Mám tě rád

23. dubna 2009 v 10:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Včera jsem při domácích pracech docela spěchala, protože nás čekala milá návštěva u Katky . Když děti vidí, že na ně nemám moc času - zvláště, když se schylovalo k dešti a já musela stihnout konečně letos poprvé posekat zahradu - zkoušejí fígle, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Jít mi z očí a postarat se sami o sebe formou Ondra na PC, Honza pohádky. Nedovolila jsem ani jedno. Oba šli ven a vydrželi by bývali se mnou na čerstvém vzduchu až do odchodu, pokud by Tara Ondru neolízla a nenechala mu na ruce vzpomínku v podobě kdesi sežraného hovna. Ondrášek takové věci hodně těžko nese a Tařina pozornost ho donutila k pláči a zároveň k opuštění pískoviště. Honzík ho následoval, protože doufal, že jim tím pádem dovolím jejich oblíbenou zábavu "prdelkovat se doma". Ani tyto okolnosti mě ale nezlomily. Co mě ale rozechvělo, byla slova, která Honza většinou pronáší s úmyslem dosáhnout cíle za každou cenu. Tentokrát mi je přišel říct jen tak, alespoň mi to tvrdil. Prostě mi řekl: "Mám tě rád, mami." A všechen spěch byl rázem zapomenut a odložen daleko pryč a já byla zase chvíli opravdu šťastná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Slávek Slávek | Web | 23. dubna 2009 v 10:26 | Reagovat

děti jsou vykukové, ale tahle větička nás vždycky spolehlivě dostane:-D..a je to dobře :-)  

2 Laluš Laluš | 23. dubna 2009 v 10:51 | Reagovat

To je tak krásný, srdečný, mě taky strašně potěší jejich vyznání, naposledy to Honzíkovo:"Babi, ty seš ale supel kuchažka", to prostě nemá chybu.

3 Eva* Eva* | Web | 23. dubna 2009 v 13:37 | Reagovat

Renuško věřím, kterou z nás by tohle nedostalo.
Je škoda, že tahle slůvka už tak často neslýchám.
Nojo, uteklo to jako voda, ale třeba se dočkám od Honzíka. ♥

4 Mlle Mlle | Web | 23. dubna 2009 v 18:08 | Reagovat

Pocit pro mě neznámý, ale když to čtu, tak se u toho usmívám a usmívám a usmívám... musí to být úžasné, Reni!!!

5 Radka Radka | Web | 23. dubna 2009 v 19:13 | Reagovat

Já tenhle pocit taky nemám, ale nemůžu se ubránit připitomělému úsměvu...
Reni, my holky to máme holt složité, koukám že je to tak všude. A za každým tím smutkem vidím chlapy, ať už v podobě andělů, ďáblů, nebo, jako v mém případě, tvrdohlavého čápa. Ale ono ty mráčky zase přejdou a bude dobře... Tomu prostě věřím, jsem optimista tělem i duší, někdy možná až naivní, ale... :-)

6 jana jana | Web | 23. dubna 2009 v 19:22 | Reagovat

Která máma by tohle neslyšela ráda!:-)Opravdu to naší dušičku pohladí,a je to opravdu upřímné:-)

7 Peťka ;) Peťka ;) | Web | 23. dubna 2009 v 19:48 | Reagovat

to je ale kabrňák... :D koukám, že tě má honzík pěkně zmáklou... ten prostě ví, jak na tebe.. :) tohle děti dokážou - dostat svoje :D

8 Lucka Lucka | Web | 23. dubna 2009 v 21:34 | Reagovat

Naši kluci taky tohle těžko nesou. To se jinak nést ani nedá... :-?

9 Alžběta Alžběta | Web | 24. dubna 2009 v 22:02 | Reagovat

Tak zrovna tuhle větičku jsem od děcek nikdy neslyšela, ale ony to dávájí najevo zase jinak, že mě třeba nechtějí pustit ze svého pokojíku, že mi řeknou, že si se mnou rády povídají, že si vůbec chtějí povídat.... A takové chvilky taky miluji.  :-)

10 Werri Werri | Web | 24. dubna 2009 v 22:11 | Reagovat

Renuš je to krásné vi´d. Mám stěstí, že mé holčičky i když je kolik jim je (19,17)se příjdou přitulit, dát mi pusinku, obejmout mě. Je to nádhera a doufám, že věčná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama