13. ledna 2009 v 20:44 | renuška
|
Po pondělním náročném dni, kdy jsem k večeru z úlevy, že je to všechno za mnou, začala prdlit a bláznit, což moje děti nesnáší, protože je začnu strašně šidit, lechtat, zlobit, jsem absolvovala další zcela netypický pracovní zápřah. (fuj, to je dlouhá věta). Z pověření vedoucího jsem já a jeden můj prima kolega vyrazili do Brna na školení pro rosiče a postřikovače (zemědělská technika!!!). Cesta nám trvala déle, takže mi krásně utekla přednáška na téma, které mě mělo zajímat, nebo-li online shop a jeho využití. Tudíž jsem dvě a půl hodiny mohla ve společnosti dalších cca 60-ti mužů různého designu (mohla bych si vybírat z fešáků, hnusáků, starých, mladých, tlustých, hubených, hodobožových, santusáků, vlasatých, plešatých ...) sledovat výklad sympatického odborníka na různé trysky, membrány, filtrační síta a vůbec hrozně zajímavé věcičky, které holky prostě žerou. Za odměnu jsme dostali oběd, sestávající se z - nudlí, tří velkých játrových koulí (nejím vnitřnosti!!!) a ochucené vody = polévka, pak dva řízky vychladlé plus řídký bramborový salát z nedovařených brambor, přičemž mi celou dobu vrtalo hlavou, jakto, že ty kostičky jsou tak pravidelné a nerozhňahňané = hlavní jídlo. S plným, avšak ne zcela spokojeným žaludkem jsme absolvovali ještě prohlídku skladem náhradních dílů, což mě z profesionálního hlediska zajímalo z celého dne nejvíc, protože toto je má parketa a alespoň zde se mohu trošku orientovat. Tehdy jsem si v duchu zavýskla, jak je mi dobře v mém malém skládečku, protože to, co jsem shlédla, to byl gigant obřích rozměrů, kde regály byly vysoké dobrých šest metrů a bylo jich tam "mrtě". Jednu výhodu bych ale viděla, a sice, dařilo se tam kytkám. Krásně jim tam šly dracény a umělé slunečnice.
Kdybych měla zhodnotit dnešní den, nepopírám, možná mi něco k užitku bylo. Mimo šesti hodin v autě jsem totiž ještě mohla znovu pocítit vděk k práci a prostředí, ve kterém pracuji. Nepotřebuji ve své dráze kariéristky prostory tovární haly, stačí mi skromná kancelář dva na metr a půl. Nepotřebuji mít v hale recepci, vystačím si s přepojeným hovorem od kolegyně. Nepotřebuji mít kolem sebe "kravaťáky", stačí mi chlapi v montérkách.
A tak je to i v životě. Pravda, můžeme tisíckrát narazit na lepší podmínky, než ve kterých momentálně žijeme, ale zároveň se můžeme dostat někam, kde to bude úplně jinak. A pak nám dojde, že to dobré bidlo nás občas pálí úplně zbytečně. Takže, díky za školící úterý.
Reportáž se mi velice líbila. Kdo ví, kdo klohnil ten oběd :). A ktomu bidlu - plně souhlasím. Jsou zla menší a větší.