Červen 2009

Pozdrav od Jarouše

30. června 2009 v 17:19 | renuška |  Jak to vidím ...
Miláčci, konečně nastala ta sváteční chvíle, kdy si na mě můj drahý Jára udělal čas, resp. na vás. Následující řádky budu dělat něco jako "tichou poštu", akorát že nebudu šeptat, ale budu cvakat do klávesnice to, co mi Jára bude diktovat. V závorkách jsou mé poznámky. Začínáme:-D.

Já nevím co. Chachacha ... No. (do toho kouří cigarety - Startky tvrdé krátké červené). Mám lehce omezenou slovní zásobu, tak to nebude žádný zázrak. No. No, musíš mně poradit. Musím Renče, počkej, musím Renču upozorňovat na hrubky (mlátí mě do ramena). Já jsem tě nemlátil do ramene. Chachacha, to bude úžasný, to si počtou.
Děkuji vám za komentáře; co dál? Renča píše rychlejc, než já přemejšlím. Né rychlejc, rychleji, nesmíš psát tak, jak já mluvím, přímo.
Používám s oblibou několik slov: jakoby, hele, poslega (tohle prý hlavně u piva), téměř.

Přecházíme do stručných bodů:
- věk: 12.07.1978, tzn. ještě chvíli třicátník
- pohlaví: (moment, já si sáhnu :-D :-D :-D - áááááááách, je to chlap jako hrom :-D) muž
- stav: stááááále svobodný, bezdětný
- motorkář
- kuřák
- pivař
- Tatrovák se smutným výrazem v obličeji, protože už je to jen teoreticky a ve vzpomínkách
- nejvyšší dosažená hodnost na vojně: svobodník, ale měl být desátník nebýt problémů (furt chlastal)
- občas bavič (a tyran!)
- oblíbená barva: modrá
- nenosím brýle ani čočky
- mám rád maso
- lajdák tak trochu (kdysi mi jeho taťka říkal, že Jarouš něco doma vyvedl, teda spíš nevyvedl, a pak chodil kolem domu a nahlas si huboval: "Jsem lajdák, jsem lajdák, jsem lajdák ...)

Možná toho časem Jára na sebe napráská víc, pro tentokrát si můžeme všichni gratulovat, že se zadařilo alespoň takhle. Navíc byl typicky mužsky ochotný a sdílný, co se týče zveřejnění jeho podobizny. Samozřejmě jsem musela nejprve šmírovat a slídit a fotit a fotit a fotit, aby měl Jarouš co nabídnout. Navrhoval, abych použila všechny jeho snímky, které mám, což jsem odmítla. Toto je totiž MŮJ blog, nikoliv jeho! :-D





Dojalo mě

30. června 2009 v 11:52 | renuška |  Jak to vidím ...
Denně se setkávám s různými situacemi, které vyžadují ještě různější emocionální cítění. Můžu mít vztek, můžu se radovat, můžu plakat, můžu jásat, můžu milovat, můžu nenávidět, můžu postrádat, můžu potřebovat ... Jsem račice a těm je hlubší vnímání pocitů a dojmů dáno do vínku už při narození. Nakolik tento prezent v sobě rozvineme, to už je pak na osobnosti každého z nás.
Právě teď bych se chtěla se všemi vámi, kteří mě rádi čtete a kteří mi pomáháte, podporujete mě, radíte mi, chválíte mě, kritizujete mě, zkrátka se všemi, co ke mně chodíte, podělit o jeden komentář od osoby, kterou podle nicku vůbec neznám, ale která mi při čtení svých slov vehnala ruměnec do tváře. Nejsem snad kdovíjak ješitná ženská, ale milým řádkům a pochvalám se rozhodně nebráním a jsou-li tato slova myšlena vážně a upřímně, pak já Vám, milá "JÁ", z celého srdce za Váš komentář děkuji a přiznávám, že jste mým očím dopřála pořádný nával slz štěstí a vlastně i takové malé hrdosti na mě sebe samotnou. Ještě jednou děkuji.

PS: Budete-li chtít kdykoliv mé amatérské veršování použít, je vám k dispozici. A všem ostatním také. Nečekám, že jej budete přednášet na besídce jako děti z mateřských školek, s úklonem a prozrazením autora; budu jen moc ráda, udělají-li mé básničky radost co nejvíce lidem.



Tohle chlapi asi nikdy nepochopí!

29. června 2009 v 12:55 | renuška |  Jak to vidím ...
Naprosto nutně!!! jsem potřebovala sehnat nějaké rozptýlení svého stávajícího šatníku. K tomuto mi velice dobře posloužila včerejší neděle, kdy jsem se ve společnosti manžela a synků vypravila do krajského města, ve kterém je jedno úžasné nákupní centrum plné krámků a krámečků, obchůdků a hlavně časem ověřených hadýrků, do kterých se vejdu i já - bílá velryba.
Zatímco pánská společnost vyrazila za hračkami, které měli slíbené od tatínka, já jsem si v klidu šmejdila mezi regály přeplněnými mladistvou a barevnou letní módou. Narazila jsem na zásadní problém, kterým je v součastnosti velice "in" móda - Hippie styl. Pro padesátikilovou slečnu je to asi ideální model, ovšem já si nic moc podobného dovolit nemůžu. Jinak jsem ale nabídkou byla nadšená a okouzlená. Především jsem ale nejprve prozkoumala vše dostupné a pak se teprve rozhodovala. Cílem měly být hnědé nebo zelené šatky či cokoliv podobného do parných dní, ke kterým bych mohla nosit již doma ležící doplňky a šperky. Hlavně mi bylo líto hnědých náramků, které jsou tak krásné a dosud tak nevyužité:-D.
Výsledek? Zakoupila jsem sobě krásné starorůžové tílko na zavazovací ramínka s žabičkovým zdobením, prošívaným barevnými bavlnkami (některé z nich jsou i hnědé, můžu použít náramky - jupííí), tvar střihu A. Styl Hippe. Přidává mi asi na kilech. Ke krátkým riflím ideální. Z Orsay za cenu po slevě 169,-. Dnes v něm v práci perlím a okouzluji. Snad.
Dalším artiklem v nákupním košíku byly úžasné krajkové kalhotky s nohavičkou, takové ty širší, po bocích mají ještě tenké křížkové mašličky, no sladké jako cukrová vata. Ale jsou prostě bombastické a já si připadám hrozně sexy, když je mám na sobě. Z CaA za plnou cenu 298,- (aůůůů - ale jsou opravdu fantastické). Dnes v nich v práci perlím, ale nemám možnost okouzlovat. Bohužel.
Posledním přírůstkem staly se lehkoučké šatky na širší ramínka, v barvě úplně nejvíc fialové, jakou si dovedete představit. Těsně pod prsy prostřižené, vršek tvoří nařasená látka, která od prostřihu volně splývá dolů, pod kolena. Sestřička mi je musí o pár čísel zkrátit, tahle délka je dosti nelichotivá. Na těle jsou velice příjemné a i když jsem se obávala, že by mi barevně nemusely vyhovovat, po pohlédnutí na cenovku jsem je koupila bez váhání. Z Orsay za cenu po slevě 299,-. Dnes v nich v práci logicky neperlím, až po úpravách, ale pak ze mě jistě všichni padnou do mdlob. Doufám.
Shrnutí: nemám nic typicky hnědého ani zeleného (mimo kalhotek:-D). Jsem absolutně nadšená, jak výhodně jsem nakoupila. Mám jediný problém, se kterým jsem se již ráno svěřila Járovi ve víře, že mě pochopí. Nemám žádné vhodné botky, které by se k mému novému outfitu hodily. Jarouš nepochopil, záhy si zaklepal na čelo a místo z mé krásy padal do mdlob z mé "typické holčičiny":-D.

Výzo

26. června 2009 v 22:40 | renuška |  Snímánky
... a za dva měsíce už budu mít doma třeťáka. Snad mu to půjde tak dobře, jako doposud. Jsem na Ondráška velice hrdá a vím jistojistě, že ne sama.
Omlouvám se za kvalitu fotek, ale lépe mi ten významný dokument zachytit nešlo. Přesto věřím, že ty biče tam jsou vidět dost dobře:-D.

V náruči

26. června 2009 v 21:54 | renuška |  Přišla Múza
Tajně jsem snila o Tvé náruči,
jak se v ní stulím do mala,
kde nechám se hýčkat Tvojí vůní,
Tvým teplem hned bych roztála.

Ruce jsi schoval za svá záda,
má velikost zůstala beze změn,
však vůně a tání se konalo,
když můj ret byl tím Tvým políben.


Jak se čistí hřídel

24. června 2009 v 19:16 | renuška |  Jak to vidím ...
Předem upozorňuji, že budete-li se červenat, nemusíte mít výčitky, protože stejně trapně a stydno bylo i mně, otrlé a znalé ženě.
Představte si tak metr a kousek dlouhou dutou trubku, průměr počítám cca tři centimetry, která má na každém kraji zhruba deset čísel od konce ještě navlečené a navařené ozubené kolo. A celá tahle hřídel, která patří namontovat do dopravníku v krmných vozech, je natřená jasně žlutou barvou. A právě vrstva barvy navíc překážela Jaroušovi (ano, hádáte správně, je tu další z mnoha příběhů komické dvojky JéÁeR - asi založím zvláštní rubriku). Potřeboval totiž jeden konec oné hřídele dostat do ložiska a kvůli nátěru to bylo nemožné. Nezbylo mu, než vzít "smirglpapír" a žlutou barvu odstranit.
Tím se dostávám k jádru pudla a pro jistotu rekapituluji: máte trubku průměru klasického bimbase (pozor, nebavím se o délce!!! :-D) a jeden konec se snažíte naplocho obrousit. Bohužel to dost dobře nejde, lepší je jaksi tu tyč obejmout prsty a brousit kolem dokola celou sevřenou dlaní. Pokud vám dobře funguje představivost, můžete v duchu vidět pohyby téměř totožné s těmi, kterými se těší mužská "ega".
Stačí tenhle podrobný popis k tomu, abyste se vcítili do mé kůže? Abyste pochopili, jak mi bylo, když jsem se dívala na Jaroušovu zručnost? Okamžitě jsem se otočila čelem vzad a se smíchem v zádech prchala do své skromné kanceláře schovat se před nestydatou erotickou provokací.
Říká se, že není sprostý ten, který mluví, ale ten, který domýšlí. Ano, klidně se přiznám, že Jaroušovy pohyby mě nenechaly chladnou a klidně budu sprostá. On totiž moc dobře věděl, co dělá. Pro dnešek vyhrál 1:0 a já mám tudíž silnou motivaci vyrovnat skóre a vrátit mu jeho legrácky, kdy se bude v rozpacích cítit naopak on. Tak mi držte pěsti! A pusťte z nich ty hřídele.

Dlužím odpověď

24. června 2009 v 18:11 | renuška |  Snímánky
Rychle a krátce. Tuhle jsem vám dávala hádanku, cože je na obrázku. Zcela nečekaně hned první odpověď byla správně a já si cením následně všech, kteří tipovali bez ohledu na přihlédnutí k Radčině komentáři. Takže zde je původní hádací obrázek a pod ním vyluštění. A Raduš, Tobě gratuluji k přesnému tipu.
Tenhle už znáte ...
... a tenhle je celkem výše uvedené součásti:-D

U babičky na LDN

24. června 2009 v 18:02 | renuška |  Jak to vidím ...
Včera jsem poprvé s mamkou byla za babičkou na "eldéence". Před ní se tedy musí hovořit o tzv. rehabilitačním centru, protože ta tři obyčejná písmenka "LDN" by asi těžko rozdýchávala. Už je tam přes týden, předtím ležela tři týdny v nemocnici, protože po neuvěřitelných slabostech lékařka zjistila z podrobných rozborů, že má babička silnou cukrovku. Zatím musí být stále pod dohledem zdravotníků, kteří mimo péče o její zdraví trénují s babi chůzi. Je hrozně zesláblá a i když se asi snaží, moc jí to nejde.
Naposledy jsem byla v nemocnici přede dvěma lety za dědou, který následkem absolutně špatné aplikace jedné dávky chemoterapie začal rapidně přicházet o bílé krvinky. Nakonec se jeho zdravotní stav zlepšil především návratem do domácího prostředí a narozením čtvrté pravnučky. Mohl si ji užívat celý jeden měsíc, než nám odletěl do nebíčka a teď se s námi raduje už shora.
Právě při cestě za babi se mi vracely stále živé vzpomínky na dědu, kterého jsem milovala nejvíc, jak jen to jde. Bála jsem se, že nezvládnu pohled na unavené staré tělo bez sil. Ale když jsem vstoupila do pokoje, ve kterém byly ještě další dvě milé stařenky, všechno ze mě spadlo. Všude bylo čisto, jediným protivným společníkem byl takový zvláštný sladkoštiplavý vzduch. Na zdech, na dveřích, všude visely krásné obrázky od malých dětí. Čistými okny s krátkými bělostnými záclonami se dalo nádherně koukat ven do parku.
Babička mě nečekala a bylo znát, jak je překvapená a snad i ráda. A já se v ten moment cítila jako ta nejhnusnější vnučka na světě, protože jsem byla schopná navštívit ji až teď. Dřív by to prý sice nebylo vhodné, ale ani to mi není omluvou. Co je jedna hodina týdně věnovaná člověku, který se o vás v dětství staral? I když k babičce nemám možná takový vztah, jaký jsem mívala k dědovi (pozn. nejde o manžele), přesto si zaslouží alespoň kousek mé pozornosti.
Příští týden si zkusím zajistit hlídání, abych se do léčebny mohla vydat znovu. Je to totiž to jediné, co pro ni v tuto chvíli jsem schopná udělat. I když jí třeba jen namažu chleba a potěším ji svou přítomností. Nikdy bych si totiž neodpustila, kdybych přišla pozdě.

Honzík

22. června 2009 v 19:28 | renuška |  Snímánky

Tuhle kytičku dostal před nedávnem mladší syn Honzíček od Laluška, aby si ji hýčkal a pečoval si o ni. Pro něj je rostlinka o to víc vzácnější, protože se jmenuje stejně jako on, na což si Jeník náramně potrpí. Shodné jméno je i podle Hanýskovy teorie důvodem, že jeho vlastní sazeničce se daří daleko víc než té babiččině, která ještě zdaleka nekvete.






Téhle bych dala něžný metaforický název: "Honzíkova cesta"

Hříšné myšlenky

22. června 2009 v 10:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Kde se vzaly, tu se vzaly, i když jsme asi sami těmi, kteří si je vyvolávají na základě své fantazie, svých vzpomínek a různých proplétaček mezi fikcí a skutečností. Takže jsou vlastně v určitém momentě zcela očekávatelné a naopak by bylo velice divné, kdyby nepřišly. Škoda jen, že si ke své návštěvě zpravidla vybírají okamžiky, kdy se nám to vůbec, tedy VŮBEC, nehodí. Kdy potřebujeme mít čistou a jasnou mysl, kdy musíme uvažovat nad podstatně důležitějšími věcmi a ne se zaobírat tím, co v našem výrazu může okolí zaregistrovat pouze přímým pohlédnutím do naší tváře. Zrádcem našeho niterního tajemství a zrychleného tlukotu srdce jsou tváře, jež při sebemenším zavadění o choulostivou a intimní vzpomínku nebo představu získají zdravou červenou barvu. Oči, které září úplně jinak, než je běžné, a je-li v blízkosti objekt, kterému by bylo možné svěřit se se svými hříšnými myšlenkami v naději, že je schopný je zrealizovat, tím hůř. Přihlouplý až lehce naivní úsměv, kterým se projeví navenek to, co čem si v duchu sníme.
Hříšné myšlenky mají obrovskou moc nad naším vědomím, nad naší vůlí. Existuje vůbec někdo, kdo si dokáže poručit a zakázat si je? Je na světě člověk, který se jimi nemíní zaobírat a vlastně si je ani nepřipouští? Pokud ano, je mi ho docela líto. Ať chceme nebo ne, tyhle útěky do prakticky docela slušně zrealizovatelného světa jsou ohromně dobrodružné a pokud se podaří si je v sobě uchovat pro pozdější vhodnější použití, mohou nám posloužit daleko lépe, než si dokážeme uvědomit.
Lze namítnout, že nás ale takové pochody mohou také dost vyčerpat a prakticky nás i negativně zneužít, že potom nejsme schopni vrátit se zpátky a stále do nekonečna se k nim vracíme v naději, že se nám podaří je změnit v realitu. To je druhá strana mince, na kterou je určitě také nezbytné brát zřetel.
S takovými myšlenkami je asi nutné zacházet velice opatrně, nebát se jich, ale zároveň jim nedovolit, aby nás ovládly. Dopřát jim čas od času prostor, kdy zahltí každý náš nerv a bojují s naším vědomím, s naší polohou v rovině slušného chování, jež se od nás po dobu téměř celého dne očekává. Zároveň jim ale nesmíme dát šanci, aby nás postupně zlikvidovaly. Aby zničily hranice, které jsme si sami v sobě vybudovali. Kdo stojí o to stát se troskou kvůli neukojeným a nenaplněným snům? Právě proto je lepší takové to střídavě oblačno, protože to si je daleko více uvědomujeme a užíváme, než aby žily s námi pořád, bez přestání okupovaly naše duše a rvaly se o pozornost, kterou chtě-nechtě musíme věnovat i jiným věcem. A ne jen jim. Pokud se taková souhra podaří, budou hříšné myšlenky vždy vítaným hostem a my skvělým hostitelem, který bude v budoucnu třeba i schopný převést je z fantazírování na plátno vlastního života.


Balónkování

21. června 2009 v 16:58 | renuška |  Snímánky
V sobotu slavila má sestřička Janička záviděníhodné 30-té narozeniny. Chtěli jsme jí přichystat překvapení v podobě prostoru vyzdobeného nafouklými balónky a musím říct, že to šlo rodičům, mým synům i mně krásně od ruky, dokud se zcela neočekávaně a podstatně dříve neobjevilo na příjezdové cestě auto sestřiny rodiny včetně drahé oslavenkyně. A bylo po haha. Nakonec jsem ale docela ráda, že dorazila o hodinu napřed a tu krásu nesmírnou si mohla užít, protože ony gumové barevné nádhery rupaly jedna po druhé a pozornost na sebe začaly strhávat do té doby téměř přehlédnutelné krepákové fáborky. Kdyby měly na sobě připínáčky, obviňovala bych je ze žárlivosti, ale takhle ... nechápu.
Zde malá ukázka vskutku uměleckého díla :
PS: Já vím, že na tom nic světaborného není, ale těší mě ta škála barev evokující radost ze života, dětství a bezprostřednost.

Vášeň

19. června 2009 v 21:52 | renuška |  Přišla Múza
Zobej mi z ruky dešťový kapky,
na oči nasaď si slepecký klapky,
poslouchej příkazy ze sprostých úst,
bič protne půlroční intimní půst.

Provazy na rukou otlaky tvoří,
pot slaný jak voda světových moří,
výkřiky probudí ústa němá,
pod těly milenců louka sténá.

Nechej mě vejít do tvých údů,
dovol mi zůstat, já věčně tu budu,
propálím ohnivá bodnutí, snáze
přivedu rychle vás do extáze.

Vzduch přišel o svou čerstvou vůni,
na koni královna právě si trůní,
s lehkostí ovládá mužné kopí,
pod těly milenců lůžko trpí.


Pěkně mě kakaj!

17. června 2009 v 22:38 | renuška |  Jak to vidím ...
Původně jsem chtěla psát, ovlivněna vzpmínáním Evičky na pionýrské tábory, o mém stýskání, kterému podlehnu prvních 14 dní v srpnu, kdy obě ratolesti svěřím do rukou naprosto cizím lidem. Poprvé v životě oba kluci vyrazí na dětský tábor, naštěstí spolu s kamarády, takže tam nebudou sami. Bez jejich souhlasů ani bez doporučení bych do toho nešla, dokonce bych se bála především o pětapůlletého Honzu, jak by se dokázal zaklimatizovat. Protože jsem ale byla ujištěna, že to spíš zvládnou děti než rodiče, čeká mě dvoutýdenní uplakané období a už teď se toho bojím.
Jenže, v zápětí na to jsem si uvědomila, proč vlastně Ondru s Honzou posílám pryč. Kvůli prázdninám. Jsem totiž matka pracující, otec je též pracující, stejně jako obě babičky a dědečkové. Dvacet dní dovolené ročně je pro rodiče s malými dětmi sakra málo a tudíž všechny volné dny - resp. prádzniny nebo dosud mnou nepochopená ředitelská volna musíme předem různě kombinovat, co se hlídání týče. Nepopírám, byla jsem také dítě, i já jsem milovala lenošení a nechození do školy, neučení a užívání svobody bez povinností. Ostatně, jako každý. Tenkrát nás hlídali především prarodiče, i ti museli plánovat své dovolené a směny tak, aby mé mamině a tátovi pomohli.
Chápu, že kantoři potřebují dostatek odpočinku od stále více nezvladatelných studentů, že si tak jako ostatní pracující musí dopřát volno, podívat se po světě, případně věnovat se sami sobě. Na rovinu, každý člověk pracující ve společnosti více jak dvou lidí je denně vystaven neočekávanému nátlaku ze strany okolí a musí si umět poradit. Stres, vyčerpání, únava - to jsou ale následky společné všem, ať už učitelům či třeba řidičům autobusů.
V porovnání se "smrtelníky" však učitelé mají neuvěřitelnou výhodu v tom, že jejich dovolená sestává z podstatně více dní než ta běžná. Spočítejte si těch prázdnin - podzimní, zimní, jarní, pololetní, velikonoční, letní - plus přihoďte ještě dny, které se hodí zařadit do kolonky "ředitelské volno" v počtu pěti kusů. Že jsou tato fakta pro mnohé rodiče čárami přes rozpočet, to snad nemusím dodávat. Mám dvě kamarádky ze stran kritizované skupiny, které mi samy přiznaly, že právě počet volných nárokových dní byl rozhodující při volbě jejich budoucího povolání. Alespoň jsou upřímné. Od nich vím, že spoustu času zabere příprava na jednotlivé hodiny do školy, kontrola zpracovaných úkolů a prací. Toto je ale jejich povinnost a práce. Za tu jsou placeni. Jak to zvládají, to je jen a jen jejich problém.
Bydlím na malé vesnici, kde škola funguje od nepaměti a troufám si tvrdit, že vyuka je zde opravdu na dobré úrovni. Bohužel, co se týče zajištění náplně času pro děti, jejichž rodiče jsou v práci, tam už je to horší. Jsem ráda, že mohu Ondru nechávat v družině skoro do půl čtvrté a stejně tak Honzíka ve školce. Déle není přípustné. Nejsem jediná matka, které jakýkoliv zásah do běžného pracovního týdne dělá problémy. Veškeré výpadky, kdy je potřeba improvizovat a shánět dozor pro děti, jsou velice nepříjemné. Proč nelze po dobu prázdnin či výše zmíněných pěti dní ředitelského volna zajistit pro případ potřeby rodičů hlídání jejich potomků? Někde jsem četla, že ve velkých městech snad existují podobné možnosti s tím, že za určitý příplatek a vlastní stravu, kterou si dítě přinese, jej pedagogický dohled po dohodnutou dobu hlídá. Této variantě bych se vůbec nebránila, naopak. Netvrdím, že je nutné fungovat tímto stylem po celou dobu dvou měsíců, ale věřím, že ob týden by se to jistě dalo zrealizovat.
Bohužel, v dnešní době je vše o penězích a pokud nebude nikdo ochoten uhradit náklady člověku, jež bude mít starosti navíc na svých bedrech, pak mé naivní a nesmyslné představy zůstanou stále jen naivními a nesmyslnými představami.

Předem se omlouvám Vikovi, jež jako kantor jistě bude mít k mému článku co říci. Není to psáno cíleně a s úmyslem kohokoliv osočovat, jen mi vadí, že v této situaci je stále brán zřetel jen na jednu stranu mince.

Dvě mouchy jednou ranou

16. června 2009 v 20:01 | renuška |  Snímánky
Pořádně jsem ani nevěděla, do jaké rubriky mám dnešní článek zařadit, takže jsem zvolila snímánky podle první rány, kterou je: další fotokvíz. Zda-li pak poznáte, milí drazí návštěvníci, cože se skrývá na obrázku?

Coby druhou muší ránu vkládám malou pozornost pro všechny, kteří svými milými slovy pozdravili Járu a za která jsem vám hrozně vděčná a opravdu vám z celého srdce děkuji. Zatím jsem mu ukázala pouze můj článek, který si od půlky nechal přečíst:-D. Pro jistotu se ještě pokochal znovu svou Tatrou a já doufám, že až si přečte vaše vzkazy, bude moc rád. Jeho jménem vám všem posílám písničku, kterou si moc oblíbil (doufám, že především kvůli melodii a ne kvůli interpretce - vrrrrr... ). Pokud mohu doporučit, pozorně si všímejte kytaristy a bubeníka, protože jejich výraz obličeje při pohledu "do blba" je prostě fantastický. :-D

Lily Allen - Not Fair


Další z Cest za pohádkou

14. června 2009 v 8:50 | renuška |  Snímánky
Po propršených všedních dnech počasí nakonec dostalo rozum a má pořádné štěstí, protože jsme na sobotu měli naplánováno společně s rodinkou sestry, že vyrazíme s dětmi na tolik oblíbenou Cestu za pohádkovými bytostmi. Místo konání je co do terénu podstatně náročnější, než jsme zvyklí z prostředí, kde pořádáme podobné akce my. Přesto jsme došli do cíle celí, příjemně unavení, natěšení na dobré pivo a klobásku a mrňata byla celá nedočkavá, protože věděla, že je v posledním stanovišti čeká pořádný nášup odměn.
V průběhu klidné chůze jsem se občas pozastavila, abych vytvořila nějaké smysluplné umělecké dílo, přičemž jsem pak svůj skluz musela dohnat během. Teď si nejsem zcela jistá, mělo-li smysl zdržovat se u krás matky přírody, protože nějaké snímky stály tak akorát za starou bačkoru.

A zde je už řídký výběr ze sobotního odpoledne s komentáři:
Na první zastávce četla kouzelná babička dětem pohádku o Červené řepě, ale prý jí kdosi proházel slovíčka, takže z toho nakonec vyšla sice Červená Řepa, ale tahle šla za babičkou do paneláku do třetího poschodí s dárky od maminky k narozeninám. Děti si neobvyklou variantu smíchaných povídaček náramně užívaly.
Malé neteřinky u vodníka. Lucinka docela ochotně se zelenáčem komunikovala, ovšem do náruče jít odmítla:-D.
Takových panoramat bylo během trasy možné vidět několik - je tak těžké odolat a nezůstat na chvíli stát v čase a kochat se.
Skrblík měl jeden z nejlépe provedených programů - poztrácel své zlaťáky ze sbírky a děti mu je měly pomoci nalézt. Byla jsem z originálního nápadu velice nadšená a jistě jsem nebyla jediná.
Čert a Káča - další bomba. Dokonce se i Honzíkovi roztřásla bradička a uronil pár slz. Ani tady nebylo atrakci co vytknout a já si beru inspiraci na příští rok:-D.
Několikrát mi bylo sděleno, že jsem praštěná a fotím kdejakou hovadinu. Jako třeba tenhle kvítek.
Chudák čert měl před stanovištěm ceduli s inzerátem, že k sobě hledá nějakou čarodějnici, aby mu nebylo smutno. Souhlasím, že by ženská ruka v jeho kutlochu byla dost platná, protože těch zkažených zavařenin, plesnivých chlebů a zapraného prádla měl všude kolem sebe tolik, že by to sám neuklidil ani do skonání světa:-D.
Další z "blbostí", co zdržují.
Bujný oř patřící indiánům mě odrovnal. K tomu pod jejich stanem vykukovala liška, ze které měly všechny děti docela respekt. Musím říct, že někteří měli svůj vyhrazený prostor výborně odekorovaný.

Jára má traumata

13. června 2009 v 23:34 | renuška |  Jak to vidím ...
Moji milí, mám na vás prosbu. Potřebuji od vás maličkost - samozřejmě ponechám zcela na vašem rozhodnutí, zda mi vyhovíte či nikoliv.
Jára - můj úžasný parťák a kolega z práce - má veliké trápení. On ví, že mám blog, dokonce mu z něj občas něco dávám číst, resp. předčítám mu sama, jemu by to prý trvalo déle. A taky ví, že se o něm sem tam zmíním a právě v tom je kámen úrazu. Má totiž dojem, že už ho všichni znáte, což je svým způsobem pravda; víte, že rozumí historii, že miluje Tatry (myšleno nákladní auta), že má vyvinutý smysl pro humor a že je mou pravou rukou v boji proti slizounům. Někdy má stavy, kdy se z něj na moment stává vypravěč, čímž si možná vynahrazuje nedostatky v poezii, jejíž tvorbu přenechává mně. Nejhorší jsou jeho neočekávané myšlenkové pochody, protože nikdy nevíte, čím vás překvapí. A vůbec největší jeho slabinu vidím v přístupu k ženám, pokud tedy absence galantnosti není jen hraným divadýlkem s úsmyslem, abych nebyla nafoukaná.
Ohromná legrace je, když se mi podaří Jardu nachytat záludnou otázkou. Nikdy se totiž nedá předem očekávat, jak to všechno dopadne, ale zpravidla se zadaří a já si můžu v kalendáři odškrtnout další den, kdy jsme se spolu nasmáli. Stejně jako tehdy - a to je vlastně i důvod, proč tohle všechno píšu.
On si totiž posteskl, jak už jsem z kraje článku zmínila, že jeho znáte všichni, ale jemu jste cizí. A tak mě napadlo přichystat mu překvapení formou seznamovacích komentářů. Tudíž kdo budete mít zájem se Járovi představit, zanechte mu tady o sobě pár informací, aby měl přehled. Jsem náramně zvědavá, jak bude reagovat a pochopitelně vás o výsledek tohoto pokusu nepřipravím.

Snad není má prosba k vám moc troufalá a drzá; budete-li mít pocit, že si příliš dovoluji, ignorujte ji a dělejte jako že nic. A těm odvážlivcům, kteří mi vyhoví, posílám předem tisíceré díky a malého hubánka (já si je pak všechny spočítám a vyberu si je na Járovi).




Hádka s Múzou

12. června 2009 v 21:00 | renuška |  Přišla Múza
Dnes přišla opět nečekaně,
v pokoji stoupla si tiše za mě
a šeptala, že mám o lásce psát.

Já říkám jí: "Dámo, pěkně vítám,
nápady Vaše Vám nevyčítám,
však o lásce psala jsem několikrát!"

Ona mi odvětí: "Moje milá,
ve verších o citech, v nich je Tvá síla,
neboj se, nové vždy objevíš."

Ptám se jí, kde svou jistotu hledá,
někdy se chová jak "náctiletá",
a že prý v srdci mém tajná je skrýš.

Právě v té skrýši, již Múza zná,
tísní se slovíčka líbezná,
než podobu rýmů díky nám získají.

Já se strachem v očích namítám:
"Co když dost citů není tam?
Což bez nich se verše psát nedají?"

Vzápětí stydím se za hloupost svou,
za Múzou přicházím s omluvou,
a s vděkem hledím jí do očí.

"Dík Vašim návštěvám v mysli mé
mohu psát básně dojemné ..."
... a Múza se s úsměvem rozloučí.

Černobezové

11. června 2009 v 17:29 | renuška |  Snímánky
Babička z něj dělávala šťávu, která mi nejvíc chutnala zalitá horkou vodou.
V dětství nám mamka celý květ obalovala v těstíčku a smažila, byla to lahůdka.
Miluji jeho vůni a kochám se jí - manžel kašle a nesnáší ji (je alergik).
Nikdy jsem se nepozastavila nad jeho něžným květenstvím, až teď.
Budiž černý bez!



Jára mi "ho" ukázal!

10. června 2009 v 15:02 | renuška |  Jak to vidím ...
Nemyslete si, že by ho to napadlo samotného, musela jsem si o to říct. Ale ani se moc nebránil a v závěru byl docela ochotný mi zodpovědět i mé všetečné otázky, které se k "němu" vztahovaly. Kdybych "ho" měla popsat, má charakteristika by mohla vypadat asi takto:
  • je překvapivě malý, hravě se vejde do ruky
  • z půlky jej tvoří krátká a hubená trubička, jejíž konec přechází do jakéhosi tvaru kužele s relativně hladkým povrchem
  • pro ženy je to předmět takřka cizí, kdežto mužům je velice dobře znám
  • má všestranné využití, ale Jára ho používá především do díry, resp. do děr
  • nemohla jsem si "ho" osahat, Jára si "ho" po přednášce zase uklidil na své místo, kam správně patří






Teď už jsem chytřejší a dokonce vím nejen to, jak vypadá, ale i k čemu slouží! Ono setkat se v běžném životě s brouskem na stopce není pro nás, ženy, zas až tak normální.


Jahodový srdce z lásky

8. června 2009 v 20:22 | renuška |  Snímánky
Dnes jsem od Laluška dostala velikou mísu jahod a mezi vší tou sladkou a šťavnatou nádherou jsem našla tenhle poklad.