Čas zůstal stát a já s ním,
pomalu s listím podzimním
jsem v duchu se znovu líbala
pod rozkvetlou třešní a roztála.
Koberec z bílých kopretin
ozdobil z našich těl tkaný stín,
co prozradil naši lásku světu,
jež nesla nás lehce směrem k létu.
Pod něžnou krajkou třpytivé noci
těžko lze připustit myšlenku konci,
kdy od zimy jsem se náhle chvěla
a pro jistotu se zapomněla.
krásná lyrika... :)