Proč to tak někdy je?

10. července 2009 v 14:17 | renuška |  Jak to vidím ...
Už ráno, když jsem se probudila, tak jsem měla takový ten svůj typicky vnitřní podivný pocit, který mi říkal, že dnešní den nebude zas až tak košer. Že se nebudu cítit ve své kůži, že i když bych se měla radovat a veselit, do smíchu mi určitě nebude. Ležím si pod peřinou, v duchu se přemlouvám, abych vstávala, šla si po své stereotypní vyšlapané cestičce a při tom se mi do tohto rozhovoru mě se mnou dostává ještě třetí "já" a to mi našeptává: "Holka, dneska to vůbec nebude tak idylický, jak sis to představovala a jak sis o tom snila."
Zkouším ho ignorovat a čím větší mám snahu nad tím třetím "já" zvítězit, tím víc ono mě pokládá na lopatky a rozhodčí už má tendenci zvedat mu pravou ruku na důkaz jeho větší síly. Jako konstatování toho, že mě porazilo. Napadá mě, proč, když o jeho společnost nestojím, když je nevítané a rozhodně nemám v úmyslu se s ním jakkoliv zabývat, natož diskutovat, ač třeba jen v duchu, proč za mnou pořád leze?
Křivdila bych mu. Pořád to není, tipuji tak dvakrát až třikrát do měsíce. Akorát že jakmile se zmetek objeví, tak je mi jasné, že když nezaberu a nezapřu se, jak nejvíc to půjde, tak budu mít ten den vymalováno. Přičemž po ránu bude ještě relativně dobře a k večeru se budou mé melancholické a sebelítostivé stavy stupňovat do nepřijatelné míry, až vygradují v pláč, následně spánek a druhý den už bude doznívat jen slaboučký odvar vzteku.

Začít den s takovými vyhlídkami je věru nepříjemná záležitost a já jsem se s nimi snažila smířit i přes svůj odpor a nesouhlas. Celé dopoledne jsem byla pod vlivem mého třetího "já", které se záhadným způsobem přihlásilo o pozornost vždy ve chvílích nejméně vhodných. Jenže ono drahé "já" nevědělo (v podstatě ani já sama jsem netušila), že proti němu bude v plné zbroji stát daleko více odpůrců, než jak bylo dosud zvyklé. Není asi moc spravedlivé a fér, když je na dvou stranách fronty odlišný počet vojáků, ale já se klidně přiznám, že v tomto případě mi tato nevyrovnanost vůbec nevadí. Naopak, vítám ji. Protože jak je známo ze staré dětské pohádky, když je nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Můj skromný pluk se pro tentokrát rozšířil o dvě skvělé kamarádky, které mi svými slovy i samotnou přítomností právě dnes ohromně zvedly náladu. Nakonec přispěchal s pomocí i ten okřídlený, který byl původně možná i tak trochu sám příčinou vtírání "třetího já" do mého života. A pak další fůra faktorů ...

Sice je ještě daleko do půlnoci, ale já si troufám tvrdit, že už mám ten zásadní mač za sebou. Doufám. Jen pořád nechápu, proč se to všechno děje a už při probuzení se tím musím začít zabývat ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Radka Radka | Web | 10. července 2009 v 14:33 | Reagovat

Takovou potvoru mám v sobě taky. Říkám jí Denisa. Když na mě po ránu sedne, vím že se jí zbavím jenom tak, že jí něco malého koupím, co jí udělá radost, ona se tím bude bavit a dá mi pokoj. (Dneska jsem jí koupila labelo na rty s příchutí tropického ovoce a barevnou propisku). Včera jsem s ní bojovala sedmihodinovou výrobou kalendáře... Prostě takové dny jsou. Ale nemůžeme se jim podvolovat, bojovat je třeba!:-)

2 Alžběta Alžběta | Web | 10. července 2009 v 15:01 | Reagovat

Možná je to podvědomý strach, že přijdeme o něco, co si hrozně moc přejeme a zároveň se nám zdá nepravděpodobné, že by se to odehrálo tak, jak bychom si přáli a tak ten smutek prožíváme dopředu, jakoby ta situace už nastala. Naštěstí nás tyhle předpovědi někdy zklamou a vše se otočí úplně jinak. :-)

3 Peťka;) Peťka;) | Web | 10. července 2009 v 16:45 | Reagovat

dnešní den asi pro víc lidí dopadl jinak, než si představovali... poslouchat ty hlasy unvnitř vlastní hlavy je občas vážně hrozně vyčerpávající a kolikrát to skutečně končí pláčem a depresí jak poleno... :( stane se... jde o to, snažit se tyhle hlásky co nejvíc potlačovat, nebo se s nimi naučit žít, což není právě jednoduché, když oni křičí a našeptávají a křičí... :(

4 Eva* Eva* | Web | 11. července 2009 v 9:27 | Reagovat

Renuško, přeju taky krásný víkend a hlavně aby ty chmury zmizely...pokud možno. ☼

5 ♥♥♥Gabushka♥♥♥ ♥♥♥Gabushka♥♥♥ | Web | 11. července 2009 v 11:20 | Reagovat

Ahojík mocinky hezkej blog za 15 komentíků na mém blogu získáš diplom

6 Anett"ka" Anett"ka" | Web | 11. července 2009 v 18:44 | Reagovat

včerejšek... přelomovej den... ráno jsem se vznášela na obláčku... večer tvrdě dopadla.. a okolo půlnoci jsem zas lítala... a moje ja si s tím nevědí rady a já taky nee

7 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 11. července 2009 v 22:48 | Reagovat

Tak vnitřní hlasy teda nemám... ale fakt je, že to moje jedná já je občas velmi rozladěné a nejlepší je na něj jistý sličný ladič! Ale asi přišel o sluch, takže poslední dobou neladí, tudíž já jsem rozladěnější čím dál tím víc...
A pořád to svádím na počasí. Ale fakt myslím, že kdyby bylo letně, bylo by nám líp!

8 Werri Werri | Web | 12. července 2009 v 21:08 | Reagovat

Renuš, řekla bych že hodně lidiček má v sobě tohle našeptávadlo. Nevím kolik jich mám já, ale s jedním jsem strávila začátek mé RS éry a jedno, které i mě přemlouvá že musím vstát, že musím do práce, alé je pravda, že po tom skoro roce doma, ráno už nevstávám na xkrát, asi se tohle já tratilo. Ale dnes když si to tak uvědomuju, jsem na kole toho prokecela dost, s nějakým tím vnitřním hláskem  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama