Proč píšu o Andělovi?
26. července 2009 v 23:35 | renuška | Jak to vidím ...Komentáře
tohle je vážně úžasný článek...a popravdě nevím,co bych na něj měla napsat... protože jsi všechno už řekla v článku... každý má toho svého anděla, který mu dokáže zpříjemnit den a vyloudit úsměv na tváři...
Renuško, já s tebou musím souhlasit, že právě ta prostota a milota (nebo milost?
), dělá z obyčejných lidí anděly. A jestli je možné anděla milovat? Jasně, že je! A často právě to, že v nás někdo toho anděla vidí, vyvolá v hloubi naší duše lásku. Vždyť kolikrát se už stalo, že se někdo začal zajímat o toho druhého jenom proto, že v jeho očích nalezl sám sebe přesně takového, jakým vždycky toužil být - krásný a hoden lásky. Jenom musíme dát pozor, abychom andílkům nezlomili křídla a nesnažili se je spoutat řetězem. Pak nás opravdu možná vezmou do nebe...
Píšeš o Andělovi, protože máš potřebu o něm psát a mně se to krásně čte, zrovna tak, jako u sl. Lenky.
Jinak si myslím, že Anděla milovat lze, je to jen moje teze, protože já Anděla nikdy nepotkala.....
Možná v příštím životě se setkáme.
Já Anděla potkala. Nejdřív jsem tomu říkala náhoda, ale náhody neexistují. Měly jsme se potkat. Je to nádherná osoba s ještě nádhernější duší. Není dokonalá ve svých činech. Je dokonalá ve svých myšlenkách a v chápání světa kolem nás. A já ji miluji, protože pokud není Anděl ona, tak už snad nikdo. A ty svého Anděla také miluj, protože od toho tu je. Aby lásku přijímal a opět rozdal. A víš, co je nejúžasnější? Že rozdá mnohem víc lásky, než mu bylo dáno.
Cokoliv mě teď napadlo, nedovolí mi napsat poslední věta Tvého článku...
Ale jistě není anděl jako Anděl a, posuju-li to já dle toho mého anděla, nemusí to vůbec platit na toho Tvého Anděla. Už jen proto, že můj je jen anděl a Tvůj je Anděl
Na závěr jen přání: kéž by Tě jednou vzal s sebou do nebe, Renuško!