11. října 2009 v 12:12 | renuška
|
Ta Lauřina stála na samém kraji města, zcela odloučena od ostatních budov, mimo obydlí, mimo civilizaci. Na první pohled by se mnohému mohlo zdát, že je to jen polorozpadlá chatrč, kterou pohlcuje plané rostlé křoví, skoro až podobné zarostlému zámku, ve kterém v pohádce spala Šípková Růženka. Jen Laura v něm tušila mnohem víc.
Už od útlého dětství si připouštěla lítost nad samotou, které je ten izolovaný domek vystaven na pospas. Tušila a uvědomovala si to prázdno, které musí být mezi stěnami pokojů, představovala si, kdo je za dob největší nádhery zdobil nábytkem a těšil svým životem. Smutnila nad tím, že prostor, který kdysi lidem skýtal soukromí a azyl, zůstal prázdný, nevyužitý a nezájmem upadal v zapomění a zánik. Lauřiným tajným přáním bylo stát se majitelkou její "továrny na sny" a znovu dát tvář ztracené kráse rozbitých oken a ztrouchnivělých dveří, oloupaných omítek a zničené verandy.
Teprve když Laura dospěla, poprvé se odhodlala osamocený dům navštívit. Do té doby ho stále jen se zvláštním pocitem obcházela kolem a jeho venkovní zákoutí, praskliny ve zdech i parapety bez květin znala už nazpamět. Se strachem v očích, ale i s nadějí, že všechny její představy a obrazy budou odpovídat skutečnosti, opatrně vstoupila dovnitř. Ohromná hala ji očarovala natolik, že už nepochybovala o dokonalosti a dalších pár místností, malých i větších, ji dodávalo odvahy, aby si svůj největší sen splnila. Její továrna bude žít. Nebude mít možná komíny až do nebe, nebude mít velké haly s kulatými okny, nebude mít tisíce poschodí a pokojů. Bude to jen taková malá továrnička, akorát tak velká pro ni a její touhy. Ambice vdechnout nalezenému pokladu život, probrat ho ze spánku a radovat se z něj ji hnala dopředu a její okolí nechápalo, kde se v Lauře bere tolik síly a energie a proč vlastně. Nikdo o její vizi neměl sebemenší ponětí, protože ona sama věděla, že by jí z uskutečnění její představy zrazovali. Hledali by negativa, místo přiložení ruce k dílu nebo podpory by svými nesouhlasnými komentáři nabourávali její vysněný projekt. Neporozumněli by jí.
S velkými obtížemi se jí podařilo nastřádat tolik, aby se "ničí" barabizna stala "její". Za naprostého utajení stala se paní domu, paní továrnicí. Denně chodívala k sobě domů a vyprávěla stěnám, co nového se jí přihodilo, do úmoru vyklízela vnitřní prostory a zaznamenávala si, co vše je nutné vyřídit, aby se obydlí dalo použít k nastěhování ... opravit okna, dveře, podlahu, nová kamna, vyměnit rozbitou krytinu na střeše, přibít chybějící nebo poškozená prkna na verandě ... mnoho poznámek, mnoho práce, mnoho času ...
Vzpomínám, že mi jednoho dne, unavená po úklidu posledního pokoje, říkala, že právě ten je její nejoblíbenější. Tam prý bude chodit spát. Kdybych býval uměl mluvit, zeptal bych se jí, jestli chce zůstat sama stejně jako moje minulá paní. I ji jsem okouzlil stejně jako tu předtím.
Ta úplně první se jmenovala Ema, ta mě nechala postavit a milovala mě pro svou hrdost na sebe samou. Nepopírám, měl jsem ji rád, ale někdy mě až příliš vyčerpával ten její citový chlad. Ta druhá byla Marie; nevím proč, ale vždycky mi jí bylo líto, hodně plakala. Zvláštní, že i když se svěřovala svým dlaním, nikdy jsem nezaslechl, co jim šeptá, ale podvědomě jsem to tušil. Ta třetí, předposlední, se jmenovala Karolína a já jí dělal společníka do konce jejích dní. Nikdy se nenaučila žít s nikým jiným než jen sama se sebou. Laura je poslední. Ale teprve z ní cítím tu opravdovou lásku, upřímnost, věrnost. Tak moc bych si přál, abych jí její sny splnil a ona mi to mohla oplatit. Jak rád bych jednou poznal, jak chutná láska mezi ženou a mužem. Jak rád bych jednou slyšel mužský hlas, hluboký smích. Jak rád bych jednou v ženských očích viděl místo slz samoty slzy štěstí ...
A jak to dopadlo?