y nevíš, kterou dřív vyzkoušet. Jestli kolotoč nebo strašidelnej zámek. Nebo je lepší nacpat se nejdřív cukrovou vatou a langošem? Zajít do střelnice a nechat se ozdobit vystřílenejma krepovejma růžema od tvýho nápadníka? Záleží jen a jen na tvým rozhodnutí, co ochutnáš nejdřív. (Já třeba vždycky ostatním holkám ty navoněný papírový kytky hrozně záviděla a pak jsem šla, za pár korun si zaplatila tři diabolky, abych doma ve váze taky ňáký měla.)Trampolína vztahů
19. dubna 2009 v 11:55 | renuška | Přišla Múza
y nevíš, kterou dřív vyzkoušet. Jestli kolotoč nebo strašidelnej zámek. Nebo je lepší nacpat se nejdřív cukrovou vatou a langošem? Zajít do střelnice a nechat se ozdobit vystřílenejma krepovejma růžema od tvýho nápadníka? Záleží jen a jen na tvým rozhodnutí, co ochutnáš nejdřív. (Já třeba vždycky ostatním holkám ty navoněný papírový kytky hrozně záviděla a pak jsem šla, za pár korun si zaplatila tři diabolky, abych doma ve váze taky ňáký měla.)Komentáře
Reni, já si vždycky říkám, že všechny krásné okamžiky v našem životě jsou tak vzácné a prchavé a žijí si svým vlastním životem, že vůbec nemá cenu se je snažit chytit a násilím zadržet, takže v tomto s tebou naprosto souhlasím.
A pokud se někdo ke mně doopravdy přiblíží a dává mi dar sebe samého, je krásné se z toho daru těšit, avšak naprosto pošetilé chtít, aby mi ho někdo dával nedobrovolně, protože pak to stejně vůbec není to, o co tak strašně moc stojíme a na čem nám tolik záleží, A STEJNĚ TO NAKONEC VŮBEC NEDOSTANEME a není ani v sílach protějšku dát nám něco, co v sobě nemá, nebo to na základě našeho (nebo svého) přání pro nás vyrobit. Hrozně moc to pak bolí a nám nezbývá nic jiného, než si tu bolest vytrpět a toho člověka nechat jít v jeho svobodě, protože nikdy nám nikdo na světě patřit nemůže. Kouzla se nedají ani připoutat, ani ochočit, neplatí na ně násilí, ani slzy a nepodléhají morálce a možná právě proto si je všichni tolik ceníme a když se nám je podaří nevyplašit nebo dokonce přilákat a jemnými způsoby aspoň na chvíli pozdržet, jsme tak hrozně šťastní a opojení a tak smutní, když o ně přijdeme.
A promiň Renuško, že se ti tady tak dlouze vykecávám, ale poslední dobou nad tím docela hodně přemýšlím a je mi i trochu smutno...
tohle je vážně parádně napsanej článek...
já na tý trampolíně jsem.. skáču ruku v ruce s druhým sportovcem a doufám, že nám tam žádní spoluhopsálci nikdy nepřiskočí, protože by dopadli hodně špatně... v tomhle případě bych totiž ty lokty měla hodně ostrý... ;)
Renuško, nádherně sepsané (snad kvůli tomu neutrpěl na kráse ten nedělní oběd ;) ). Myslím, že si to přečtu ještě minimálně jednou a hlouběji se nad tím zamyslím...
Renuško, smekám!
Taky si to přečtu víckrát. Těch dojmů z toho je totiž nějak moc.A vůbec, je mě to nějak povědomý.
Taky se někdy stane,že na tý trampolíně skáčou jenom dva,ale každý sám za sebe a s tím svým,co má na srdci,nebo na starosti.Tak mám pocit,že to ani malá trampolína nevyřeší.A navíc na té malé trampolíně o sebe pak narážeji a navzájem si překáží.
Zase krásný a moc se mi i líbí, že jsi aspoň na chvilku upustila od té spisovné češtiny. Sem se to vážně moc hodí.
Rení, chceš pomoct s těma hodinama?