Únor 2009

Ručičky, nebojte se ...

28. února 2009 v 23:52 | renuška |  Jak to vidím ...
... vy makat nebudete!

Vždyť to přece znáte sami, tuhle hitovku. Její slova se mi vybavují stále častěji, zvláště pak poslední dobou, protože při dobré všímavosti vidím, kdo si packy šetří a kdo ne.
V práci totiž už od posledního únorového pondělí malujeme - dílny, sklady, chodby, kanceláře, místnosti a místnůstky ... Dílny a sklady jsou prostorem, kde hospodaří především servisní mechanici a já. Tudíž veškeré uklízení, přenášení a odnášení, smejčený, přebírání, natírání, omývání a další kupa jiné práce připadá na koho? Spravedlivě by měla stejným dílem zasáhnout všechny, kteří tyto prostory spravují, ovšem opak je pravdou. S tím je nutné se smířit, což pracující skupina ví. Ovšem hůř to nese. Těžko se chodí s plnýma rukama po uličce neuličce, a když vám do cesty ten, co se o ty své ručičky bojí, ještě "v zápalu boje" vhodí štafle, hrozí újma na nejen už tak vyčerpané psychice, ale i na těle. Chytrých řečí v podobě boje o světový mír máte za chvíli taky plné zuby, protože byste raději viděli společný boj proti nepořádku. Vrcholem všeho pak ale je situace, kdy se jeden z party "nemakačenků" pod vlivem vedoucího do práce pustí, protože jestli vám dosud krev jen zlehýnka bublala, při pohledu na tempo a rychlost práce dotyčného červené a bílé krvinky už nevědí, čí jsou, a vám hrozí, že vybouchnete.
Blbé kecy z více stran je lépe se naučit nevnímat nebo s úsměvem přejít, i když to není také kolikrát snadné. Čekat, že někdo uzná vaši práci? Naivní sen ještě naivnějšího člověka, který žije v době, kdy si každý vážil každého. Nic na tom nezmění ruce zkřehlé zimou a zničené mácháním v saponátech a myté ředidlem od použitých barev. Pokud někdo může spravedlivě posoudit práci během malování hodně velkých prostor zaplněných ponky, skříněmi s nářadím, velkými sudy a kontejnery, spousty náhradních dílů a katalogů, pak jsou to ženy hospodyňky, které něco podobného, ale v menším formátu musí dělat téměř denně. Uklízet. A je jen jejich volbou, jestli vysmejčí pořádně nebo jen "na oko", protože je to dodělání do závěrečného konce stejně nemine. Pochopitelně o to víc zamrzí, když si jejich činnosti, která unaví kolikrát víc, než štípání dříví, nikdo nevšimne.
Ještě zhruba týden budu do práce chodit v teplácích a mikině, každé ráno z domů odcházet čistá a vracet se zaprášená, s olámanými nehty, omítkou a barvou ve vlasech a utahaná. Ještě zhruba týden budu muset snášet lenost a vyčůranost některých lidí, kteří dělají, že se jich to netýká. Jsem poslední z posledních, ale jak už jsem několikrát psala, svou práci mám moc ráda a každý krok, který vede ke zlepšení podmínek, ač něco stojí, vítám. Proto nepochopím ty, kteří současnou rekonstrukci bojkotují svým nezájmem a opovržením, čímž těm z druhého břehu akorát ubírají sil. Ne nadarmo se říkává, že máme táhnout za jeden provaz. Všichni do jednoho.

Proč je horník horníkem?

25. února 2009 v 20:17 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak jsem se dnes nabídla, že pomůžu Jaroušovi z práce vyřešit jednu docela zásadní věc. Totiž, přemýšlel, proč se horníkům říká horníci, když nepracují v horách. Nabídla jsem mu řešení, a sice: Za hory, za doly, kde se pasou, mé zlaté parohy? Jako že horníci se jim říká proto, že jsou pořád v práci a vlastně manželka zůstává doma a oni si spílají jako Smolíček Pacholíček - to "Za hory ...", no a s tím souvisí ty "zlaté parohy". Pravda, někdy ty mé myšlenkové pochody a vazby bývají hodně mizerné, což mi bylo taktně naznačeno a můj návrh neprošel. :-)
Proto jsem hned v návaznosti přispěchala s nápadem zveřejnit tuto jeho záludnou otázku a pokusit se díky vašim bystrým mozkovnám přijít věci na kloub. Děkuji za spolupráci i jménem Jarouše, jistě bude rád, až z vašich tipů a dozajista i správných dedukcí zjistí, že už si tu svoji hlavičku makovičku nebude muset touto záležitostí zatěžovat:-). Že už bude vědět, proč je horník horníkem.

Jarní blues

24. února 2009 v 21:50 | renuška |  Přišla Múza
Sorry, trošku hambatá, ale co po mě při jaru chcete?
Ve váze zvadla koupená kytka,
co na tom? Vždyť zapalují se ti lýtka,
místo vyhánění z oka smítka
si užíváš od ctitelů slova plytká.

Oujééééé.

A se sklenicí plnou šťávy
hledáš z okna první trsy trávy,
co kontrolují, zda jsou zdrávy
všechny lidské hříšné mravy.

Oujééééé.

Na stráně s nádechem erotiky
vzpomínáš, v koutcích úst náhlé tiky,
hlavu ti plní pohlavní styky,
stačí se podívat květům na pestíky.

Oujééééé.

S jarem se rozlévá energie,
do těl, kde nejen Mattoni žije,
sex-appeal hlásí do dálky příjem,
libido mužské tvou poptávku kryje.

Oujééééé.

Leone Kašpárek

23. února 2009 v 21:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Ani celebrita, ani podnikatel, ani bezdomovec, žádná mediálně známá osoba. Jen jeden malý obyčejný devítiletý kluk, který má smůlu. Na rodiče, na prarodiče, na kamarády, na výchovu, na názory, na život. Ondráškův spolužák, který se začal normálu vymykat asi hned po narození.
Moc podrobností o jeho původu nevím, jen to, že pro obyvatele malé vesnice, odkud Leo pochází a kde je současně i škola, kam dojíždí můj syn, se stal už od příchodu na svět exotem. Nevídaným, neslýchaným, atypickým, vybočujícím z normálu. Leo je černoušek. Žádný mulat, snad jen minimum světlejší barvy oproti poctivým černochům ho odlišuje. Má černé husté kudrnaté krátce střižené vlasy, tmavé pronikavé oči a zářivě bílé zuby. Jeho máma krásy nepobrala a asi ani sama nevěděla, jak se "to" mohlo stát. Každopádně v současné době je Leonek v péči stopadesátikilové nerudné a přísné babičky a lehce jednoduššího dědy. Maminka prý snad studuje, ale to ví asi jen hrstka lidí, a tatínek? Kdo ví. Bohužel nedostatek mateřské lásky, pozornosti a něhy si vybral svou daň a Leo je toho důkazem. Hygienické návyky, tedy spíš nenávyky, které ostatní spolužáci těžko tolerují - nač utírat nudli u nosu, když může dotéct až na bradu. Nevybíravé a sprosté výrazy směřující nejen k dětem, ale i ke kantorům a vychovatelkám (až do teď Ondra a jeho odpor vůči hrubým slovům vítězili, ale díky Leovi už ví, co je to "čůrák"). Smutné je i to, že Leo moc hezky kreslí a jeho babička byla již několikrát vyzvána, aby ho zapsala na výtvarný kroužek, protože jeho talent by stálo za to podpořit a využít dál. Její rezolutní NE bylo tak přímé, že další pokusy už byly zbytečné.
Často se Ondry na Leona ptám. Jestli má nějaké kamarády (což samozřejmě s ohledem na jeho výstřední chování je nutné vyloučit), jestli si spolu povídají, jestli už lépe přijímá podané ruce od ostatních spolužáků. S lítostí a smutkem pak poslouchám, že veškeré snahy jsou předem odsouzeny k nezdaru, jakákoliv dobrá rada, milé vystupování, nabídka přátelství - nic nezlomí zkaženou duši človíčka, za kterou mohou jeho prarodiče. Protože vím, že má rád traktory, poslala jsem mu nějaké prospekty z práce, aby si mohl doma prohlížet alespoň hezké obrázky. Nečekala jsem díky, spíš jsem doufala v jeho otevření se, že by třeba s Ondráškem mohli vycházet líp a koneckonců, Leo by mohl konečně mít i kamaráda. Nestalo se tak. Ba naopak, syn byl ještě ošklivě osočen. Při rozhovoru s vychovatelkou jsem si vyslechla jedinou radu, mám to prý nechat být, protože je to zbytečné.
Mně se ale nechce dívat a poslouchat příběhy kluka, který nemůže za to, kde a jak žije. Který si na rozdíl od mámy nemohl vybrat, s kým bude trávit dny a noci. Který má zakázáno chodit ven a celé prázdniny musí být zavřený doma. Ondrášek bude mít v březnu narozeniny a pokaždé si zve pár kamarádů a slaví je ve společnosti dětí. Navrhovala jsem, že bych zkusila domluvit s Leovou babi, aby k nám klučíka pustili. Zamítnuto ze strany syna. Pochopitelně. On už boj o napravení malého černouška taky vzdal. Sice mě to trápí, ale toto rozhodnutí musím tolerovat a dál jen čas od času zkoušet přimět Ondru k dalšímu vstřícnému kroku, který by se mohl stát jedním z prvních k budoucímu přátelství mezi ním a Leem.

Karneval "Naruby"

22. února 2009 v 21:43 | renuška |  Snímánky
Aby tu nebylo tak smutno, tak zveřejním dosud nezveřejněné:-).
Aneb jak jsme s manželem na pár hodin změnili pohlaví.
Coby spoluorganizátorka místního tradičního plesu jsem nemohla chybět na letošní tancovačce, která proti předchozím změnila svůj ráz. Původně byli vyzváni účastníci k převlečení do pyžámek, což se setkalo s velkým ohlasem. Ale protože opakovaný vtip postupem času přestává být vtipem, letos jsme pravidla maličko upravili a podmínkou (ne však nutnostní) byla výměna rolí - kluk za holku, holka za kluka. Na tuto situaci jsme se doma oba řádně vyzbrojili, jen manžel odmítl oholit si vousy, hruď i podpaždí, což mu nejedna jeho "kolegyně" na bále vyčetla. Při odchodu z domu ještě řešil, jak to udělat s ponožkami, které si nakonec z estetických důvodů a mých remcavých řečí nevzal. Uznejte sami, že k večerním šatům se fusekle zkrátka nenosí, obzvlášť na silonky:-). Já jsem naštěstí oblékla tchánův osm let starý komplet, takže jsem byla vysmátá. Jediné, co mi vadilo, byl nalepovací knír, který po prvním vysmrkání jaksi nechtěl držet a skončil kdesi na papírovém ubruse na sále. Fakt, že nám naše děti odmítly dát na rozloučenou pusu, jsem jim předem odpustila, protože pohled na nás asi kdovíjaké líbací manévry odsoudil k zániku.
Zpětně musím říct, že akce se vydařila na jedničku a především pánové, co byli za dámy, si večer náležitě vychutnali(y)? a pozornost, která se k nim upírala, zvedla jejich sebevědomí na nejvyšší možný bod.

PS: Milada - jak jsem manželovi v den konání plesu říkala, se chovala velice koketně a za její "nenápadné" mrkání řas a uculování na opačná pohlaví různého věku i vzezření dostávala ode mně rádně vyhubováno. Musím ale přiznat, že jsem coby správný muž zachoval chladnou hlavu, dokonce jsem i ochotně řídil a až ráno jsem zcela netaktně doporučil odlíčení a horkou polévku na vyhnání kocoviny:-))).

Život

22. února 2009 v 21:18 | renuška |  Přišla Múza
Možná, že následující verše nebudou ideální a metafora se v nich jen těžko bude hledat, ale podstatu jsem se pokusila zveršovat co nejsrozumitelněji.

Trápí tě krása jiných lidí
a větší příjmy bossů?
Vždyť venku slunce svítí,
hladí čerstvou ranní rosu.

Vadí ti hloupé řeči pitomců,
pár neumytých hrnků?
V lese sedla včela na ocůn,
na louce vidíš pást se srnku.

Že nemáš nehty gelové
a poslední typ BMW?
Toho všímají si jen volové,
co čas mají jen na sebe.

Proč zatěžovat hlavu svou
věcmi, co za nic nestojí?
Jen člověk s čistou povahou
ničeho zlého se nebojí.

Detaily života, jeho krásy
nehledej v majetku, v penězích,
vychutnej lásku, ta svět spasí,
užij si radost, štěstí, smích.

S úctou

22. února 2009 v 20:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Po pár dnech odmlky a hlubšího zamyšlení nad životem jsem se rozhodla přece jen pár slovy vyjádřit. Současně během posledního týdne se na blogu Alžbětky, Werri, Slávka a Evičky (odkazy nedávám, většina z vás ví, kde tyto lidičky hledat) nezávisle na sobě objevily články, ze kterých je cítit lidská síla, se kterou se pouští do boje s realitou v podobě vážných nemocí nebo nezájmu lidí.
Když člověk v časopise přečte pár příběhů toho a toho, jak měl to a to, jak mu udělali to a to, většinou dotyčného polituje, zanadává na osud, na moment si uvědomí vzácnost zdraví svého i těch jemu blízkých, možnost být zaměstnán, nosit domů nákupy za vydělané peníze, podnikat výlety na zajímavá místa ... Než to přejde. Než si zase začne stěžovat, fňukat nad rozlitým mlíkem, kňourat nad nepřízní současné situace, litovat se. Pak se zničehonic seznámí s někým, kdo už není anonymním pisatelem, kdo není smyšleným fiktivním hrdinou novinového článku. Náhle zná tvář, charakter, rodinu, koníčky, i když se o to dělí s ostatními třeba jen formou blogu. Ale zná ho. Dokud může číst pohodové povídání, prohlížet si fotky z procházek, smát se nad neuvěřitelnými příhodami, je to všechno fajn. A pak, zničeho nic, se ten neuvěřitelný pohodář, ten prima blogař stane pacientem, nemocným, obyvatelem nemocničního lůžka. Jeho tělo se nedobrovolně stává hostitelem nepříjemným a vážným chorobám, které bez ohledu na předchozí konzultaci a varování likvidují nejen fyzickou schránku, ale i duši. Jenže tenhle nevítaný host si neuvědomuje, že proti sobě mimo těla a psychiky atakovaného má ještě další spoustu protibojovníků z řad lidí, kterým na dotyčné osobě velice záleží. Jsou to oni, kdo v prvních okamžicích musí jít do války proti virům, v jejich rukou a slovech je podpořit nemocného, aby zvedl hlavu a zahodil bílou vlajku, aby stál v první řadě útočníků a svou obrovskou vůlí donutil nepřítele k pádu. I s vědomím, že se ho nezbaví napořád. Že ta rozklepaná kolena si čas od času vymění. Že na trůn si budou nároky činit oba. To jsou rizika a bohužel i fakta, která je nutné brát v úvahu už při plánování taktického tahu.
Mohla bych takhle psát dál a dál, a přece neumím a nedokážu říct, že chápu. Dokud nebudu ve stejné situaci, nikdy nepochopím. A mám-li být opravdu upřímná, nikdy ani pochopit nechci. Já vím, je to sobecké, ale v tomto případě sobeckost v podobě přání zdraví nejen pro sebe, ale i pro své blízké, je snad odpustitelná. Pokud však už dojde k nechtěnému, pak nezbývá, než se po prvotním šoku a asi i jakéhosi odevzdání postavit na nohy a zvednout hlavu, sebrat v sobě veškerou sílu, o které jsme nikdy před tím neměli tušení, a jít dál. Bojovat. Neustupovat. Nebát se. Chtít. Chtít žít.

S velkou pokorou a úctou se klaním Věrce, Slávkovi i Zuzaně, Evičce i Janě, i ostatním, kteří se s odhodláním pustili do bitvy se zlodějem zdraví. Obdivuji jejich sílu, jejich ohromnou chuť a pochopení sebe sama. A přeju jim, aby pohár vyčerpání nikdy nepřetekl, aby jeho obsah měl vždy někdo čas vylít do odpadu. Tam, kam všechna svinstva patří. Držím vám všem pěsti.

S.O.S.

19. února 2009 v 21:01 | renuška |  Jak to vidím ...
Moji milí,
obracím se na vás s dotazem a zároveň možnou prosbou o pomoc. Protože všechny produkty Múzy píšu "z voleje" rovnou na blog a nikde jinde je nezaznamenávám, hrozí mi, že bych o ně taky klíďo píďo mohla přijít, což bych vážně nerada. Takové "skvosty" se přece nezahazují.! :-) Jenže jsem trochu polínko březový, tudíž nevím, jak to udělat, abych si je zachránila na furt. Možná, že by šlo něco vykoumat přímo v domovským blogu než na stránkách jako takových, ale fakt nevím. Pokud máte radu, jak uložit zveřejněné básně, abych jednu po druhé nemusela složitě tisknout, budu vám velice vděčná.
S pozdravem
Renuška

Taková trochu sobecká kráva

19. února 2009 v 20:56 | renuška |  Přišla Múza
Rozdat se každýmu ze svýho já,
jak salám na krámu a dvě housky
k svačině koupený, sníst a jít dál,
roztrhat jí srdce na malý kousky.

Být tak všem očím míň dostupnou,
pod pultem najít si koutek jen pro sebe,
nákupní tašky pak prázdný zůstanou
a sobecká kráva si odletí do nebe.

Co jí je platný lítat si v oblacích,
když v síti nářků uvízne celá?
Za návrat na zem s prosbou se obrací,
ať sama dělá si to, co by chtěla.


Mrázek ústředna - Válka s mloky

17. února 2009 v 21:51 | renuška |  Jak to slyším ...
Doporučuji poslechnout i další z Mrázků. Jsou dokonalý.

Jeden cigánskej

17. února 2009 v 21:49 | renuška |  Přišla Múza
Přišlo mailem

Na vlakovém nádraží hlásí rozhlas:
"Pozor, pozor, vlak z Trnavy má 95 minut zpoždění."
Dežo vztekle dupne a říká:
"Kurva, skoro hodinu!"

Jó to za našich mladejch let ...

17. února 2009 v 21:03 | renuška |  Jak to vidím ...
Ať už na jiných blozích nebo běžně v médiích je často k vidění porovnávání doba minulá se současnou. Tu spolu bojují ceny za spotřební zboží, tu dostupnost potravitn, tam zase výše platů, jinde se pere za demokracii nebo podporu občanů. Téma až příliš úzce spojené s politikou, se kterou se mi dosud nepodařilo skamarádit. Spíš mi ale vadí, že zastánci některých let jsou tak přesvědčeni o jejich dokonalosti, o spokojenosti té určité doby, že nevidí její chyby. Naschvál nechci psát o komunismu a kapitalismu, protože každý si bude bránit to, co mu je bližší.
Nejsem žádný pamětník, je mi slabých 32 let, takže v dětství prožitém za totality jsem rozhodně neřešila prázdné pulty obchodů a zákaz Matušky (kterého jsme měli doma na gramofonových deskách), ale spíš bunkry u sousedů, kam jsme se schovávali s ostatními dětmi. Díky tuzexovým bonům jsme mohli občas ochutnat luxusní žvýkačky s kačerem Donaldem, mít svetr z neobvyklé a kvalitní vlny, jezdit v žigulíkovi. Bylo mi ukradené, že sektorku, jako máme doma, mají ještě v dalších mnoha domácnostech, stejně jako obývákovou stěnu. Neměla jsem za potřebí přemýšlet o tom, zda o vánocích budou na stole banány ( i když byly vzácné a asi bych lhala, že jsem za ně nebyla ráda), hlavně, že byl salát s klobásou.
Coby dospělá jsem už pochopitelně nedostatky omezených zásob obchodů nemohla vnímat, protože moderní doba a především pak revoluce pomohly k jejich rapidnímu zlepšení. Naopak ale zase proti tomuto faktu jsme v nevýhodě, protože si můžeme vybírat z mnoha různých možností, pokud ovšem na to máme dostatečně naplněnou peněženku. Takže je to pořád jedno s druhým. A vyřčená slova? Demokracie? Tohle je téma samo o sobě, a přiznejme si, že ani dnes si člověk kolikrát není jist tím, zda nebude za to, co řekl, následně potrestán. I když ne třeba odnětím svobody. Jak už jsem ale psala z kraje, nejsem příznivcem politických diskuzí, takže skončím raději dřív, než bych se do toho zamotala a nevěděla, jak ven.
Co jsem ale vlastně chtěla říct? Že ať už bylo a je jakkoliv, tak dnešní padesáti, šedesáti-letí lidé ve většině případů vypadají daleko lépe než před třiceti lety. Že současné babičky žijí kolikrát životy daleko bohatší, než jejich děti. Že dřina na polích je vystřídána odpočinkem a relaxací, časem věnovaným rodině (jak kde). Že svět je dostupný všem. Že peníze zkazily mnoha lidem charakter, ale mnoha lidem také zachránily životy. Že pokrok jde stále dopředu a nabízí nám nové šance na poznání dosud cizích neprobádaných oblastí všech směrů.
Že zkrátka každá doba má své plusy a mínusy a bylo by velkou chybou jedny nebo druhé opomíjet pro ty, kterým víc věříme.
(I tak si myslím, že jsem se do tématu víc zamotala, než jsem chtěla. To je asi tím šampaňským, co jsem si rozdělala k žehlení a teď ho dopíjím:-)) )

Co dělám?

17. února 2009 v 20:42 | renuška |  Snímánky
Prozradím vám další kus svého soukromí, aneb "Skladová vedoucí". Jak už asi víte z předchozích článků, pracuji v oboru prodeje zemědělské techniky a všeho s ní spojeným. Plním přání zákazníků od a až do z, od poptávky po inkasování, včetně péče o všechny náhradní díly a oleje. Nikdy v životě bych nevěřila, že jednou budu odborníkem přes filtry, maziva, těsnění, nože, kosy a jiné stovky různorodých "čvančárků", protože toto odvětví je zaměřeno spíše na mužskou část populace. Netvrdím, že jsem specialista, ale už kolikrát se mi stalo, že mě zákazník překvapil svou neznalostí a naopak já mu mohla coby ženská pomoci. Mé zaměstnání mě hrozně baví, mám ráda kontakt s lidmi, samozřejmá zodpovědnost je automatickou věcí a já si za svou prací stojím. Nesnáším odbývání, lajdačení a flinkání, opovrhování jakoukoliv službou, ať už z ní máte stovky nebo tisíce. Už několikrát jsem se zmínila také o kolektivu, za který bych ve většině případů mohla dýchat. A když už se někdy nějaká bouře přižene, tak ať si. Vím totiž jistě, že po ní vždycky sluníčko zase vykoukne.
Původně jsem vám sem chtěla dát své fotografie, ale mám je tak poctivě uložené, že musím využít dispozice internetu. Přo představu tedy přikládám dva snímky traktorů dominantní značky Massey Ferguson, kterých je naše firma prodejce (mimo dalších strojů - těm se zase budu podle případného zájmu věnovat v jiném článku). Možná, že někomu z vás od jara do podzimu tyto kolosy jezdí za domem na polích.

Minimalistický minimum

16. února 2009 v 14:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Pěkně mě štve, že se člověk snaží být pro někoho víc zajímavý než pro jiného, a paradoxně ten žádaný si snahy všímá podstatně méně než ten, kvůli komu to všechno vlastně je. A tomu se, přátelé, říká BORDEL!

Jedno téma by tu bylo

16. února 2009 v 14:50 | renuška |  Jak to vidím ...
Zhruba posledních 24 hodin jsem zde měla zveřejněný jeden článek, takové mé typické vylití srdíčka, trápení. Díky za komentáře, díky za podporu. Zpětně jsem ale musela písmenkování poslat pá, protože jednak bylo pochopeno malinko jinak - blbě jsem to asi napsala, a navíc jsem za svůj zájem dostala tak akorát přes prsty a vůbec.
Takže jsem se rozhodla, že sem napíšu pár slov o tom, jak je někdy člověk zbytečně velkým dobrákem, který to s lidmi myslí dobře, snaží se jim pomoc a navést je směrem, který by jim mohl být k užitku. Jistě. Někteří jsou za přízeň dobráků rádi, poděkují nebo Vám ji oplatí milým a upřímným úsměvem. Především si ale vaše slova vezmou k srdci a v rámci svých možností se pokusí o změnu k lepšímu, případně o malý ústupek, úkrok, chcete-li, na lepší trasu. Ovšem pak jsou ještě nejméně dvě skupiny takových, a sice: debilové a lehkovážní. Debilům je asi zbytečné radit už z principu. A přece to kolikrát zkoušíme a doufáme, že to pomůže. Na rovinu, myslím, že je to nošení dříví do lesa a navíc nám hrozí, že bychom mohli místo změny debila změnit dobráka, což není vůbec dobrý výsledek. Ti lehkovážní vyslechnou, možná, ale opravdu jen možná si vaše slova na pár chvil uvědomí, než je zmuchlají do neúhledné kuličky a zahodí do prvního odpadkového koše. Tím se jim v hlavě opět vytvoří volno, bezstarostno, pohoda - vše jistojistě na první dojem, především pak jejich. Navíc, lehkovážní bývají často ješitnými, kde se musí našlapovat hodně opatrně, abychom nedopadli jako ... jako já. Protože jsem totiž zjistila, že zmínka o "horkém tématu" může vést k výčitkám, odkud je pak blízko k přiznání pravdy, což lehkomyslný činí strašně nerad. Proto je pro něho lepší vaši pomoc odsoudit a zapomenout.
Je to zkrátka život. Během něj se setkáme s tolika různými osobnostmi, s tolika barevnými dušemi a odlišnými názory, a právě tyto okolnosti vyrábí v naší mozkové laboratoři náš charakter. Je-li tento pokus s výsledným efektem zdařilý, pak jsme se stali dobráky. Díky bohu. Protože raději dostanu kopanec do zadku nebo pár facek, než abych byla LEHKOVÁŽNÝM DEBILEM:-).

PS:
Vůbec si nemyslím, že je špatné občas vypnout a všechny starosti hodit za hlavu. Naopak, toto by si měl dopřát každý z nás povinně nejméně jednou za týden. Nebo za dva. Ale rozhodně je špatně zůstávat v této dimenzi pořád.

Ze zoufalství

16. února 2009 v 14:30 | renuška |  Přišla Múza
Vždycky, když mám o čem psát,
mívám chuť se radovat,
ale teď už delší dobu
zkouším z žalu rýmovat.

Nic mi nejde, nedaří se,
ani veršům ani kráse,
na mé zralé bílé pleti
dělá se mi akné zase.

K tomu hlava víc než prázdná,
je to pro mě zpráva jasná,
hvězdou jasnou v černém nebi
budu pouze v očích blázna.

Lucie - Chci zas v tobě spát

13. února 2009 v 18:04 | renuška |  Jak to slyším ...

Jestli si nějaká písnička zaslouží být přímým účastníkem lásky, milování, něhy, vášně, dotyků, intimity, soukromí dvou do sebe navždy zasažených srdcí, pak je to tahle.
Až příliš se mně dotýká smutek a samota, když ji slyším a vnímám "jen tak".



Směnárna

13. února 2009 v 17:56 | renuška |  Přišla Múza
Za pár doušků dobré vodky
a taneček smyslný
sundám tobě nejen botky,
také pásek kožený.

Ty mi můžeš na oplátku
nenápadně odhalit,
zda je všechno včetně zadku
na svém místě, jak má být.

Na poslední chvíli ještě
sleduješ kurz směnárny,
s lehkou chůzí jdeme spolu
do barové továrny.

Směnný obchod vítěze má,
tipovat se předem dá,
tiskneš ke svým moje stehna,
bože, to je paráda!!!

Ach ta data

13. února 2009 v 8:43 | renuška |  Jak to vidím ...
Poprvé v novém roce tu máme pátek třináctýho, pro jedny znamení blbých náhod, pro druhé den jako každý druhý. Já osobně mám třináctku ráda, protože 13.10. mám svátek, ha. Samozřejmě se nad touhle shodou čísel pozastavím, vůbec když přijde ruku v ruce s pátkem, ale nijak zvlášť to neřeším. Když má přijít den blbec, tak přijde a podle kalendáře si rozhodně vybírat nebude. Je ale fakt, že už od střední školy šlapu na kulatý víka kanalizace a třikrát vyskočím, když projede zelený tráboš - to je prý pro štěstí. Jo a když se řítí sanitka, měla by se pravou nohou nakreslit na zem "čtyřka". 3x fuj se říká u pohřebního vozu a čtyřlístek si má každý po tajném vyslovení přání roztrhat na víc kousků a rozsypat kolem. Taky se házelo deseťákem za sebe, když jsme ho našli, ale to už jaksi pár let nehrozí, takže si tak akorát můžu vyhodit z kopýtka:-)). Kominíci a knoflíky, to je věc známá. Takových podobných zaklínadel je asi ještě velká spousta, ani si na všechny nevzpomenu.
V závěsu za pátkem je tu sobota - v celku normální a běžný fakt, okořeněný tím, že teď vychází první víkendový den na svátek svatého Valentýna. Zamilovaní i ti ostatní dopřávají obchodníkům tržby silného kalibru, kupují bombošky, srdce taková i maková, kytky, slipy a tak dále. Manželovi jsem taky koupila čokoládu, už v úterý, ale protože jsem věděla, kde je a hlavně že tam je (byla to maxi karamelová s lískovýma ořechama od Milky - uááááá), tak už ten den večer jsem mu ji vrazila s upřímným vyznáním - ne lásky, ale toho, že na ni mám chuť, tak že mu ji dávám k Valentýnovi a že ji sežerem, jo? Ve skutečnosti ale zastávám názor stejný jako u ostatních převzatých svátků, ať už mají podstatu jakoukoliv, že sem nepatří. Je to milé dát si dárek, pusu, vyznat city. A lže mnoho těch, kteří říkají, že toto činí kdykoliv během roku. Blbost. Akorát se schovávají za slova. Tenhle den nás aspoň donutí to opravdu udělat, když už teda ten Valentýn je. Je to totiž asi tak, že nám za domem roste velikánský třešňový sad a věřte tomu nebo ne, ale na prvního května jsem tam ještě nikdy pusu nedostala. A to je to od nás opravdu jen pár kroků. Takže jinou funkci než hubana navíc v těchto dnech nevidím. Mám-li si vybírat, raději si tento bonus užiju až v květnu, klidně s mávátkem v průvodu, než v únoru na duchnách sněhu s nudlí u nosu.
Vzhledem k tématu vám tedy přeju šťastný pátek a zítra ať máte náruč plnou polibků od vašich ctitelů a ctitelek, ať po snědených mlsotách a romantických večeřích nepřiberete ani deko a růže ať vám ve váze vydrží co nejdéle!
-----

Plus dluhy z minula:
Prstýnek, který jsem vám představila jako zamilovaný, už mám a je skvostný. Stál 850,- s tím, že ho dva dny po objednání o stovku zlevnili, prevíti.
Jméno Laluš není "ta", ale "ten", tedy v mužském rodě. Neptejte se, proč, neptejte se, jaký původ jméno má, nevím nic. Jen to, že jsem ho kdysi dávno vymyslela, ujalo se a mamka na něj slyší docela ráda:-)).

Laluš

9. února 2009 v 21:43 | renuška |  Snímánky
Ona mě asi zabije. Jenže to by byla dcerovražda a na to má moje mamka až příliš citlivé srdce a navíc mě má ráda (jako já ji), takže prdlačky. Já se o ní totiž občas tady zmíním, nehledě na to, že ona mi zase na oplátku zanechá sem tam komentář, přičemž se ráda stavuje i na ostatních blozích. Zpravidla pak na těch, jejichž majitelé navštěvují mě. A pod svou přezdívku LALUŠ (doma i v milejší podobě Lalušek) schovává své názory na věc a spoustu milých a povzbudivých slov. Přijde mi šíleně nefér, abych v anonymitě schovávala ženu, která mi dala nejen život (héč, já díky ní maturovala dvakrát:-)) ), ale po celé dětství a i teď v dospělosti je mi velikánskou oporou, nejen výbornou maminou, ale i skvělou kamarádkou. Nedělí nás ani dvacet let a řekla bych, že málokdo může s hrdostí sobě i ostatním přiznat, že má takovýho prima Laluše jako já. On totiž nikdo jiný Laluše ani mít nemůže - vyjma mé sestřičky - protože tahle přezdívka zrovna tak jako její nositelka je jedinečná a originální. A v neposlední řadě krásná. Posuďte sami. PS: Ne, že mi ji ukradnete, pouze půjčuji na kouknutí, možná na pár slov, víc ani ň:-))

S mými kluky o loňských vánocích

S mou neteří a mamčinou vnučkou Lucinkou - srpen 2008
S neteří a mamčinou vnučkou Danielkou - duben 2008