Asi rostu

3. července 2009 v 23:44 | renuška |  Jak to vidím ...
Ne snad do výšky, svých dobrých 160 cm už asi mimo podpatků ničím jiným nenavýším. Rostu duševně. S velikou pomocí jedné úžasné kamarádky, které bych tento článek chtěla věnovat.
Našly jsme se náhodou, jak jinak, než tady, v našem oblíbeném virtuálním světě. Nevěděly jsme o sobě vůbec nic a přesto jsme podvědomě tušily, že si můžeme říct absolutně všechno. Nebály jsme se si od začátku navzájem důvěřovat , svěřovat se s čímkoliv z našeho nejsoukromějšího soukromí, aniž bychom měly obavy z výsměchu či nepochopení. Naopak. Podobné životní situace, duševní rozpoložení, názory - to vše a mnoho dalších komponentů nás sbližuje stále víc.
V mém případě jde konkrétně o jeden hodně zásadní zašmodrchanec, ze kterého se mi nedařilo dostat; naopak jsem se v něm ještě více zauzlíkovávala, zamotávala a místo cesty ven jsem se propadala do složitých labyrintů uvnitř docela jednoduchého klubíčka. Chybovala jsem téměř denně a svou víru sama v sebe jsem jakoby vyhazovala z okna ven jen proto, že jsem si myslela, že tak je mé jednání správné, a tak bude také ohodnocené, a že výsledků, kterých jsem se svým činěním snažila dosáhnout, se brzy dočkám. Omyl.
Během následujících dvou měsíců známosti s mou úžasnou přítelkyní jsem pochopila, že většina mých naivně dobrých a obětavých myšlenek a kroků je absolutním zabijákem mé osobnosti a hrdosti. Díky jejím přesně mířeným radám jsem se na své chování začala dívat jiným pohledem a zjistila jsem, kolik pravdy její slova mají. Otevřela mi oči, bezbolestně mě nasměrovala tak, abych mohla z klubíčka pomalu vycházet ven a při tom si ještě návrat zpátky užívat. Díky ní jsem zjistila, že si své sny mohu užívat s daleko větší nadějí na realizaci, což se postupem času projevuje ve stále kratších intervalech. A při tom všem si pečlivě hlídám své sebevědomí, své vlastní "já", které má svou hodnotu a rozhodně netouží po ovlivňování někým druhým, natož pak po absolutním odevzdání.
Nejspíš bych si tohle všechno neuvědomila tak jasně, kdybych můj růst neměla "zálohovaný" v mailech. Když jsem si dnes procházela každou sebemenší zmínku týkající se oné konkrétní záležitosti, s údivem jsem zjistila, jak jsem za pouhých několik týdnů pokročila o pořádný kus cesty, což se mi do té doby jevilo jako naprosto nereálné. Zcela nadšeně jsem se probírala starými zprávami o jakýchsi rádoby úspěších, které mi teď připadají šíleně naivní a dětské. Tehdy mě sžíraly a ubíraly mi na síle, nyní mě pomáhají dopřát slast v podobě uvědomění si vlastního osobního duševního růstu.
Vím, že mám před sebou ještě pořádný kus uzlíkových zatáček a zdaleka si nejsem jistá, jestli dojdu tam, kam mám namířeno. Díky mé drahé přítelkyni se mi však podařilo naučit se nezanechávat po sobě v cestě za pokladem stopy ve formě navždy ztracené sebeúcty. Pokud si totiž sama budu věřit a odmítnu se přizpůsobovat jen proto, že se to ode mě očekává i přes můj veřejný nesouhlas, pak získám na ceně i u ostatních. Rozhodnu-li se někdy jimi žádaný požadavek splnit, udělám to teprve tehdy, až budu chtít já. Možná je to na první pohled sobecké a nafoukané tvrzení, je však prověřené a podstatně úspěšnější, než prchlivé a v závěru nedoceněné absolutní sebeobětování.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ViK ViK | 4. července 2009 v 10:49 | Reagovat

Člověk by měl jít svojí vlastní cestou a nedělat něco jenom proto, že je to slušné, nebo že je to obyčej, který "se má" dodržovat. Snažit se za každou cenu přizpůsobit okolí, to vlstně znamená násilím potlačovat své skutečné já kvůli snaze líbit se, zapadnout do kolektivu. Skutečné "Já" pak v člověku tiše trpí. Jednoduše řečeno .. člověk by měl být tím, čím je, a ne tím, čím není, jak tomu v mnoha případech je  :-)

2 Werri Werri | Web | 4. července 2009 v 12:17 | Reagovat

Renuško gratuluji k přítelkyni. Né vždy nám někdo otevře oči, abychom viděli, že to nejsme my, že to není naše já, které se projevuje. Držím palečky Vašemu přátelství  :-)

3 diky diky | Web | 4. července 2009 v 13:37 | Reagovat

Dobří přátelé jsou k nezaplacení, tak ať vám to vydrží.

4 Eva* Eva* | Web | 4. července 2009 v 18:16 | Reagovat

Už tady všechno řekli ostatní a já můžu jen dodat, že takovou přítelkyni bych taky potřebovala.
Renuško, ať vám to přátelství vydrží napořád.  :-)

5 Radka Radka | Web | 4. července 2009 v 20:58 | Reagovat

Mít takového přítele je nejúžasnější věc jakou znám...

6 Natty Natty | Web | 5. července 2009 v 6:48 | Reagovat

Renuško, blahopřeji ti k vlastnímu názoru jak důležité je sebevědomí, trochu jsem koukla do blogu a vidím, že jsi rok i jméno jako moje dcera :-) dále se mi líbí tvoje veršování, jinak ti přeju, aby život s tím, kterého sis vybrala byl k tvé spokojenosti - hezkou neděli :-)

7 Zabky-svet Zabky-svet | Web | 5. července 2009 v 14:02 | Reagovat

Renuško, mám z Tebe upřímnou radost  :-) Jednou se snové verše zrealizují..

8 Eva* Eva* | Web | 5. července 2009 v 21:20 | Reagovat

Renuško, moc ti přeju, abys byla šťastná co nejčastěji. Vím, pořád to asi nejde, to bychom si možná toho štěstí ani nevážili, ale bylo by dobrý, kdyby těch smutnějších okamžiků bylo v našem životě co nejmíň...
:-)

9 mardom mardom | 8. července 2009 v 12:06 | Reagovat

Duševní růst je úžasný. A v podstatě není omezený. A vlastní sebeúcta je hodně důležitá. Sebeobětování obvykle nikdo neocení. A já ti přeju, abys byla maximálně spokojena s tím, co můžeš a chceš dostat, ačkoliv ne vždy to bude to, co lze maximálně dostat. Zamotané? Asi ano, ale to už je život. Navíc to píšu zmateně, protože zmateně čtu, spěchám a nestihám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama