Jen na pár krátkých chvil se snesl na zem, k ní, svou nebesky lehkou povahou jí rozvířil smutné myšlenky. Několik ukradených minut se mohla těšit z jeho blízkosti, kterou tolik potřebovala, aby byla šťastná.

Proč musí pryč? Proč? Proč se ona bude muset spokojit po další dny jen se vzpomínkou na něj? Co je to za nadřízeného, že jí ho pořád bere? Proč musí anděl poslouchat? Proč? A proč mu to nebrání v úsměvu?
Protože nemůže být na jednom místě. Proto. Protože není v jeho silách dělat jí společnost na dvacetčtyři hodin denně. Má i jiné povinnosti, které musí plnit, protože jinak by byl zle pokárán a to ona nedopustí. Proto. Usmívá se, protože netuší, co k němu cítí a pokud ano, tak je to dobrý herec.
Vteřiny bijí jedna po druhé tak silnými údery do číselníku hodin, až se svírá srdce. Odpočítávají limitovanou dobu a ručičky nepodplatitelného času se přibližují k hodině "há". Poslední slůvka na rozloučenou se tříští všude kolem nich, tvoří bariéru reality a signalizují, že je nutné smířit se s faktem. Smutek v jejích očích vysvětluje vše a on, anděl, svou přirozenou lehkostí odpovídá a snaží se necítit její lásku. Aby jí neublížil.
Přece je milosrdný. Ví, že jí bude chybět a jediné, co jí po sobě zanechá, je letmé políbení na tvář.
Uletěl. Daleko, pryč, za svými povinnostmi. Zase se vrátí, opět se uvidí. Za nekonečně dlouhých několik dní. Jeho křídla zčeří horký vzduch a spousty nadšení a zážitků z prožité cesty budou tématem jeho vyprávění. A ona bude hltat každé jeho slovo bez ohledu na to, sympatizuje-li s jeho nadpozemským životem či ne. Budou spolu a to jí bude stačit.