní, která je nemoderní a zcela mimo mísu. Svůj nedostatek asi nedoženu, ale díky upozornění na onen seriál alespoň ochutnám. A vy ochutnejte se mnou:-D.


Nemám vůbec ponětí, jestli výše uvedené video je jednou z epizod, ale mám silné podezření, že se jedná o hudební klip, čímž pádem prdly vrdly. Ale aspoň jsem se snažila :-D.

Před pikolou, za pikolou ...

11. prosince 2009 v 13:16 | renuška |  Jak to vidím ...
... nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát. Já si totiž hraju strašně ráda. S kýmkoliv, s čímkoliv. Ačkoliv tohle je vlastně lež, protože by se možná v reálu našla podstatně větší skupina takových lidí, které bych jako spoluhráče nechtěla ani za zlaté prase.
Baví mě hry, u kterých se musí přemýšlet. Kde je potřeba "kout pikle" a taktizovat, domýšlet následky a finty, zkoušet nenápadně otáčet průběh hry ke svému prospěchu, což se pokaždé nezdaří. Rozhodně ale nevyhazuji při nezdaru rukama a nechodím uraženě po bojišti, prohrávat mi nevadí. Ovšem - fantazii se meze nekladou a nabídla-li by se mi šance hrát na fanty, které mají příchuť náramně příjemného vykoupení, jdu do ní a prohraju strašně ráda. Ale jak říkám, tady je potřeba důkladně zvážit, kdo bude mým společníkem :-D. Vždyť víte.

Přiznám se, že v poslední době jsem trochu odbočila od oblíbených logických zábav a zcela mě pohltila obyčejná dětinská pinkačka na mobilu. K mé současné závislosti je nutné podstoupit určitý rituál, aby vše probíhalo tak, jak mi to vyhovuje. Vypadá to následovně: po příchodu domů z práce zcela nepokrytě a nefalšovaně popadnu mobil a s výmluvou, že nutně potřebuji na WC (což je někdy akutní OPRAVDU!), odbíhám a v cuku letu se pohroužím do malého displaye, na kterém musím ovladači postupně likvidovat různé obrazce složené z mnohabarevných cihliček. Sem tam mi přiletí ještě bonusový poklad, který zachycením zaktivuji a rázem se stávám absolutní špičkou mezi konkurencí, jíž není nikdo jiný, než já sama v dalším kole. Díky čtyřem životům v každém kole mám možnost být občas nepozorná nebo pomalá, kdy skákající balónek nedopadne na trampolínku, ale skončí kdesi v útrobách krvežíznivého telefonního aparátu.

Jsem blázen? Možná. Jenže to napětí při hloupé nesmyslné hře o ničem mě baví a aspoň na chvíli mi pomůže zapomenout na všední starosti, na neuklizený obývák nebo nevyžehlené prádlo. Sice se svým povinnostem nevyhnu, ale ... Já vlastně ani nevím, jak bych měla svou trapnou závislost obhájit. Na rovinu, ani se mi žádné důvody hledat nechce. Prostě je to jen další kus mého já.

PS: Miluji i Scrabble - nedáte si partičku?

Jak chutnáš?

9. prosince 2009 v 22:10 | renuška |  Přišla Múza
Po mojí vůni,
co zůstala Ti na tváři,
když ses o mě pohladil.

Po čerstvém kafi,
kde cukr není potřeba,
aby sis život osladil.

Po dlouhé noci,
v níž zdálo se ti mnoho snů,
z kterých víš jen málo.

Po tichém gestu,
kterým ti pusu posílám,
jako by se stalo.

Po prázdných dlaních,
co ti zůstanou,
když mě pustíš do světa.

Po sladkých slovech,
co mi srdce zahřejí
bez slunce i bez léta.

Po suchém senu,
jež čeká jako lůžko
s průhlednými nebesy.

Po napínavé hře,
kdy hledám tě a
ptám se: "Kdepak jsi?"

A ty pak jemně zavoláš,
ať si tě najdu
a stojíš bez pohnutí.

Intuicí, srdcem, duší,
vypátrám tě snadno.
Podle chutí.

Angie

9. prosince 2009 v 20:06 | renuška |  Jak to slyším ...
Nadčasoví Rolling Stones, nadčasová Angie. Absolutně bezchybná romantická písnička, která mě unáší do růžových snů plných té nejčistší lásky. Možná to vyzní příliš holčičkovsky, ale já se tak opravdu při jejím poslechu cítím. A stejně jako u všech písniček, které mám ráda, i u téhle je mi nejlíp, když zavřu oči a nechám se jí prostoupit a odnést do světa, ve kterém budu jen já a on.