Staré křivdy

28. října 2009 v 22:28 | renuška |  Jak to vidím ...
Nemám je ráda. Nesnáším je. Připadají mi jako paraziti naší duše, našeho vlastního svědomí, naší přirozené laskavosti i nenávisti. Jsou to zloději krásných chvilek a závistiví účastníci zbytečných hádek. Škodolibí svědci nesmyslností a nešťastných řešení. Nezvaní hosté, kteří se vynoří vždy včas a odkazují se na argumenty a obhajobu nás samotných.
Lze se jich zbavit? Lze je zlikvidovat? Lze je zničit, spálit, utopit, udusit, zahodit? Snad jen naším vlastním odpuštěním, ke kterému je někdy příliš složitá cesta a my se předem stáváme zbabělci a raději se do boje s nimi nepouštíme z důvodu alibistického: "Mohly by se nám ještě někdy hodit." Jako třeba staré kozačky po babičce nebo péřové duchny po pratetě z Moravy.
Obdivuji takové lidi, kteří dokáží staré křivdy zapomenout, ignorovat a neřešit. Nepoužít, i kdyby se jim v momentě nejvyšší potřeby náramně hodily. Tyto osoby hrají fér a nevytahují kostlivce ze skříní ani pošramocená ega. Nepřetahují se o hračku a nepředhazují si, kdo z nich je lepší. Oni mají svou hrdost a sílu, které jim dovolí zůstat nad věcí a konflikt opouštět vždy jako vítěz, ačkoliv v očích protihráče mohou vypadat jako poražení.

Každému z nás se mnohokrát za život stalo, že nás prostě a jednoduše někdo podrazil. Čím bližší člověk to byl, tím větší rány se nám dostalo a tím déle trvalo její hojení. Jen vskutku odolným jedincům se podaří šrámy zacelit a bodnou zbraň zahodit do křoví, čímž zlikvidují předmět doličný a parazit má tudíž smůlu. Bohužel mnohem více je těch, ve kterých staré křivdy zůstávají a sem tam dostanou příležitost probudit se z umělého spánku, přihlásit se o slovo a umlčet nebo dokonce oplatit úder. Jedná-li se o nepodstatné nebo nedůležité či směšné záležitosti, není ještě újma na duši pacienta tak škodlivá. Pokud však křivda přesáhne hranice slušného chování a je těžko stravitelná samotnému majiteli, tedy tomu, kterému kdysi ublížila, není divu, že zášť a touha vrátit zub za zub čeká na svou příležitost. Je-li to ovšem správně, to nikdo neví. Jednomu by se mohlo zdát, že každému patří to, co si zaslouží. Druhý může oponovat, že pouze chlebem stačí ranaře a jeho valník kamení umlčet.

Vím jedno; není dobře v sobě dusit pocity a slova, která potřebují ventilovat a dostat se z nás ven. Není dobře být sviní, když jimi sami opovrhujeme. Není ale také dobře být dobrákem a nechat si všechno líbit. Ideálním řešením je staré křivdy shromáždit na viditelné místo a nechat je určitý čas zrát. Některé shnijí a jiné budou rašit a čekat na své vyřízení. S těmi prvními na kompost a se zbytkem tam, kam patří. Vyřešit a po té přesunout ke skupině číslo jedna. Pro obě party a hlavně pro nás ale platí jedna důležitá zásada podobná návodu na krabičce prezervativů: POUZE NA JEDNO POUŽITÍ!
Nejmizernějším hrdinou je totiž takový člověk, který dokáže stále stejné staré křivdy omílat pořád dokola a pro samotnou zášť přestane kvalitně žít.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 panvicka panvicka | E-mail | Web | 28. října 2009 v 23:24 | Reagovat

A co teprve, když si vybere jednu křivdu - tak 50 let zpátky a pořád s tím otravuje,a hlavně kdykoliv když něco potřebuje...

Já zapomínám ráda, vím, že lidi dělaj hodně věcí, co dělat vlastně nechtějí  ;-) Ale co je moc, to je moc.

2 kamzap kamzap | Web | 28. října 2009 v 23:59 | Reagovat

Moc pěkně píšeš....

3 Hospodynka Hospodynka | Web | 29. října 2009 v 7:43 | Reagovat

Staré křivdy, staré trapasy, staré smutky....někdy bych si přála, aby mozek nebyl tak dokonalý a dokázal více zapomínat.

4 Vb Vb | Web | 29. října 2009 v 9:21 | Reagovat

Prekvapivo, vypili celu kofolu, zjedli vsetky muffinky, a 5 chlebickov (1 som spapala ja). A kazdemu som po dva este zabalila na cestu:-)

5 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 29. října 2009 v 10:46 | Reagovat

Jistě to známe všichni! A těm, kteří se přes to dokážou snadno přenést, trochu závidím... mně osobně to někdy až mrzí, jak jsem neústupná...

6 totka totka | 29. října 2009 v 13:56 | Reagovat

nemam slov, ako keby si mi z duse pisala  :o)

7 Eva* Eva* | Web | 29. října 2009 v 16:52 | Reagovat

Zapomenout úplně určitě neumím, ale zase na druhou stranu s tím nelezu věčně ven. Na to byla odborník moje maminka  :-x
Jo a máš pravdu, není dobře dělat se sebe blbce, jenže já sem nepoučitělná a pak se s tím dlouho trápím.  :-|

8 vendea vendea | Web | 29. října 2009 v 18:19 | Reagovat

zapomenout je nejlepší, leč mnohdy to nejde - a nejhorší je, když se Tě potká křivda opakovaná, bolestná a poznamená Tě na celý život a Ty víš, že o ní všichni ví nebo tuší, ale nikdo tomu nezabránil ani Ti nepomohl a po zbytek svého života se musíš přetvařovat a skrývat v sobě nenávist.......

9 Jana Jana | Web | 29. října 2009 v 20:45 | Reagovat

Moc hezky jsi to Renuško napsala.Ono ani nemusí jít o nenávist.Myslím,že někdy pomůže čas a zapomění...a snad i pochopení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama