S úctou
22. února 2009 v 20:53 | renuška | Jak to vidím ...Po pár dnech odmlky a hlubšího zamyšlení nad životem jsem se rozhodla přece jen pár slovy vyjádřit. Současně během posledního týdne se na blogu Alžbětky, Werri, Slávka a Evičky (odkazy nedávám, většina z vás ví, kde tyto lidičky hledat) nezávisle na sobě objevily články, ze kterých je cítit lidská síla, se kterou se pouští do boje s realitou v podobě vážných nemocí nebo nezájmu lidí.
Když člověk v časopise přečte pár příběhů toho a toho, jak měl to a to, jak mu udělali to a to, většinou dotyčného polituje, zanadává na osud, na moment si uvědomí vzácnost zdraví svého i těch jemu blízkých, možnost být zaměstnán, nosit domů nákupy za vydělané peníze, podnikat výlety na zajímavá místa ... Než to přejde. Než si zase začne stěžovat, fňukat nad rozlitým mlíkem, kňourat nad nepřízní současné situace, litovat se. Pak se zničehonic seznámí s někým, kdo už není anonymním pisatelem, kdo není smyšleným fiktivním hrdinou novinového článku. Náhle zná tvář, charakter, rodinu, koníčky, i když se o to dělí s ostatními třeba jen formou blogu. Ale zná ho. Dokud může číst pohodové povídání, prohlížet si fotky z procházek, smát se nad neuvěřitelnými příhodami, je to všechno fajn. A pak, zničeho nic, se ten neuvěřitelný pohodář, ten prima blogař stane pacientem, nemocným, obyvatelem nemocničního lůžka. Jeho tělo se nedobrovolně stává hostitelem nepříjemným a vážným chorobám, které bez ohledu na předchozí konzultaci a varování likvidují nejen fyzickou schránku, ale i duši. Jenže tenhle nevítaný host si neuvědomuje, že proti sobě mimo těla a psychiky atakovaného má ještě další spoustu protibojovníků z řad lidí, kterým na dotyčné osobě velice záleží. Jsou to oni, kdo v prvních okamžicích musí jít do války proti virům, v jejich rukou a slovech je podpořit nemocného, aby zvedl hlavu a zahodil bílou vlajku, aby stál v první řadě útočníků a svou obrovskou vůlí donutil nepřítele k pádu. I s vědomím, že se ho nezbaví napořád. Že ta rozklepaná kolena si čas od času vymění. Že na trůn si budou nároky činit oba. To jsou rizika a bohužel i fakta, která je nutné brát v úvahu už při plánování taktického tahu.
Mohla bych takhle psát dál a dál, a přece neumím a nedokážu říct, že chápu. Dokud nebudu ve stejné situaci, nikdy nepochopím. A mám-li být opravdu upřímná, nikdy ani pochopit nechci. Já vím, je to sobecké, ale v tomto případě sobeckost v podobě přání zdraví nejen pro sebe, ale i pro své blízké, je snad odpustitelná. Pokud však už dojde k nechtěnému, pak nezbývá, než se po prvotním šoku a asi i jakéhosi odevzdání postavit na nohy a zvednout hlavu, sebrat v sobě veškerou sílu, o které jsme nikdy před tím neměli tušení, a jít dál. Bojovat. Neustupovat. Nebát se. Chtít. Chtít žít.
S velkou pokorou a úctou se klaním Věrce, Slávkovi i Zuzaně, Evičce i Janě, i ostatním, kteří se s odhodláním pustili do bitvy se zlodějem zdraví. Obdivuji jejich sílu, jejich ohromnou chuť a pochopení sebe sama. A přeju jim, aby pohár vyčerpání nikdy nepřetekl, aby jeho obsah měl vždy někdo čas vylít do odpadu. Tam, kam všechna svinstva patří. Držím vám všem pěsti.
Komentáře
Moc hezky jsi to napsala Renuško. Přesně tyhle pocity a myšlenky se momentálně honí i ve mně. Právě jsem byla na blogu Werri... Moc si tebou zmíněné lidi vážím.
Krásně napsané a pravdivé. Člověk si pak uvědomí, jak moc má, i když má málo.
je to něco uplně jinýho toho člověk alespon trochu znát, nebo si o tom jen tak někde číst... můj strejda byl asi před třemi týdny na celkem náročný operaci... roztahovali mu žebra a má na zádech jizvu (asi 20 cm), pořád ho to bolí, nemůže se smát, špatně spí a je celkově prostě... :( uplně mě bolí, když ho takhle vidím... navíc je zvyklej pořád něco dělat a ted se kouše nudou...
ne nadarmo se všude přeje zdraví...