Uvědomila jsem si, že se vůbec nechlubím s naší milovanou vlčačkou Tarou, se kterou už tento týden oslavíme jeden rok společného soužití. Přivezli jsme si ji minulý červenec od jednoho známého - měla hlídat sklad stavebnin. Tenkrát jí byly zhruba dva měsíce a i když byla v kotci se svým bráškou a ještě jednou dospělou fenou, při pohledu na ni mi bylo strašně smutno a prázdno. Zuby nehty jsem se bránila pořízení psa, dokud nebude oplocený pozemek a hotová bouda. Taru jsme přivezli do ničeho, kotec se stavěl za pochodu, plot nemáme dosud. Za to nám Tara během dospívání stihla rozkousat kbelíky, hračky, boty, košťata, likvidovala boudu, deky, koberce ... Teď už je to velká slečna, má za sebou beznásledkové hárání a až na ta hovna, co sežere všude kolem, je miliónová.




Je skvělé, že si Tara s dětmi tak rozumí a nechává si od nich téměř vše líbit. Až kolikrát žasnu:-D.
Renuško, kdyby v závěru nebyli i "páni klucíí", tak si snad myslím - díky kvalitě, že obrázek není z domácího alba
Ale to bych Tě nemohla "neznát" Renuška, toť všeumělka v sukních *slunce*