U babičky na LDN

24. června 2009 v 18:02 | renuška |  Jak to vidím ...
Včera jsem poprvé s mamkou byla za babičkou na "eldéence". Před ní se tedy musí hovořit o tzv. rehabilitačním centru, protože ta tři obyčejná písmenka "LDN" by asi těžko rozdýchávala. Už je tam přes týden, předtím ležela tři týdny v nemocnici, protože po neuvěřitelných slabostech lékařka zjistila z podrobných rozborů, že má babička silnou cukrovku. Zatím musí být stále pod dohledem zdravotníků, kteří mimo péče o její zdraví trénují s babi chůzi. Je hrozně zesláblá a i když se asi snaží, moc jí to nejde.
Naposledy jsem byla v nemocnici přede dvěma lety za dědou, který následkem absolutně špatné aplikace jedné dávky chemoterapie začal rapidně přicházet o bílé krvinky. Nakonec se jeho zdravotní stav zlepšil především návratem do domácího prostředí a narozením čtvrté pravnučky. Mohl si ji užívat celý jeden měsíc, než nám odletěl do nebíčka a teď se s námi raduje už shora.
Právě při cestě za babi se mi vracely stále živé vzpomínky na dědu, kterého jsem milovala nejvíc, jak jen to jde. Bála jsem se, že nezvládnu pohled na unavené staré tělo bez sil. Ale když jsem vstoupila do pokoje, ve kterém byly ještě další dvě milé stařenky, všechno ze mě spadlo. Všude bylo čisto, jediným protivným společníkem byl takový zvláštný sladkoštiplavý vzduch. Na zdech, na dveřích, všude visely krásné obrázky od malých dětí. Čistými okny s krátkými bělostnými záclonami se dalo nádherně koukat ven do parku.
Babička mě nečekala a bylo znát, jak je překvapená a snad i ráda. A já se v ten moment cítila jako ta nejhnusnější vnučka na světě, protože jsem byla schopná navštívit ji až teď. Dřív by to prý sice nebylo vhodné, ale ani to mi není omluvou. Co je jedna hodina týdně věnovaná člověku, který se o vás v dětství staral? I když k babičce nemám možná takový vztah, jaký jsem mívala k dědovi (pozn. nejde o manžele), přesto si zaslouží alespoň kousek mé pozornosti.
Příští týden si zkusím zajistit hlídání, abych se do léčebny mohla vydat znovu. Je to totiž to jediné, co pro ni v tuto chvíli jsem schopná udělat. I když jí třeba jen namažu chleba a potěším ji svou přítomností. Nikdy bych si totiž neodpustila, kdybych přišla pozdě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zabky-svet Zabky-svet | Web | 24. června 2009 v 18:24 | Reagovat

Renuško, mě babička umřela, když mi bylo 13, dlouho bojovala s leukémií.. Nestihla jsem se s ní rozloučit..  :-( Byla to také úžasná žena a hrozně mi chybí..

2 sl. Lenka sl. Lenka | Web | 24. června 2009 v 20:47 | Reagovat

Reni, to je moc smutný článek, ale dojemný je ten Tvůj uvědomělý přístup! Kéž by takových vnuček bylo víc!!!
Ono mnoho udělat už nejde, takže být s tím člověkem je opravdu důležité. Pomoct mu a třeba ho vyslechnout... já mám babičku také v úctyhodném věku a pravidelně za ní chodím a i když mi vždy vypráví to samé, přesto si jí vyslechnu... jediné, na co neumím nikterat reagovat, jsou řeči o smrti - o její vlastní - ona je s tím smířená, ale já prostě ne... :-(

3 Išiko Išiko | 25. června 2009 v 10:14 | Reagovat

Každý člověk má dvě babičky (někdo víc). Bohužel moje dvě byly moc daleko, já sev.Morava, jedna babi jih Moravy, druhá jih Slovenska. Není možnost jezdit každý týden, když je Ti 12. Važ si toho, že můžeš. Vážně. Teď jako starší (fuj,co to je za slovo) si užívám chvilky se svou mamkou, bude jí 70, říká mi stejné věci víckrát za sebou, ale bohudíky za ty chvíle strávené. POTOM už bude pozdě.

4 Laluš Laluš | 27. června 2009 v 12:41 | Reagovat

Opakovala bych názory předešlých komentářů.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama