Srpen 2009

Narozeninová

31. srpna 2009 v 19:46 | renuška |  Ze života J.A.R.
Sice už je to pomalu dva měsíce stará záležitost, ale teprve dnes se zadařilo stáhnout fotografie z mého mobilu do notebooku, přičemž ten patří manželovi a bez něj jsem zkrátka neměla jak tuto operaci provést.
Ono vlastně není ani moc co psát, jen jsem se s vámi chtěla podělit o jednu z nejkrásnějších kytek, které jsem kdy k narozeninám dostala. On totiž dárce vůbec neřeší svá jubilea, natož pak cizí. A vůbec nevadí, že je máme hned po sobě. Možná ale, když jsem v poledne pokládala na okno své kanceláře překrásnou růžovou kalanchoi od Katky malířky, že ho to "trklo" a během služební cesty se zastavil kdesi v poli, odkud mi přinesl fantastickou makovou kytici. Jarouš je zkrátka ... boží.

Zvadly poměrně rychle, ale svázala jsem je a nechala uschnout a mám je v práci stále na očích. Takový dar se totiž nevyhazuje!

Saju, saju, saju krev, jsem upíří noční zjev ...

31. srpna 2009 v 19:30 | renuška |  Snímánky
Huáááááááá ... Vrrrrrrrrrrrr... Haúúúúúúúúúúúú ... Kvíííííííílllllííííííííííí ... Štíííííííííííííp ...
Bojíte se? To je dobře. Protože mně se bojí každý. A nejvíc se mě bály děti v sobotu večer, kdy jsem společně s ostatními strašidly a nadpozemskými bytostmi rámusila a strašila a lekala a kárala na "Prázdninové stezce odvahy", kterou jsme spolu s dalšími "divožínkami" pořádaly. Bohužel nemám k dispozici obrázky všech příšer, takže jen heslovitě vyjmenuji ty, kteří byli po svíčkami ozářené noční procházce k nepřehlédnutí :-).
  • dvě kruté čarodějnice
  • rytíř bezhlavý se začarovanou mrtvou princeznou
  • brekekevodník a divoženka
  • hejkal
  • oběšenec
  • můůůmie
  • bílá paní (... šla už dávno spááát)
  • dva upíři
Při vstupu každé mláďátko dostalo lampion, opeklo si buřtík a během cesty se ještě mohlo občerstvit pitíčkem. Do kapsy mu přibylo pár malých dárečků a mlsůtek, které mu alespoň trošku tu pozdní sobotní noc osladily.
Po prohlédnutí následujících málo foteček jistě nezapochybujete o tom, že akce se vydařila na jedničku podrtrženou. Však jsme se všichni náramně snažili (a nepokrytě si užívali to lekání a krákání a houkání ...). Snad se nám ještě někdy podaří podobnou kulturu zorganizovat.
*** rytíř bezhlavý a mrtvá nevěsta ***
(je mou velkou povinností a hrdostí prozradit fakt, že helma, meč, sekyra i drátěná košile pocházejí z dílny mého švagra Pepíka, kterému je historie a výroba zbraní a zbroje velikým koníčkem)
*** pekelníci stanášští a jejich věrný hlídač ***
(pozornému divákovi neunikne možná podoba aktérů s květnovými Shrekem, Fionou a oslíkem)
*** fantastický pan mumie ***
*** matka se synem aneb upír s mumií ***
(v reálu jsou to skutečně maminka a syn, oba nesmírně kreativní a příjemní lidé)
*** Hádej, kdo jsem? ***
(ano, i Renuška občas vytasí drápky a vycení zoubky - ty nandávací tak blbě držely na zubech, takže jsme je nakonec nepoužily ani jedna a musely si vystačit se strašlivým chraplavým hlasem pro děti zlobivé a s pisklavým, který patřil začarované princezně - to byla verze pro maličkou drobotinu)

Tričkovaná

27. srpna 2009 v 20:42 | renuška |  Snímánky
Dobrotka 007 mě už posledně naťukla svým článkem o vtipně umístěném obrázku na jejím novém tričku, do toho teď Ráďa, která porovnává svou dokonalou postavu s tupými modelínami a zároveň se pozastavuje nad svým tělem oděným do obyčejného trika s tygrem.
Abych vás, holky moje, mohla utěšit, že ačkoliv žádná nejsme ve svých očích dokonalá, přesto ale můžeme i se svými nedostatky zůstat nad věcí a být samy sebou, vkládám sem fotky z mé sbírky. Je to nejnovější kousek a hodně jsem váhala, zda-li si ho můžu dovolit. Finančně nebylo nijak náročné, spíš šlo právě o daný motiv, který by leckomu mohl přijít pro dvaatřicetiletou paní tak trochu nevkusný. A vidíte, právě to, že ostatní by třeba ohrnuli nos nebo si ťukali na čelo, spolu s mým nadšením pro věc rozhodlo, že teď mám níže zveřejněný kousek ve svém šatníku.
Ráda ho nosím, jednak je z příjemného materiálu a také proto, že je tak krásně bláznivé a dětské. :-D
... a s jeho obsahem rozhodně nejsem spokojená ...

Moje nové nehýtky

26. srpna 2009 v 22:26 | renuška |  Snímánky
Přiznávám, jsem marnivá, parádivá ženská. Ráda se fintím, ale opatrně, zdravě. Jednou jsem dokonce podlehla módnímu trentu umělých gelových nehtů a po čtrnácti dnech trápení se špatně udělanou prací začátečnice jsem drápy se slzami v očích strhala a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nebolelo. Kromě jiného mi na pohled velice krásné nehty překážely v práci a už tenkrát jsem se rozhodla, že tuto proceduru nikdy příště nepodstoupím.
Protože ale vím, že na trhu je k sehnání široká škála laků a ozdob, kterými si své ruce mohu zkrášlit i tak, rozhodla jsem se pro šetrný nákup těchto pomůcek:
  • krycí růžový lak
  • krycí bílý lak
  • transparentní lak se třpytkami
  • zdobící třpytkový lak s tenoučkým štětečkem
  • lepidlo na parádičky
  • maličké perleťové kytičky
  • růžové kamínky
  • maličké perleťové šestihránky (ty mi paní poslala jako dárek)
Sakum prdum 320,- včetně poštovného a doručení až domů.
Na poprvé jsem to s novou výbavou docela zvládla, ale spoléhám se na to, že časem se zdokonalím natolik, že zvládnu udělat "kopýtka" třeba i Laluškovi nebo sestřičce (ostatně právě ona mě inspirovala!!!). Musím ale přiznat, že jsem droboučké ozdůbky aplikovala pomocí špejle, kterou jsem namáčela v gelu podobnému vteřinovému lepidlu, přičemž jsem si to hned z kraje neuvědomila a milou špejli jsem si přidržela rty. Nemusím snad dodávat, že mám teď v pravé půlce pusy takové hrubší nepříjemné cosi, co tam nepatří :-D.
Detail. Více naparáděné jsem měla jen prsteníčky a palce, na ostatních mám jen po jednom kvítku.
Pachatelé činu ...

Pozvání na rande a tak dál ...

26. srpna 2009 v 21:54 | renuška |  Ze života J.A.R.
Uznejte sami, že když vám drahý milovaný řekne: "Poď se mnou ven!", tak všeho necháte a prostě jdete (samozřejmě u mužů čtenářů prohodíme pohlaví :-D).
Stejným způsobem jsem se nechala z chladného skladu vylákat na čerstvý vzduch i já a abych dodala krátkému a zcela pracovnímu momentu na dramatičnosti, pojala jsem jej jako rande. V ten okamžik se dialog o olejích a procházka po zásobárnách maziv, hlasité počty fyzického a počítačového stavu, dohady, kontroly, opisy a další související záležitosti sice při plném vnímání, ale přesto změnily na rozhovor páru ONA/ON a schůzka byla na světě. Pravda, pokud nejste nějak extrémně úchylní, těžko naleznete na kontejneru po oleji sebemenší smítečko romantiky, takže zcela chápu pochybování těch, jež přemítají, mám-li zdravý rozum dospělé ženy. Ale věřte mi, že i tahle naprosto banální a nezajímavá věc se může v jiném pojetí stát docela příjemnou a milou pohádkou. Pokud by tedy v závěru místo šťastného konce a zvonícího zvonce nezazvonil telefon, který jsem pochopitelně z důvodu změny stanoviště neslyšela a v zápětí jsem osobně byla přísně pokárána kolegyní, proč nesedím na svém místě a kde pořád lítám. Těžko vysvětlovat, že můj rajón čítá i poměrně široký prostor mimo kancelář na rozdíl od ní.
Inu, a protože mě Jarouš stále inspiruje a těší, rozhodla jsem se mu nadělit dárek. Už měsíc ho mám schovaný ve skříni a čekám, až nadejde dlouho očekávaný den, kdy budeme s ostatními kolegy společně slavit narozeniny a také konec žní. Vzpomínáte si ještě na Tatru?:
Poprosila jsem svou úžasnou přítelkyni Katku, zda by dokázala tuhle rachotinu přemalovat na triko. Jestli si myslíte, že holky neumí kreslit auta, tak vás vyvedu z omylu, protože tahle paní umí snad naprosto všechno. Posuďte sami:
No není to fantazie?
Jára svůj dárek už viděl, protože ..... protože jsem to prostě nevydržela. Ale bylo to jen "kuk" a zase zpátky do tašky. Tenkrát poprvé jsem ho viděla dojatého a upřímně, jeho reakci jsem čekala. Už se hrozně těším, až mu ho budu moci oficiálně předat.
Pro sebe mám u Káti v dílně taky objednávku, máme s Járou totiž narozeniny s odstupem dvou dnů, takže i já dostanu dáreček. S tím se ale pochlubím, až příjde vhodná doba. :D

Jak jsem přišla o Anděla

25. srpna 2009 v 9:19 | renuška |  Jak to vidím ...
Nepanikařte! On stále existuje, dýchá, stejně jako já. Navíc mám nevysvětlitelný dojem, že je nám teď oběma mnohem lépe, lehčeji a volněji. Já jsem ho totiž v sobě šíleně dusila, idealizovala si ho, přehlížela jeho chyby a postupně jsem mu propadala a zapomínala jsem na sebe samotnou. Na to, že mohu žít i bez něj. Že lze žít i bez něj. Že on může tolik, kolik já sama mu dovolím. Už nikdy nesmím dopustit, aby se do mě zažral a pohltil mě natolik, abych se na něm stala závislá jako na té nejsilnější droze.
Díky časovému odstupu jsem z něj ve své mysli sňala masku nadpozemsky čisté bytosti a vrátila mu zpátky tu jeho lidskou. Obyčejnou, přirozenou, kterou nosil v podstatě stále, ale já ji ještě zkrášlovala falešnými představami a nadějemi, ke kterým jsem se až nezdravě upínala.
Po téhle reinkarnaci se cítím tak svěže, jako už dlouho ne. Je mi fajn, tíha a tlak na prsou ustoupily a z naivních snů zbyly jen vzpomínky, ke kterým se ráda vrátím, ale nebudu se jimi už trápit. Svého Anděla budu milovat stále, ale už jako smrtelníka, člověka, jemuž tato přezdívka nejspíš zůstane napořád, ovšem bez dalšího významu slova.

Krásno

24. srpna 2009 v 22:50 | renuška |  Jak to vidím ...
Cítíte to teplo, co se vám rozleje po těle, jakmile jen pomyslíte na výše uvedené slovíčko? Jen si to zkuste říct nahlas - KRÁÁÁÁSNO. Ne nijak smutně nebo hluboce, zadumaně, tázavě. Naopak nebraňte hlasu a dovolte mu použít něhu, jemnost, naději a štěstí. Nepůjde-li to hned, naučte se to třeba na slovech: brána, vrána, ráno, tráva, pláně ... prostě tam, kde je v první slabice dlouhé a, na které je třeba dát nepatrně větší důraz a klidně ho i protáhněte, protože čím delší to áááá bude, tím větší a obsáhlejší v závěru bude i krááááááááásno.
Nechci působit dojmem kantorky, která učí děti v prvním ročníku držet správě tužku, spíš jsem chtěla navodit atmosféru :-). Ono totiž takové krásno jde úplně snadno vyčarovat. Někdy mívám dojem, že snad ani nemůžu být šťastná, v pohodě a v klidu. Třeba dnes jsem večer v presu pekla dětem ovocné mlsky (kluci mají týden u sebe na prázdninách kamaráda, tak je musím zajistit - hlídá tatínek a ačkoliv ho nechci podceňovat, co se stravy týče, raději budu nápomocná - ale jen opatrně, abych si je moc nerozmazlila!!!), vařila guláš, prala, uklízela velikánskou kuchyň s obývákem, hlídala všechny tři kluky, aby šli včas spát (což se mi stejně nepodařilo, protože byli celí rozjívení a usnuli kolem půl desáté, pacholci!). V takovém rozpoložení lze sotva najít něco, co by vám zvedlo náladu a nebo vás naladilo na příjemně flegmatickou vláčnou vlnu, po které byste se nesli lehce jako Alladin na svém koberci. A přece! Přece se mi podařilo té harmonie dosáhnout. Jednak jsem se sama v duchu průběžně chválila za svou činorodost a k tomu jsem si za odměnu navíc dopřála dopping v podobě zapálené aroma lampy. Kdysi mi ji manžel koupil k vánocům a já si ji sem tam zapálím, do vodičky přidám větší než doporučené množství kapek eukalyptu a pak už to jde samo. Typická vůně této rostlinky se začne linout bytem, dostane se mi do nosu, do hlavy, do údů, do krve. A krásno je na světě.
V práci mi podobný pocit navodí kromě drahého milovaného bambusová zvonkohra - onehdy jsem se o ní letmo zmiňovala. Mám ji pověšenou v místě, kde se každý příchozí ke mě staví a jen málokomu se podaří o ni nezavadit. Stačí nepatrně, ramenem, čelem, a náhle se mou malou kanceláří rozezní neskonale příjemně dutý zvuk, hudba bez tónů, ale uchu lahodící a uklidňující. Už mnohokrát jsem byla tázána, proč tam vlastně "ten krám" mám, když to akorát překáží (což není problém můj, nýbrž těch, kterým to vadí - mé teritorium je MÉ teritorium). S trpělivostí odpovídám, že zvonkohra navozuje pocit klidu, harmonie, pozitivního myšlení ... Pravda, třeba Jára jí rozeznívá častokrát dříve, než se k ní dostane do úplné blízkosti - chytí houpající střed a řeže s ním do dokola rozvěšených trubek tak silně, že o éteričnu a duchovnu nemůže být ani řeč. Nedávno mi dokonce položil otázku, zda-li vím, k čemu by se nejsilnější z dutých seříznutých trubek dala použít. Je zbytečné asi uvádět, že jeho logické uvažování překvapilo - větší hovadinu už vymyslet nemohl. Jednoduše ona trubka se vrazí v jedoucím autě do huby tomu, komu se chce zvracet (z důvodu požití většího než malého množství alkoholu). Druhý, seříznutý konec bambusu se pak přizavře do bočního okénka a dotyčný může v klidu vyprázdnit žaludek, aniž by zašpinil interiér vozidla . Toto sice s krásnem má pramálo společného, ale předpokládám, že jako perlička na závěr mého povídání to mnohé z vás pobavilo.
Každopádně jsem chtěla říct jen tolik, že není nutné pro příjemný pocit shánět a kupovat jachty, drahá auta nebo smaragdové naušnice. Kolikrát stačí opravdu maličká nepatrnost, hloupost za pár korun, která nám poslouží mnohem lépe než kdejaká luxusní marnivost. Všem vám ze srdce přeji, ať si máte jak to svoje vlastní soukromé krásno vykouzlit. Pro povzbuzení posílám alespoň malou pusu . Mlask.

Vinobraní

23. srpna 2009 v 9:30 | renuška |  Přišla Múza
První čtyři verše vznikly hodinu po půlnoci, zbytek dnes ráno. Díky mobilu jsem rýmovačku nezaspala :-D.
Při vínu dá se
prý že snáze
najít cestu k Tvému srdci.

Řekneš mi předem,
než se svedem´,
kolik mám ještě vypít deci?

Opilá touhou
pro chvíli pouhou,
naděje topím ve víně.

Tělo mé vláční,
po Tobě lační,
přestaň se chovat tak nečinně.

Taktikou Tvojí
v hrozn(ov)ém boji
je mou mysl omámit natolik,

aby mé pudy
vábily sudy
a ze mě stal se notorik.


Zpátky doma

22. srpna 2009 v 21:55 | renuška |  Snímánky
Tak jsme doma. Od pondělí do soboty jsme prožili úžasných prosluněných, až nechutně kýčovitě krásných šest dní téměř jako podle manuálu "Jak si užít fantastickou dovolenou". Ta ohnivá koule na nebi nám dopřávala denně nejen teplo a laciný prostředek k nachytání bronzu, ale taky komfort v podobě rychlého usychání po návratu z vody, dobré podmínky pro výlety na kolech nebo venkovní hry pro děti i dospěláky. Prakticky každý den byla na programu jedna nebo více akcí, které se ne vždy setkaly s jásáním malých dětí, ale v závěru byly téměř vždy kladně ohodnoceny. Co se týče stravování, s čistým srdcem a zároveň s předem naplánovanou odtučňovací kúrou mohu říct, že takhle jsem ŽRALA naposledy jako desetiletá slečna, které ještě zdaleka nevadilo, že jí kila později budou přidávat starosti. Takže se veřejně a nepokrytě stávám jednou z účastnic nikoliv hubnutí do plavek, ale hubnutí z plavek ... uvidíte sami níže. Blééé.
Teď si uvědomuji, že jsem vlastně nezveřejnila místo pobytu našeho wellness relax týdnu. Tudíž, ještě s jednou rodinkou výborných přátel - celkem tedy: dvě matky, dva otcové, tři dcery (13, 10, 9), tři synové (2, 6, 8), dva psi, devět kol, jeden windsurfing (jak Honzík trefně pojmenoval - ten skejt na vodu :-D), tři auta jsme vegetili na přepychově vybavené chatě HZS VČ na vodní přehradě Rozkoš u České Skalice. Pro neznalé - cca 30 km od domova. Konalo se tak díky loňské premiéře, kterou jsme neváhali letos zopakovat a vyplatilo se. Pobývali jsme v místě vyvýšené části přehrady, kde už je prakticky absolutní klid, soukromí, čisto, voda bez chyby i v tuto pozdní prázdninovou dobu (v klasickém kempu je již v červnu špína a nepořádek podél celého břehu) ... až na krvelačné komáry nás neobtěžovalo vůbec nic.

Nyní již k samotným obrázkům, lépe se bude vyprávět i vzpomínat při prohlížení snímánků:
Sami vidíte, že prostředí nebylo co vytknout ... k dispozici jsme měli soukromý kousek pláže, který vyžadoval sice buď botky do vody nebo otrlejší chodidla, ale přejdu-li tento nepatrný nedostatek, opravdu nebylo možné najít sebemenší chybičku ...
Tara se nikdy vody nijak moc nestranila, ale do hloubky se bála. Tady se díky aportování její hračky naučila, tedy spíš poznala, že umí plavat a voda se stala jejím velkým kamarádem, kterého při odjezdu oplakávala skoro stejně jako svého psího přítele, se kterým si padli do noty ...
Maličkých ještěrek se na prudkém svahu vyhřívalo několik a bystří synáčci nás na ně v celku brzy upozornili. Dokonce jsme při rodinné projížďce na loďce, která patřila k vybavení chaty, jednu ještěřici vezli s sebou - byla schovaná v drážce boku člunu a já se modlila, aby při svém cestování omylem nezabloudila za mé plavky ... kromě toho, že bych šílela a bláznila uprostřed přehrady, mohla bych svým komickým vyskakováním a křepčením způsobit převrácení lodě ... atd.
... mimo ještěrek se na sluníčku vyhřívali i Tyranosauři :-D ...
Vodní bitva. Tuším, že program úterního odpoledne, během kterého nezůstalo oko suché. Ani kůže :-). Tatínkové a děti se s naplněnými PET lahvemi pustili do nemilosrdného boje rodiny proti rodině, která přešla pak v bitku každý proti každému. O nadšení a smíchu všech (ne)zúčastněných není třeba psát - myslím, že radost ze hry je ze snímku zcela evidentní.
Kluci máčáci. Ondrášek si vodu užíval ze všech sil, Honzík se stranil a bylo těžké ho zmanipulovat, aby se nebál a důvěřoval nám. Díky mělkému břehu nám přehrada dovolila opravdu téměř vše.
... bílá tlustá velryba ... Budete-li mít nezvladatelnou chuť k zvracení, dejte vědět, já to hodím pryč ...
Nejmenší člen naší posádky - dvouletý Vojtíšek. Sluníčko, které si bez ohledu na všechny ostatní nárokovalo pravidelný polední oběd a dávku spánku nutnou k tomu, aby mohl odpoledne zase fungovat na plné obrátky. Byl zlatý a moc hodný. Nechyběl u žádné aktivity, a jeho nejoblíbenějším pokrmem stal se celotáborově vítaný zmrzlinový krém na tyčce, tzv. KUNAK.
Středeční podvečerní třináctikilometrový výlet na kolech byl směřován skrze Nové Město nad Metují do přírodního areálu podél řeky Metuje, zvaného "Peklo". Bohužel načasování a porucha na kole způsobily, že cestu zpět jsme absolvovali již v autech, pro která se páni otcové vydali po večeři svižnější jízdou. Domů před desátou večerní dorazilo pět osob bdělých a pět osob spících. Ale projížďka byla nádherná a naprosto nenáročná a i pro necyklisty "ušlapatelná".
Nečekané a o to milejší zpestření nám dopřáli členové HZS Broumov, kteří zaparkovali svůj megasuperrychlýmotorovýčlun u našeho břehu a postupně nás všechny provezli po vodní ploše. Že deset minut je málo, to snad ani nemusím psát. Bylo to něco famózního, waw, příště chci znovu a zase!!! (A klidně jim i odpustím, že ti hezcí pánové provezli jen naše ratolesti a várku dospěláků si vzal na starosti potem zavánějící obtloustlý pán - s lodí ale uměl a dělal s námi různé krkolomné kousky, vítr nám česal vlasy, rychlost jízdy nás unášela do snů ...)
Pátek a poobědový cyklovýšlap do "babky", čili do Babiččina údolí. Nutná zmzrlinová zastávka na náměstí ve Skalici, pózování u kašny a u tradičního sousoší, spokojené výrazy, co víc chtít. Mrzutá havárie jedné z malých účastnic byla bolestivá pro nás všechny, ale musím říct, že její statečnost byla obdivuhodná a odřená noha stala se základem pro debatu o hře "Krvavé koleno". Počasí přálo po celý den a úmornému teplu jsme se vyhli prakticky téměř hned po vjezdu na cyklostezku chráněnou lesním porostem. Dál už všechno bylo jako v pohádce ...
A na závěr Viktorka u splavu.
***********************
Ještě musím doplnit, že mimo zveřejněných akcí jsme my matky zaimprovizovaly, vyrobily loutky (papírové obrázky na špejli) a následně zahrály dětem pohádku "O hovnu a kouzelném toaleťáku" - uvažuji, že jakés takés znění časem bude k vidění i zde na blogu :-D. A protože prostor k venkovním hrám byl opravdu veliký, uspořádali jsme "Rozkošnou olympiádu" se sedmi disciplínami, završenou medajlemi a bonbonovým náhdelníkem. Zdá se vám to málo? Dobrá, přiznávám, ještě jsem zapomněla - nemohla chybět Stezka odvahy. Plápolající svíčky na cestě vedly děti tmou, tu na ně bafla divoženka (mami nech toho!), tam zase skočil bubák (teda tati!) a v cíli slízly polibek od chlupaté opice (Vlasto! - pozn. Vlasta nebyl chlupatá opice, Vlasta je tatínek a po dětech za řevu házel plyšovou hračku :-D).
Možná, že časem přibude ještě doplněk k reportáži, protože budu mít k dispozici další várku fotografií. Myslím ale, že pro představu, jak bezvadnou dovolenou jsme si všichni užili, tohle povídání úplně stačí. Mám-li vypíchnout nějakou chybičku, věděla bych o jedné -
bylo to všechno až příliš krátké.

Pod tím starým dubem

16. srpna 2009 v 22:26 | renuška |  Přišla Múza
Vznikla zcela nečekaně, vůbec jsem nebyla připravená na to, abych něco složila a najednou je tady. A já vím, komu patří. Je pro Tebe, drahá ***.

Zapomněl sis u mě včera
prstýnek z trávy od večera,
když v lese pod tím starým dubem
sliboval´s mi, jak spolu budem
napořád, na věčnost, slůvka lásky,
hrál´s to tak dobře, bez nadsázky,
a já Ti to všechno hltala
a od Tebe líbit si nechala
každý Tvůj dotyk horké kůže,
zvědavé pohledy cizího muže.

Obavy zmizel jsi mávnutím ruky,
do ucha šeptal´s mi líbivé zvuky,
svět nás dvou, nikde nikdo jiný,
kdo bacilem srdeční omrzliny
nechal by včas mě probudit
ze snů a prudce prohodit
ostrým pískem hořkých slzí
jiných žen, jež doteď mrzí,
že podlehly Ti stejně snadno
jak já, též mi není radno.

Snad možná mé tušení jiného,
změny, čehosi vlivného,
co v sobě mám jen já samotná,
proto jsem byla ochotná
Ti pod tím dubem v tichém lese
dovolit mnohé, ač moc neznáme se,
prostě já vím, že tentokrát
Ty nejsi vítěz, máš nevyhrát,
podlehnout mám Ti a Ty mně,
naprosto čistě a ochotně.

Gipsy cz - Jednou

15. srpna 2009 v 20:08 | renuška |  Jak to slyším ...
Uklízím, stírám, připravuji domeček na opuštění před dovolenou a jako kulisu mám puštěné Óčko. Běží CS hity a najednou slyším neznámou, ale nesmírně líbivou melodii, přemýšlím o interpretovi a písnička mě začíná pohlcovat, až mě nakonec přinutí pustit smeták na zem a jít se dívat na klip. Dostala mě. Absolutně. Třeba se bude líbit i vám.
Nechte se unést čistou romskou hudbou, citlivou a typicky muzikální ...

Oslava s předstihem

14. srpna 2009 v 21:36 | renuška |  Jak to vidím ...
19.8.2009 to bude přesně rok, co jsem napsala první článek na blog s názvem "očima renušky". Tenkrát jsem sotva tušila, že teď při pohlédnutí zpět tady najdu tolik veršů, tolik životních zkušeností, radostí a bolestí, tolik autorských fotografií a předevšim takovou spoustu nových kamarádů, které bych bez možnosti založit si vlastní webové stránky sotva kdy potkala.
Mám-li vyjádřit dík vám všem, kteří sem ke mně chodíte, pak s dovolením odkážu vás všechny o trochu níž, kde už sami uslyšíte, jak to všechno je. Mám vás moc ráda. R.

... a slíbený bonus:-D ...

(Kdyby snad někdo nevěděl, kdo že se skrývá za do půlky snědeným párkem, pak vězte, že se jedná o drahého Jarouše - jsem mu neskonale vděčná za to, že byl vůbec ochoten spolupracovat alespoň do této míry. I tak ho to asi hodně bolelo :-D).

Telegraficky

14. srpna 2009 v 20:48 | renuška |  Jak to vidím ...
Už jsem zase matkou na plný úvazek. Děti se mi po hodinovém zpoždění a docela nervově vypjatém čekání vrátily. Původně měly přijet v autobuse, ale ať jsme s manželem vyhlíželi, jak jsme chtěli, ve vyprázdněném kolose se Ondra s Honzou nenacházeli. Až později mě uklidnila zpráva, že se všichni účastníci nevešli a zbytek dorazí o pár minut později.
Na příval slz jsem byla připravena, ale stejně jsem jim nezabránila téct, když jsem skrze sklo viděla nejprve Ondráškovu hlavinku a pak v zápětí ještě Honzíkovy kudrny, když se nás snažil ze schůdků najít mezi ostatními netrpělivými rodiči. Jaké bylo mé překvapení, když k nám přiběhl a začal strašně plakat. Pochopitelně Ondrášek se přilnul nejdříve ke mně, Honzík k tatínkovi, ale nakonec jsme všichni ve společném objetí setrvali hodnou chvíli, dokud jsem je nemusela opustit a odebrat se pro zavazadla.
Ondra v táboře zapomněl: pár tenisek, pár sandálí a pár holin, pláštěnku, novou kšiltovku a asi i hlavu :-D. Honzík zodpovědně schraňoval veškerou poštu, která mu dorazila - velice nás překvapilo, že ač jsem kluky jmenovala na pohledech oba, resp. Ondru coby čtenáře jako prvního, téměř všechny pozdravy končily u mladšího syna a starší byl rozmrzelý, že nepíšeme. Nakonec se vše vysvětlilo. Nadšení a vyprávění nebralo konce, O. byl pohlcen ze zájmového kroužku sebeobrany, který navštěvoval a vypadá to, že v tomto sportu bude aktivně pokračovat i během školního roku. Honzík se dosud nenaučil "R", protože neměl čas! Ani psát neměli čas! Pořád hráli hry, něco podnikali a mami, k jídlu nebyly ani jednou houby ani špenát! Další fascinující věcí bylo logické oddělení špinavého od čistého prádla, což jsem očekávala spíš od staršího chlapáka, přičemž to dopadlo úplně naopak. Ondymu peru téměř vše, Honzíkovi slabou půlku, protože nebylo nutné kvůli smradu likvidovat i čisté oblečení.
Na otázku ohledně kapesného mi bylo sděleno, že všechny korunky utratili v KOISIKU (rozuměj - "kiosku" - Ondrášek nás touto skomoleninou nesmírně pobavil) a když si pak Jeník uvědomil, že by nám býval něco i koupil, tak už neměl za co. Koupali se v ledové vodě, takže jsou nesmírně otužilí, jedli všechno, spali v chatkách, Honza příště jede, Ondra ne. Prý se mu šíleně stýskalo - i toto se dalo očekávat, protože je hůř poddajný a spíš se přiklání ke známým věcem. Ačkoliv to, jak fascinovaně a nadšeně o všem vyprávěl, s jeho příští možnou návštěvou tábora vůbec nekoresponduje. Prohlásil, že prý ty čtyři tisíce byly vyhozený ... dost silná slova na osmiletého hocha ...
Při příjezdu domů (po šťastném shledání s Lalušem a předvedením naučených sestav karate a ukázkou ručně vyrobených pokladů, táborových korunek a společných fotografií) se kluci hned sháněli po zvířátkách - Tara na svém obvyklém místě byla a náramně si návratu ztracených kamarádů užívala. Horší to bylo s Mínou, která jakoby truchlila po jejich nepřítomnosti a téměř hned po jejich odjezdu kamsi zmizela a za celých čtrnáct dní se neukázala. Ondrášek se po ní hrozně sháněl, moc se mu po ní stýskalo a když stále nepřicházela, začal tak nešťastně plakat, že nebylo možné ho dobrou hodinu ukonejšit a uklidnit. Bohužel, Mína se dosud nepřišla podívat a já nevím, kde je jí konec. Naději jsem vkládala hlavně do toho, že se objeví, jakmile své dva miláčky uslyší, ale zatím o ní není ani vidu, ani slechu. Snad se jí dočkáme, protože O. už předem vyřkl slova, kterých se hlavně kvůli němu bojím - že Mína není ... (jsou jí tři roky, kluci jí mají od kotěte a ta vzájemná láska a přátelství je velikánské).

Mohla bych psát dál a dál, ale ještě musím stihnout velkou fůru věcí - mimo pracovního víkendu mám v plánu hlavně přípravu na týdenní rodinnou dovolenou, takže i to je důvod, že vás všechny budu asi hodně šidit a dlouho o mě neuslyšíte. Během relaxace nebudu mít přístup k netu, tudíž nebudu moci ani fungovat na blogu. Předem se s vámi tedy na pár dní loučím a posílám sladkou prázdninovou pusu a slib, že se po návratu domů pokusím dohnat maximum zameškaných střípků z vašich životů. Vaše Renuška

Už zítra!!!

13. srpna 2009 v 6:45 | renuška |  Snímánky
Ještě něco málo přes dvacetčtyři hodin a má zlatíčka se mi vrátí z tábora. A hned v pondělí vyrážíme konečně na rodinnou týdenní dovolenou. Jak já se na ty moje kluky těším ... Sice nám do rodiny přišly všehovšudy dva pohledy, kde je ostatním konec, Bůh ví, ale podstatné je, že jsme si pro Ondru ani pro Honzu nemuseli na tábor jezdit z důvodu úrazu nebo jejich plačtivosti a stesku po domově.
Teď už jen odpočítávám hodiny do páteční druhé, kdy je budu moci konečně obejmout.

Taková otázka

10. srpna 2009 v 19:46 | renuška |  Jak to vidím ...
Napadla mě taková věc, resp. otázka. Nad jejím obsahem přemýšlím už delší dobu a nebyla bych to já, kdybych se přikláněla, ač nerada, k té méně optimistické odpovědi. Ani nevím, proč vlastně ve všem vidím spíš to horší, když miluji smích a radost a veselí a bujarou náladu a vizi lepších zítřků. Nejspíš ta ve mě hluboko zakořeněná a zarostlá podstata mého ducha způsobuje v zásadních krocích a uvažováních to přízemnější a tupější řešení, řekla bych.
K věci - člověk je někdy intuitivně, impulzivně a pod vlivem citů a emocí automaticky sám sebou veden k následným činům, které ne vždy skončí tak, jak bylo původně smýšleno. Že se mnohdy dočká zklamání a výčitek vůči své osobě, to snad není třeba dodávat. Přesto, bude-li muset znovu onu situaci nějak řešit, vydá se nejspíš zase tou samou cestou.
Pokud má k dispozici podložené rady a informace, které by mu možná mnohem dříve pomohly dosáhnout cíle nebo alespoň rozhodnout se objektivně a správně, bez pozdějšího předem očekávaného teoretického nezdaru, může jich využít. Může se oněmi radami řídit, nechat se ovlivnit a zkusit jinou variantu, kterou dosud neznal. Ani tak mu úspěch ale nikdo nezaručí, protože pokud jde o jednání mezi lidmi, jen opravdu vynikající psycholog by předem dokázal odhadnout chování a reakce protějšku. Přesto v tomto případě šance na jakési finále existuje a svým způsobem dává člověku možnost se do určitého úkolu ani nepouštět, protože je to třeba zbytečné.
Otázka tedy zní: "Mám se já (nebo kdokoliv jiný z vás) při snaze dosáhnout jisté mety, třeba i splnění přání a snu nechat ovlivnit vlastním tzv. šestým smyslem nebo radou od třetí strany? Mám brát v úvahu risk svého přístupu k dané situaci a strach z možného "ne", když do toho půjdu srdcem a duší, nebo se mám řídit třeba i nepříjemnými více či méně podloženými fakty a nepokoušet se třeba o nic? "

Jsem zvědavá na vaše komentáře, protože i vaše slova mohou být následně využita k tomu, co se stane nebo nestane ... Moc díky. Mám vás ráda.

Dostala jsem pugét!

9. srpna 2009 v 9:36 | renuška |  Ze života J.A.R.
Znáte to, jak to je: když vám chlap sám od sebe něco milého dá, musíte si před ním radostí div ne cvrknout do spoďárků, protože on tuto reakci očekává. Když vám chlap dá sám od sebe něco milého, ale v podstatě se jedná o legraci!, doporučuji zachovat dekórum a znovu si před ním radostí div ne cvrknout do spoďárků. Protože on tuto reakci neočekává!!! (není to moc zamotané?)

Ukažme si to na konkrétním příkladu:

Je páteční odpoledne, klasický frmol v závěru týdne, konec pracovní doby přede dveřmi, ale vypětí stále téměř stoprocentní. Jára ve vysokozdvižném vozíku veze na vidlích náklad - jakýsi kus stroje - před mou kancelář a volá: "Bejbyno, přines´sem Ti kytku, poď si pro ni!"
Toto není samosebou, říkám si, zvědavostí kráčím skladem ke dveřím a míjím dva kolegy, kteří coby němí svědci s naprosto neskrytým úsměvem čekají, co se bude dít. Oni totiž už vědí, jakým překvapením mě Jarouš chce potěšit. Ona součást mašiny, kterou vezl k opravě, byla totiž položena kdesi na louce, prorostla trávou, která do ní zakořenila a bez okolků se na ní zabydlela. Vynětím ze země na tom železe zůstalo trochu traviny, což měl být onen pugét.
Nepopírám, v prvním momentu jsem se opravdu pobavila, ale vzápětí jsem s radostí a nadšením (vyrovnávajícím se doporučenému ucvrknutí do spoďárků) začala vytrhávat dvě snítky rozkvetlého heřmánku, dva stonky něčeho, co mi nápadně připomínalo proso, a pak ještě jeden plevel, jehož jméno sice neznám, ale do vazby se mi hodil. Nehledě na to, že to byla součást převzácného daru, kterou jsem rozhodně nemínila ignorovat. Pánové měli plná ústa řečí ohledně unikátní kytice, ale já jim je zavřela tím, že jsem za tak krásnou kytku poděkovala, upravila si ji a s báječným pocitem obdarované ženy si ji dala v kanceláři do vázy.

Ponaučení:
  • I sebemenší maličkost, která ostatním může připadat jako naprostá banalita nebo směšná situace, znamená, že darující na vás myslel!
  • Nikdy nepohrdejte žádnou laskavostí, které se vám dostává od druhého. Vaše negativní reakce by měla totiž na svědomí fakt, že příště už by to neudělal!
  • Pokud od Vás darující očekává jistý přístup a vy se v závěru zachováte jinak a mnohem lépe, můžete si být jisti, že mu časem dojde vzácnost těch nádherných a prchlivých okamžiků a on se je bude snažit sám od sebe právě pro ten pocit příjemna a tepla v srdci znovu vyvolávat.



Jedinečné plemeno

9. srpna 2009 v 8:55 | renuška |  Jak to vidím ...
Zcela evidentně není na světě nikoho a ničeho, co by této rase mohlo konkurovat. Jediným protihráčem s relativně stejnou kvalitou (tady více, jinde méně) jsou mu ženy. Ano, je to tak, budu psát o MUŽÍCH.
Ono v podstatě se mnoho mých článků točí kolem nich, ať už se týkají konkrétních osob či obecného pohledu a dojmu. Osobně nejsem nijak náročná, alespoň si to sama myslím, v tom, co od mužů požaduji a očekávám. Prakticky nikdy ode mě neodchází naprázdno, za každý svůj milý a vstřícný čin uslyší milé slovo a pohladím je něžným ženským úsměvem :-D. Naopak nemohou doufat, že budou-li se ke mně chovat odporně a vulgárně, že budu šetřit ignorací a rýpavostí. Ve většině případů odmítám ctít motto: "Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem." (Pravda, jednou jsem do slova a do písmene tomuto heslu dostála - Jarouš po mě jakýsi kamínek hodil a já mu pak za pár minut nabízela k ochutnání domácí pečený chleba - ale to už je několik měsíců zpátky). Pokud se ten s pindíkem chová k té s prcinou ošklivě, nedej bože ji psychicky nebo fyzicky týrá, pak zaslouží emancipace - neemancipace pověsit "za koule do průvanu". Protože ale nechci, aby mé povídání nabralo ve vážnosti na obrátkách, nechám nepříjemné záležitosti spát a budu se pohybovat v té lehčí poloze.
Rozhodla jsem se pro přehlednost, kterou mám ve velké oblibě a jsem tomu naučená už prakticky od školy - budu se vyjadřovat v bodech (stručně a jasně) tak, abych se v tom vyznala já i vy.

MÁM RÁDA:
  • jejich ego - resp. ty momenty, kdy tak nezakrytě dávají najevo, že jsou na sebe hrdí, a naivně si myslí, že si toho ostatní nevšimnou - zvláště pak ženy!; přijde mi to hrozně legrační.
  • jejich hlas - případ od případu, miluji ten hluboký, s nádechem drsnosti, který ve mě vyvolává pocit slaboučké a drobňoučké víly, kterou ten "hustý" chlap chrání už jen svým nakřáplým silným barytonem.
  • jejich ruce - asi jsem na ně ujetá, ale je to jedna z prvních věcí, kterou hodnotím, když jsem s mužem, který mě zajímá; fascinují mě hrubé velké dlaně naznačující sílu, ale i jemnost, se kterou pak tak nádherně hladí záda. Samozřejmostí jsou upravené nehty a čistá kůže - netrvám na chirurgicky sterilních ručkách, ale týdenní humus za půlcentimetrovými drápy je odpor největší.
  • jejich nadhled - někdy mě sice vadí, ale ve většině se mi líbí, že prostě méně řeší a žijí přítomností.
  • jejich akčnost - ani tento bod není zcela samozřejmý, někteří mají do role podnikavce hodně daleko. Každopádně chlapi prostě kdykoliv mohou jít a téměř pokaždé se vrací náramně pobaveni. Nemají problém věnovat víkend bujarým oslavám, protože vědí, že si je užijí "nad míru" a o to jim jde. Na rozdíl od nás, které mezi tím ještě přemítáme, zda jsme stihly vyprat, vyžehlit, uklidit, setřít ....
NESNÁŠÍM:
  • jejich rutinu - hlavně v oblečení. Nechápu, proč se mnozí z nich neradi oblékají, resp. neobměňují šatník; vždyť kdyby ženy chodily stále v tom samém, taky by je to nebavilo se dívat na stejné sukně a trika a ... kalhotky ...
  • jejich nedostatek empatie - když zlehčují a nebo i zesměšňují holčičí starosti; každý má trápení a hledá-li oporu v opačném pohlaví, mělo by to fungovat oboustranně. O vylévání srdcebolů snad raději pomlčím.
  • jejich machrování - pokud na něj opravdu nemají. Za frajeřinky na veřejnosti a předvádění se bych jim nejradši dala facku, aby se probrali. Pořád to jsou totiž jen "obyčejní" muži.
  • jejich obhroublost - mám na mysli hodně časté používání hrubých slov a nadávek. Chápu, že někdy pomůže jejich vyslovení k uvolnění (nejsem vyjímkou), ale jinak jsou někteří pánové v tomto opravdu přeborníci a se svou "bohatou" slovní zásobou by mohli psát i romány.
  • jejich povýšenost - kolik musí žena udělat, aby jí muž uznal? Aby jí přijal jako soběrovnou? Proč je nutné je neustále přesvědčovat o našich kvalitách, když oni si od nás vynucují poplácáni po rameni za blbé vynesení odpadkového koše? Nejsou nic víc než my.
**************************
Musela jsem své psaní ukončit. Můj článek by totiž byl asi podstatně delší, což by mohlo být dost otravné číst. Už takhle jsem si v předem stanovené stručnosti nadělala dost nepořádek, protože mé body rozhodně pár slovy vyjádřeny nejsou:-D. Taky bych mohla v obou směrech pokračovat dál a dál a dál ... Dnešní povídání bych ukončila tedy následovně:

Je dobře, že muži i ženy se liší, že jsou jiní a že právě tyto odchylky je k sobě přitahují. Že se navzájem potřebují, aby mohli společně fungovat. Samotným by jim oběma bylo totiž k uzoufání smutno!


Pod krmákem

6. srpna 2009 v 21:51 | renuška |  Přišla Múza
(podrubrika: "Ze života J.A.R.")
Odhalil jsi nechtěně
svoje velké bříško,
když jsi krmák svářel
a já stála blízko.

Pohledům se těžko
naň ubránit dá,
přesto jinak myslím,
než Ti povídám:

"Přikryj pupík trikem,
vždyť tohle je hrůza!",
v těle zatím usedá mi
erotická múza.

Přemítám si nestydatě,
jaké by to bylo,
kdyby se mi pod Tvé břicho
sednout podařilo:-D.

Neprozradím vidiny,
v duchu tiše toužím,
od Tebe i od lavórku
pomalu se ploužím.

Chutě nechám zemřít,
stavím se k nim zády,
mou pozornost žádají si
daňové doklady.

Nejkrásnější psaní

6. srpna 2009 v 20:31 | renuška |  Snímánky
Tak jsem se dočkala. Denně chodívám na poštu a marně vyhlížím pozdrav od kluků z tábora. Dnes nastal ten památeční den, kdy mě sice paní za přepážkou trochu pozlobila, ale nakonec mi tou nejkrásnější kartičkou na světě před nosem přeci jen zamávala. Jak já se radovala a tetelila, mazlila s každým písmenkem a četla těch pár slůvek pořád dokolečka. Zlatíčka moje nejmilovanější.
Už v pondělí po jejich odjezdu jsem nakoupila kupičku pohádkových obrázků, které jim pravidelně po jednom posílám, zítra je dokonce čeká bonusový balíček s rytíři a bonbonky. Je mi bez nich hrozně prázdno, i když teď už vím, že se mají moc fajn a jsou v pořádku. A i přesto, že jsem se těšila na ten úžasný 14-ti denní klid, v duchu si přeji, aby už byli zpátky u mě.

Objevila jsem je!

5. srpna 2009 v 11:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Nijak zvlášť jsem po nich nepátrala a i když se budu hodně snažit zajít do minulosti, ani v dětství, ani v dospívání jsem je nehledala. O jejich existenci jsem měla tušení asi jen díky studiu, ale jak říkám, nikdy jsem jim nevěnovala zdaleka takovou pozornost jako třeba jejich vzdáleným příbuzným, kteří mě na první i druhý pohled zajímaly mnohem více. Možná i proto, že byly víc viditelné.
Zaznamenala jsem je prakticky až v sobotu večer, když jsem dětem chystala zavazadla na tábor. Seděla jsem na zemi, jen tak v domácím a pohodlném oděvu, tzn. spoďárky a triko, nohy jsem měla skrčené pod zadkem a jen tak mimoděk jsem si plácla do stehen. Dosud jsem byla zvyklá na měkkost mých nohou, o pevnosti si mohly nechat jen zdát romantické sny, když náhle jsem zavadila o cosi relativně tvrdého. Píchala jsem do "toho" prsty, chytala a mačkala "tu" věc. Myšlenkami jsem si snažila vybavit lidskou kostru a následně jsem už dedukovala a logicky uvažovala, přičemž jsem okamžitě vyloučila stehenní kosti, které by sotva byly hmatatelné pod kůží. Nabízí se tedy jen jediné vysvětlení - mám svaly. Tedy zpevněné stehenní svaly, takové ty dlouhé venkovní kusy masa.
Takový šok! A euforie z nalezení vzácného pokladu! Svůj nově zjištěný stav přisuzuji především pravidelné jízdě na kole a procházkám, kterým ke stávajícímu bodu za úžasnou relaxaci a odvedení chmurné mysli přidávám ještě další dva, o nic méně významné, plusy: jeden za zformování neforemné části mé neforemné postavy a druhý za radost z pocitu, který jsem měla a mám, že k samotnému objevu vůbec mohlo dojít.