Duben 2009

Uletěl

30. dubna 2009 v 9:13 | renuška |  Přišla Múza
Jen na pár krátkých chvil se snesl na zem, k ní, svou nebesky lehkou povahou jí rozvířil smutné myšlenky. Několik ukradených minut se mohla těšit z jeho blízkosti, kterou tolik potřebovala, aby byla šťastná.
Proč musí pryč? Proč? Proč se ona bude muset spokojit po další dny jen se vzpomínkou na něj? Co je to za nadřízeného, že jí ho pořád bere? Proč musí anděl poslouchat? Proč? A proč mu to nebrání v úsměvu?
Protože nemůže být na jednom místě. Proto. Protože není v jeho silách dělat jí společnost na dvacetčtyři hodin denně. Má i jiné povinnosti, které musí plnit, protože jinak by byl zle pokárán a to ona nedopustí. Proto. Usmívá se, protože netuší, co k němu cítí a pokud ano, tak je to dobrý herec.
Vteřiny bijí jedna po druhé tak silnými údery do číselníku hodin, až se svírá srdce. Odpočítávají limitovanou dobu a ručičky nepodplatitelného času se přibližují k hodině "há". Poslední slůvka na rozloučenou se tříští všude kolem nich, tvoří bariéru reality a signalizují, že je nutné smířit se s faktem. Smutek v jejích očích vysvětluje vše a on, anděl, svou přirozenou lehkostí odpovídá a snaží se necítit její lásku. Aby jí neublížil.

Přece je milosrdný. Ví, že jí bude chybět a jediné, co jí po sobě zanechá, je letmé políbení na tvář.

Uletěl. Daleko, pryč, za svými povinnostmi. Zase se vrátí, opět se uvidí. Za nekonečně dlouhých několik dní. Jeho křídla zčeří horký vzduch a spousty nadšení a zážitků z prožité cesty budou tématem jeho vyprávění. A ona bude hltat každé jeho slovo bez ohledu na to, sympatizuje-li s jeho nadpozemským životem či ne. Budou spolu a to jí bude stačit.

Počet komentářů: 7

Pro závislé na andělích

29. dubna 2009 v 10:39 | renuška |  Jak to slyším ...
věnováno Leni (i mně)
Mám skromný dotaz pro anděla,
zda bych si ho večer směla
půjčit k sobě do myšlenky,
usínat v kolébce pro panenky
a hýčkat si pocit, že jsem jen s ním,
ač jenom v duchu, prozatím.

Počet komentářů: 9

Co Adéla večeří?

28. dubna 2009 v 9:31 | renuška |  Jak to vidím ...
Od soboty už to vím, miluje masíčko. Tudíž pryč s vegetariánskou stravou. A čím více bílkovin, tím lépe, protože právě tyto složky jí umožňují vyrůst do gigantických rozměrů.
Taky má ráda muziku, při které se nakrucuje a roztahuje do všech stran. Chvíli jí trvalo, než se naučila mluvit a zpívat, ale díky pravidelné výuce a důslednému kantorovi se z Adély stala téměř operní pěvkyně.
Bohužel, její nenasytnost ji dohnala až tak daleko, že k ukojení prázdného trávícího ústrojí bylo nutné pojíst člověka. Co nešlo strávit, to vyplivla - například obroučky brýlí apod. Bývala by nepohrdla jak osmdesátiletým starcem, tak sošnou sedmnáctiletou pannou. Ještě že se včas objevil Nick Carter, který hudebně nadaného Otesánka v ženské podobě zlikvidoval.

Neděste se, žádný kanibalismus zde probírat nebudu, ani k tomu není důvod, ač by se to mohlo na první dojem zdát. Mám za sebou totiž výlet do "Prahé" na muzikál "Adéla ještě nevečeřela". Společně s mojí sestřičkou a několika dalšími lidmi z obce jsme využili možnosti vyjet za hranice našich domovů. Kulturní zážitek v podobě shlédnutého představení hodnotím jako průměrný. Na rozdíl od např. "Tajemství" od Daniela Landy, jehož úderné melodie jsou mé nátuře blízké a proto se mi snadněji vrývají pod kůži, hitovky z Adély mnou prolétly kamsi do hlediště. Netvrdím, dílko bylo zpracované dobře, herecké podání detektiva - v civilu Aleš Háma - hodnotím jako jedno z největších milých překvapení, zvláště když bylo nutné nečekaně improvizovat. Sladká nevinnost Květušky, která se cítila celá rozvrkočená, když Nicka hostila vlastnoručně upečeným štrůdlem, by se dala krájet jako narozeninový dort a ještě by zbylo.
Nejsem žádná kritička uměleckých děl, jen upřímně píšu, jak na mě muzikál zapůsobil. Užila jsem si ho, byla jsem ráda, že jsme s Janinkou mohly vyjet na dámskou jízdu a prožít příjemnou sobotu. Pokud bych však měla volit z možností, zda si návštěvu divadla zopakovat, pak bych asi přenechala vstupenku na Adélu jinému zájemci a okusila jiný kousek hudební produkce.
Počet komentářů: 6

V polích se řepkou

27. dubna 2009 v 17:42 | renuška |  Snímánky
Pokud nepřijde nějaká nechutná živelná katastrofa jako minulý rok těsně přede žněmi, budou se zemědělci moci radovat z bohaté úrody nejen obilí, ale i řepky olejky. Škoda, že když se nechává tato plodina uzrát téměř do sucha na zrno, jsou tenoučké lusky mazlavé a tudíž se "kytička" nedá použít do vazby. Což ovšem agronomy trápit rozhodně nemusí, pro ně jsou přední velké výnosy. Jak to dopadne letos, zatím nikdo neví, ale řepka se na polích žlutí překrásně. Alespoň u nás.
Počet komentářů: 6

Laluš má narozeniny ...

27. dubna 2009 v 8:48 | renuška |  Jak to vidím ...
... my máme přání jediný,
štěstí, zdraví,
štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví:-)))

LALUŠKU, mámě tě moc rádi. Všichni. A posíláme velikánskou pusu. Mlask.
Počet komentářů: 9

Zásadní změny

25. dubna 2009 v 8:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Nevím, čím to je, možná mou račí povahou, že preferuji spíše jasné a konkrétní věci, situace, mám ráda jistotu, zázemí, obávám se riskování a hazardu ve všech sférách života. Většinu věcí, které vyžadují složitější řešení, si hodně dlouho nechávám projít hlavou a v závěru zpravidla vždy ustupuji jednoduššímu a méně bolestnějšímu rozhodnutí. Bezmyšlenkovitě a zkratkovitě jednám během hádek nebo podobných emočně náročných chvílích, kdy častokrát nasekám mnoho chyb, ale o tom už tu kdysi byla řeč.
Když jsem se například po mateřské chystala na návrat do pracovního procesu, na miskách vah byly proti sobě dva hodně odlišné obsahy: původní zaměstnání vs. podnikání v oboru služeb. Dnes vím, že jsem se rozhodla dobře, protože profese, o které jsem uvažovala, je dnes docela hodně rozšířená a kdoví, jak dlouho bych zvládala koloběh podnikatelky a matky. Uvažovala jsem totiž společně s kamarádkou (Katka - znáte ji:-)), že bychom založily firmu na "Akce na klíč" - od pozvánek přes květiny, hudbu, prostor, jídlo až po zvonec na konec. Byly jsme obě tímto nápadem nadšené, vlastně každá z nás o tom přemýšlela už dříve, ale jak to dopadlo, víte. Katka maluje, já prodávám šroubky:-D.
Teď, bohužel, řeším mnohem horší a v životě asi jeden z nejdůležitějších kroků vůbec. Nejsem šťastná. Posledních pár dní má melancholická a uplakaná nálada nabírá na obrátkách a já opět počítám plusy a mínusy, klady a zápory, výhody a nevýhody, které bych byla nucena nejen já vzít na vědomí. Zvláštní, že až teď se mi vrací z úst lidí z mého okolí jejich slova, kterými mi kdysi radili, jak naložit se svým životem. Tenkrát jsem je ale nebrala v potaz, žila jsem si v jiné dimenzi, ve svém světě snů a věřila jsem, že v něm zůstanu až do smrti. Naivní, že? To už právě taky vím. Vím, že žena musí vydržet mnohem víc, než by se předpokládalo a než by sama kdy čekala. Že musí obětovat kus svého štěstí pro štěstí ostatních. Nevím, kde je to psáno, nevím, kdo to rozhodl, ale zkrátka to tak je. A věřte mi, že pro mé soukromé sobecké radosti bych asi tu zásadní změnu opravdu neuměla uskutečnit, protože bych tím ty ostatní zranila. Tudíž zůstávám při té mé oblíbené račí jistotě, která, dejme tomu, funguje, ale rozhodně mě nenaplňuje.
Abych mohla ten rázný posun a zlom udělat, k tomu mi chybí jediné. Stoprocentní utvrzení v tom, že dělám dobře. Slovo jediného člověka, který je schopen mi teď pomoci svým vyjádřením. Mám ale obavy, že se ho nedočkám. Ačkoliv, uvidíme ...
Počet komentářů: 12

Na notové osnově

23. dubna 2009 v 22:31 | renuška |  Přišla Múza
Velice se omlouvám za ten závěr, ale prostě se mi to tam "hodilo". :-D



Po notové osnově
klíč houslový si kráčí,
stopy, které zanechal,
pak černou barvou značí.

Pauzy, křížky, repete
a další z mnoha značek
na pět linek navěsí.
Však má to jeden háček.

Kdo nezvládá noty číst,
sotva se jich chytí,
pouze tiše přizná si,
že je pěkně v ři**.
Počet komentářů: 14

Vyluštění lušťofky:-D

23. dubna 2009 v 19:36 | renuška |  Snímánky
Tramtadadáááááá ... slyšíte tu fanfáru?
Miláčci, tak já vás tedy pro smilování především nad Janičkou nebudu déle napínat a prozradím, cože se skrývalo pod děsně tajuplnými obrázky, jejiž původ jste měli uhádnout. Jak už víte, není to ani hamupapu ani žádná brutální proprieta z hororů, je to prachpouhé plastické mazivo Total Multis EP 2, lidově řečeno VAZELÍNA. A já z celého srdce gratuluji vítězce Alžbětě, která získává vzácnou cenu za svou prozřetelnost. Odměnou jí budiž fotografie maziva ve svém vlastním obalu. Tramtadadááááááá ...
(Ten soudek je od jiné značky, ale obsah opravdu odpovídá výše uvedenému. Kdo by mi nevěřil, jsem ochotna poskytnout bezpečnostní i technické listy:-D.)
Počet komentářů: 8

Mám tě rád

23. dubna 2009 v 10:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Včera jsem při domácích pracech docela spěchala, protože nás čekala milá návštěva u Katky . Když děti vidí, že na ně nemám moc času - zvláště, když se schylovalo k dešti a já musela stihnout konečně letos poprvé posekat zahradu - zkoušejí fígle, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Jít mi z očí a postarat se sami o sebe formou Ondra na PC, Honza pohádky. Nedovolila jsem ani jedno. Oba šli ven a vydrželi by bývali se mnou na čerstvém vzduchu až do odchodu, pokud by Tara Ondru neolízla a nenechala mu na ruce vzpomínku v podobě kdesi sežraného hovna. Ondrášek takové věci hodně těžko nese a Tařina pozornost ho donutila k pláči a zároveň k opuštění pískoviště. Honzík ho následoval, protože doufal, že jim tím pádem dovolím jejich oblíbenou zábavu "prdelkovat se doma". Ani tyto okolnosti mě ale nezlomily. Co mě ale rozechvělo, byla slova, která Honza většinou pronáší s úmyslem dosáhnout cíle za každou cenu. Tentokrát mi je přišel říct jen tak, alespoň mi to tvrdil. Prostě mi řekl: "Mám tě rád, mami." A všechen spěch byl rázem zapomenut a odložen daleko pryč a já byla zase chvíli opravdu šťastná.
Počet komentářů: 10

Tchánovi koně

21. dubna 2009 v 21:04 | renuška |  Snímánky
Tak tihle fešáci se nám od jara do podzimu pasou kolem domečku. Tchán se cca před deseti lety rozhodl, že si pořídí dva koně, postavil stáje, na zahradě jim vybudoval ohradu (místo cvičiště teď stojí náš domeček) a téměř celá rodina jim podlehla. Mimo mě. Já se jich bála tak hrozně, že když mě jednou manžel donutil vysednout na Zorra a projet se na "lonžce", tak o mém zážitku věděla celá vesnička - já tak křičela a prosila o pomoc, že hysteričtější jezdkyni svět nezažil. A právě Zorro byl i viníkem manželova zlomeného zápěstí, kvůli kterému pak muž přestal jezdit. Nyní je osazenstvo stájí jiné, původní valachy vystřídali mladší ročníky s kvalitnějšími předky.
Moc koním nerozumím a nikdy jsem z nich nebyla na větvi - asi i proto, že už od střední školy mě jedna kamarádka tak urputně přesvědčovala o jejich kvalitách, až mi je zhnusila. Mám z nich respekt a strach; pokud mi proběhnou po mokré udržované zahradě, tak bývám hodně sprostá. Ale dnes jsem neodolala a vzala fotoaparát, abych pár obrázků udělala. Byli klidní, hezky se pásli a mé osobě nehrozil úder ani pád.

Zde vám představuji valachy Speedeho a Petra:
Počet komentářů: 13

Holčičiny

21. dubna 2009 v 20:41 | renuška |  Jak to vidím ...
Milé hlavněkamarádky, ani nevíte, jak jsem ráda, že je úterý večer a já mám svatý klid. Abych tedy byla přesnější, je to už víc než 24 hodin, co jsem byla u holčičího doktora, kde mě opět čekalo více než protivné a bolestivé vyšetření a zákrok. Mám takové trápení, jehož léčba je dlouhodobá, už bojuji rok a téměř bezvýsledně. Týden OK a pak zase nanovo. Takže jsem tentokrát vstupovala do ordinace s vlastním rozhodnutím razantnějšího, o to však účelnějšího zásahu, který by mi mohl přislíbit konečně pokoj. Fyzicky i psychicky. Ne nadarmo se říká, že muži přemýšlí rozkrokem, někdy mají takové období i holky. A když se pak - nedej bože - tam dole nedaří, jak by mělo, tak mozek podlehne a z vás (tedy alespoň ze mně) se stává kur hrabivý v hávu jeptišky s myšlenkami necudné pornoherečky.
Ideální je se upnout na něco jiného, na zahrádku, zvířátka, dětičky, knihy či sport, jenomže když pak večer uléhám pod chladnou peřinu, tak mě ta samota a nenaplněnost vženou slzy do očí a je po veškeré legraci. Na náladě nepřidá ani internet, kde se snažím hledat rady a zkušenosti ostatních "postižených". Pesimistické vidiny dalších dní ztrácejí na lehkých odstínech barevné palety a černá s šedivou se perou o své prvenství. Zoufalství a beznaděj si brousí zoubky na vnitřní sílu a odhodlání jít dál.
Zkrátka - když ta naše "kačena" (jak "jí" rád říká můj mladší Honzíček) nefunguje tak, jak má, není nám, holkám, moc do zpěvu. Na gynekologii málokterá z nás chodívá s úsměvem ve tváři - pravda, během těhotenství bylo hezky - studené kovové náčiní je vskutku nepříjemným vetřelcem a je jedno, jestli se na nás usmívá nebožka Gita nebo sympatický odborník na ženské klíny. O to víc bych nakopala do zadku mužské, které rajcují lechtivké snímky z tohoto prostředí. Kdyby ty padavky vyzkoušely, jak příjemně se na křesle cítíme my, možná by je vzrušení přešlo. Možná určitě:-D.
Takže až zase některá z vás bude nucena navštívit ordinaci ženského lékaře, tak ať jsou ony důvody co nejméně vážné. Aby si naše "kačena" mohla vesele notovat a ne si jen broukat pod vousy, pardon, pod chlupy:-D.
Počet komentářů: 8

Další fotokvíz

21. dubna 2009 v 20:21 | renuška |  Snímánky
Miláčci, tak jsem se rozhodla, že vás kapánek vyzkouším a taky trošku potrápím. Ptám se vás tedy, zda-li pak máte tušení, co zaujalo můj objektiv? Copak je to, co? Dávám vám pár dní na rozmyšlenou, na vaše odpovědi jsem náramně zvědavá. Protože jsem ale nesmírně milosrdná žena, napovím vám: počáteční písmenko předmětu doličného je v abecedě hned po "u". Tak a teď už se čiňte vy:-D.
Počet komentářů: 18

Trampolína vztahů

19. dubna 2009 v 11:55 | renuška |  Přišla Múza
Už dlouho mám v hlavě spojení těchto dvou slov a pořád jsem nevěděla, jak a kde je uplatnit. Teď, když vařím nedělní oběd a vůbec se to nehodí, musím psát. Dokud mi to "šrotuje":-D.

To máš tak, jako když přijdeš na pouť a tam je fůra atrakcí a ty nevíš, kterou dřív vyzkoušet. Jestli kolotoč nebo strašidelnej zámek. Nebo je lepší nacpat se nejdřív cukrovou vatou a langošem? Zajít do střelnice a nechat se ozdobit vystřílenejma krepovejma růžema od tvýho nápadníka? Záleží jen a jen na tvým rozhodnutí, co ochutnáš nejdřív. (Já třeba vždycky ostatním holkám ty navoněný papírový kytky hrozně záviděla a pak jsem šla, za pár korun si zaplatila tři diabolky, abych doma ve váze taky ňáký měla.)
No a právě takhle je to s tou trampolínou vztahů. To si prostě takhle jdeš a najednou se před tebou objeví a ty váháš, jestli na ni vyskočit nebo ne. A náhle se na ni ocitneš jak včela na rozkvetlý kopretině a zlehka se pohupuješ v kolenech, opatrně se odrážíš a pak víc a víc a víc a letíš do mraků a zpátky. Jenomže ti tam něco tak nějak jakoby chybí. Tak se vždycky při výletu do nebe rozhlížíš kolem sebe, díváš se dolů, kde to "chybí" asi je a pořád nic nevidíš. A jak dopadáš, najednou se ti rozsvítí v hlavě a při dalším z výskoků už se nedíváš očima, ale srdcem.
No vida, najednou skáčete dva. Držíte se za ruce, chvíli za jednu, pak už za obě, ty tomu do páru pomáháš se nebát odrazit, protože víš, že tam nahoře je hrozně prima. Vůbec neřešíte žaludeční potíže, kašlete na čas, prostě se jen spolu radujete a hopsáte jako konipásci. Dokud se nepustíte. Dokud nepřestanete bejt synchronizovaný. Ono se docela blbě skáče v tandemu, kde jeden je dole a druhej nahoře a navíc na sebe nedosáhnete.
No a taky se může během rozhledu stát, že jeden z vás zahlídne koutkem oka a srdce dalšího sportovce, co by si chtěl vyskočit z kopejtka. A na trampolíně začne bejt těsno. Místo dlaní jsou cejtit ostrý lokty, místo úsměvů vidíte skrze mraky štiplavý pohledy, který častokrát hodně bolej. A ty si říkáš, že je to přece tvoje trampolína, tys na ní byla jako první a tudíž si ji nárokuješ. A zkoušíš vymyslet taktickej tah, jak ty spoluhopsaly navíc zlikvidovat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby se jim podařilo vypadnout samo, ale na to se nemůžeš spolehnout. Oni si totiž tu trampolínu začnou přivlastňovat taky a budou zkoušet to, co ty. A kdo klopejtne, prohraje.
Držíš se hesla, že moudřejší je ustoupit. Takže nazdárek kašpárek, vy tragédi, stavím se ve střelnici a taky si dám cukrovou vatu a žužu. Protože život je sladkej. A já si najdu jinou trampolínu, pružnější a menší, aby se na ni vešli jenom dva a nikdo navíc. Abych nemusela zase zdrhat.

Počet komentářů: 8

Z okna 2

17. dubna 2009 v 16:49 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak už se zase vdává.
Docela se jí divím, že má náladu si každý rok oblékat stejné svatební šaty.
A taky nechápu, jak je možné, že se ji po veselce vždycky rozpadnou a kousky krajkoví se snáší po zemi, dokud nezmizí do nikam, a pak, z ničehonic si na jaře pořídí nové, zrovna tak úžasné a zářivě bílé jako ty předchozí.
Co je to za nevěstu, že si může takový luxus dovolit stokrát či víckrát za život?
Co je to za rodiče, že jí dopřejí takového věna? Co je to za ženichy, kteří s ní nevydrží déle jak 365 dní?
Pravda, ta téměř nestárnoucí, neskonale krásná dáma možná uzavírá sňatky na dobu určitou, třeba jako pracovní poměr.
Třeba sama ví, že déle se stejným partnerem nevydrží a nechce ho proto trápit.
Vlastně jemu i sobě časovým intervalem dává svobodu předem.
V duchu jí závidím její princeznovské manýry i módní kreaci, její rozhled i půvab.
Její proměny, kdy svůj sváteční šat během několika týdnů promění ve veselou zeleno-červenou pestrost letních dní, kterou bez okolků střídá s oranžovo-žlutým kabátkem značícím dospělost jednoho jejího roku.
A to všechno jen proto, aby se na zimu celá svlékla a zůstala nahá.
Lidé se balí do kabátů a ona se producíruje před světem tak, jak ji pán Bůh stvořil.
Miluje otužování.
Chladný vzduch dokáže s jejím tělem takové zázraky, že začátkem jara není o žádosti o její ruku nouze.
Tak proč se nevdávat?
V hedvábí a krajkách jemných a křehkých, podobných květům rozkvetlé třešně.


Počet komentářů: 17

Slza

17. dubna 2009 v 7:16 | renuška |  Přišla Múza
Včera v půl dvanácté večer jsem byla nucena využít mobil a zaznamenat si do něho verše, které mi vytanuly na mysli. Jinak bych o ně přišla a vy byste nyní nemohli číst mou půlnoční rýmovačku:-D.

Zasekla se
slza v řase,
nechce se jí
padat dál.

Neví totiž,
v tom je potíž,
zda by o ní
někdo stál.

Tak si slza
trochu drzá
bez svolení
ustlala.

Víčko oční
na čas noční
za svou loži
přijala.
Počet komentářů: 7

Občerstvení bez kalorií

16. dubna 2009 v 15:14 | renuška |  Přišla Múza
Pro některé těžké není
dát si denně občerstvení,
nečekat, až ceny zlevní
prodavači chladnokrevní.

Je to hazard nebo není,
vyčerpat až do posledních
nekonečné zásobení
něžných mužských políbení?

Rty jsou rudé od plenění,
zkrotit touhy snadné není,
kalorie po líbání
váhu srdce v štěstí změní.
Počet komentářů: 7

Braunův Betlém

15. dubna 2009 v 20:29 | renuška |  Snímánky
Jak jste mnozí věděli z mých předešlých slov, letošní velikonoce jsme se jako rodina rozhodli strávit jinak, tudíž koledníci měli dveře zamčené a já naivně myslela, že se vyhnu pomlázkám a opilým pánům. Pravda, na zadek jsem dostala - dokonce i druhý den v práci (kolegové překvapili, protože za celou dobu, co ve firmě pracuji, se toto nestalo), opilci dorazili ještě kolem sedmé večer, kdy jsme byli z výletu doma, ale přesto ...
Musím říct, že vůči počátečnímu brblání synů jsem byla hodně nevrlá. Naštěstí je docela rychle zaujaly skály podél lesní pěšiny, takže jsme jim nechali prostor na prozkoumání a svým způsobem jsme měli vyhráno. Naťapali jsme společně s Tarou dobrých 6-7 km, počasí se vydařilo náramně, poobědvali jsme v bývalém Šporkově mlýně za nekřesťanské peníze a především jsme si užili všichni sami sebe.
Zde už je několik málo fotek pořízených během procházky Braunovým Betlémem. Pozn.: zámek Kuks, ke kterému vedla tato cesta, jsme pro tentorkát vynechali, asi by toho na všechny bylo víc než dost. Snad někdy jindy - a bez psa:-D.

Cestu nám pomáhaly ukazovat jak turistické značky, tak lišejníky. Přesto jsme raději směrovali své kroky podle šipek a přírodu nechali dobrodruhům.
Jako první socha v řadě uměleckých děl Matyáše B. Brauna nás přivítala postava poustevníka. S Honzíkem se o něčem bavili, bohužel nám byl předmět jejich rozhovoru utajen. Uvnitř skály je sedátko a na další stěně vytesaný kříž s Ježíšem.
Jan Křtitel - jedna z mnoha památek v Betlémě, která utrpěla na kráse "díky" válečné éře a stavbě Josefovské pevnosti. Některé ze soch byly odvezeny na zámek Kuks, který zdobí další velká spousta děl M.B.B.
Poustevník č. 2, chráněný před povětrnostními vlivy dřevěnou konstrukcí.
Výjev sv. Huberta.
Nejrozsáhlejší dílo vytesané do skály cca 5 m dlouhé - podle informací se jedná o "Narození Krista, příchod Tří králů a klanění pastýřů". Opět chybí části plastik, přesto se o ohromné šikovnosti a dovednosti autora nedá pochybovat.
Kristus a Samaritánka u studny Jakobovy. I zde je vidět poznamenání vandaly.
V první fázi cesty měli kluci ještě spoustu energie, kterou vyčerpávali lezením na všelijaké pařezy a prozkoumáváním keřů, odboček a pokladů. Zpáteční trasa už zdaleka tak veselá nebyla.
Výhled tunelem na okolí kolem Kuksu.
A něco málo flory na konec. Z blatouchů jsem měla upřímnou radost a petrklíče si vesele kvetly na louce pod lesem, ve kterém jsme velikonoční odpoledne strávili.
Počet komentářů: 7

Posedlá

15. dubna 2009 v 19:06 | renuška |  Přišla Múza
No nic, lepší už asi nebude:-(
Znamená posedlost to,
že když tě vidím,
motýli z břicha vyháním?

Znamená posedlost to,
že když tě zlobím,
tak s drzostí to přeháním?

Znamená posedlost to,
že hledám tě
v každém ze svých snů?

Znamená posedlost to,
že bez polibků
tvých nikdy neusnu?

Znamená posedlost to,
když naznačím,
jak na tobě mi záleží?

Znamená posedlost to,
... co?
Ty na lásku mou nevěřiš.
Počet komentářů: 3

Rekonstrukce na přání

12. dubna 2009 v 20:25 | renuška |  Snímánky
Abyste mi věřili, že nekecám, přikládám fotodokumentaci nově vymalovaných a vykrášlených místností, které to "potřebovaly". Pravda, do domečku jsme se stěhovali před dvěma a půl lety, takže by šlo namítnout, že malovat bylo zbytečné. Možná ano, ale já zase tvrdím, že když něco omrzí, proč tomu znovu nedodat jiskru? Finančně byla tato aktivita v celku přijatelná, do práce se zapojil i manžel (toto mě obzvláště hřeje na srdíčku), takže není co řešit. Pro upřesnění ještě uvedu původní stav pokojíků před proměnou.

Chodba
Původně světle meruňková jednolitá, nyní lehce sytější, jedna stěna navíc s pomocí dětí vymalována obtiskovací technikou - barva na houbu a mlask. Povolila jsem si luxus v podobě nalepovacích obrázků, které jsou v poslední době oblíbené a já tvrdím, že umí přidat místnosti na zajímavosti. Zbytek původní.





Ložnice
Původně vymalováno hodně světloučce modře, část stěn jsme obnovili též o nepatrný rozdíl tmavší, ale stále světlemodrou. Na zbytek jsme použili více tónovací barvy, právě kvůli rozbití monotónnosti pokoje. Navíc tento výsledný tmavý odstín působí velice zajímavě a rozhodně ne studeně. Na stěny opět přibyla dekorace v podobě samolepících tapetových kvítků.




Letos jsem tedy místo vajíček pro koledníky věnovala svou energii a barvy na vymalování části bytu. Mám z toho příjemný pocit a už předem jsme se s manželem domluvili na pokračování. To už tak razatní nebude, budeme především opravovat tam, kde zdi hodně trpí - např. kolem vypínačů do koupelny apod.
Mrzí mě, že se mi nepodařilo lépe graficky znázornit výsledky naší činnosti, ale nejde mi vytvořit panoramatický obrázek, takže spoléhám na vaši představivost. Obrázky jsou seřezeny tak, jak jdou stěny za sebou.
Počet komentářů: 11

POMÁHAT A CHRÁNIT

12. dubna 2009 v 18:20 | renuška |  Jak to vidím ...
Dva dny dovolené mi utekly jako voda, ale poslušně hlásím, že okna se dočkala očisty stejně jako dvanáct várek zapraseného a zakydaného oblečení, které bylo nutné okamžitě po uschnutí vyžehlit, nebo bych po pozbytí elánu k prknu už nedošla. Navíc - protože nemám do čeho - jsem si vymyslela malování ložnice a chodby vč. malých kosmetických úprav. Takže o nudu rozhodně nouze nebyla. Proto jsem vás také šidila svou návštěvou, za což se omlouvám. Podezřívám ale jarní počasí, že i mnohé další vylákalo k lenošení či aktivnější činnosti na úkor blogaření.
Nyní ale k věci. Sobotní večer jsme měli již několik týdnů předem naplánovaný, děti mířily přes noc k Laluškovi a já s manželem se těšila na prima velikonoční zábavu pořádanou naším spolkem bláznivých matek. Nespornou výhodou bylo především to, že cíl naší výpravy za kulturou byl vzdálen slabé dva kilometry, noc se zdála být vhodná k návratu domů po svých, tudíž ... ano, mohli jsme si konečně dopřát trochu alkoholu oba dva. Ne jako jindy, kdy spravedlivě praktikujeme střídavé řízení vozu - tam manžel, zpátky já:-D.
Zpětně musím s radostí prohlásit, že sobotní večer dopadl na jedničku, všichni ze zúčastněných byli navýsost spokojení, žádná bitka, tančilo a divočilo se až do brzkých ranních hodin. Prostě tak, jak to má být. Ve značně podroušeném stavu jsme se s manželem kolem třetí vypravili na cestu domů. Docela jsem tu procházku vítala, prospěla by nám bývala oběma, kdyby ...
... kdyby nás kráčejíce ruku v ruce domů zachovávaje částečně rovný krok neminulo pomalu jedoucí policejní auto. Muž zpozorněl, upozornil mě a já v dobrém rozmaru myslela, že si ze mně střílí. A i kdyby ne, ať si jedou. Jenže oni zastavili, malý kousek před námi. To už ve mě zatrnulo. Naštěstí mé obavy rázem rozprášila věta jednoho z uniformovaných chlapáků: "Petře, chceš hodit dolů?" (pozn. Petr je můj muž, dolů = domů se vracíme po silnici vedoucí mírně z kopečka, bydlíme v malém dolíku) Vřelé přivítání bývalých spolužáků ze základní školy bylo už jen jakýmsi dozvukem posledních záchvěvů mého strachu z noci strávené na záchytce. Pan strážce nám ještě uklidil zadní sedadlo, abychom měli pohodlí. My mu na oplátku opilcovým jazykem povyprávěli o vydařené akci a během malé chvilky jsme se téměř přede dveřmi našeho domečku rozloučili.
Tímto zásahem se mění můj pohled na policii ČR. Je totiž zcela evidentní, že muži zákona jsou nejen fyzicky zdatní, ale také nesmírně tolerantní a ochotní. Toto a jistě ještě mnoho dalších kladných bodů jim umožňuje hrdě dostát jejich heslu "POMÁHAT A CHRÁNIT!"

Počet komentářů: 4
1 2Další > Poslední >>