Říjen 2009

Nekonečný optimismus

31. října 2009 v 9:45 | renuška |  Jak to vidím ...
Honzík si hrál s nafouknutým balonkem, ke kterému bylo přidělané takové to "brčko". Manžel ho varoval, ať ho přestane vyhazovat nad sebe, nebo že si tím brčkem vyšťouchne oko.
Honza odpověděl, že už den předem ho na to samé upozorňovala Katka, načež manžel prohlásil: "No jo, a pořád se ještě nic nestalo, viď!"
Poté následovala výchovná minutka, kdy se jako vzorný a diplomatický otec snažil svému synovi vysvětlit, co by se mohlo doopravdy stát a že by Honzíkovi hrozilo, že už neuvidí na pohádky.
Jenda ale s naprostým klidem sobě vlastním oponoval, že uvidí. JEDNÍM OKEM. :-D

Terč

29. října 2009 v 22:17 | renuška |  Přišla Múza
Kapánek ironická, jedovatá, zraňující mužské ego:-D. Berte ji s humorem, prosím.
Najdi si mě
hezky ve tmě,
snaž se o to
ze všech sil.

Jen se pořád
neomlouvej,
že ses zase
netrefil!

Nález

29. října 2009 v 22:10 | renuška |  Snímánky
Tento i minulý týden byly nezvykle štědré na připomenutí letních dní, resp. pobytu kluků na táboře. V úterý mi přišly konečně Ondráškovy zapomenuté boty - pár sandálí, pár holin a pár tenisek plus jedny špinavé ponožky a nepoužitá pláštěnka. Jupííí.
No a dnes místo cvičení zkusila jsem prohledat táborové stránky www.haul.cz, protože již nedočkavě očekávám zaslání dvd s fotkami a naivně jsem doufala, že třeba na webu už něco málo z letní akce bude. Jak milé bylo zjištění, že obrázků z letošní sezóny je docela hodně! A ještě milejší bylo to, co jsem tam našla:
Až se mi oči zalily slzami, když jsem v tom nepřeberném množství snímků objevila tak krásně vyfoceného staršího Ondráška, z jehož výrazu se dá vyčíst maximální nadšení, radost a spokojenost.
Hanýsek (okroužkovaný) tak detailně zabrán nebyl, tudíž bylo daleko horší ho mezi ostatními účastníky vypátrat. Přiznávám, že mimo téhle skupinovky jsem našla ještě jednu, kde je ale Honza zády k objektivu, tudíž pro mě jako diváka a hrdé matky v jednom fotka prakticky o ničem. Ačkoliv miluji Jeníka celého, včetně jeho zad :-D.

Nevím, jestli na dvd záznamu bude pořízených snímků víc než je v galerii oficiální stránky tábora, ale já jsem šíleně ráda i za tyhle tři obrázky. Pravda, jejich rozlišení je hodně mizerné a i při zaostření se nedá hovořit o kdovíjaké kvalitě. Podstata ovšem zůstává stejná - kluci si tam opravdu užili a pokud se vycukají, tak se můžeme příští rok těšit na další várku zážitků a možná i nových fotek.

Staré křivdy

28. října 2009 v 22:28 | renuška |  Jak to vidím ...
Nemám je ráda. Nesnáším je. Připadají mi jako paraziti naší duše, našeho vlastního svědomí, naší přirozené laskavosti i nenávisti. Jsou to zloději krásných chvilek a závistiví účastníci zbytečných hádek. Škodolibí svědci nesmyslností a nešťastných řešení. Nezvaní hosté, kteří se vynoří vždy včas a odkazují se na argumenty a obhajobu nás samotných.
Lze se jich zbavit? Lze je zlikvidovat? Lze je zničit, spálit, utopit, udusit, zahodit? Snad jen naším vlastním odpuštěním, ke kterému je někdy příliš složitá cesta a my se předem stáváme zbabělci a raději se do boje s nimi nepouštíme z důvodu alibistického: "Mohly by se nám ještě někdy hodit." Jako třeba staré kozačky po babičce nebo péřové duchny po pratetě z Moravy.
Obdivuji takové lidi, kteří dokáží staré křivdy zapomenout, ignorovat a neřešit. Nepoužít, i kdyby se jim v momentě nejvyšší potřeby náramně hodily. Tyto osoby hrají fér a nevytahují kostlivce ze skříní ani pošramocená ega. Nepřetahují se o hračku a nepředhazují si, kdo z nich je lepší. Oni mají svou hrdost a sílu, které jim dovolí zůstat nad věcí a konflikt opouštět vždy jako vítěz, ačkoliv v očích protihráče mohou vypadat jako poražení.

Každému z nás se mnohokrát za život stalo, že nás prostě a jednoduše někdo podrazil. Čím bližší člověk to byl, tím větší rány se nám dostalo a tím déle trvalo její hojení. Jen vskutku odolným jedincům se podaří šrámy zacelit a bodnou zbraň zahodit do křoví, čímž zlikvidují předmět doličný a parazit má tudíž smůlu. Bohužel mnohem více je těch, ve kterých staré křivdy zůstávají a sem tam dostanou příležitost probudit se z umělého spánku, přihlásit se o slovo a umlčet nebo dokonce oplatit úder. Jedná-li se o nepodstatné nebo nedůležité či směšné záležitosti, není ještě újma na duši pacienta tak škodlivá. Pokud však křivda přesáhne hranice slušného chování a je těžko stravitelná samotnému majiteli, tedy tomu, kterému kdysi ublížila, není divu, že zášť a touha vrátit zub za zub čeká na svou příležitost. Je-li to ovšem správně, to nikdo neví. Jednomu by se mohlo zdát, že každému patří to, co si zaslouží. Druhý může oponovat, že pouze chlebem stačí ranaře a jeho valník kamení umlčet.

Vím jedno; není dobře v sobě dusit pocity a slova, která potřebují ventilovat a dostat se z nás ven. Není dobře být sviní, když jimi sami opovrhujeme. Není ale také dobře být dobrákem a nechat si všechno líbit. Ideálním řešením je staré křivdy shromáždit na viditelné místo a nechat je určitý čas zrát. Některé shnijí a jiné budou rašit a čekat na své vyřízení. S těmi prvními na kompost a se zbytkem tam, kam patří. Vyřešit a po té přesunout ke skupině číslo jedna. Pro obě party a hlavně pro nás ale platí jedna důležitá zásada podobná návodu na krabičce prezervativů: POUZE NA JEDNO POUŽITÍ!
Nejmizernějším hrdinou je totiž takový člověk, který dokáže stále stejné staré křivdy omílat pořád dokola a pro samotnou zášť přestane kvalitně žít.

Milenka

28. října 2009 v 22:00 | renuška |  Přišla Múza
Počkej tu se mnou,
než začne pršet
a z nebe se snesou
kaluže vody.

Pak odleť se mnou
do teplých krajin,
a spoléhej na nás
a na náhody.

Vydrž tu se mnou,
neboj se stínů,
schováme se jim
pod kabát.

Líbej se se mnou,
než přijde ráno,
na pravdu nehraj,
nechci ji znát.

Rozluč se se mnou
na pár chvil krátkých,
zkusím tu bez tebe
vydržet.

Vrátíš se za mnou?
Počkám a v závěji
vzpomínek budu tě
vyhlížet.

Hanýsek má "šestiny"

26. října 2009 v 18:12 | renuška |  Snímánky
Čas je někdy opravdu tak strašně zřejmý, že se člověku až nechce věřit.
Před šesti lety jsem, netušíc, dva dny před porodem domlouvala společný oběd u sestry a těšila se na státní svátek, resp. volný den, kdy manžel bude se mnou a tehdy již dvouapůlletým Ondráškem doma. Protože jsem již cca týden přenášela, doporučil mi můj lékař jet do porodnice na vyšetření plodové vody a takové, ženám nejspíš hodně známé, "prošťouchnutí" (omlouvám se za ten výraz, ale nemám potřebu plýtvat cizími slovy, kterým nerozumím a která by v případě špatného použití ze mě udělala blbce, co si hraje na chytráka :-)).
Toto nepříjemné ošetření mělo za následek pouze to, že Honzík pochopil, že už nadešla jeho chvíle. O několik hodin později - ještě mě nechal vyspat - mě probudily porodní bolesti a kolem půl šesté ranní jsme s manželem budili rodiče, kteří dostali Ondru na starost a my se společně s kontrakcemi po třech minutách řítili směrem k fakultní nemocnici. Tam už následoval "běžný" proces, hekání, vzdychání, manželovy divné dotazy, proč tak křičím, otírání čela, bolesti, bolesti a zase bolesti, přesvědčování dohlížejícího personálu, že UŽ FAKT RODÍÍÍÍM! Když sestra potvrdila, že mám pravdu (díky bohu za její souhlas), ale že musí Jeníkovi pomoci, protože se zarazil o stydkou kost - tuším, zděsila jsem se. Naštěstí se nebylo čeho bát a příchod mého druhého syna na svět trval od odjezdu z domů až k propuknutí jeho pláče necelých pět hodin.
Předchozí komplikace měla na svědomí jeho podivně pokroucené lebeční kosti, protože když mi ho lékařka dala do náručí (poté, co manžel svědomitě asistoval u vážení, měření a čištění), zděsila jsem se, že místo normálního dítěte mám hrdinu z televizního seriálu o lebkounech - tam totiž také měli zaražená čela a vystouplé temeno (pro nevěřící - opravdu nepřeháním). K mému klidu se vše během dne urovnalo a nyní má již Honzíček hlavičku jako kuličku.
Jen ten oběd u sestry jsme museli kvůli našemu zaneprázdnění zrušit. Janinka nám ale po objasnění důvodu našeho odmítnutí ráda odpustila:-D.

Ve středu, 28.10. v 10.20 hodin to bude přesně šest let, co se Hanýsek narodil. Je to takové sváteční dítě, naše sluníčko. Stejně krásné a zářivé jako jeho starší bráška Ondra.
Honza je kluk každým coulem, zemědělská technika je pro něj absolutní stálicí, ke které se vrací vždy poté, co jeho nadšení z kterékoliv jiné hračky otupí. A co bych to byla za matku a za patriotku, kdybych mu neupekla dort s podobu traktoru, jehož značka je v mém zaměstnání dominantou. Dokonce mi vyšlo i logo, ale těch nervů a ošklivých slov ... :-)
Fůůůůůůůůů ...
Nejmladší gratulantka, sestřenice Lucinka - je to mé zlatíčko, které jsem mohla poprvé hlídat přes noc. O tom, že je to úžasná a skvělá holčička, není pochyb stejně tak jako o mé lásce k ní a její sestřičce Danielce.

Z Katčiny dílny

26. října 2009 v 16:30 | renuška |  Snímánky
Tenhle článek už tu měl být dobrých čtrnáct dní, jenže to bych nesměla být já, abych neměla zpoždění:-). A stejně jako u mnoha předchozích a jsem si jista, že i v budoucnu, jsem váhala, do jaké rubriky své dnešní povídání s obrázky zařadit. Rozhodovala jsem se totiž mezi "Snímánkami" a "Ze života J.A.R.", ale protože tohle se mě zas až tak úzce netýká, jsem vlastně jen takovým nepatrným prostředníkem, článkem, spojkou chcete-li, dopadlo to nakonec tak, jak to je.
Z mého vyprávění už jistě dávno znáte "tričkovou Katku", moji velikou kamarádku, kterou mám moc ráda. O tom, že je to úžasná ženská, se mohou přesvědčit pouze ti, kteří se s ní setkají, ale o tom, že je taky nesmírně šikovná, stačí ji poznat "virtuálně". Ostatně, její Tatra nebo výmalba pokoje mých kluků jsou vám jistě povědomé. A zcela upřímně, nejen náš šatník je zásobován oblečením s jejími malůvkami, které sklízejí úspěch a obdiv naprosto všude.

Této skutečnosti rozhodl se využít Jarouš a jeho skvadra kamarádů pivařů, věrných fanoušků Trutnovského pivovaru, Krakonoše. Stále se nestačím divit, jak velcí jsou to příznivci a je velká škoda, že jejich nadšení zůstává vedení pivovaru nepovšimnuto. Bezplatná, ale velice účinná reklama po celé ČR díky účasti na pivních festivalech, na menších akcích, propagace bez vyššího managementu, řízená několika nadšenci bez touhy po vlastním zisku ... to všechno a v podstatě i velký obdiv vůči jejich podnikavosti jsou jedním z důvodů, proč tohle všechno píšu.
Právě tito mužíci se domluvili, že sjednotí svůj "dres", svolali valnou hromadu - jak jinak, než u piva, jak jinak, než u Krakonoše - a tam došli k závěru, že není lepší investice, než si nechat namalovat trika s poctivým maskotem trutnovského chmelového moku. Následovalo měření, zkoušení, vybírání barev, střihů, výstřihů, rukávů (byla jsem přímým svědkem), dohady, co a jak ... Výsledkem pak bylo cca 23-24 triček pro malé (zelená) i pro velké (modrá). Aby si členové bandy svůj oděv ve slabých chvílích nepopletli, na zádech má každý majitel napsanou ještě svou přezdívku.

S Járovým souhlasem moc ráda zveřejňuji finálové ztvárnění projektu.
Jediný Jarouš má z dospělých mimo klasického modrého i triko v zeleném provedení, ale bez rukávů.
Přezdívka + poznávací značka :-)
Skupinová fotka dá soudržnosti party a půvabu stejného ustrojení ještě větší grády, co říkáte?

Na čem teď ujíždím

22. října 2009 v 9:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Není to nijak zásadní novinka, spíš bych řekla, že se jedná o vykopávku, kterou jsem já objevila až v posledních dnech. Jistě, může za to především pochmurné počasí, brzké stmívání a hlavně naprostá lenost, která mě přemáhá stále víc a víc. A o co víc jsem lenošivá, o to víc mám všude doma nepořádku a nedokážu se přinutit ho zlikvidovat. Spoléhám tedy na víkend nebo nějaké osvícení, které by mi po návratu z práce pomohlo nakopnout mé zazimované činorodé já, abych zase začala "fungovat".
Úvod mám za sebou a v podstatě jsem ho vůbec nevěnovala tématu, o kterém jsem se rozhodla psát. Je to vlastně i jeden z důvodů, proč nemám tolik času na práci, blog a tak. Denně se přinutím akorát k půlhodinovému cvičení, ale to je vše. Dříve jsem si potrpěla na to, že prakticky televizi vůbec nepotřebuji, že na ni nekoukám a když už, tak maximálně na hudební stanice, které si pouštím kvůli zvukové kulise. Teď je to jiné; opět usedám pravidelně k Superstar, která mě coby milovnici muziky naprosto pohltila a já se za to nestydím. Baví mě porovnávat výkony mladých zpěváků, baví mě o nich diskutovat s ostatními, baví mě číst recenze objektivních kritiků. Naposledy jsem šla do kolen z tohoto výkonu:

(je mi jen líto, že není k dispozici oficiální video z přenosu, protože Leona tu písničku procítila neuvěřitelně nejen pěvecky, ale i fyzicky)

Středeční večery si zabírá stanice Prima se seriálem o lidech mé věkové skupiny - Přešlapy. Možná to není nijak duchaplný počin, ale já se u příběhů mlaďáků odreaguji a navíc zjišťuji, že žiju podle filmového scénáře, který je pravděpodobně podobný mnohým dalším vrstevníkům.

Jako "Top zloděj" mého drahoceného času figuruje ale na žebříčku mé osobní sledovanosti americká hovadina, která postupně donutila zapadnout do křesla a gauče všechny členy naší domácnosti. Ačkoliv humorné hlášky a dvousmyslné narážky hlavních aktérů chápeme jen my dospělí, stíháme se smát tomu, že se jim smějí ještě kluci a přitom vůbec nevědí, která bije. Doufám :-D. A o čem že je řeč? Přece o "Chůvě k pohledání" aneb slečně Fajn. Nebudu tady obsahově nic víc rozvádět, spíš vás odkážu na čas po půl osmé večerní na stanici Prima, kde denně tahle fraška běží. Někteří z vás třeba na tuhle prvoplánovou legraci mají jiný názor, který já rozhodně nemíním vyvracet, protože co člověk, to jiný smysl pro humor. Kdybyste mi ještě před půl rokem řekli, že se u příběhů chůvy, jejícho pána a sluhy v závěsu se slečnou nevímjaksetopíše "Bebkok" budu řehtat na celé kolo a mlátit sebou do opěradla pohovky, zaťukala bych si kloubkem ukazováku na čelo a pomyslela si o vás něco ve smyslu cestovatelů do země fantazie. Teď je to jiná. I tady přidávám malou ochutnávku, která vás třeba namlsá natolik, že sami budete mít chuť vidět víc:-D.
(Dokonce i Jarouš se smál při shlédnutí téhle ukázky víc, než jsem u něj zvyklá; hlasitě, s otevřenou pusou a samozřejmě mě na tuto skutečnost nezapomněl upozornit. Já se mu ale nedivím, tenhle šot stojí za to!!!)

Je to v něm

21. října 2009 v 12:31 | renuška |  Jak to vidím ...
Povídání první:
Honzík bude mít příští týden už šesté narozeniny, ale abych mohla dobře zkombinovat čas všech účastníků oslavy, musela jsem celou akci posunout už na tuto neděli, tzn. o tři dny dříve. Pochopitelně, že Jeníčkovi to vůbec nevadí, protože dostane dárky dřív a nám se zkrátí počet dní, kdy se bude od rána tázat, kolikrát že se ještě vyspí, než "to" vypukne. Čeká nás jen malá rodinná sešlost, čemuž jsme zvyklí už od narození staršího Ondry. U něho jsem ale vždy ještě jako bonus organizovala malé setkání s kamarády, které bylo pro něj vždy zajímavější a barevnější než společnost babiček, dědů, tet a strýců - všech v jádru mladých lidí.
Když jsem se kdykoliv zeptala Ondráška, koho chce na svou oslavu pozvat, jmenoval mi mnoho klučičích přátel a já se snažila jeho nároky omezit na maximálně pět dětí. Nikdy ale nesměl chybět Jára a Tomáš, největší kámoši.
Honzík za mnou tento týden přišel, zda i on bude mít na své oslavě nějaké malé děti a já byla schopna mu pouze vyjmenovat jeho sestřenice a brášku. O dalším rozšíření osazenstva v podobě předškoláků totiž moc neuvažuji, protože - přiznám se - nevím o výjimečně dobrém kamarádovi, na kterého by Honza byl zvlášt upnutý. Kdyby bylo po jeho, asi by pozval celou školku i s učitelkami a kuchařkou; přesto jsem se ho ale zeptala, koho by tedy chtěl ještě u sebe v tak slavný den mít. Čekala jsem chlapecká jména, ale ozvalo se:
LUCKU A ELIŠKU (bývalá nevěsta) ... A TAKY MICHALKU A EMIČKU.

Povídání druhé:
S příchodem chladných rán dostaly děti ve školce za úkol nezapomenout při strojení na teplé čepice, šály a rukavice. Poprvé a asi naposled se Honza nejrychleji z nás všech oblékl do hřejivých svršků a s pocitem frajera se mně a manželovi, kteří jsme jako největší opozdilci trávili čas v koupelně posledními úpravami zevnějšku, přišel ukázat. Ležérní chůzí vkročil do dveří a aby si pojistil svou mužnost, shlédl se v zrcadle, znalecky pokýval hlavou a prohlásil tato slova:
"HOLKY PO MNĚ JDOU."
Poté jen jakoby nic odešel a už si nejspíš nevšiml, jak jsme s mužem na sebe pohlédli a měli jsme co dělat, abychom nepropukli v hurónský smích.

Honzíkovi zkrátka jeho zálibu v opačném pohlaví nikdo neodpáře a já se jen děším okamžiku, kdy svým šarmem a charismem omámí víc než jednu dámu. Už teď si dovolím povolit uzdy své fantazii a sem tam si vybavím boj o statného Jana, kterému budou dívky padat k nohám ...


"Pracovní" fauna

19. října 2009 v 18:13 | renuška |  Snímánky
Kdybych měla být "hustá", mohla bych klidně zveřejnit fotky svých kolegů, ale protože jsem tvor milosrdný a laskavý, budu se opravdu pohybovat v oblasti klasické zvířeny, nikoliv hovad ... bože, stejně mi to nedalo a musela jsem si rýpnout :-).
Je to dobrých 14 dní, co jeden z kolegů v naději, že si užije mého šoku a jekotu, přepadl mě v kanceláři a na rukou měl poklad. Syčící poklad. Nepopírám, v prvním momentě jsem se opravdu lekla, ale v zápětí jsem pohotově tasila fotoaparát a hnala kolegu i s úlovkem ven, abych mohla zvěčňovat.
Vím, že na této fotce nic moc není, ale já osobně z ní mám hroznou radost. Strašně se mi totiž líbí ten kontrast drobného tělíčka malého slepýše a těch nechutně špinavých velkých pracek mého kolegy.
"Na svobodě"
Shodou okolností pár dní nato přišel Jarouš a i on se bezelstně těšil, až budu kvílet. Smůla a zcela čitelné zklamání v jeho tváři ... Na mě si, holánci, nepříjdou. Opět jsem mílovými kroky spěchala do kabelky pro foťák, abych křížáka "přiznala".
Pro milovníky přírody, holubů obzvlášť, jedno doporučení. Dál nečtěte!!!

Pro otrlé pokračuji: tenhle holub se naparoval na dvoře před dílnami dobré dva měsíce. A nebyl sám. On a jeho kolegové pokoušely kolegy mé, denně nám přibývalo před vraty bobků a hoven a sraček. Holub, netušíc, že se blíží jeho konec, by asi na střechu, stroje i lidi kálel dál nebýt mého srdnatého drahého (rozuměj: Jára), který se rozhodl připravit si smrtonosnou zbraň. Jako ostříž bedlivě pozoroval okolí a na přelomu září a října rozhodl se slídění po "sráčích zkurvených" jednou pro vždy ukončit. Vzduchovka vyslala své vražedné broky do těla šediváka, ten jen klápnul zobákem a odešel spát do věčných lovišť. S radostí sobě vlastní vracel se Jarouš se zakouřenou střelnou zbraní zpět do dílen, nečekajíc mého naříkání a hubování, nadávání do hnusných vrahů a bezcitných teroristů. Nic nebyly platné jeho obhajoby, nic nepomohly řeči, že holubi jsou nosiči nemocí a šmejdi ... Dnes už je vše zapomento ... než přiletí další opeřenci :-)

Dlabeme na to :-)

19. října 2009 v 17:57 | renuška |  Snímánky
Od "kinové" Míši jsem minulý týden dostala dvě dýně - malou a velkou. Samozřejmě za účelem zcela jasným - budeme s kluky dlabat. Nakonec jsme se k práci dostali až dnes odpoledne, do slova a do písmene jsem se vykašlala na nádobí, na poházený nepořádek všude kolem mě, kam oko dohlédne. Sluníčko zkrátka vyhrálo a Honzíkovo a Ondrovo naléhání ho jen podporovalo. Takže jsem se vyzbrojila pořádným tesákem, lžicí, drátkem, špejlemi a notnou dávkou fantazie a společně za průběžných rad mých synů jsem se pustila do dýně. Kluci asistovali, co jim síly stačili, dokonce bez řečí doběhli k babičce do stodoly pro seno, přičemž museli z důvodu uzamčení využít otevřeného okna a pro seno se vloupat. Z darů přírody jsme ještě posbírali ozdoby, které se nám hodily a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Na to, že se jedná o prvotinu, řekla bych zcela nepokrytě, že se zadařilo. Teď už jen musíme vydržet do příchodu večera, až zapálíme svíčku a vyrobený bubák se na nás bude šklebit do tmy:-D.
Až jsem žasla, jak ochotně se Jeník a Ondráš nechali vyfotit. Pózovali by do nekonečna, ještě že jsem měla plný foťák :-D.

Velký dík a ještě větší omluva

15. října 2009 v 20:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Zlatíčka moje, předem bych vám všem chtěla hrozně moc poděkovat za úterní gratulace - moc si vážím vaší pozornosti a vřelých slov, kterými jste mě strašně potěšili. Posílám všem velkou pusu .

Zároveň se touto krátkou zprávou chci omluvit všem svým blogovým přátelům, že je teď zanedbávám, přičemž na vině není zkolabování techniky, ale absolutní časové vytížení, které mi nedovoluje věnovat čas sezení u počítače a návštěvě vašich stránek, vašich životů. Pokud se mi jen maličko podaří dát do pořádku zanedbané věci, kterých se mi za posledních pár dní nahromadilo, slibuji, že se k vám vypravím. Prosím, nezlobte se. Mám vás všechny moc ráda.

Vaše Renuška

Továrna na sny

11. října 2009 v 12:12 | renuška |  Přišla Múza
Ta Lauřina stála na samém kraji města, zcela odloučena od ostatních budov, mimo obydlí, mimo civilizaci. Na první pohled by se mnohému mohlo zdát, že je to jen polorozpadlá chatrč, kterou pohlcuje plané rostlé křoví, skoro až podobné zarostlému zámku, ve kterém v pohádce spala Šípková Růženka. Jen Laura v něm tušila mnohem víc.
Už od útlého dětství si připouštěla lítost nad samotou, které je ten izolovaný domek vystaven na pospas. Tušila a uvědomovala si to prázdno, které musí být mezi stěnami pokojů, představovala si, kdo je za dob největší nádhery zdobil nábytkem a těšil svým životem. Smutnila nad tím, že prostor, který kdysi lidem skýtal soukromí a azyl, zůstal prázdný, nevyužitý a nezájmem upadal v zapomění a zánik. Lauřiným tajným přáním bylo stát se majitelkou její "továrny na sny" a znovu dát tvář ztracené kráse rozbitých oken a ztrouchnivělých dveří, oloupaných omítek a zničené verandy.
Teprve když Laura dospěla, poprvé se odhodlala osamocený dům navštívit. Do té doby ho stále jen se zvláštním pocitem obcházela kolem a jeho venkovní zákoutí, praskliny ve zdech i parapety bez květin znala už nazpamět. Se strachem v očích, ale i s nadějí, že všechny její představy a obrazy budou odpovídat skutečnosti, opatrně vstoupila dovnitř. Ohromná hala ji očarovala natolik, že už nepochybovala o dokonalosti a dalších pár místností, malých i větších, ji dodávalo odvahy, aby si svůj největší sen splnila. Její továrna bude žít. Nebude mít možná komíny až do nebe, nebude mít velké haly s kulatými okny, nebude mít tisíce poschodí a pokojů. Bude to jen taková malá továrnička, akorát tak velká pro ni a její touhy. Ambice vdechnout nalezenému pokladu život, probrat ho ze spánku a radovat se z něj ji hnala dopředu a její okolí nechápalo, kde se v Lauře bere tolik síly a energie a proč vlastně. Nikdo o její vizi neměl sebemenší ponětí, protože ona sama věděla, že by jí z uskutečnění její představy zrazovali. Hledali by negativa, místo přiložení ruce k dílu nebo podpory by svými nesouhlasnými komentáři nabourávali její vysněný projekt. Neporozumněli by jí.
S velkými obtížemi se jí podařilo nastřádat tolik, aby se "ničí" barabizna stala "její". Za naprostého utajení stala se paní domu, paní továrnicí. Denně chodívala k sobě domů a vyprávěla stěnám, co nového se jí přihodilo, do úmoru vyklízela vnitřní prostory a zaznamenávala si, co vše je nutné vyřídit, aby se obydlí dalo použít k nastěhování ... opravit okna, dveře, podlahu, nová kamna, vyměnit rozbitou krytinu na střeše, přibít chybějící nebo poškozená prkna na verandě ... mnoho poznámek, mnoho práce, mnoho času ...

Vzpomínám, že mi jednoho dne, unavená po úklidu posledního pokoje, říkala, že právě ten je její nejoblíbenější. Tam prý bude chodit spát. Kdybych býval uměl mluvit, zeptal bych se jí, jestli chce zůstat sama stejně jako moje minulá paní. I ji jsem okouzlil stejně jako tu předtím.
Ta úplně první se jmenovala Ema, ta mě nechala postavit a milovala mě pro svou hrdost na sebe samou. Nepopírám, měl jsem ji rád, ale někdy mě až příliš vyčerpával ten její citový chlad. Ta druhá byla Marie; nevím proč, ale vždycky mi jí bylo líto, hodně plakala. Zvláštní, že i když se svěřovala svým dlaním, nikdy jsem nezaslechl, co jim šeptá, ale podvědomě jsem to tušil. Ta třetí, předposlední, se jmenovala Karolína a já jí dělal společníka do konce jejích dní. Nikdy se nenaučila žít s nikým jiným než jen sama se sebou. Laura je poslední. Ale teprve z ní cítím tu opravdovou lásku, upřímnost, věrnost. Tak moc bych si přál, abych jí její sny splnil a ona mi to mohla oplatit. Jak rád bych jednou poznal, jak chutná láska mezi ženou a mužem. Jak rád bych jednou slyšel mužský hlas, hluboký smích. Jak rád bych jednou v ženských očích viděl místo slz samoty slzy štěstí ...

Jak to dopadlo?

9. října 2009 v 14:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Předem bych chtěla moc poděkovat za sdílnost a vaši snahu a pomoc při shánění vytouženého nedosažitelného stolního kalendáře s chlapákama, o kterém jsem vám vyprávěla. Kdyby se doma někdo podíval do historie návštěv webových stránek, asi by se hodně divil, protože mimo běžných odkazů by narazil i na erotické portály, gay pomůcky, tiskárny, sexshopy ... Tam všude jsem pátrala, ale v závěru jsem došla pouze ke zjištění, že jiné než nástěnné kalendáře zkrátka k dispozici ve mnou požadovaném provedení nejsou. Dokonce jsem obeslala i nějaká vydavatelství, kde mi sice během 24 hodin odpověděli, ovšem formou přesměrování zpátky na jejich e-shopy a já mohla začít znovu od nuly.
Rozhodla jsem se tedy přejít k variantě BÉ - aneb UROB SI SÁM. Využila jsem důkladně prolistovaných nabídek a kde existovala možnost stažení fotky nějakého urostlého pána, šup a byla v mém soukromém archivu. Postupně jsem takhle nastřádala úctyhodných 55 snímečků, které si už jen velikostně upravím podle potřeby a přelepím jimi nudné fotky v klasickém obrázkovém kalendáři na rok 2010.

Zde je maličká ochutnávka:-D

Holky, ani nevíte, jak už se těším, až mi tito a jiní krasavci budou zdobit od nového roku kancelář. A ještě více se těším na to, až Jarouš bude muset útrpně snášet jejich společnost, kdykoliv za mnou přijde :-D.

PS: Všem vám ještě jednou moc díky, jsem vám neskonale vděčná! Snad vám budu moci váš zájem alespoň částečně oplatit. R.


Pátrání pokračuje

7. října 2009 v 9:45 | renuška |  Jak to vidím ...
Nevzdávám to. U netu prosedím spoustu času, který bych mohla věnovat mnohem užitečnějším věcem. Jsem ale nátura bojovná, zvláště, jedná-li se o muže. Živé či na papíře. Jsou-li ti pánové ještě ke všemu krásní, pak mi v pachtění se za nimi nezabrání téměř nic.
Ale pěkně od začátku. V pondělí jsem si posteskla ohledně nedostupnosti kalendářů s pánskými akty a byla jsem mile překvapena, kolik z vás jsem možná inspirovala k podobné investici. Pokud by tedy nebylo tak složité vytouženého pomocníka do kanceláře sehnat. Uvažovala jsem i nad skvělými nápady, že bych si něco podobného vytvořila sama a obrázky si různě posháněla, případně využila fotografií svých kolegů. Jenže, tady by diskriminovaní mohli být naopak někteří z nich, protože bych je třeba vůbec "použít" nechtěla a kalendář by přetékal pouze snímky mých oblíbenců. A to prostě nejde. Ta jedna třetina "neepánů" by se cítila ukřivděná a v závěru by se ještě má tvůrčí činnost mohla obrátit proti mně.
Během pátrání po ideálním kalendáři jsem narazila na mnohé; v nabídkách jsou:
  • barevně laděné
  • zvířátkové
  • houbové
  • stromové
  • památkové
  • mostové
  • kytičkové
  • orientální
  • tuzemské
  • světové
  • humorné - Urban + Neprakta budou sloužit jako zadní vrátka
  • sladkojídlové
  • slanojídlové
  • umělecké - Mucha by mi nevadil
  • dětské
  • nahatinky
  • bez obrázků
  • příjmeninové
  • lunární
  • televizní
  • Kluci v akci - srdce mi zaplesalo, než jsem zjistila, že to jsou jen ti "Kluci v akci"
  • směsky
  • kamasútrové - www stránky mám dané v oblíbených, když neseženu akty, jdu do něj a budu se modlit, aby páni kolegové nevyžadovali to samé, co u současného kalendáře s recepty - co týden, to převedení obrázku do živého reálu :-D. Opět by totiž hrozilo, že by ochutnat dostali jen mí oblíbenci - v obou případech :-D :-D :-D
Pokroky vidím hlavně v tom, že jsem objevila přibližně pět až šest nástěnných kalendářů s muži, čímž se poměr k ženám zmenšuje na cca 50/5. Protože jsem ale stále dosud svou potřebu neuspokojila, znovu vás s prosíkem vyzývám: Narazíte-li při pochůzkách městem na stolní kalendář s erotickou tématikou, resp. s fotkami chlapáků, dejte vědět!

Na závěr ještě perlička. O svém pátrání jsem se svěřila Jaroušovi, jehož reakce byly naprosto očekávatelné a já si potvrdila to, že on ze svých zásad v určitých momentech nesleví. Prohlásil, ať na takovou blbost zapomenu, že on rozhodně nemíní v MÉ kanceláři koukat na "naháče" a že mi je začmáře fixou. Tak jsem oponovala, že i já musím trpně snášet společnost dívek, které mu zdobí jeho místečko na dílně. Dostalo se mi odpovědi, že prý já na dílnu chodit nemusím, kdežto on ke mně ano. Vyvedla jsem ho tedy z omylu, že ani on ke mně nemusí, čímž jsem mu způsobila nepatrný šok. Musel by totiž všechny své požadavky směřovat ke kolegyni, se kterou si vůbec nerozumí a kde veškeré sympatie na obou stranách jsou na nulové úrovni. Z toho vyplývá:
Ať se třeba Jarouš staví na hlavu, ale v roce 2010 budu mít na okně kalendář s pořádnýma chlapama, budou sexy, nádherní, sladcí, k sežrání, hmmmmmm.
Maximálním ústupkem bude výše zmíněná Kámásůtra, ale tady za následky neručím :-D.

Šufánek je ...

7. října 2009 v 9:21 | renuška |  Snímánky
Před týdnem jsem na blog dávala malou hádanku. Odezva sice nebyla nijak valná, přesto je ale slušné odpovědět. Jak mnozí z vás prakticky správně uvedli, jedná se o naběračku, ale ... ALE!!! U nás v práci se pojem "šufánek" vztahuje k tomuto předmětu:
Jak vidíte, je to opravdu jaksi zasrané a malé dítě jej unese (bude-li ochotno tu hrůzu uchopit do svých čistých ručiček).
Šufánek slouží pánům kolegům na dílně především k nalévání oleje do nádrží, když nemohou použít tankovací pumpu. A protože se opravdu jedná o špinavou práci, dokazují zcela nezáměrně přiložené Jardovy pracovní rukavice. Inu, zátiší jak malované :-D.

Ano, jsem diskriminovaná!

5. října 2009 v 17:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Nebo alespoň nezvykle náročná. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, které jsem dnes musela čelit. Nejedná se o nic zásadního, můj svět se nezboří a váš už teprve ne.
Jak jistě mnozí z vás víte, pracuji v převážně mužském kolektivu, což sebou kromě mnohého dalšího nese i fakt, že se na dílnách na mnoha místech vyskytují obrázky nahých žen. Z fotek se (nejen) na mě usmívají vnadné blondýny, brunety, zrzky, krátkovlasé i s kadeří, rostlé i skromně své, zasněné, provokativní, přírodní, vyholené, otetované, nalíčené, mokré, v miniaturních bikinkách nebo zcela nahé, v montérkách naostro, s kovbojským kloboukem, za rozkvetlou třešní, ve vlnách slané mořské vody ... stačí?
Rok co rok se mí pánští kolegové stávají majiteli jednoho či více podobně laděných kalendářů, které jim pak dělají společníky po celý rok a jejich oko se může neomezeně kochat ladností a krásou mladých a pružných dámských těl, předpisově tvarovaných pozadí či velkolepostí různě obdařených hrudníků. Ne, žárlivost za mě opravdu nemluví :-D.
Již minulý rok jsem byla přesvědčena, že nezůstanu pozadu a také si pořídím podobně zaměřený čítač dní, avšak s obrázky pánů. Co si myslíte, že mi visí na zdi? Co si myslíte, že mi stojí na okně? Na stěně mám přidělanou velikánskou celoroční plachtu, naštěstí se mi podařilo obhájit alespoň to, že na ní jsou pejsci, kočičky, rostlinky a pod. (Jarouš mi totiž vehementně vnucoval jeden ze svých dárků, na kterém, světe div se - byly lascivní krásky v rudých plavečkách - děkuji, nechci!) Stolní kalendář se nese v duchu receptů, které mě akorát dráždí, když na ně smutně koukám, obědvaje suchý rohlík. Oba tyto jsem kupovala s Járou za zády a ten mi bez okolků před očima prodavačky jakoukoliv mužskou konkurenci, ať už jen v podobě snímků, zakázal. Podlehla jsem.
Letos jsem chtěla učinit všem mým křivdám konec a s nadějí a především SAMA! vydala jsem se do papírnictví. Vážené dámy, představte si, co mi bylo řečeno! V obchodě měli v nabídce pouhopouhé dva kalendáře na zeď s vytouženými objekty, ale ty už byly dávno prodané. Na objednávku by bylo možné je sice dodat, ale považte - 230,- Kč na něco, co v podstatě ve svém kamrlíku nemám ani kam dát, to by prostě vůbec nebyly dobře investované finance. Přesto jsem odhodlána nevzdat se bez boje svou snahu upnula k internetu a hledala a hledala a doufala a surfovala a pořád jsem doufala ...
... mé pátrání však dopadlo následovně:
  • k dispozici je široká škála stolních kalendářů - ovšem samé baby
  • taktéž je tomu u kalendářů visících, kde se nabídka ještě o několik čísel zvyšuje a kupodivu jsem postřehla, že se v široké škále objevily asi dva druhy pánských aktů
  • mizernou náplastí na mé zklamání by se mohly stát maximálně kalendáře s kreslenými erotickými vtipy
  • počet nalezených stolních kalendářů s božetakstrašněkrásnýmichlapy: 0
Jsem rozčarovaná. Jsem naštvaná. Jsem diskriminovaná. Copak chci tolik? Pravděpodobně ano. Napadá mě zkusit ještě vydavatelství různých hambatých časopisů, možná že tam bych mohla uspět a od 1.1.2010 bych pak mlsně pokukovala ne po vepřovém ragú nebo taštičkách s meruňkovo-mandlovou náplní, ale po svalnatých, urostlých, vousatých, oholených, krátkovlasých, plešatých, brýlatých, modrookých, tmavovlasých či blonďácích, v plavkách, v riflích, s košilí, bez kravaty, s brilantně maličkou a pevnou prdelkou, s pekáčem buchet místo pivního pupku, smyslných, dráždivých a hlavně čistých a voňavých chlapech.

PS: Kdybyste snad někde narazily (i) na to, po čem tak usilovně a bezvýsledně pátrám, dejte vědět, domluvíme se na spolupráci. Jsem ochotna zaplatit poštovné, jsem ochotna čekat, jsem ochotna věřit vašemu dobrému vkusu - cokoliv, jen ne baby, recepty apod. :-D :-D :-D

Odměna

4. října 2009 v 19:54 | renuška |  Jak to vidím ...
V pátek jsem zcela výjimečně vyzvedávala ze školky Honzíka já, protože strejda, který má tuto práci na starost, nebyl k dispozici. Abych vše objasnila, je to tak: každý den ráno si u školky předáváme děti - já vozím strejdova syna do i ze školy a on místo mě má za úkol dohlédnout napříchod a odchod Honzíčka. Já nemám zdržení v šatnách, přičemž i tak dojíždím do zaměstnání se zpožděním, a jemu šetřím benzín, který by musel dnes a denně spotřebovat při dopravení svého syna do školního ústavu.
Jak již jsem tedy uvedla, Jeník čekal v pátek odpoledne na můj příchod. Stihla jsem ještě paní učitelku a právě ona mi dala jeden z nejkrásnějších dárků, který matka dítěte může dostat. Vyjádřila se zhruba tak, že jindy chválu vyslechne pan Krakovský (strejda), a že je moc dobře, že mě vidí a může to říci přímo mně. Dle jejích slov se Jeník během prázdnin velice polepšil a stal se z něj velký pomocník a spojenec učitelek. Jako jeden z nejstarších předškoláků ochotně a sám od sebe vychází vstříc požadavkům ohledně péče o menší kamarády, je na něj spoleh a zkrátka je hrozně fajn.

Věřte mi, že jen máloco se vyrovná pocitu pyšné a hrdé maminky, která slyší tak vřelá a laskavá slova od člověka, který má denně jejího syna na očích a zcela nezaujatě může posoudit, jak dítě reaguje a funguje ve společnosti. Jeho osobní růst si uvědomuji tedy nejen já, ale i ostatní. Už dávno to není nesamostatné ukňourané dítě, které potřebuje stálou péči a dohled. Sám dokáže být po ruce těm, kteří jeho pomoc potřebují, bezelstně a se srdcem na dlani se stará o malé caparty, kteří se s novým prostředím ve školce teprve seznamují a kteří se učí žít bez, do té doby automatické, přítomnosti rodičů.

Ano, naše školka možná nemá tak bohatý celoroční program, děti nejezdí na delší výlety, nenavštěvují bazény, nechodí za koníky ani za psy. Všechna divadla a krátké cesty si rodiče musí hradit sami a ne každý je natolik solventní, aby byl ochoten zaplatit více než je nutné. Sama osobně bych ráda uvítala rozšíření "nabídky" pro malé ratolesti, bohužel tato skutečnost je hodně závislá na školství jako takovém. Protože vím, že limity a hranice, které jsou dány zákonem, kantorky překročit v podstatě nemohou - například práce přes čas - nesmím jim mit za zlé, že nejsou ochotny dát dětem více prostoru a přitom pracovat "zadarmo". Znám mateřinky, kde sdílnost a obětavost učitelek je oceněna podporou obecního úřadu, ale to vše je pouze a jen v lidech.
Přesto jsem ale nesmírně ráda, že Honzík je právě v "naší školce", která děti s ohledem na nedostatek financí směřuje k lásce k přírodě, které je všude kolem nás mnoho. Program výuky využívá darů lesů, zahrad, luk, děti chodí pravidelně pozorovat na rybník labutě. Není týden, kdy by nevyráběly z přírodních materiálů a díky dobrému vkusu učitelek si Jeník nosí domů i přes svůj ne zcela ideálně vyvinutý výtvarný talent skvosty a poklady.

Už jen necelý školní rok si budu moci vychutnávat besídky před vánoci či ke dni maminek. Už jen necelý školní rok si budu moci užívat nepovinností, které přicházejí s nástupem do první třídy. A já pevně věřím, že tak krásných pochval a ocenění, které jsem zaslechla z úst paní učitelky, bude ještě mnoho. Umí totiž nádherně zahřát ...

Svatováclavský jarmark and my family

1. října 2009 v 21:21 | renuška |  Snímánky
V neděli jsme ve složení: Renuška, Ondrášek, Honzíček, Lalušek, Janinka ségra, Pepík švagr, Lucinka a Danielka neteř vyrazili na Svatováclavský jarmark do Velichovských lázní. Přiznávám na rovinu, že mě si získala hlavně poznámka na plakátě, která informovala, že k sehnání bude i staročeský trdelník, který jsem jedla poprvé a naposledy před dvěma lety a zamilovala jsem se do něj. Později jsem zjistila, že je to dědičné, neb mí synáčci se po dutých sladkých válcích vrhli stejně nadšeně jako já. Toto poznání mě stálo 160,- Kč, ale bříška i dušičky byly spokojené.
Za všechny zúčastněné mohu říct, že odpoledne se náramně vydařilo, jak počasím, tak organizací, kdy lázeňský park okupovalo jen pár stánků s řemeslnými výrobky, žádné kýčovité pulty ani šikmoocí přistěhovalci. V průběhu celého dne hrála živá kapela středověké hitovky, děti i dospělé bavili šikovní kejklíři, po kolonádě se procházely postarší dámy v dobových krojích, slunce příjemně svítilo a vychlazené pivo by jistě také chutnalo, nebýt vozu, který jsem měla řídit.

Tradicí podobných slavností je i účast sokolníků, což Ondru hodně zajímá. Tentokrát mimo odborných průpovídek byla možnost si dravce zkusit "pochovat", což pro Ondráška byl naprosto nový zážitek.
Lepostí sochy se nevyrovnám, pózovat jsem se snažila, co to šlo ...
Kluci ve společnosti kejklířů Vlasty a fantastického "toho druhého", jehož jméno už si nevybavím, ale byl naprosto bezkonkurenční.
Jablko nepadá daleko od stromu :-D. Švagr Pepík a jeho mladší dcera Lucinka. Komu to sluší víc?