Květen 2009

3xD aneb Deštivý Dětský Den

30. května 2009 v 21:22 | renuška |  Snímánky
Dlouho jsme váhali, zda v nevlídném a nekonečně dlouhém deštivém počasí vyrazit do sousední vesnice na dětský den. Nakonec zvítězila varianta a, neboli ano. Sice děti hodně protestovaly, zvláště když do poslední chvíle věřily, že se akční odpoledne přesune z otevřeného prostranství do suchého sálu, čemuž se nestalo. Přesto jsem ráda, že jsme nenechali lenost a pohodlí vyhrát a přelstili je rázným rozhodnutím.
Ještě minulý rok jsem byla jednou z těch, kteří se na této konkrétní akci organizátorsky podíleli, ale po zkušenosti s velice špatnou dohodou od "vedoucích čety", se kterými jsme zkusili spolupracovat, jsem si letos dopřála konečně také funci matky doprovodu. V kapsičce, která mi postupně sákla studeným deštěm téměř tak rychle jako tenisky, se mi hromadily bonbóny, lízátka a v kapse tištěné korunky, za které si kluci potom v pohádkovém obchůdku nakoupili samé užitečné věci. Třeba žluté brýle bez skel, rozkládací gumu nebo chodícího plastového pavouka na setrvačník, kterému chyběla jedna noha. Vskutku samé poklady. Navrch se děti nacpaly párkem v rohlíku a já za ně spořádala vafle a společně s manželem jsme se zasytili ještě pečenou kýtou. Mňam, mňam, mňam.
Ještě před fotografiemi poznamenám, že organizátoři směřovali letošní slávu tématicky k pohádce "Ať žijí duchové". Při vstupu dívky dostávaly Leontýnčin klobouk a chlapci čapky trpaslíků. Dokonce dorazil i rytíř Brtník z Brtníku, ale více už na snímcích:
Na děti čekalo spousta úkolů, za jejichž splnění dostávaly od příslušných zástupců pohádky mimo odměn body, které si zapisovaly na karty. Na závěr proběhlo vylosování nejúspěšnějších závodníků. Bohužel někdy je lépe se snažit méně, protože konkrétně starší Ondrášek se snažil příliš a moc se mu nedařilo.
Zato Honzík nás velice mile překvapil, protože ve své věkové kategorii dosáhl nádherného druhého místa a odnášel si pořádně velikou medaili, o kterou se bratrsky rozdělil. Jeho hrdost nebrala konce (a na Ondráškovi bylo vidět, jak hrozně ho mrzí, že se mu nedařilo tak, jako mladšímu bráškovi).
Fotbalovému hřišti, na kterém všechno dění probíhalo, dominoval velikánský hrad, který si malí návštěvníci mohli rozebírat a zase skládat dle libosti. Využili jsme chvilky, kdy byl ještě téměř neporušen a zvěčnili u něj naše dva bojovníky.
A zde už samotný rytíř Brtník z Brtníkova, který dohlížel na likvidaci stavby a zároveň po úplné devastaci motivoval malé zedníky k rekonstrukci. Pár malých nadšenců jeho pokyny s radostí plnilo a ještě stihli rytíře sem tam pozlobit. Na déšť a mokro v botách dávno zapomněli.

Řetězová reakce

29. května 2009 v 20:19 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes odpoledne, když jsem se vrátila z práce domů, společně s dětmi jsem zahájila "velké povlékání". Kluci si uklidili pokojík a sundali všechno špinavé ložní prádlo a já totéž provedla s povlečením v ložnici. Když se o pár minut později objevil manžel ve dveřích, chvíli mě pozoroval, načež se zeptal: "Co to děláš?"
Tak se na něj chvíli dívám a zcela vážně mu odpovím: "Obaluji řízky."
Slovo "řízky" zaznamenal starší syn, který zůstal v pokojíčku, a hned na mě volal: "Cože, budou řízky? Hurá!!!"
Honzík se následně ještě stačil zeptat: "Houbový?!"

Na to už jsem neměla co říct, jen jsem se smála ...

PS: Honzík houby nesnáší (pokud mu prozradím, že je dané jídlo obsahuje:-D).


Ze sbírky "Jaroušových rozumů"

27. května 2009 v 17:13 | renuška |  Jak to vidím ...
I takto lze popsat fyzický vzhled ženy:

Ona je tak tlustá, že na to, abys jí objel kolem dokola autem, spotřebuješ celou nádrž benzínu.


Náladovka

27. května 2009 v 17:10 | renuška |  Jak to vidím ...
Jeden by čekal, že při relativně dobrém počasí nebude nouze o relativně dobrou náladu. Ovšem teorie a praxe, jak už bylo mnohokrát zjištěno, se od sebe častokrát velice liší. Ne snad, že bych trpěla extra depresemi (spíš tedy úzkostnými stavy sebelítosti a smutku nad svou identitou), spíš si uvědomuji strašnou fůru věcí, možná až příliš často bilancuji a hodnotím, přehazuji z misek vah a řeším. Pořád něco řeším. Zapomínám žít. Plánuji a do volného času vtěsnuji milé, ale přece povinnosti. Hledám kompromisy mezi špatným a dobrým stavem souvisejících věcí a zkouším přijít na postup, jak zabít více much jednou ranou, aniž bych jim polámala křídla nebo sobě nehty. Dopadá na mě rodinná finanční krize, se kterou se potýká nehorázně velké procento mých příbuzných a přátel.
Málo zpívám. Miluji zpívání. Málo tančím. Miluji tanec. Málo se miluji. Miluji milování. Buď jsem přesycená nebo opatrná. Stěžuji si na nedostatek času a přitom ho mám stejně jako ostatní. Navíc jsem dnes zjistila, že za deset let mi bude 42 roků a nejspíš už si nebudu moci dovolit úlety do věku pubertálních dětí. Že už v současné době je některé mé momentální, ač přirozené, chování lidem pro smích ne proto, že by bylo vtipné, ale proto, že je ubohé. Hrozně mě baví být bezprostřední, praštěná, uhozená, prdlá, bezstarostná. Chtěla bych zapomenout na všechny okolní vlivy, které mi připomínají, že se mám chovat příslušně ke svému věku. Říkám si, zda budu za oněch deset let mít odvahu flirtovat s muži. Zda už ze mě nebude zralá paní toužící po svém klidu, po stereotypu, která už dávno zapomněla na "povolení uzdy".
Nebojím se stárnutí, každý člověk svým způsobem krásní a roste pořád. Spíš mám opravdu velké obavy z toho, že právě o tu bezprostřednost přijdu.




Krátce

25. května 2009 v 22:00 | renuška |  Přišla Múza
Přestávám věřit na šťastné konce,
místo nich slyším kravské zvonce
ze svého krku do prázdna znít.

Nesměle poprosím řezníky z jatek:
"Půjčte mi klíčky od zadních vrátek,
nechte mě ještě na chvíli žít."


Cesta pohádkovým lesem

24. května 2009 v 20:00 | renuška |  Snímánky
Tak "HOSPODYŇKA" mě vyprovokovala a já vkládám první fázi foteček ze sobotního pochodu pohádkovým lesem, který jsme s maminkami a ochotnými dobrovolníky uspořádali pro děti. Jednalo se o třetí ročník, který tentokrát navštívilo cca 60 mrňat a zhruba poloviční počet dospěláků. Účast by možná byla větší nebýt jiných dětských akcí, které v týž den probíhaly v okolních obcích. Přesto si troufám tvrdit, že si všichni sobotní odpoledne užili do syta (nejen díky grilovaným buřtíkům). Dokonce i počasí po nehezké páteční výhružce v podobě bouřky a deště vyšlo, tak co víc si přát?

Deset stanovišť v prostředí krásné přírody a zámeckého parku obsadilo několikero pohádkových postav: pavoučníci, královna Koloběžka 1., Mach a Šebestová, Pippi punčochatá, Bob a Bobek i s kloboukem, Jack Sparrow, Marfuška s Nasťou a Ivánkem, Ferda Mravenec s Broukem Pytlíkem, Shrek a Fiona s oslíkem a fotící sněhové vločky ze Zimního království, které je v pozadí fotky.
Netřeba představovat manžele z Bažiny - podotýkám, že každý z aktérů měl za úkol si svůj kostým sehnat sám s tím, že neměl šanci rozhodnout o tom, za koho bude převlečen. Všichni jsme byli postaveni před hotovou věc a basta fidli:-D.
Úžasná Pippi dlouhá punčocha - v civilu Bára, máma tří dětí, která humorem srší téměř vždy, když se setkáme.
Na závěr cesty čekalo na dětičky Zimní království, ve kterém pomáhaly sněhovým vločkám zdobit stromy vlastnoručně vystříhanými ozdobami z papíru. Vločkám totiž hrozilo, že pokud nestihnou do příjezdu Zimní královny její místo pobytu zkrášlit, ona je za trest nechá rozmrazit. Odměnou malým šikulům byl - zcela nečekaně - nanuk.
(PS: to malé hezké, to je Honzíček a to velké nabobtnalé bílé nic moc, to je Renuška)
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ!

Vyrostlo mi štěstí ...

23. května 2009 v 19:13 | renuška |  Snímánky
... ale jenom na zahradě. I tak se mi nechce nechávat si ho sama pro sebe, ráda se s vámi o ně podělím. Netlačte se, dostane se na všechny, já jich za rok najdu víc než dost. Ale úspěch nezaručím.


Jeho odpověď

23. května 2009 v 19:03 | renuška |  Přišla Múza
Takhle by mohla vypadat odpověď na její kdysi zveřejněné "Milostné psaní".

Ahoj,
podívej, já sem si to přečet´ dvakrát, je to hezký, ale ty víš, jakej sem. Řek sem ti to několikrát a jestli se to někdy změní, to já teď nevim. A i kdybych to věděl, tak bych ti to neřek´, protože bys potom pořád votravovala a nedala bys mi pokoj. Nechci nám kazit vztah, jakej spolu máme teď, nechci nám komplikovat život. Tak to nech bejt.

Na to kafe taky nepudem. Ty vždycky nemůžeš a já ... nemůžu taky a nechci. Sice to sou jenom výmluvy, ale nejde to. Nefungovalo by to. Nech to bejt. Nepiš mi ani SMSky, je to zbytečný. Netlač na mě.

Taky tě mám rád, ale asi jinak než ty mě.
Čau.



Přišlo mi to vhod

20. května 2009 v 15:16 | renuška |  Jak to slyším ...
Originál klipu není zatím ke stažení, tak jen v textové podobě - jedna z nejnádhernějších novinek z dílny dua Hapka - Horáček. Čtěte slova, vnímejte něžnou melodii a sněte ... to stačí ...

Přestaň se bát

19. května 2009 v 21:02 | renuška |  Přišla Múza
Neboj se vpít do mých očí,
neboj se bříšek prstů mých,
nedoufej, ať už skončí
chvilky, kdy jsi v mých objetích.

Přestaň se bát svých citů,
přestaň se bát mých bláznivých snů,
bez obav ke mně se přitul,
zabal mě do svých prázdných dnů.

Nenech se vylekat neznámem,
nenech se vylekat zákazem stání.
Možná, že na tebe rychlá jsem,
zkusím to vydržet bez líbání.

... dokud se nepřestaneš bát.
... dokud nebudeš říkat, že se ti zdám.
... dokud nebudeš vědět, že chceš dát.
... dokud nebudeš chtít líbat mě sám.

Zde je má odpověď

19. května 2009 v 19:19 | renuška |  Jak to vidím ...
Asi mě budete nenávidět, proklínat a už pro vás přestanu být něžnou a jemnou, citlivou a empatickou "renuškou". Za vaše namáhání mozkových buněk, za vaši snahu přijít věci na kloub, za dlouhé čekání, za to všechno byste mě mohli vyhubovat. Ale já se nedám:-)

Pojďme si tedy zodpovědět, co že se stalo tak zásadního v roce 1582? Máte proti mně nevýhodu, protože autora otázky (drahého Jarouše) osobně neznáte, tudíž vám je zcela cizí fakt, kterým není nic menšího, že Jarda miluje pivo. Ne ale ledajaké. Je to správný patriot a vlastenec, který je věrný jedné značce, navíc z "našeho kraje", z Trutnovska. Konkrétně jde o chmelový mok
"KRAKONOŠ".

Jak jste si jistě ráčili všimnout, na etiketě je napsáno: "Založeno 1582". A je to venku! Jedná se opravdu o letopočet založení trutnovského pivovaru - viz. odkaz. Nemusíte však zoufat nad svou neznalostí, protože i já se nechala nachytat.

Mmj. včera jsem byla stejným člověkem tázána, zda vím, co se stalo roku 1581, tedy o rok dříve. Samozřejmě jsem nevěděla a předpokládám, že ani vy netušíte, jaká je správná odpověď. Pak tedy vězte, že tehdy byl založen pivovar KRUŠOVICE!

PS: jistě se už teď stejně jako já těšíte na další, vědomosti rozšiřující, kvíz:-))). Nebojte se, nenechá na sebe dlouho čekat. Jen co mě Jarouš zase něčím vypeče.

Komáři se ženili

17. května 2009 v 10:45 | renuška |  Snímánky
Resp. "měli se rádi". Jestli před a nebo po veselce, to mi není známo. Ale je fakt, že ještě stále jsou pohrouženi sami do sebe a okolí vč. mého blikajícího fotoaparátu ignorují stejně tak dobře jako když peskuju své děti, aby si uklidily pokojíček. Vím, že šmírovat je neslušné, ale pak bych nemohla zveřejnit níže uvedené dokumentární snímky.

Ze života hmyzu, strana 789, odstavec A2, oddíl 15
"Komáří píchání" :-)))
(Když ani Repelent nepomůže)

Jediné, co mi vrtá hlavou, je jejich pohlaví - kdo je kluk a kdo holka. Nenašla jsem prsa ani pinďoura, možná se to u komárů liší jinak. Třeba mi někdo z vás prozradí, jak to vlastně je.

Historie v letopočtech

16. května 2009 v 21:17 | renuška |  Jak to vidím ...
Dějepis jsem se nikdy neučila pro potřebu dozvědět se o historii co nejvíce nového. Možná to bylo kantorem, možná tím, že mi zkrátka záplava dat a osobností nic neříkala. Takže vše, co jsem po dobu základní a střední školy vstřebala, je už dávno zapomenuto, uloženo někde hluboko v mém mozečku a jestli se nestane zázrak, tak to tam zůstane natrvalo.
Jsem schopna určit jen několik málo letopočtů, která byla pro historii světa, resp. naši zemi důležitá, počínaje Bílou horou, 1. a 2. světovou válkou, pak vím upálení Husa, konče Sametovou revolucí. Nevím, kdy byl postaven Karlův most, kdy se k vládě dostali Habsburkové a kdy Přemyslovci. Na rovinu, je mi to jedno. Mnohem důležitější je pro mě mít ve svém harddisku v pohotovosti data narození mých dětí, manžela, rodičů a ostatních blízkých lidí, které mám ráda.

Toto téma jsem nenahodila jen tak, aby bylo o čem psát. Věnuji se mu zcela odůvodněně, protože právě letopočty byly předmětem jedné z debat s drahým Jaroušem (z práce). Jsme na tom totiž oba stejně. Přesto mě ale na jedno čtyřmístné číslo dostal. Slovo dalo slovo a já zkusím teď vaše mozkové závity, zda z nich vydolujete odpověď na mou historickou otázku:

Co se stalo v roce 1582?

Odpověď prozradím v některém z dalších článků. Jen pro pořádek dodávám, že se jedná o datum specifické pro náš stát, zahraničí nechte pro tentokrát odpočívat.

Víla a cizinec

14. května 2009 v 22:10 | renuška |  Přišla Múza
V nečekané chvíli
ptá cizinec se víly,
které oči rukou skryl,
zda pozná, kdo jí překvapil?

Svlečená do půl pasu
vyčte z jeho hlasu,
že majitele dlaní ví.
"Nebuď, pane, bláhový!"

"Vůně tvého těla,
ta tě zradit chtěla,
neb cítívám ji denně.
Povol své dlaně jemně!"

Prsty volnost mají,
sotva se očí dotýkají,
cizinec víle zašeptá:
"Hloupý je, kdo se nezeptá!"

"Pro chvilku hezkou
naši hru dětskou
stojí nám za to spolu hrát.
A propó: Vílo, mám tě rád."

Blbečník

13. května 2009 v 10:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Tohle neobvyklé jméno patří mému dvornímu příteli, kterého potřebuji mít stále při ruce po celých pět dní pracovního procestu. Nechápu, jak jsem bez něj mohla ještě minulý rok touto dobou žít. Pomáhá mi nezapomínat, snáší mé výlevy, je svědkem mých nálad, má rád barvy a nevadí mu, když s ním ošklivě zacházím, což bývá zřídka - třeba když ho trhám.
Problém je, když zapomenu, kde jsem Blbečníka nechala. Neumí totiž mluvit, takže je zbytečné běhat po prostoru a volat do vzduchu: "Blbečníku, kde jsi?", protože se mi stejně neozve. To spíš chodím, koukám, prohlížím, zvedám, pokládám, ohýbám se, lezu na žebřík a do toho si nadávám do hloupých holek a trubek, telat a hus a jiných zvířátek. Většinou se tak stává během nenadálé časové tísně, kdy musím být jedním zadkem na pěti místech. To ho pak někde nechám ležet s tím, že se pro něj určitě vrátím, jen proto, abych o pár kroků dál zapomněla, kde zůstal. Už jsem uvažovala nad tím, že mu pořídím pípáka, aby se mi v případě hry na schovávanou ozval, ale zatím stále důvěřuji svému instinktu, takže Blbečník bude bez technické hračky.
Bohužel i Blbečník je smrtelný a v současné době už používám čtvrtou generaci tohoto zcela neobyčejného pomocníka. Snažím se pořizovat si vždy maličko jiného, vývoj jde dopředu, tak proč zůstávat u prototypu?

Vy ještě pořád nevíte, kdo vlastně ten Blbečník je, že? Je to sešit v kroužkové vazbě, formát A5, linkovaný, s perforací a děrováním, v pevných deskách oku lahodících. Píšu si do něj požadavky zákazníků, kolegů, v případě nouze zaznamenávám verše. Během telefonátů zdobím jeho listy malůvkami. V jednom z jeho předchozích kamarádů jsou obrázky od dcery mé kamarádky a žába od Jarouše. Možná by se našel i výkres mapky s popisem cesty. Sem tam se objeví čísi telefonní číslo; ono těch čísel je tam vlastně tolik, že vyznat se v nich dokáže asi jen majitelka.

Závěrem se musím pochválit, protože nápad s Blbečníkem se mi už mockrát vyplatil. Doporučuji ho všem, kteří nesnáší tisíce malých papírečků s poznámkami roztroušenými kolem sebe, i těm, kteří hold někdy zapomenou. Stejně jako já:-D.

Čarodějnice na čarodějnicích

12. května 2009 v 15:56 | renuška |  Snímánky
Se 14-ti denním zpožděním sem vkládám autentické fotografie člověka, který je správcem blogu www.reenade.blog.cz .

Očekávám kladné názory, vyjádření sympatií i nabídky k vážným známostem. Hygieně věnuji každý lichý pátek v měsíci, v případě úplňku vyčesávám z vlasů vši. Když měsíc přejde do fáze novu, peru svrchní plášť, o svátcích Dařbujánů nenosím spodní prádlo. Koště dědím po Potterovi. Víc vám na sebe neprozradím, leda byste mě uplatili vlídným slovem a pozváním na štamprličku:-D.


Pavlušína (uprostřed) a Katušína (vpravo) jsou sousední ježibaby z Krůtí ulice. Jedna bydlí ve Shnilé ulitě čp. 15WKV, druhá Pod spadaným listím čp. 12345costojankucostosněd.






Můj půvab měl vliv na objektiv a snímek je jaksi mimořádně mázlý. Unikátní záznam, který zdokumentoval fakt, že už od útlého věku vedu vlastní děti vhodnou výukou ke kvalitnímu dospělému čarodějnictví.

Plky o prdu

12. května 2009 v 10:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Pořád čekám na nějaký smysluplný téma, kterým bych vás okouzlila, ale mám útlum. Naprostý temno, nedýchatelno, téměř až domdlobpadnutí. Absolutně nic mě nenapadá, nefotím, nebásním, nevařím, nehubnu, nezpívám, netančím ... naštěstí ještě žiju, takže buďte bez obav:-D. Pokud jste je tedy měli ...
No, dneska taky to ráno. Pro jistotu si už budíka nastavuju o půl hodiny předem, abych si poležela, ovšem nečekanej pozdní sen zabil moje plány a já se mohla vidět s bývalými spolužáky z obou škol, při míjení psího výkalu se mi zvednul žaludek a pak jsem se vrátila do společnosti s omluvou, že jsem v obchodě nesehnala nic na občerstvení, protože měli zavříno a protože jsem potkala jednu kamarádku, kterou jsem hrozně dlouho neviděla. Při tom jsem očima prošla všechny nově příchozí staré přátele, pozdravila je a uvědomila si, že už bych asi měla vstát. Tak jsem vstala. Přesně o tu půlhodinu později. Kruci. V klidu jsem se vykoupala, zpoždění jsem ignorovala a kupodivu jsme nakonec vyjeli dřív než obvykle. Bez povyku a s takovou téměř flegmatickou náladou, což u mě nebývá zvykem.
V práci mě pro jistotu opustili všichni mužní kolegové, zůstala jsem sama samotinká a mám sto chutí zamknout všechny dveře, abych sirotkem zůstala až do odpoledne. Jediným dobrým pozitivem je, že jsem náhodou na netu narazila na Tatru, se kterou můj drahý Jarouš jezdil na vojně - teda přímo to konkrétní vozidlo. On totiž Tatry zbožňuje a kdybyste viděli jeho výraz, když poznal tu svoji "milovanou" - teda já vám povím, že kdyby se takhle díval na ženskou, tak by se stal rázem nejšťastnějším mužským na světě, protože pro ty jeho oči by mu splnila všechny jeho přání. Blázen si pamatuje dokonce i espézetku, a to v tom vozítku dvanáct let neseděl.
To je ona, holka, ten červenej proužek pod logo tam prej dával zrovna Jarouš. No, na rovinu jsem mu řekla, že jeho nadšení nesdílím, ale proti gustu ... :-D


Odpolko mě čeká válečná porada maminkovskýho sdružení - plánujeme dětem na 23.5. pochod pohádkovým lesem - letos budu za zimní vločku. Však uvidíte.
Fakt, ten nadpis sedí. Samý plky o prdu. O více prdech. Tak já už na to prdím a příště se polepším.
PS: Zjistila jsem, že některý ženský jsou hrozný krávy. Zjistila jsem, že moje děti jsou božský (to vím už dávno). Zjistila jsem, že jistý osoby jsou fakt kreténi a nic je neomluví, ani věk ani pohlaví. Zjistila jsem, že i mrchy mají černý svědomí. A taky jsem zjistila, že je hrozně málo spokojenejch párů. Občas zjišťuju, že je nejlepší zůstat sám a užívat si jako jeden můj kolega, kterej nic nehrotí a je mu fajn. Potřebuju zjistit, kde se dá sehnat návod k tomu, aby se vaše kritika neobrátila proti vám. Myslíte, že by Kubišová se Srstkou vzali do Chcete mě? i člověka?

Nebeské doteky

8. května 2009 v 20:09 | renuška |  Snímánky

Konfrontace konkurencí

8. května 2009 v 14:26 | renuška |  Přišla Múza
Pohledy z očí do očí,
čekáte, která dřív uskočí,
zda vítěz nebo poražený?

Minulost má svého pána,
královna je předem známa,
jedno jméno jedné ženy,

jež zachytíš pouze z doslechu,
a cítíš se jako bez dechu,
to jméno tobě nepatří.

Z posledních sil svlečeš brnění,
výsledek tvůj cit nezmění,
jen s konkurencí už se nebratři!

Kdy začne působit?

6. května 2009 v 19:47 | renuška |  Jak to vidím ...
První aplikace proběhla dnes dopoledne. Využila jsem letos poprvé květnového deštíčku, abych si dopřála zkrášlovací kúru, popadla jsem plný odpadkový koš a vyřítila se na devíticentimetrových podpatcích vzhůru do nevlídného počasí směr kontejner. Schválně jsem zvolila delší a krkolomnější cestu přes betonový dvůr, míjíc rozkuchané zemědělské stroje a honíc lehké z koše vylétnuvší mikrotenové sáčky po svačině. Pohled pro Bohy.

Zpátky už jsem se vracela přes dílny, abych se přesvědčila o účinnosti jednorázové dvouminutové beautyface procedury. Na můj dotaz směrovaný v tu dobu pouze jedinému přítomnému kolegovi, drahému Jaroušovi, zda jsem krásnější, mi bylo nejprve dopřáno jeho nechápavého pohledu od hlavy k patám a zpět. Řekl jen: "No." Tato odpověď mě neuspokojila. Byla jsem tedy nucena mu vysvětlit, která bije, že jsem právě proběhla pod májovými kapkami, které mi mají posloužit k větší leposti. Jeho galantnost mu umožnila tato slova: "Jo tááák, no tak to jóóó, to víš, že seš krásnější." A pořád cítím v zádech jeho pochechtávání nad mým bláznivým chováním, včetně ironického nádechu jeho odpovědi.

Pro jistotu jsem si dopřála odpoledne ještě jednu krátkou návštěvu přírodního salónu, protože věřím, že se zázraku dočkám. Zítra se zeptám znovu a běda mu, pokud si rapidní změny k lepšímu nevšimne!