22. června 2009 v 10:39 | renuška
|
Kde se vzaly, tu se vzaly, i když jsme asi sami těmi, kteří si je vyvolávají na základě své fantazie, svých vzpomínek a různých proplétaček mezi fikcí a skutečností. Takže jsou vlastně v určitém momentě zcela očekávatelné a naopak by bylo velice divné, kdyby nepřišly. Škoda jen, že si ke své návštěvě zpravidla vybírají okamžiky, kdy se nám to vůbec, tedy VŮBEC, nehodí. Kdy potřebujeme mít čistou a jasnou mysl, kdy musíme uvažovat nad podstatně důležitějšími věcmi a ne se zaobírat tím, co v našem výrazu může okolí zaregistrovat pouze přímým pohlédnutím do naší tváře. Zrádcem našeho niterního tajemství a zrychleného tlukotu srdce jsou tváře, jež při sebemenším zavadění o choulostivou a intimní vzpomínku nebo představu získají zdravou červenou barvu. Oči, které září úplně jinak, než je běžné, a je-li v blízkosti objekt, kterému by bylo možné svěřit se se svými hříšnými myšlenkami v naději, že je schopný je zrealizovat, tím hůř. Přihlouplý až lehce naivní úsměv, kterým se projeví navenek to, co čem si v duchu sníme.
Hříšné myšlenky mají obrovskou moc nad naším vědomím, nad naší vůlí. Existuje vůbec někdo, kdo si dokáže poručit a zakázat si je? Je na světě člověk, který se jimi nemíní zaobírat a vlastně si je ani nepřipouští? Pokud ano, je mi ho docela líto. Ať chceme nebo ne, tyhle útěky do prakticky docela slušně zrealizovatelného světa jsou ohromně dobrodružné a pokud se podaří si je v sobě uchovat pro pozdější vhodnější použití, mohou nám posloužit daleko lépe, než si dokážeme uvědomit.
Lze namítnout, že nás ale takové pochody mohou také dost vyčerpat a prakticky nás i negativně zneužít, že potom nejsme schopni vrátit se zpátky a stále do nekonečna se k nim vracíme v naději, že se nám podaří je změnit v realitu. To je druhá strana mince, na kterou je určitě také nezbytné brát zřetel.
S takovými myšlenkami je asi nutné zacházet velice opatrně, nebát se jich, ale zároveň jim nedovolit, aby nás ovládly. Dopřát jim čas od času prostor, kdy zahltí každý náš nerv a bojují s naším vědomím, s naší polohou v rovině slušného chování, jež se od nás po dobu téměř celého dne očekává. Zároveň jim ale nesmíme dát šanci, aby nás postupně zlikvidovaly. Aby zničily hranice, které jsme si sami v sobě vybudovali. Kdo stojí o to stát se troskou kvůli neukojeným a nenaplněným snům? Právě proto je lepší takové to střídavě oblačno, protože to si je daleko více uvědomujeme a užíváme, než aby žily s námi pořád, bez přestání okupovaly naše duše a rvaly se o pozornost, kterou chtě-nechtě musíme věnovat i jiným věcem. A ne jen jim. Pokud se taková souhra podaří, budou hříšné myšlenky vždy vítaným hostem a my skvělým hostitelem, který bude v budoucnu třeba i schopný převést je z fantazírování na plátno vlastního života.
tohle je vážně... moc zajímavý filozofování... hříšné myšlenky... občas je mývá asi každý, občas je ten souboj docela o nervy... :(