17. září 2009 v 19:03 | renuška
|
... na svou předchozí
báseň, ale jen krátce.
Už jste někdy zažili ten pocit, kdy čekáte na něco pro vás moc milého a příjemného, čekáte, čekáte, víte, co má přijít, a pak najednou ta chvíle nastane a skončí pomalu dříve, než začala? Do té doby děláte maximum toho, abyste nějak zaplnili čas, aby vám to čekání rychle uběhlo. Abyste měli co nejméně prostoru posedávat a přemýšlet, netrpělivě podupávat nohou o podlahu a klepat prsty do rytmu tlukoucího srdce. Abyste, až "to" přijde, dělali, jako že nic, jako že je úplně normální, že místo nervózních pohledů na hodiny například sedíte s dětmi nad domácími úkoly nebo se skláníte nad dřezem plným nádobí. Aby dotyčný na vás nepoznal, jak jste šťastní, že ho vidíte jinde, než obvykle. Aby vaše nadšení, které je uvnitř vás zcela patrné, bylo přebito všední a známou mimikou a gesty, přičemž předem máte nachystaný scénář, jak by měla, dejme tomu schůzka vypadat.
A náhle přijde maličkost, nepatrná změna, se kterou třeba i částečně počítáte, protože hodně v hloubi duše podvědomě tušíte, že se to nějak podobně zamotá. Na radost ze shledání máte pár vteřin, které jsou narušeny okolím víc, než se dalo předpokládat. Snaha načerpat z očekávaného štěstí maximum se scvrkává do téměř neviditelné kuličky, kterou sotva udržíte mezi prsty. A srdce se po ní tak natahuje, tolik si tu korálku chce vzít a mazlit se s ní.
Proč jen nebyla ta kulička o trošku větší ... ?
Reni - velice známe pocity :-/