21. listopadu 2009 v 11:49 | renuška
|
Už mnohokrát jsem se přesvědčila v tom, že se na tebe nedá v ničem spolehnout. Ani v nejmenším. Maximum, které dovolíš, je, že se dáš předpokládat, že mohu částečně očekávat, jak se zachováš a jak dlouho bude tvá nálada taková nebo onaká. Což mi ale nestačí. Potřebuji mít ohledně tebe stoprocentní jistotu, které se mi nedostává a proto se pak zlobím a čertím a nadávám na tebe.
Ty si to asi neuvědomuješ, ale nejen já, ale i všichni ostatní tě potřebují k tomu, aby mohli právě podle tebe plánovat, jakým směrem se bude ubírat jejich blízká budoucnost. Co je platné, když naslibuješ hory-doly a náhle jakýmsi pominutím smyslů je vše naprosto obráceně a tobě je to pak třeba i k smíchu (nebo k pláči - přijde na to)? Já plně chápu, že každý je občas náladový a bohužel mnozí svému aktuálnímu duševnímu rozpoložení podřídí absolutně všechno včetně přístupu k ostatním. Ale to neznamená, že budu takhle tolerantní i k tobě a to navíc pořád.
Nejhorší na tom je, že se můžu třeba i rozkrájet, můžu přísahat na cokoliv, ale tebe nelze podplatit ani obalamutit sladkými řečmi. Stojíš si za svým, které je proměnlivé jako ...
... ano, jako ty.
Věky věků je dáno, jak máš v určitém období vypadat, jak se máš cítit, chovat, jak máš fungovat. Poslední dobou mi ale připadá, že začínáš jít proti proudu a jediným řešením jsou tvé stávky proti zaběhnutým rituálům a zvykům, které se staly běžnými stejně tak jako když se den střídá s nocí. Předpokládám, že všechna hořekování nad tebou samotným tě přivádějí k šílené euforii, jež má na svědomí to, že začínáš bláznit. Dokonce tě podezírám, jestli nejsi náhodou obětí hodně silné stařecké sklerózy.
Nemohu ti dávat limity, na to jsou mé síly příliš slabé a hlavně by veškerá energie, kterou bych na to použila, byla zbytečně vyplýtvána na něco, co prostě změnit nelze. Navíc se obávám a pravděpodobně i vím, že tebe prostě nemůže změnit nikdo. Ani to dávné socialistické heslo: "Poručíme větru, dešti!" Proto jen pokorně prosím do prostoru kolem sebe, protože tě nevidím a tudíž nevím, kde právě se nacházíš, ať se nad sebou zamyslíš a vrátíš se zpátky do zaběhlých kolejí.
Na závěr ještě malá připomínka, neb jak víš, opakování je matka moudrosti:
na jaře je potřeba ob dva dny prostřídat sílu slunečních paprsků s jemným deštíkem, aby se příroda zlehka a nenásilně probudila z dlouhého spánku
v létě se už konečně vykašli na zbytečně přemrštěné dávky dešťových kapek a hromburácejících mračen a dej prostor žluťáskovi, ať hřeje a sálá a opaluje a nechává zrát vše, co zrát má
na podzim vyfoukej ranní vlhko a pomalu nás všechny připravuj na chladnější dny - jen žádné násilí, živé bytosti ty tvé přechody špatně snášejí
schovej všechno pod pár čísel bílé sněhové peřiny a nech stromy, louky, zahrady, pole, kvítka spát; neblázni je předčasným budíčkem nebo předrženým sněním
Děkuji pěkně, milé počasí.
Reni - jak trefné a výstižné - krásně jsi to napsala - děkuji za zvednutí nálady
a přeji hezký zbytek víkendu