Září 2009

Lásková omezení

30. září 2009 v 19:33 | renuška |  Přišla Múza
Za barikádou dívčích nářků
pláču si tiše do polštářku
a svěřuji mu své bolesti,
trápení s láskou - mé neštěstí.

Jen limity slušného vychování
drží mi nohy, jít k tobě mi brání,
tvrdí, že jinde je moje místo,
prý musím si v sobě udělat čisto.

Přes všechny hranice pevně stavěné,
chce se mi zařvat syrové "NE!"
pro nesouhlas s holými fakty,
ať hledáme jinde jak já, tak ty.

Co je to ...

30. září 2009 v 15:11 | renuška |  Ze života J.A.R.
Milé děti, máte rády hádanky a kvízy? Že ano? Výborně! Pak je tu něco přesně pro vás!
Dnes jsem totiž zaslechla z ústa pana Jardy jedno slovo, které jsem dosud vůbec neznala a tudíž mi byl zcela cizí i jeho obsah. Jedná se o pojem

šufánek.

Protože jsem již poučena, mohu na vás hrát chytrou horákyni a za rohem se posmívat vaší nevědomosti. Jelikož jsem ale slušného vychování, budu klidně za hloupou husopasku s výrazem absolutní nevědomosti, protože nejspíš přesně tak jsem vypadala, když Jarouš to podivné slovíčko vypustil z úst.

Pochopitelně v příhodnou dobu tajemství odhalím společně s fotodokumentací. Jako maličkou nápovědu předkládám tuto informaci:
  • onen šufánek se nachází ve firemní dílně :-D
  • unese ho i malé dítě
  • je tak trochu zasraný

Poselství od Renušky - pro posílení vlastního sebevědomí

29. září 2009 v 11:43 | renuška |  Přišla Múza
Nakonec možná právě muži
jsou těmi, co ruce nám svazují,
ta jejich ega a postoje,
jimiž se proti nám vyzbrojí.

Okouzlí vtipem, šarmem a slůvky,
co v návodu k obsluze vyčtou,
proti nim mlýnek na kávu
je odvarem slabým, jen tečkou.

Dokázat pánům, že nejen ti,
že i my ženy jsme hrdé,
je jako vlašský oříšek
opouzdřen v skořápce tvrdé.

Ideál řešení srdečních bolestí
lze najít v kratičké větě:

"Teprve, až samy budeme chtít,
žijme si v mužském světě!"

Sobotní cyklovýlet

26. září 2009 v 19:21 | renuška |  Snímánky
Protože jsem podle předpovědi počasí předběžně očekávala dnešní prosluněný den, navrhla jsem celé rodině věnovat odpoledne projížďce na kole. Čekala mě docela pozitivní reakce všech pánů, tudíž víceméně nebylo co řešit. Dokonce jsme se shodli i na trati, která v závěru čítala nějakých 11 km, což bylo akorát a jsem si jistá, že bychom všichni snesli možná i víc, kdyby na manžela doma nečekala další bohulibá činnost, ke které dopoledne zmanipuloval i kluky - sbírali švestky do sudu :-D.
Projeli jsme místa, která jsou místním důvěrně známá, ale spíš pohledem z vnitřku automobilu. Samotnou mě překvapilo množství krásy, kterou při řízení vozu nejsem schopna registrovat. Nabízím krátkého obrázkového průvodce naším dnešním podzimním dnem.
Dosud svobodný Jeníček
Ondra též ženu nepotřebuje - holky jsou blbý!
Míjená stromořadí mě uchvátila ...
Dva různé pohledy z jednoho místa.
Božích muk bylo podél naší cesty více, ale tyhle dvě mě upoutaly nejvíce.
Ze zastávky u rybníka. Labutě z dálky připluly až k nám, jakoby mi chtěly zapózovat a pak se zase vznešeně vzdálily. Mrzí mě, že jsme s sebou neměli alespoň kousek rohlíku, za své služby by odměnu zasloužily.
Z téhle mám obzvlášť radost. Na poli pozdních slunečnic jsem se potkala s krásným motýlkem, který se "krmil" nektarem z čerstvě otevřeného květu a mě nedbal.
Na závěr zátiší s kaštánkem, speciálně pro Evičku*, která si onehdy posteskla, že u nich v New Bubu jsou tyhle nádherné duhové koule ničeny dětským rozdupáním.


Vzkaz ve verších

25. září 2009 v 7:45 | renuška |  Přišla Múza
On ví, že je pro něj (i když stojí za starou bačkoru - ta básnička :-) ). A hlavně, už je mi snad zase dobře. Nebo aspoň líp. Trošku. Maličko.

Našla jsem v sobě třináctou komnatu,
Tebe jsem upřímně pozvala dál.

Na místo úžasu, radosti z poznání,
tiše ses za zády v duchu mi smál.

Sotva Ti příště znovu kdy nabídnu,
abys mě přišel na pár chvil navštívit.

Jedinou možností, jak dveře odemknout,
rada je: "Zkus se mě neštítit!"


Máte svoje oblíbené heslo?

24. září 2009 v 14:37 | renuška |  Jak to vidím ...
Nemyslím třeba ke vstupu do mailové schránky či k aktivaci mobilu, ale takovou tu typickou hlášku, kterou rádi říkáte? Budu ráda, když se prostřednictvím svého komentáře o ni podělíte s ostatními :-D.
Já osobně mám nejraději:

"Nikdy nevíš."

(Obzvláště ráda ji používám v situaci, kdy se mám účastnit nějaké akce a předem se raduji, že nebudu mít periodu. Protože ... nikdy nevíš :-D :-D :-D.)

Oženila jsem syna "potřetí"

24. září 2009 v 10:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Poslední část třídílné ságy je tu aneb ... "Do třetice všeho dobrého i zlého".

Vcelku rozhořčeně a zároveň s lítostí musím napsat, že veselka se nekonala a Honzík zůstal na ocet. V zásadě nepřišel o Elišku, resp. o její pozornost a lásku, ale jestli mu něco mohlo ublížit, pak to byla především její liknavost a zapomnětlivost, možná i trochu lehkovážnost. Protože stejně jako v předchozím případě si drahá Elis nevzala do školky šatičky, prý že měla strach, že by ji paní učitelka vyhubovala. Tohle ale už řešili v úterý, tak nevím, co holce vlezlo do hlavy. Podezírám ji, že má ještě jednoho nápadníka a neví, koho si vybrat a nebo za B) prostě to nevzala tak vážně jako můj Jeníček.
Nejvíc mě zamrzel po včerejším příjezdu ke školce pohled na nebohého ženicha, který mi místo pozdravu smutně sdělil: "Mami, tak svatba nebyla ani dneska!" To zklamání v jeho krásné nevinné šestileté tváři bylo příliš patrné, než aby mi to přišlo k smíchu a po pravdě jsem docela ostře hubovala, protože mě to právě kvůli Honzovi bylo strašně líto.
A co teprve Ondrášek! Ten se rozčiloval, rozhazoval rukama, že teda ta Elina je pěkně pitomá a radil mladšímu bráchovi, aby si ji už příště nikdy nechtěl vzít, protože se akorát hloupě vymlouvá a je prostě blbá.
Doufám, že svou přízní a podporou jsme zrazeného neoženěného mladého frajera trochu povzbudili a dodali mu sil. Pro jistotu jsme dnes ráno při oblékání do školky přichystali na kupičku všední prádlo, maskáčové tepláky, pracovní tričko a běžnou mikinu. A se slovy: "Prď na ni!" jsme Honzíčka vyslali do nového dne.

Oženila jsem syna "podruhé"

23. září 2009 v 10:08 | renuška |  Jak to vidím ...
Je to jak natáčení filmu, klapka! "Oženila jsem syna, podruhé!" Klap!
Jenže - budoucí snacha s mým milovaným Honzíčkem pěkně vyběhla, protože si včera ty slibované šatičky zapomněla vzít. Tudíž žádná svatba, žádné hodování. Na druhou stranu nelze upřít důležitost docela zásadnímu bodu, a sice že paní učitelky jsou s touto akcí díky včerejší neúspěšnosti již seznámeny a dostaly tudíž prostor se na ni dnes náležitě připravit. S dětmi si včera pohovořily o vzácnosti orchidejí, když už se tedy ta příležitost naskytla, Jeníkovi poskytly azyl a Elišce snad půjčí i závoj pro panenky.
Já coby tchyně jsem ale nesmírně podrážděná, protože si holka kluka omotala kolem prstu a on by jí splnil, co by na očích viděl. A vděk? Nikde. Ani ty šaty si nevzala, a on se tak vystrojil. Dneska jsme už navlékli ponožky bez čísel, slipy bez obrázků a místo trička pro skejťáky si vzal frajerskou košili. Mmj. Honza košili obléká jen na hodně vzácné příležitosti, třeba vánoce či rodinné oslavy. Což v podstatě jeho svatba je, to je fakt. Durdil se, že jsem mu špatně uvázala pirátku, ale zase jsem ho nezapomněla učesat.
Prstýnek se zeleným křížkem z kamínků se snad už dnes dočká dozorem posvěcené výměny majitelů. Jen doufám, že si to holka zase nerozmyslí. Nebo nezapomene. Jinak ať si mě nepřeje. Jeníčka mi nikdo takhle zneužívat nebude. Eliška - Neeliška. A basta!

Oženila jsem syna

22. září 2009 v 11:41 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes dopoledne jsem se stala tchýní, ale na rovinu, ne že bych z toho byla nějak moc odvázaná. Slečnu sice znám, ale mám pocit, že ještě na vážný a trvalý vztah není zralá, ovšem pokud jsou o tom oba přesvědčeni ... Mluvit jim do toho určitě nebudu, jen nevím, kde bude nová rodinka bydlet, protože pokojíček mají kluci zatím dohromady a pracovnu jim rozhodně nepřenechám. Vařit a prát za ni taky nemíním ... bude mít peklo, holka :-D.

Ráno jsem Honzíčka do školky musela vystrojit, žádné tepláky a obyčejné triko, žádná kšiltovka, žádné obyčejné slipy a ponožky. Spoďárky byly sváteční s Křemílkem a Vochomůrkou, ponožky modré s pruhy a čísly, tričko s límečkem pro frajery, plátěné kapsáče, riflová bunda, pirátka. Milovaná Eliška totiž Jeníkovi řekla, že dnes do školky přijde v šatičkách a prý aby i on se vyfešákoval. Povel následoval povel, mami, tohle, mami, támhleto. Starší, ovšem stále svobodný bráška Ondra radil, že by měl ženich mít i prsten pro nevěstu, tak našli v zásobách krásný zelený kroužek s kamínkovým křížkem. Já jsem přispěla také troškou do mlýna a ustřihla Honzíčkovi poslední květ z orchideje. Bez svatební kytice přece nápadník nemůže za svou láskou přijít. Klukovi to slušelo, jen co je pravda. Dokonce mi i v návalu euforie a radosti z následující akce zcela výjimečně dovolil na něj myslet, ale tak, aby neškytal!

Bohužel, svatebního úřadu jsem se nemohla zúčastnit, prakticky nikdo z rodiny neobdržel pozvání na rozdíl od přátel obou novomanželů, kterých je v mateřské škole spousta. Odpoledne, až se uvidíme, musím se zeptat alespoň na kvalitu svátečního menu a na přípitek. Paní kuchařka je moc šikovná a o plná bříška svatebčanů se jistě poctivě a důkladně postarala. A protože jsou oba hlavní aktéři již předškoláky, kteří po obědě nechodí spát, budou si muset první společnou "noc" odbýt někdy jindy. Jen doufám, že budou opatrní, protože na to stát se babičkou ještě naprosto nejsem připravena :-D.

Naprostý unikát

21. září 2009 v 18:12 | renuška |  Ze života J.A.R.
Omlouvám se za kvalitu, foceno mobilem a pod vlivem :-?.

Nadosmrti nenapravitelná

21. září 2009 v 17:43 | renuška |  Přišla Múza
Povídka
Už dávno by měla mít rozum. Svým stářím překročila průměrný věk mladých matek a ačkoliv ještě stále měla dost prostoru na to nebýt stará, svými životními zkušenostmi měla být natolik poučená, aby věděla, že některé její chyby byly naprosto hloupé a zbytečné. Že některé její jednání bylo naprosto hloupé a zbytečné. Bylo, je a bude.
Varovné signály jí uvnitř hlavy bolestivě bouchaly do všech stran a radily jí, ať to nedělá, ať nikdy nenutí druhé k lásce, protože pak ji samotnou ta láska nebude hřát, ale zábst jako kruté zimní mrazíky. Věděla, že všechna svá slova, všechna gesta, kterým dala volnost a neomezenost, nespadnou na úrodnou půdu a navíc, nebudou ani chtít být vnímána. A přesto jim dovolila, aby jí vedly jazyk a hlas, ruce, hlavu. Úsměv a naděje byli spojubojovníky stejně jako touha, snění a svíravá potřeba se přiznat ke všem jejím citům, které v sobě neustále dusila.
Kde byl tak potřebný dozor v podobě zdravého rozumu a vlastní hrdosti? Kam se schovala pevná vůle a nadhled? Připadalo jí, že všechno jádro reálného uvažování odstoupilo do úplného pozadí a veškeré místo předalo s předzvěstí budoucí bolesti emocím a citům, nevysloveným vyznáním a příliš prudkým potřebám vlastnit. Chyba. Chyby!

A takhle to bylo vždy. Pokaždé, když se zamilovala a láska ji celou zaplnila, každý pór, každý vlasový nerv, každou buňku jejího těla. Když zářila štěstím a radostí. Když naprosto čistě a bezbranně toužila po tom své nadšení vykřičet do celého světa. Když prahla po chvíli, kdy bude moci zcela upřímně své tajemství prozradit. Dokud se jí dařilo uchovat v sobě v převaze právě ten zdravý rozum, připadala si prázdná. Jakmile ale podala své srdce na dlani, pak teprve se ta opravdová prázdnota přihlásila o slovo. A jako výsměch se jí před očima stále objevoval veliký display s blikajícím výrazným psaním:
Lásku si nelze vynutit, láska musí přijít sama.

Velmi krátký dialog

18. září 2009 v 8:01 | renuška |  Ze života J.A.R.
J: "Budu muset kolem poledne vypadnout, asi tak na 20 minut."
R: "Pročpak?"
J: "Asi budu potřebovat kakat."


Dva taťkové dělají dozor

18. září 2009 v 8:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Občas to v práci nemám jednoduché. Zrovna minulý týden se mi stala příhoda, která v podstatě příhodou ani nebyla, ale ...
Shodou náhod se v dílně sešli tři (bylo jich tedy víc, ale pro tento příběh je nutné "vypíchnout" jen je) důležití muži. Můj opravdický bio-taťka Vašek, který přijel s nakladačem za taťkou Jaroušovým, kterému říkám "taťko" jednak proto, abych Járu pozlobila a taky proto, abych ty tři Jaroslavy kolegy nějak odlišila. Třetím pánem byl nejkrásnější traktorista na světě, pan Tomáš.
Zde se dostávám k "jádru pudla", protože onen nejkrásnější traktorista na světě, pan Tomáš, se k nám na pracoviště zas až tak často nevydává a vidět ho je nejen radost pro oko a pro duši, ale i štěstí, protože je to vážně hodně výjimečná situace. Proto je nezbytně nutné tohoto vzácného momentu využít a trochu se Tomášovi připomenout. Cožpak to ale jde, když máte dvojí otcovský dozor?
Jen decentně, lehce jsem se mihla skladem a vůbec si nejsem jistá, jestli mě můj achbožetenjetakkrásnej objekt zaregistroval. Asi sotva. Víc jsem si dovolit nemohla, protože ošálit zadaného muže možná ještě jde, ale oblbnout dva taťky najednou ... to už v mých silách nebylo. Každopádně mi později, když můj bio-taťka odjel, Járův taťka sdělil, že si vůbec pana Tomáše nevšiml, natož aby mě hlídal.

Ponaučení: Příště se na taťky vykašlu a budu se předvádět, tančit, jásat, flirtovat, usmívat se a dělat pipinu, aby mě ten nejkrásnější traktorista na světě, pan Tomáš, zaregistroval ... nebo aspoň pozdravil :-D.





Navážu ...

17. září 2009 v 19:03 | renuška |  Jak to vidím ...
... na svou předchozí báseň, ale jen krátce.
Už jste někdy zažili ten pocit, kdy čekáte na něco pro vás moc milého a příjemného, čekáte, čekáte, víte, co má přijít, a pak najednou ta chvíle nastane a skončí pomalu dříve, než začala? Do té doby děláte maximum toho, abyste nějak zaplnili čas, aby vám to čekání rychle uběhlo. Abyste měli co nejméně prostoru posedávat a přemýšlet, netrpělivě podupávat nohou o podlahu a klepat prsty do rytmu tlukoucího srdce. Abyste, až "to" přijde, dělali, jako že nic, jako že je úplně normální, že místo nervózních pohledů na hodiny například sedíte s dětmi nad domácími úkoly nebo se skláníte nad dřezem plným nádobí. Aby dotyčný na vás nepoznal, jak jste šťastní, že ho vidíte jinde, než obvykle. Aby vaše nadšení, které je uvnitř vás zcela patrné, bylo přebito všední a známou mimikou a gesty, přičemž předem máte nachystaný scénář, jak by měla, dejme tomu schůzka vypadat.
A náhle přijde maličkost, nepatrná změna, se kterou třeba i částečně počítáte, protože hodně v hloubi duše podvědomě tušíte, že se to nějak podobně zamotá. Na radost ze shledání máte pár vteřin, které jsou narušeny okolím víc, než se dalo předpokládat. Snaha načerpat z očekávaného štěstí maximum se scvrkává do téměř neviditelné kuličky, kterou sotva udržíte mezi prsty. A srdce se po ní tak natahuje, tolik si tu korálku chce vzít a mazlit se s ní.

Proč jen nebyla ta kulička o trošku větší ... ?

Jak přízrak

17. září 2009 v 18:46 | renuška |  Přišla Múza
Jak přízrak snesl ses ke mně na zem
a dal jsi mi to, co jsem čekala.
Sic čekajíc na Tebe, já zmírala blahem
a utéct pryč jsem Tě nechala.

Němými ústy, jen myšlenkou pouhou
zkouším Tě zavolat ke mě zpátky,
duše mi přetéká po Tobě touhou,
proč jen ten okamžik byl tolik krátký?

Z holčičí perspektivy

14. září 2009 v 21:03 | renuška |  Přišla Múza
Podívej, já už toho mám dost! Už mám plný zuby toho věčnýho čekání ... kdy si mě všimneš, kdy se mě zeptáš, jak jsem se měla, kdy tě bude zajímat, jak mi je ... krucinál. Nejsem z cukru, ale nejsem taky z kamene. I já občas potřebuju pohladit a povzbudit. Mně pořád nesvítí to zatracený slunce, taky mám deštivo ... jako právě teď. Unavuje mě pořád se ti věnovat a přitom vědět, že obráceně je to zcela vyjímečně. Že prostě tobě to nedojde, že i já mám nějaký potřeby, touhy a přání. Že mi třeba sakramentsky chybí ten tvůj zájem, kterej skoro pořád směruješ jen sám k sobě. Jo, bavíš mě, ty tvoje řečičky, co kdy kde jak s kým. To je fajn, člověk aspoň vidí, že žiješ. Jenže já chci taky žít. A nepotřebuju na to fůru lidí kolem sebe, stačil by mi jeden malej človíček, víš? Jenže tohleto ti prostě nedojde. Ty musíš mít u sebe plno přicmrdávačů, který jsou stejný jako ty.Šíleně zábavný, veselý, vtipný, ale ... tak jakoby (bože, to tvoje "jakoby") zahleděný sami do sebe. Na oko se tváříte, že vás okolí zajímá, ale v duchu v tom všem hledáte výtěžek jen do svý kapsy, do svý duše. Kdybys jednou jedinkrát zkusil tu svou mizernou pozornost zaměřit na něco jinýho, možná by ses divil. Ono je plno krásy nejen tam, kde jsi ty, ale i na jiných místech. To mi věř.
A nevymlouvej se pořád na tu hloupou frází - nakopat toho, kdo ji kdy vymyslel - že prej kluci jsou z Marsu, holky z Venuše. To jsou jen pitomý bláboly, kterých se chytáš jak ten tonoucí stébla. Mně nemusíš říkat, že jsme každej jinej. Ono by dost dobře ani nešlo, abychom byli všichni stejný, to by totiž byla šílená nuda. Mně by stačilo, kdybychom tu naši různorodost a jinakost mohli použít pro doplnění toho druhýho. Tebe baví to, mě zas ono, tak třeba zkusit ten svůj svět nabídnout na prohlídnutí jako dětskou knížku. Jen obrázky a pár slůvek. Třeba se ti ta literatura zalíbí a budeš chtít číst víc a třeba si i kvůli tomu založíš knihovnu. Jenže to je problém. Tvůj a můj velkej problém. Ty nepotřebuješ ten můj svět navštívit. Tebe nezajímá. Naopak, ty jím někdy těma svejma buranskejma názorama i pohrdáš a zesměšňuješ ho. Co si to vůbec dovoluješ? Jaký máš právo hodnotit to, k čemu nic necejtíš, co neznáš? Já ti taky tu tvou bublinu nepropichuju svýma jedovýma řečma. Ale to bys musel bejt hodně pozornej, aby sis toho všimnul.
Co já vlastně od tebe ještě čekám? Stejně se nezměníš. Jsi takovej pařez, přerostlej kus dřeva z pralesa, co si prostě trčí a to mu stačí. Jenže já bych ráda, abys byl nejen samostatným jedincem, ale i útočištěm. Abych, když kolem tebe v lese půjdu, zůstala stát nebo si k tobě sedla a mezi vystupujícími kořeny našla azyl. Měkko. Příjemno. Klid. Abys mě netlačil a neunavoval. Abys mě nerad pouštěl. Aby ses těšil, až se k tobě při další procházce vrátím. Chápeš ty vůbec moje metafory? Asi ne, viď. Protože ty nesnášíš složitý věci. Jistě. A já zas nesnáším tu tvoji apatii a sebestřednost.
A neptej se mě, co jsem tím vším myslela. Buď tak laskav!

Filmový víkend

14. září 2009 v 11:23 | . renuška |  Jak to vidím ...
Po hodně dlouhé době jsem usedla k obrazovce, abych svůj čas věnovala také nějaké kultuře. Páteční večer mi společnost dělal film Gran Torino s Clintem Eastwoodem, který coby vysloužilý polský voják bydlící v Americe žije po smrti manželky sám mezi přistěhovalci z východu. Nebudu tu psát žádné sáhodlouhé recenze, ty si můžete stáhnout na webu a dozvíte se asi podstatně více informací o ději i o obsazení. Když jsem poprvé zahlédla titulek na obalu, ač tohoto herce mám moc ráda, nijak zvlášť jsem manželovým výběrem nadšená nebyla. Protože jsem ale opravdu měla velkou chuť nějaký kinohit shlédnout, vydržela jsem a stálo to za to. Výborně zpracované téma "růstu" člověka, závěrečné nalezení v sebeobětování, ve kterém vidí hlavní hrdina vysvobození z vlastních hrozných činů ... Mohu jen doporučit.

V sobotu po osmé jsem upnula svou pozornost k románu Ženy, kde jednu z hlavních rolí ztvárnila výborná Meg Ryan. I tahle herečka je mou oblíbenou, nejvíce snad z "Lásky přes internet". Prototyp dámy, která snad navždy zůstane mladičkou naivní romantičkou, do jejíž role se téměř okamžitě převtělí každá zasněná divačka. Na tomto snímku bylo zajímavé především to, že po celou dobu nebyl ani v komparsu vidět jediný chlap. Ano, dámy o nich hovořily, muži byli automatickou součástí jejich životů, ale prostě od začátku až do konce nebylo možné zahlédnout ani kousíček opačného pohlaví. To ovšem neznamená, že by film byl feministicky směrován, to vůbec ne. Zaujal mě především tím, že v něm bylo velice otevřeně a pravdivě ukázáno, že dojde-li k nevěře (nebo ztrátě práce), není to důvodem k uzoufání, nýbrž startem k novému začátku, kdy se vůbec nemusíme spoléhat na "ně", ale samy na sebe.

Neděle bývá v případě dohody s "kinovou" Míšou rezervována pro kino. Tentokráte jsme šly na francouzský životopis Coco Chanel. Kdesi jsem četla, že není dobré očekávat od tohoto snímku logicky zavádějící děj do prostředí krejčovských dílen a přehlídkových mol. Pravda, skvělá Audrey Tautou výborně a elegantně ztvárnila Coco od dob jejích pěveckých začátků v kavárnách, kde si přivydělávala k hlavní činnosti švadlenky. Následoval její pobyt u "pečovatele barona", kde se seznámila s láskou svého života, Boyem, který později tragicky zahynul. Prakticky po celou dobu hodiny a půl, po kterou film trval, byl sem tam poznat náznak vkusu a originality Coco a teprve až v samotném závěru jsme se s Míšou dočkaly perlových náhrdelníků a kvalitních kostýmů.

Jak už jsem uvedla na začátku, nejsem odborníkem, hodnotím jako laik a mám-li známkově ohodnotit výše uvedená tři díla, pak je zde takové vysvědčení:

Gran Torino - 1 *
Ženy - 1/2
Coco Chanel - 1

Neteřiny ručičky

13. září 2009 v 17:59 | renuška |  Snímánky
Neteři Elišce je 3,5 roku. Mrzí mě, že k ní nemám takový vztah jako k dcerkám mé sestry. Nejspíš to bude zapřičiněno tím, že už samotný přístup rodičů k vlastním dětem - mému manželovi a jeho sestře - od samého dětství poznamenal jejich charaktery a následně i mou lásku vůči nim. Nebudu řešit "kdyby", zkrátka to tak je a já se musím naučit s tím žít.
Když jsem jednou měla malou Eli na zahradě, abych ji pohlídala, fascinoval mě pohled na její baculaté ručičky, které si jen tak dětsky, nevinně, hrály s pískem. Tu překrásnou holčičkovskou atmosféru doplňovaly dospělácky nalakované nehty a já si říkala - bože, to je tak silný protiklad ... Zaběhla jsem pro foťák a cvakala jeden snímek za druhým.
Teď jsem si pro změnu pohrála já a vytvořila to, co vidíte. Jsou to první pokusy s novým pomocníkem v programu na úpravu fotek, do detailů radím nezacházet.


Anděl nebo ďábel?

13. září 2009 v 17:23 | renuška |  Jak to vidím ...
O andělích bylo řečeno už tolik, že bych se asi opakovala. Protože ale ctím zásadu, která říká, že: "Opakování - matka moudrosti", přidávám odkaz, který vás navede k mému uvažování právě o andělích, resp. o jednom. Od doby zveřejnění onoho článku bylo mnohé vysvětleno, některé pohledy se částečně změnily, některé zcela vymizely, další nabraly na intenzitě. Čas prostě dokáže divy.
Co ale ten z druhé strany břehu; ten, jehož jméno na rozdíl od lorda Voldemorta můžeme vyslovit, ale stejně jako u pojmu "anděl" je to název jakýsi obecný a konkrétním se stává teprve ve spojitosti s daným člověkem. Pak už není jen ďábel, ale Ďábel! On se v zásadě nechová o nic hůř než jeho nebesky čistý protiklad. On je možná mnohem víc upřímnější, protože nás už jen svým vzezřením a přístupem k životu předem upozorňuje na to, že není jiný než takový, jakého ho vidíme a vnímáme. Bez ostychu nám dokazuje, že umí zlobit, má rád neřesti, bravurně ovládá umění okouzlit druhého natolik, aby mu padl k nohám a měl pocit, že to dělá sám od sebe. Ďábel dokáže fantasticky rozjet svou vlastní show, ve které se zdánlivě stáváme hlavními protagonisty jen my sami, přičemž on nás nenápadně a velice mazaně diriguje a my tu jeho taktovku sledujeme ostřížím zrakem, abychom stále zůstávali "nad věcí".
Mám-li ďáblům něco vytknout, pak je to jejich nedozíravost, jejich příliš velká zaměřenost na sebe samé, kdy si neuvědomují, že třebaže jsou to požitkáři a od života si berou maximum, dokáží si ho vychutnat do poslední šťavnaté kapičky, mohou svým kouzlem zraňovat a ubližovat. Ovšem na rovinu, řekněme si, že těžko po divokých pekelnících chtít, aby svou vášeň hasili jakýmsi uvažováním nad budoucností, natož aby si své mazané a bohémské dny kazili dumáním nad tím, zda snad někomu duševně neublížili, nebo nedej bože nezranili srdce. Právě proto jsou to ďáblové - oni bujaře oslavují svou existenci, krásu kolem sebe, vychutnávají si vše, co se jim zdá alespoň zčásti zajímavé a inspirující. Proto je milujeme a toužíme po nich. Protože oni se vymykají všem konvencím, zaběhlým kolejím, všem zásadám. Oni nás dokáží strhnout do víru beztíže a vášně, do bezstarostných bublin, ve kterých je nám stejně tak krásně jako pod křídly andělů.
Je jen na každém z nás, dokážeme-li včas rozpoznat osobnost člověka, kterému se chceme "svěřit do péče". Ideální je narazit na osobu, ve které se anděl s ďáblem kříží a my pak máme téměř stoprocentně zajištěnou barevnost dní, které prožijeme ve společnosti daného člověka. Pokud ale převažuje z větší části jen jeden charakter, pak se
sami musíme rozhodnout, je-li nám bližší něha, milost, čistota a péče
nebo hravost, vášeň, touha a no limit.