Za barikádou dívčích nářků
pláču si tiše do polštářku
a svěřuji mu své bolesti,
trápení s láskou - mé neštěstí.
Jen limity slušného vychování
drží mi nohy, jít k tobě mi brání,
tvrdí, že jinde je moje místo,
prý musím si v sobě udělat čisto.
Přes všechny hranice pevně stavěné,
chce se mi zařvat syrové "NE!"
pro nesouhlas s holými fakty,
ať hledáme jinde jak já, tak ty.
To je hrozně smutné:( Nechci napsat že se mi to nelíbí, protože se mi to nelíbí, spíš mi je smutno že je to smutné...Kéžby šlo múze poručit, aby psala jen veselé říkanky...