close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Trampolína vztahů

19. dubna 2009 v 11:55 | renuška |  Přišla Múza
Už dlouho mám v hlavě spojení těchto dvou slov a pořád jsem nevěděla, jak a kde je uplatnit. Teď, když vařím nedělní oběd a vůbec se to nehodí, musím psát. Dokud mi to "šrotuje":-D.

To máš tak, jako když přijdeš na pouť a tam je fůra atrakcí a ty nevíš, kterou dřív vyzkoušet. Jestli kolotoč nebo strašidelnej zámek. Nebo je lepší nacpat se nejdřív cukrovou vatou a langošem? Zajít do střelnice a nechat se ozdobit vystřílenejma krepovejma růžema od tvýho nápadníka? Záleží jen a jen na tvým rozhodnutí, co ochutnáš nejdřív. (Já třeba vždycky ostatním holkám ty navoněný papírový kytky hrozně záviděla a pak jsem šla, za pár korun si zaplatila tři diabolky, abych doma ve váze taky ňáký měla.)
No a právě takhle je to s tou trampolínou vztahů. To si prostě takhle jdeš a najednou se před tebou objeví a ty váháš, jestli na ni vyskočit nebo ne. A náhle se na ni ocitneš jak včela na rozkvetlý kopretině a zlehka se pohupuješ v kolenech, opatrně se odrážíš a pak víc a víc a víc a letíš do mraků a zpátky. Jenomže ti tam něco tak nějak jakoby chybí. Tak se vždycky při výletu do nebe rozhlížíš kolem sebe, díváš se dolů, kde to "chybí" asi je a pořád nic nevidíš. A jak dopadáš, najednou se ti rozsvítí v hlavě a při dalším z výskoků už se nedíváš očima, ale srdcem.
No vida, najednou skáčete dva. Držíte se za ruce, chvíli za jednu, pak už za obě, ty tomu do páru pomáháš se nebát odrazit, protože víš, že tam nahoře je hrozně prima. Vůbec neřešíte žaludeční potíže, kašlete na čas, prostě se jen spolu radujete a hopsáte jako konipásci. Dokud se nepustíte. Dokud nepřestanete bejt synchronizovaný. Ono se docela blbě skáče v tandemu, kde jeden je dole a druhej nahoře a navíc na sebe nedosáhnete.
No a taky se může během rozhledu stát, že jeden z vás zahlídne koutkem oka a srdce dalšího sportovce, co by si chtěl vyskočit z kopejtka. A na trampolíně začne bejt těsno. Místo dlaní jsou cejtit ostrý lokty, místo úsměvů vidíte skrze mraky štiplavý pohledy, který častokrát hodně bolej. A ty si říkáš, že je to přece tvoje trampolína, tys na ní byla jako první a tudíž si ji nárokuješ. A zkoušíš vymyslet taktickej tah, jak ty spoluhopsaly navíc zlikvidovat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se jim podařilo vypadnout samo, ale na to se nemůžeš spolehnout. Oni si totiž tu trampolínu začnou přivlastňovat taky a budou zkoušet to, co ty. A kdo klopejtne, prohraje.
Držíš se hesla, že moudřejší je ustoupit. Takže nazdárek kašpárek, vy tragédi, stavím se ve střelnici a taky si dám cukrovou vatu a žužu. Protože život je sladkej. A já si najdu jinou trampolínu, pružnější a menší, aby se na ni vešli jenom dva a nikdo navíc. Abych nemusela zase zdrhat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva* Eva* | Web | 19. dubna 2009 v 15:18 | Reagovat

Zase krásný a moc se mi i líbí, že jsi aspoň na chvilku upustila od té spisovné češtiny. Sem se to vážně moc hodí.
Rení, chceš pomoct s těma hodinama?

2 f. f. | 19. dubna 2009 v 16:38 | Reagovat

skvělý nápad a výborně sepsaný ;) :-)

3 Alžběta Alžběta | Web | 19. dubna 2009 v 17:04 | Reagovat

Reni, já si vždycky říkám, že všechny krásné okamžiky v našem životě jsou tak vzácné a prchavé a žijí si svým vlastním životem, že vůbec nemá cenu se je snažit chytit a násilím zadržet, takže v tomto s tebou naprosto souhlasím.
A pokud se někdo ke mně doopravdy přiblíží a dává mi dar sebe samého, je krásné se z toho daru těšit, avšak naprosto pošetilé chtít, aby mi ho někdo dával nedobrovolně, protože pak to stejně vůbec není to, o co tak strašně moc stojíme a na čem nám tolik záleží, A STEJNĚ TO NAKONEC VŮBEC NEDOSTANEME a není ani v sílach protějšku dát nám něco, co v sobě nemá, nebo to na základě našeho (nebo svého) přání pro nás vyrobit. Hrozně moc to pak bolí a nám nezbývá nic jiného, než si tu bolest vytrpět a toho člověka nechat jít v jeho svobodě, protože nikdy nám nikdo na světě patřit nemůže. Kouzla se nedají ani připoutat, ani ochočit, neplatí na ně násilí, ani slzy a nepodléhají morálce a možná právě proto si je všichni tolik ceníme a když se nám je podaří nevyplašit nebo dokonce přilákat a jemnými způsoby aspoň na chvíli pozdržet, jsme tak hrozně šťastní a opojení a tak smutní, když o ně přijdeme.

A promiň Renuško, že se ti tady tak dlouze vykecávám, ale poslední dobou nad tím docela hodně přemýšlím a je mi i trochu smutno...  

4 Peťka ;) Peťka ;) | Web | 19. dubna 2009 v 20:20 | Reagovat

tohle je vážně parádně napsanej článek...
já na tý trampolíně jsem.. skáču ruku v ruce s druhým sportovcem a doufám, že nám tam žádní spoluhopsálci nikdy nepřiskočí, protože by dopadli hodně špatně... v tomhle případě bych totiž ty lokty měla hodně ostrý... ;)

5 Mlle Mlle | Web | 19. dubna 2009 v 21:27 | Reagovat

Renuško, nádherně sepsané (snad kvůli tomu neutrpěl na kráse ten nedělní oběd ;) ). Myslím, že si to přečtu ještě minimálně jednou a hlouběji se nad tím zamyslím...
Renuško, smekám!

6 Laluš Laluš | 20. dubna 2009 v 10:09 | Reagovat

Taky si to přečtu víckrát. Těch dojmů z toho je totiž nějak moc.A vůbec, je mě to nějak povědomý. :-(

7 jana jana | Web | 20. dubna 2009 v 16:47 | Reagovat

Taky se někdy stane,že na tý trampolíně skáčou jenom dva,ale každý sám za sebe a s tím svým,co má na srdci,nebo na starosti.Tak mám pocit,že to ani malá trampolína nevyřeší.A navíc na té malé trampolíně o sebe pak narážeji a navzájem si překáží.

8 mardom mardom | 21. dubna 2009 v 20:17 | Reagovat

Včera jsem psala komentář a smazal se mi. Ale psala jsem něco ve smyslu, že je to hezky metaforické a taky pravdivé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama