Březen 2009

Z mojí vlastní zahrád(k)y

31. března 2009 v 20:37 | renuška |  Snímánky
Díky Laluškovi se pořád předvádím, jaké že v rodině kvetou teď na jaře rostlinky a sama ruku k dílu nepřiložím. Ale pozor! Ojedinělé a zcela unikátní dva exempláře jsem přece jen objevila. Pravda, za jeden nemohu ani omylem, ten si tak roste a kvete sám, a druhý, ten jsem si před nedávnem koupila v květinářství, aby mi zdobil nehezké nenahozené zdivo u vchodových dveří. A přece z kvítků mám velkou radost. Snad potěší i vás.
Po prababičce jsem si nechala krásnou židli, na které sedávala ve své maličké komůrce u kamen. Naivně jsem myslela, že památné sezení zůstane nedotčeno, žel člověk míní ... tak mi teď slouží k jiným účelům, nebo-li ji využívám jako součást dekorace před vchodovými dveřmi. Tara už se postarala o kus opěradla - to když nemá nudou do čeho, tak hryže, co se dá.
Chudobky lékařské nám rostou po celé zahradě. Takhle seřazené je našel Ondrův kamarád, který mě na ně upozornil. Hned, jak jsem roztomilé seskupení uviděla, byla jsem rozhodnuta využít je coby součást článku na blogu pod názvem: "Keep smilling". Přísáhám, že jsem je zvěčnila opravdu tak, jak kvetly, žádné aranžmá, žádný lidský zásah.

Tip na výlet

30. března 2009 v 22:15 | renuška |  Jak to vidím ...
Moji milí, chtěla jsem se vás optati, nevíte-li někdo, kam bychom místo tradičního a docela finančně náročného velikonočního pondělí mohli s dětmi vyrazit na výlet. Zkoušela jsem zadávat různé termíny na net, ale nic kalého mi nevylezlo. A protože sem chodí lidé z různých koutů republiky, třeba mi poradí. Byla bych moc ráda. Fakt se mi letos nechce čekat na deset koledníků, co si najdou cestu a na pár minut posedí. Rodina se změnou souhlasí, teď už zbývá vymyslet cíl. Za veškeré vaše nápady předem velké díky. R.

Ondrášek - 8. narozeniny

30. března 2009 v 22:04 | renuška |  Snímánky
Jak víte z článku hektických dní, víkend byl směřován k dodatečným oslavám Ondrových narozenin. Protože by bylo sebevražedným úmyslem spojit malé děti s rodinnými příslušníky, akce byla rozdělena na dva dny, přičemž nakonec docela vydařená sobota patřila kámošům a neděle příbuzným.

Oba víkendové dny proběhly v pohodě:
  • počet zraněných: 0
  • počet přežraných: všichni
  • počet obdarovaných: 1
  • počet spokojených: všichni
  • počet uondaných: 1
Poučení pro příště:
  1. Nedělej tolik žrádla, bude hodně zbytků!
  2. Pozvi klidně víc dětí, zvládnete je!
  3. Před návštěvou nestírej, stačí zamést!
  4. Nebuď nervní!
  5. Nebuď nervní!
A zde již malá dávka fotek, které se týkají tématu:
Dokud to šlo, hodovali jsme venku. Děti měly připravenou cestu terénem - hru Šipkovaná - a moc si ji užily. Na zahradě jsme pobyli cca do půl páté, odvoz jsem zajišťovala na šestou. Že by někdo spěchal domů, to se rozhodně říct nedá. Kluci už si dojednali opětovnou návštěvu na letní prázdniny a já nejsem proti. Zatím.
Narozeninový dort - na přání oslavence tvořila jsem raketu. Je trochu šejdrem, prozíravě jsem ji prošpikovala špejlí, jinak by asi byla tak trochu jetá. Doufám, že se časem vypracuju na lepší projekty, zatím je veškerá má cukrářská činnost v začátcích.

Oslavenec - mrzí mě, že se mi "máznul". Přes veškeré úpravy se mi snímek nepodařilo zlepšit.
Bráchové zlatíčka. Honzík samozřejmě nepřišel zkrátka, dostal sušenku a želé. Delisa do něj zahučela dřív, než bys řekl švec. Proč taky ne, doma nebylo kousek sladkého:-).

Boj o jméno

30. března 2009 v 21:41 | renuška |  Jak to vidím ...
Prosím, nemyslete si o mě, že jsem maniak, protože pořád píšu o práci. Jsem tam vlastně půl dne a prakticky se mi během těch více jak osmi hodin kolikrát přihodí daleko víc zážitků než doma.
Zrovínka nedávno jsem se už rozohnila na ty moje chlapácký kolegy, protože oni na mě z dílny, když něco potřebují, volají zákonitě: "Hele ...!" A já samozřejmě reaguji, protože jsem slušně vychované děvče. Jenže když tohle oslovení slyšíte dvacetkrát za den, tak začínáte supět a nevrle odpovídat: "Co je?" skoro zrovna tak, jako když vás doma během pěti minut soukromí vyruší ostatní členové rodiny, že něco nutně právě teď potřebují.
A tak jsem vyhlásila boj za jméno. Slušně jsem za kolegy došla, představila se jim, že se jmenuji Renata, s návhrem říkat mi i jinými formami tohoto jména, třeba Renuško, Reni, Renatko, Renčo ... jen ne "Hele".
Dá-li se nazvat pokrokem oslovení "Bejbyno!", pak vítězím. Tak mi samozřejmě říká Jarouš. A protože je to vskutku bystrý chlapec, na pomoc si přivolal kamarády z mládí a místo "Hele" na mě volá "Jů". To by ho fakt jeden nakopal dozadu nad stehna.
(Ještě že mám v práci zlatíčka typu pana Ká, který mi říká daleko krásněji, jemněji, něžněji a vůbec tak hezky. )

Můj hektický týden dneškem rozhodně nekončí

27. března 2009 v 21:20 | renuška |  Jak to vidím ...
Pondělí
Poslední volný den před prvním z akčních firemních "Dní otevřených dveří". Konečně se mi daří vyčistit poslední dílenská vrata, konečně mohu na dlouhou dobu opustit klec na vysokozdvižném vozíku. Ač jsem už znalá a vím, jak se v kleci pohybovat, přesto z kraje pár hysterických výkřiků proběhlo, samozřejmě k pobavení čumilů. Celý den probíhal generálním úklidem prostor, rovnání zemědělské techniky a přípravě výstavy pro pozvané i náhodné návštěvníky. Součástí fyzické práce bylo i duševní posílení víry v dobré počasí, které nakonec docela dobré opravdu bylo. Návrat domů po půl páté, kde již nervózně stepoval Ondra, s nímž jsme měli v rychlosti oslavit jeho osmé narozeniny.
Úterý
Den otevřených dveří je tu. K ohřátí vařím během dne velké množství kávy i čaje, kolega anděl točí pivo o 106, hosté se krmí řízky a gulášem, hodnotí kvalitní sortiment, který se od minulé předváděcí akce rorzostl o téměř 100%. Nadšení a spokojenost jdou ruku v ruce s alkoholem, kterého si dopřál i nejnovější typ traktoru Massey Ferguson, jenž byl pokřtěn v tentýž den. A také já. Pozdní návrat domů spočívá ve snaze chovat se střízlivě zvláště k dětem, kdy cílem bylo co nejrychleji ulehnout a prospat se do druhého dne. Plán se zadařil.
Středa
Opět úklid - tentokráte nepořádku po předchozím náročném dni. Odvoz veškeré techniky na druhé stanoviště, které bude azylem čtvrteční závěrečné etapy d.o.d. Marná snaha najít si čas na relaxaci a odpočinek nepřichází ani doma, kde místo nohou na stole uklízím byt s vidinou dalších 24 hodin absence maminky a nechutného bordelu, který se "sám" udělal a nejspíš bylo v hlavinkách mužských spolubydlících zakódováno, že se i "sám" uklidí. S malou pomocí mě samotné se opravdu vše "samo" kolem půl jedenácté večer nachází na svém místě. Včetně dětí a manžela, kteří už dávno poctivě prdí do peřin a nevědí o světě.
Čtvrtek
Avizovaná druhá část dne otevřených dveří v odlehlejší spolupracující firmě, kde jsem - pravda - teplé nápoje nevařila, avšak návštěvníci měli to štěstí vidět z celé výstavy jako první mě, aby se zaregistrovali a odnesli si malou pozornost. Zvláštním oříškem pro mě byl kontakt se studenty specializovaného učiliště pro nezvladatelné chlapce - tam jsem opravdu viděla v některých momentech až příliš smutnou jednoduchost myšlení a snahu být na moment synem zemědělce jen kvůli tašce s prospekty a propiskou. Odhodlání odjíždět usměvavá a střízlivá se jevilo jako reálné do poslední půlhodiny pobytu, kdy jsem byla dobrovolně unesena do jídelny a nalita rumem. Přesto se mi podařilo zachovat dekorum a domů dojet v pohodě. Jako spolujezdec.
Pátek
Zdálo by se, že hektické období bláznivých dní končí, ale opak je pravdou. V práci doháním administrativní záležitosti, které utrpěly za posledních několik hodin na újmě kvůli mé absolutní ignoraci. V myšlenkách už jsem u víkendu, kdy mě čeká kvalitní a poctivá oslava synových narozenin, a sice v sobotu s kamarády a spolužáky, v neděli s rodinou. Mám-li vycházet v číslech, pak sobota značí 6 osmiletých kluků a jednoho 5,5 letého, dva dospělé a v případě hezkého počasí čtyřhodinový pobyt venku vč. stopované a opékání buřtů. Ráno musím stihnout upéct dvě rolády a jednu buchtu s ovocem, nachystat špekáčky, předkrájet ovoce do pohárů. Zvládám levou zadní. Nedělní odpoledne bude strávené ve společnosti 10-ti dospělých a pěti dětí, které se snad podaří naházet na kupu ven, aby si pohrály. Snad. Naložit dvě kila kuřecích prsou a asi 15 špízů za rošt už bude hračka. K tomu připravit mísu salátu, další dvě rolády a především narozeninový dort ve tvaru rakety. Jsem tak prdlá, že do toho půjdu, protože teoreticky by to mělo všechno vyjít dle mých představ. Skutečnost vám potvrdím včetně dokumentace později.

............

Uznejte sami, že takový týden prostě jen tak nebývá zvykem a já jsem ráda za chvilky, které mohu strávit s vámi, čtením vašich příběhů a povídání, prohlížení vašich snímků. Na mou tvorbu už zbývá maličko času a ještě méně energie. Ale bude líp. Doufám.


Jako dokumentace a hlavně důkaz, že nekecám, poslouží snímeček pořízený v úterý kolem desáté ranní. Ještě plna čisté mysli a dobré nálady (ta mě ostatně neopustila až do závěru) usmívám se do objektivu a myslím si, jak jsem neodolatelná. Že se pletu, to vím až teď. Protože co je krásného na tom, že vám z apartní zástěrky s logem oblíbeného piva stále leze ven pravé nebo levé prso? Nemusím snad ani psát, že mě na tento fakt během dne upozornil více než jeden člověk. Jako kdyby tam těch mašin bylo málo:-DDD.

Z maminčiny zahrádky II.

27. března 2009 v 20:58 | renuška |  Snímánky
Lalušek mě opět potěšil krásnou fotkou nového přírůstku (tedy spíše výkvětu) v jarní zahrádce. Pokud mě pamět neplete, jedná se o skalkový iris. Tahle kvítka jsou zajímavá svou jemností a úžasnou barvou - která je mmj. v současnosti "in". Kochejte se, lidičkové, kochejte.

Mistakes - Chyby

25. března 2009 v 19:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Proč chybujeme?
Jak často se dá opakovaně chybovat?
Kolik chyb jsme schopni během dne udělat?
Kolik chyb jsme schopni během dne odpustit?
Kolika chyb máme příležitost se dopustit?
Chledají si nás chyby samy?
Hledáme chyby my?
Umíme přijmout své chyby?
Umíme tolerovat cizí chyby?
Umí ostatní pochopit naše chyby?
Poučíme se z chyb?
Máme příležitost své chyby napravit?
Dokážeme své chyby napravit?
Lze chybu opravit zase jen chybou?
Jsou chyby lidské?
Dají se chyby rozdělovat na druhy?
Mohou mít chyby životnost?
Lze chyby reklamovat?
Co jsou to chyby?

Klobouk pana Tau

25. března 2009 v 18:21 | renuška |  Přišla Múza
Bývají lepší, já vím. Přesto se neubráním a tuhle čerstvou sem dávám. On ví, že je pro něj.
Ta černá buřinka, víš?
Plní sny, když ji poprosíš.
Moh´ bys ji od něj vypůjčit,
prsty zaklepat, dokola otočit
a požádat za mě i za tebe,
ať jsme spolu sami pro sebe
na pár dlouhých hodin a krátkých dní?

Neříkej: "Přestaň, neblbni!"

Paraptarára, pa pá,
paraptarára, pa pá.

A svět se s námi zastavil
a my? Na sebe máme jen málo chvil.

Můj pane Tau.

PS: Nejsme v tom samy:-D

23. března 2009 v 22:42 | renuška |  Snímánky
Tady jsem našla úžasnej obrázek ze života žen mimozemšťanek. Jak je vidět, tak to je prostě všude stejný.

Plnit si sny

23. března 2009 v 22:20 | renuška |  Jak to vidím ...
Četla jsem o tom nedávno v nějakém holčičím časopise - teda spíš ženským, ale slovo "holčičí" je mi daleko příjemnější. To zrovna dneska taky v práci takhle chlapi povídají, jestli prý jsou ženský nahoře v kancelářích, ten jeden odpověděl, že jo a já povídám, jako že já jsem s nima dole. A prý já nejsem ženská, ale ještě holka. Tak mi bylo milo. A ten, co odpovídal, se přiznal, že čekal, že se zeptám na to, jak se tou ženskou teda mám stát. Zcela bez okolků jsem mu řekla, že o to nestojím, že budu holkou klidně napořád. Ale to jsem fest odbočila. Já totiž chtěla původně vyprávět o tom, co jsem četla, že ano. Takže to bylo povídání, který řešilo vlastně to, jak žijeme, když vyrosteme. Že se z nás - holek - stávají vlastně roboti, hospodyňky (promiň Hospodyňko), uklízečky, pečovatelky, pořád šmejdíme s hadrem, píglujeme byt, aby za půl hodiny vypadal stejně jako před debordelizací ... No a odkazovali se tam na naše princeznovský povídání, na sny, který jsme měly jako malý slečny, na naše přání, který se nevztahovaly jen k těm úžasnejm princátkům na bílejch ořích, ale taky k tomu, že jsme chtěly bejt krásný, šťastný, zamilovaný a tak. Ne teda všechny. Některý holky chtěly třeba bejt kosmonautky nebo popelářnice, co já vím. Ale obecně to myslím. Když to pro pochopení rozvedu ještě víc, tak třeba jedna si řekne, budu zpěvačka (a může k tomu mít i vlohy!!!), druhá se vidí jako módní návrhářka, třebaže už jí je třeba dvacet, holce. A pak se to zvrtne a tyhlety sny tak nějak vyprchají pryč a nebo si je zamkneme v sobě a nazdar bazar. Není to škoda, do prčic? Proč o ně přijít, proč se k nim nevrátit a nerealizovat je? Proč nežít pro sebe? Copak máme doma na zdi nějakej harmonogram s rozpisem povinností a nároků? Prdly vrdly, jak já říkám. A ráda to říkám.
Píšu o tomhle hlavně proto, že jsem sice třeba jako malá nechtěla vydat knížku s vlastníma hovadinkama, básničkama, který umí napsat kde kdo. Nejspíš mě to tehdy ani nenapadlo, protože jsem zkrátka veršovat ani neuměla. Pokouším se o to až posledních pár let, co blogařím, je to intenzivnější. A z okrajový záležitosti se rázem stává zásadní koníček, kterej mě baví, kterej se líbí a snad i potěší. Tak si říkám, že asi po týhle šanci a možnosti fakt sáhnu. Že si ty svoje veršovánky nakupičkuju a vydám. A rozdám. Těm, který to budou chtít číst, kterým udělá radost mít doma pidiminiknížečku Renuščiných plků. Žádný ambice ve sběru Nobelovek, zůstávám silně při zemi, ale přesto ... přesto bych si asi dopřála pořádnej kus snovýho štěstí. A jestli jednou dojde na mý slova a já do toho půjdu, budete první, kdo to bude vědět. Jen se musím ještě víc odhodlat a nebát se. Sakra, holka!

Hanýskovy paprsky

23. března 2009 v 22:05 | renuška |  Snímánky
Zase si ten pučmeloun žlutej s náma hraje na schovku, tak vám posílám moje soukromý sluníčkový pohlazení. Proč se nepodělit o Hanýskovy paprsky, ač jsou trochu zmáchaný od mydlinek?

Shrek na přání

22. března 2009 v 19:31 | renuška |  Snímánky
Ondrášek se nade mnou slitoval a byl ochotný vyrobit mi do práce, resp. do bažiny, dekoraci. Nemohla jsem totiž sehnat za přijatelné peníze plakát Shreka, aby prostor byl komplet zelený (170,- Kč + poštovné mi bylo líto vyhodit za chvilkový rozmar a legraci). Díky schovívavosti a výtvarnému talentu mého synáčka ale vše dobře dopadlo a já si zítra do práce ponesu kamaráda. Podotýkám, že Ondra maloval bez předlohy, z hlavy a rád. A že se mu to fakt povedlo, to snad ani není nutné uvádět.

Líbáš jako Bůh

22. března 2009 v 19:09 | renuška |  Jak to vidím ...
Ano, opravdu je to titulek filmu, který poslední měsíc běží v kinech. Ano, opravdu je to ten rádobybrak, jak nám to mnoho z recenzentů z odborných kruhů nutí. Ano, opravdu je to další počin vynikající režisérky Poledňákové, která se tentokrát ujala i scénáře a tuším, že i snad kamery nebo tak něco. Na tenhle snímek mě lákalo jít se podívat. Jednat už jen ten název je cukrátkem, které chcete ochutnat. Kvalitní herecké obsazení (Kaiser, Mahuľová, Holubová, Bartoška, Issová, Vojtek) a děj filmu spadající do aktuální současnosti života zralých a vyspělých lidí, další důvod. A posledním krokem vpřed bylo doporučení od jednoho pána, který příběh shlédl na vlastní oči a z biografu odcházel nadšený.
Mohu říct, že jsem moc ráda, že jsem se nechala strhnout davem. Samozřejmě, kritiky odsuzované hlášky v podobě: "Na to ti sere bílej tesák!", nelogické momenty - např. život na vysoké noze si dopřával lékař - saniťák, příliš hodně důrazu na "nenápadnou" reklamu sponzorů, mnoho moderní techniky ... Ano, ale tohle všechno je život. Takhle konzumní společnost tráví své dny, SMSkováním, prací na notebooku nebo na PC. Co je na tom špatného převést tyto artefakty na plátna kin? Nic. Naopak. Mnohem víc se cítíme spjati, mnohem víc vnímáme stejné radosti i starosti. Více se podobáme hrdinům a naše zážitky se dokonce mohou v některých pasážích shodovat s jejich.
Ani já jsem neunikla. Slova, věty, pohledy, pocity hlavní hrdinky jako by byly mé. Jako všechno, co se jí dělo, co viděla a slyšela, co dostávala od své pozdní lásky, kterou ve svém věku už asi ani nečekala. Jako vyrovnání a smíření, jako nadšení a bolest, jako pochopení a zlost. Věřte tomu nebo ne, ale tak jako u ní se střídaly záchvaty smíchu se zoufalými slzami v očích, stejně tak já jsem prožívala a vnímala její pocity a smála se a plakala s ní. A vracela se v čase zpátky a zkoušela najít ta slova, která jsem znovu z úst filmových hrdinů slyšela.
...
Mohu-li pár slovy zhodnotit výše jmenovaný celovečerní film, dávám devět z deseti hvězdiček. Přejdu-li herecké umění obsazených osob i děj, vím přesně, jaký termín by se mohl rovnat obsahu: NADĚJE. Naděje, že nikdy není pozdě na lásku, že nikde není napsáno, kdy přesně přijde a zda-li je to právě ta pravá. Protože ta opravdová, skutečná, nefalšovaná, ryzí a čistá láska vám zaklepe na rameno klidně v padesáti a později. A právě tam tu naději cítím.

Jaroušek Rýdl

19. března 2009 v 20:43 | renuška |  Jak to slyším ...
Na Jarouška mě upozornil manžel. V podání fenomenálního Pavla Lišky je Jaroušek prostě k sežrání.


Ať žije Pepík!

19. března 2009 v 18:49 | renuška |  Jak to vidím ...
Samozřejmě, v půli března je pro Josefy, Josífky, Josky, Pepíky, Pepči, Pepany, Pepouchy a Pepky vyhrazen sváteční den, kdy je jim přáno a vinšováno všeho nejlepšího. Sama mohu každoročně s radostí gratulovat svému drahému švagrovi, protože nebýt jeho, tak není ani neteřinek Dáji a Lucinky. A vlastně ani Pepíka, jediného v našem rozrostlém rodinném klanu.
My jsme si ale dnes bouchli dětské šampaňské na oslavu tohoto jména také. Sic s námi nikdo takový nebydlí, ačkoliv ... ono je to tak. Když se u nás doma na kohokoliv volá, není nic neobvyklého, když se místo Ondro!, Honzo!, Petře! ozve Pepíku! A protože si každý z mých třech chlapů myslí, že volám na něj, odpovídají zpravidla všichni. To je nesporně velká výhoda. Dále pak máme i snadnější řešení při hledání pachatele, který zapomíná uklízet nádobí, špinavé prádlo, nechává po sobě nepořádek či drobečky po jídle a jiné menší či větší lotroviny. Za všechno totiž může náš fiktivní rodinný přítel Pepík. Nejlepší ale je, že on všechna obvinění bez řečí přijímá, neodmlouvá, ačkoliv ví, že příště se zase veškeré špatnosti svedou na něj. Uznejte, že vzhledem ke všem křivdám, které se u nás snáší na Pepíkova bedra, si právě on dnes zaslouží, abychom mu připili.
Tak tedy NA ZDRAVÍ, náš drahý kamaráde a vydrž to naše trápení co nejdéle. Jsme totiž hrozně rádi, že tě máme a že máme na koho svádět naše prohřešky a nedostatky. Ať žije Pepík!


Laluškovy bledule

18. března 2009 v 22:01 | renuška |  Snímánky
Nebýt mojí drahé maminy, tak vám nemůžu dát na blog ani obrázek s typicky jarním kvítkem, protože sama zahrádku nemám, tudíž mě nemá co kvést. Naštěstí Laluš záhony pečlivě okopává, kypří, zalévá, sází a seje, seje a sklízí, sklízí a může se chlubit. A taky může fotit. A já můžu zveřejňovat a tu chloubu posílat dál. Tak ji tedy posílám.
KRÁSNÉ JARO HOLKY A KLUCI!

Hradní paní

18. března 2009 v 21:52 | renuška |  Přišla Múza
Stokrát jsem chtěla po stopách
vzácných dam kráčet
a za sebou vláčet
houf služek, co nesou mi vlečku, ach.

Jít parkem, kde voní kvetoucí keře,
jezírka leknínů,
opít se po vínu,
do sklípku otevřít dřevěné dveře.

S vějířem ovívat zarudlé tváře,
komorné kárat,
poslad je na hrad,
vracet se sama jen za svíce záře.

Pár kroků od staré zámecké brány,
se slzou v očích
vinař se loučí,
já sama si léčím na srdci šrámy.

Jak je to se štíhlýma nohama?

18. března 2009 v 7:51 | renuška |  Jak to vidím ...
Nedá mi to, musím alespoň pár slovy navázat na povídání a následnou diskuzi o těch mých vykoukaných botičkách. Nejsem žádný maniak, skříň máme normální a fakt, že v ní mám nejvíc obuvi já, je normální - vzhledem k tomu, že jsem jedinou ženou v domácnosti. Nehledě na to, že mužským opravdu stačí pohodlné tenisky a mají celý rok v čem chodit:-). Boty asi jako jinde v domácnostech dělíme na pracovní a hodobožové (do zaměstnáni či do školy - pochopitelně). A těch "lepších" mám kapánek víc, ale fakt jen o trošku, nic neobvyklého.
Měřím krásných 160 cm a rozhodně nejsem štíhlou laňkou, takže oblíbené žabky, balerínky, prostě botky bez podpatku mi sice vyhovují, ale formování neforemné postavy zdaleka nepomůžou tak, jak by mohly. Z praktického hlediska ovšem při zdolávání šprinclí na štaflích, po kterých denně v práci lezu a hledám náhradní díly v regálech, jsou na prvním místě. Abych si alespoň občas dopřála pocit "dámy", nasadím podpatky a klapu. Pochopitelně, slézání překážek mi trvá déle, nechci se zabít! Naopak odměnou mi je - ač zřídka - kladné a strohé ocenění ze strany mužských kolegů. Co bych pro ně neudělala?
To jsem ale odbočila. Chtěla jsem vlastně hned v úvodu těmi pár slovy - hahaha - napsat, že ideální tvar nožiček si přineseme už od maminky z bříška a narodíme-li se s ikskami, navíc tlustými nebo přinejmenším silnými, které se ještě k tomu špatně opalují, musíme být vděčni alespoň za skutečnost, že ty blonďatý chloupky, co mi na nohou raší, nejsou moc vidět, ani když je nestihnu oholit. Samozřejmostí v případě jakékoliv kvality dolních údů je upravená pedikůra včetně laku na nehtech, kterého si v letním počasí až neuvěřitelně pozorně pánové všímají (to už jsem zjistila). No a třešinkou na dortu je potom kvalitní podpatková sexy obuv, která i nevýstavní postavě pomůže dostat se o kousek výš. Výš s nadhledem i se sebevědomím. Protáhnutím lýtka a vypnutím lýtkového svalu totiž nožka získává velice příjemný tvar a nedokonalosti mohou být na pár chvil zapomenuty. A to vše i za cenu obavy z nechtěného trapasu způsobeného škobrtnutím, klopýtnutím, zakopnutím, zvtnutím, zakymácením, spadnutím do polohy "lotosový květ", kdy je zcela na místě pravidlo, že "méně je někdy více".
Přes všechny pádné argumenty mi však semtam procházku v lady look stylu nikdo nerozmluví. Jediným faktem, který jsem ochotna brát v potaz, je dvorek před naším domečkem, který je místo zámkové dlažby zatím zasypán hrubým makadamem (kameny cca šest na šest cm nepravidelných tvarů, kdy úraz hrozí už jen při pohledu na trasu od vchodových dveři k autu). Tam se ve vysokých lodičkách chodí opravdu zle. :-))

Zmrzlinkování

16. března 2009 v 20:23 | renuška |  Snímánky
Tak jsme si udělali prima sobotu, kdy u nás přes noc pobyla i neteřinka Dája. Děti byly až nezvykle hodné, téměř nevymrzovaly, byly s námi venku a vůbec s nimi bylo fajn. Za odměnu jsme se rozhodli vypravit do nedaleké, velice oblíbené hospůdky na zmrzlinový pohár. Pochutnali jsme si všichni, někteří z nás odcházeli domů i s trofejí v podobě skleněné nebo keramické mističky, ve které byl pohár podáván. Pro veliký aplaus a nadšení se takové akce budou konat asi častěji, menu je plné různých zmrzlinových pochoutek. Nejen pro děti!

Ondra a já jsme si pochutnali na tvarohovém krému s lesním ovocem a s topinkem též příchutě. Bylo to fenomenální a úžasné a dokonalé a lahodné a studené a kalorické a vůbec. Mňam.

Honzíček si vybral kokosovou kouli s vanilkovo-čokoládovou náplní, sypanou strouhanými ořechy. Uvnitř byl ještě likérek. Máme vyzkoušené, i tato je lahodná.

Danielka si vybrala i podle mističky, modrá se jí líbila nejvíc. (PS: doma máme už dvě:-)). Zmrzlinka byla tvarohovo-vanilková s karamelem, který zalíval sypané oříšky a mandle.
Inu, tatínek, aby byl alespoň trochu inkognito :-), zůstal věrný svému poháru. Lehce nahořklá chuť, podstatně tekutější konzistence a větší množství proti nižší ceně. Na rozdíl od nás si domů ale nádobí nenesl:-)).

Boty proti lásce

14. března 2009 v 12:00 | renuška |  Snímánky
Napadlo mě, že by bylo nanejvýš vhodné vložit sem protihráče, který skončil na druhém místě ve finančním souboji s již zmíněným ložním prádlem. Jak víte, nakonec jsem z praktických důvodů volila variantu druhou, takže botičky zůstávají v záloze. Ovšem nevím nevím, jak dlouho budu odolávat. Ach jo, ta marnivost, ta parádivost, já se měla narodit jako mužský a bývalo by mi jenom stačilo: auto, motorka, ryby, zbraně, hospoda, karty, pivo, holky, holky, pivo, holky, motorka, auto, televize, ovladač, mobil, ...... . :-D. Protože mi sem ale chodí na návštěvu dámy, tak URČITĚ POCHOPÍ, proč mě více okouzluje obuv člověčí před obuví automobilovou:-D.