4. února 2009 v 19:18 | renuška
|
Nehodlám se s vámi loučit, na to mám vás a koneckonců svůj blog alias vrbu mlátičku moc ráda. Mám teď v harmonogramu do pondělí zapsané ošetřování mladšího syna, protože jeho kašel už hraničil s průduškovým zánětem a domácí léčba začala býti nedostačující a prakticky i trochu nebezpečná. Takže to vypadá tak, že usmrkaná a uhuhlaná maminka pečuje o chrchlavého Honzu s oparem, který ráno pustí televizi, položí se na gauč a já tak mám neskonalé štěstí, protože mohu očkem a hlavně ouškem postřehnout například kvílení Pokémonů, skotačení malovaných postaviček z LazyTown, boj Amerického draka a jiné tklivé příběhy odehrávající se na stanicích Minimax a Jetix. Ó, jaká krása. Jenže čím zabavit malého pětiletého prcka, aby zůstal v klidu, nelítal po bytě a kurýroval se? Pravda, mohla bych mu předčítat z knihy pohádek, ale pak by oběd nebyl v poledne a vyprané prádlo leželo v pračce déle, než je záhodno. A to jen z toho důvodu, že bych během čtení začala zívat, klimbat hlavou, jazyk by postupně vypovídal službu a bylo by jen otázkou času, kdy bych padla za vlast.
Asi si z následujících vět budete o mě myslet, že jsem praštěná - já vám to rozhodně nebudu vyvracet, protože jak je známo, pro pravdu se člověk zlobí - ale mně se bude stýskat po práci. Respektive po Jaroušovi. Poklad můj. Stálí návštěvníci vědí, kdože jen onen Jarouš - můj o rok mladší kolega ze zaměstnání, jehož krevní skupina mi až neuvěřitelně vyhovuje. Já jsem starostlivá maminka, on absolutně free single boy (omlouvám se za anglické výrazy, ale prostě nemůžu za boha najít vhodné náhrady v rodné češtině). Nic neřeší a jeho bezstarostnost mi kolikrát dokáže tak strašně pomoct, protože si najednou řeknu, že vlastně svou hlavu zbytečně zaplavuju blbovinama, že zapomínám na úlevu, na nadhled, na dětinskost. Pravda, jindy bych mohla zas trochu té dospělosti dát k dobru já jemu:-)). Je to prostě takové moje sluníčko, protože on opravdu dokáže dnes a denně alespoň jednou mou bránici rozvibrovat smíchem nad jeho vylomeninami, o kterých se mi snaží vyprávět historky. A teď si představte, že já tuhle milosrdnou drogu celých ŠEST!!! dní nebudu mít. Ono to na první pohled třeba není zas až tak moc, ale když je jeden zvyklý na takovýhle luxus, na takovou běžnou věc, jako je společnost výborného kamaráda, tak pak je opravdu smutno.
Tak se na mě nezlobte, že vás s tím takhle otravuju, ono je to docela nezáživný čtení a já se už předem nebudu divit, že mi k tomu nebudete mít co říct. Já se totiž asi zase potřebovala "vypovídat". :-))
A tak to já ti rozumím a měla bych ti k tomu co říct,jenže si to taky raději nechám pro sebe......