28. října 2009 v 22:28 | renuška
|
Nemám je ráda. Nesnáším je. Připadají mi jako paraziti naší duše, našeho vlastního svědomí, naší přirozené laskavosti i nenávisti. Jsou to zloději krásných chvilek a závistiví účastníci zbytečných hádek. Škodolibí svědci nesmyslností a nešťastných řešení. Nezvaní hosté, kteří se vynoří vždy včas a odkazují se na argumenty a obhajobu nás samotných.
Lze se jich zbavit? Lze je zlikvidovat? Lze je zničit, spálit, utopit, udusit, zahodit? Snad jen naším vlastním odpuštěním, ke kterému je někdy příliš složitá cesta a my se předem stáváme zbabělci a raději se do boje s nimi nepouštíme z důvodu alibistického: "Mohly by se nám ještě někdy hodit." Jako třeba staré kozačky po babičce nebo péřové duchny po pratetě z Moravy.
Obdivuji takové lidi, kteří dokáží staré křivdy zapomenout, ignorovat a neřešit. Nepoužít, i kdyby se jim v momentě nejvyšší potřeby náramně hodily. Tyto osoby hrají fér a nevytahují kostlivce ze skříní ani pošramocená ega. Nepřetahují se o hračku a nepředhazují si, kdo z nich je lepší. Oni mají svou hrdost a sílu, které jim dovolí zůstat nad věcí a konflikt opouštět vždy jako vítěz, ačkoliv v očích protihráče mohou vypadat jako poražení.
Každému z nás se mnohokrát za život stalo, že nás prostě a jednoduše někdo podrazil. Čím bližší člověk to byl, tím větší rány se nám dostalo a tím déle trvalo její hojení. Jen vskutku odolným jedincům se podaří šrámy zacelit a bodnou zbraň zahodit do křoví, čímž zlikvidují předmět doličný a parazit má tudíž smůlu. Bohužel mnohem více je těch, ve kterých staré křivdy zůstávají a sem tam dostanou příležitost probudit se z umělého spánku, přihlásit se o slovo a umlčet nebo dokonce oplatit úder. Jedná-li se o nepodstatné nebo nedůležité či směšné záležitosti, není ještě újma na duši pacienta tak škodlivá. Pokud však křivda přesáhne hranice slušného chování a je těžko stravitelná samotnému majiteli, tedy tomu, kterému kdysi ublížila, není divu, že zášť a touha vrátit zub za zub čeká na svou příležitost. Je-li to ovšem správně, to nikdo neví. Jednomu by se mohlo zdát, že každému patří to, co si zaslouží. Druhý může oponovat, že pouze chlebem stačí ranaře a jeho valník kamení umlčet.
Vím jedno; není dobře v sobě dusit pocity a slova, která potřebují ventilovat a dostat se z nás ven. Není dobře být sviní, když jimi sami opovrhujeme. Není ale také dobře být dobrákem a nechat si všechno líbit. Ideálním řešením je staré křivdy shromáždit na viditelné místo a nechat je určitý čas zrát. Některé shnijí a jiné budou rašit a čekat na své vyřízení. S těmi prvními na kompost a se zbytkem tam, kam patří. Vyřešit a po té přesunout ke skupině číslo jedna. Pro obě party a hlavně pro nás ale platí jedna důležitá zásada podobná návodu na krabičce prezervativů: POUZE NA JEDNO POUŽITÍ!
Nejmizernějším hrdinou je totiž takový člověk, který dokáže stále stejné staré křivdy omílat pořád dokola a pro samotnou zášť přestane kvalitně žít.
A co teprve, když si vybere jednu křivdu - tak 50 let zpátky a pořád s tím otravuje,a hlavně kdykoliv když něco potřebuje...
Já zapomínám ráda, vím, že lidi dělaj hodně věcí, co dělat vlastně nechtějí
Ale co je moc, to je moc.