Leden 2009

Pokračování chlapců

31. ledna 2009 v 18:11 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak jo, no. Lenin je málo. Já vás chápu. A to jsem ani nevěděla, co ho skolilo. Díky Jani:-D. Tak já teda přidám ještě nějaký hezouny, aby bylo na co koukat. Jen nevím, jestli se nebudu opakovat.

PREDRAG BIELAC (ČARODĚJ Z HP)
Predrag Bjelac


SEAN CONNERY (JE ÚPLNĚ JEDNO, KOLIK MU JE, ON JE KRÁSNEJ FURT)
Sean Connery


TOMÁŠ HANÁK (hmmmm ....)
Tomáš Hanák


DENZEL WASHINGTON (černoši jsou ÚÚÚÚÚŽASNÝ)
Denzel Washington

Chlapci a chlapi - řetězák

31. ledna 2009 v 17:21 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak jsem neodolala a stávám se součástí dalšího řetězáku na téma "Lepí muži". Každá z nás má svůj vkus, někde se shodujeme, jinde rozcházíme. Rozhodla jsem se vložit sem muže, který v nás možná budou evokovat spíš cestu do minulosti, jeho činy, životní směr. Prosím o ignoraci tohoto faktu a doporučuji zaměřit se na jeho pohled, na plné rty, na vousy a sporý účes. Nezlobte se na mě, ale Lenin prostě fešák byl. Žádný klasický lamač dívčích srdcí, ale já z něj cítím živočišnost a při troše fantazie, kdyby se na snímku maličko usmál, u očí se mu vytvořily zvednutím koutků úst vějířky z vrásek ...

Soubor:Lenin.jpg

PS: Pak mám k Leninovi ještě jeden soukromý důvod, proč ho zde uvádím, ale ten si - s dovolením - nechám pro sebe (nebojte, pletky jsem s ním na Auroře neměla :-))) ).



Under Pressure

31. ledna 2009 v 12:49 | renuška |  Jak to slyším ...
Miluju ji. Mám ji jako vyzváněcí tón v mobilu. Miluje ji sestřička. Ta mi ji přeposlala do toho mobilu. Miluje ji mamka. Ta ji v mobilu zatím nemá.

Lehněte si na zem, zavřete oči, pusťte si ji na plný kule a vnímejte. Je to FANTASTICKÝ!


V kartách

31. ledna 2009 v 9:08 | renuška |  Přišla Múza
Našla v nich všechno.
Mně, jeho, i jeho, i tebe.
A říkala pravdu mi do očí,
a mně z toho pořád zebe.

Jak moc toho karty prozradí
na ruce, které je snímají,
poradí cestu, jakou jít,
budoucnost mou poznají.

Daly mi naději do dalších dní,
se snahou dosáhnu cíle,
přesto mám strach, že na něho
půjde mi těžko tvářit se mile.

Jak moc toho karty prozradí
na oči, které do nich hledí,
vidí v nich spoustu otázek,
na mnohé z nich mi odpovědí.

A já si pořád nejsem jistá,
i když bych už asi měla být,
jestli mám věřit na lásku
a nebo podle karet žít.

Taky kveteme:-))

30. ledna 2009 v 8:37 | renuška |  Snímánky
Už minule jsem chtěla konkurovat Evičce, když nám představila svou kvetoucí krásu. Nějak nedošlo na má slova - což bývá celkem normální, takže musím svůj nedostatech napravit teď, když Eva opět popíchla mou ješitnost:-)). Nechtějte jen vědět, jak se kytička, kterou vám představuji, jmenuje, protože to sama nevím. Objevila jsem ji ve školce, kam dávám syna, jak tam nádherně zdobila ponurou chodbu a tajně jsem si z ní uštípla dva stonečky, které jsem doma v naivní představě, že zapustí kořeny, dala do vody. Tchýně zvědavě pozorovala, co se bude dít a když viděla, že nic, tak se ve školce pro snítku stavila taky a rovnou ji šupla do hlíny. Rázem kytička začala pookřívat, vyrážely nové a nové šlahouny a mně nezbylo, než tchýnin nápad použít. Z mé sazenice už byly obdarovány babička, mamka a myslím, že i sestřička a teta. Květinka je to vskutku nenáročná, občas zalít a obrat uvadlé zvonky. Má poměrně tuhé lístky a odpustí, když na ni zapomenete se zálivkou. Jen ta pauza nesmí být měsíční!

A tady je má rudá kráska:

A pak že kouzla nejsou

28. ledna 2009 v 21:24 | renuška |  Přišla Múza
Budiž próza!
Schoval se za poslední sloup v podloubí a čekal, až ji uvidí. Město v zimních podvečerech začalo ožívat rozsvícenými okny obydlených domů, lampy z výšky pozorovaly kroky lidí schovaných do neforemných kabátů, beztvarých čepic a barevných hřejivých šál. Jen ta jeho víla si s lehkostí sněhové vločky tančila po vydlážděné uličce, vlasy spletené do copů, bláznivé strakaté rukavice a tváře červené od chladného vzduchu. Byla krásná a on se nemohl vynadívat. Dnes a denně už víc jak patnáct let obdivoval její radost ze života, její jiskry v očích a kouzlo, jakým dokázala ze zakaboněných a zamračených tváří kolemjdoucích neznámých vyčarovat veselé pohledy a milá kynutí hlavou na pozdrav. Nikdo z nich, jen ona a on věděli, že v duchu jí srdíčko zdaleka tak bezstarostně neposkakuje, jak by se na venek mohlo zdát. Snesl by jí modré z nebe, jen jedno neuměl. Tedy ... do minulé návštěvy u specialisty byl přesvědčený, že smířit se s faktem, že je neplodný, bude asi nezbytné a bolestivé. Žádné pozitivní zprávy nečekali ani jeden. Dokázali se naučit žít s představou bezdětného manželství, adopci zvažovali jen párkrát a vždy z razantního rozhodnutí nějakým nepodstatným přičiněním sešlo. A přece bojovali. Věděl, že jejich srdce mají v sobě tolik lásky a tolik síly, že musí bitvu dovést do konce. MUSÍ. Medicína dnes a denně přesvědčuje nevěřící Tomáše o svém pokroku, o čarodějných lektvarech a kouzelnických formulích, které zabírají i tam, kde to dříve bylo nemožné. A jemu zabraly. Konečně. Za zády držel v tenkém papíře první jarní narcisky, co stačil cestou z kliniky koupit v malém zahradnictví na náměstí, a v náprsní kapse měl schovanou obálku s výsledky od docenta. Ty mršky se díky chemii začaly rapidně rychle množit a paskvilů s křivými ocásky a nedostatečným množstím energie ubývalo. Škoda jen, že to trvalo tak dlouho. Kolik slz si museli navzájem setřít ze svých uplakaných tváří, měsíc co měsíc zklamanějších. Teď už ale na minulost není čas. Teď už ne. Ještě pár kroků, tři, dva, jedna. Žluté narcisy si našly majitelku hned po dlouhém objetí a něžném políbení. A následující slova, která jí potichu šeptal ve verších do uší, nikdy nezapomene. Byly klíčem k jejich třinácté komnatě.
Čáry, máry, konec snění,
mám tu jedno překvapení.
Kouzelnou větu,
že zdravá jsou semínka,
můžu být táta
a ty, lásko, maminka.

A PAK ŽE KOUZLA NEJSOU.

Sněženky a machři ...

28. ledna 2009 v 8:56 | renuška |  Jak to vidím ...
Včera jsme s mou kamarádkou - věrnou společnicí, co se týče návštěv kina - po měsíčním půstu vyrazily za kulturou, a sice za naplánovaným shlédnutím pokračování Sněženek a Machrů. Recenzí, trailerů, názorů jsem od premiéry filmu slyšela i četla tolik, že jsem o to víc byla zvědavá, jak na mě film zapůsobí. Protože jsem předem věděla, že ta původní komická stránka už zdaleka nebude mít takové grády a bude se spíš jednat o nostalgicky a více dospělácky pojatý snímek, mé představy byly víceméně splněny. Z biografu jsme s Míšou odcházely spokojené, upoutala nás hudební kulisa, žasly jsme nad (ne)stárnutím některých protagonistů, nad až příliš reálně vykresleným pohledem obyčejných bab na celebritu v podání Evy Jeníčkové (na rovinu? - nic moc). Zkrátka ten život tam byl cítit bez nadsázky a mazání medu kolem huby, problémy měli všichni, jen každý v jiné sféře, jinak si je připouštěl ... Moc se mi líbily záběry, kdy se vlastně vůbec nic nedělo, jen to prodlužovalo děj a právě tu nostalgii, vzpomínání, kamera si hrála s přibližováním a oddalováním postav i krajiny. .....
..... a já si tak v duchu malovala, jak bych se třeba i přenesla přes to, že bych víkend na zasněžených horách v chalupě stojící až téměř na úpatí kopce nestrávila s bývalými spolužáky, ale s nějakým mužským, který by toleroval můj styl lyžování (nerušit - jedu), který by mě ráno i večer konejšil ztuhlé a pomlácené tělo polibky a doteky, který by se mnou ruku v ruce kličkoval mezi stromy a neřešil příliš těsnou kombinézu. Ač nejsem poživatelkou grogu, ta romantická polední pauza v bufetu pod lanovkou by bez něj nešla. U snění jsem začala, u snění jsem během noci pokračovala (už ve společnosti exspolužáků:-)) ), u snění asi i skončím. Proč? Nejsou chlapi!!!

Klenotnictví na přání

26. ledna 2009 v 20:33 | renuška |  Snímánky
Chtěli jste vidět mé stříbro, zlato a drahé kamení, tak prosím. Podotýkám, že zlaté šperky také mám, ale nenosím je už asi dva roky. Jednak je mi stříbro bližší a taky z osobních důvodů. Každý klenot, ať už nošený nebo uložený, má svůj příběh, historii, dárce, důvod atd. Nelpím na krku omotaném deseti řetízky s dvaceti přívěsky, ctím pravidlo jednoduchosti. Sbírku prstýnků - pravda - postupně rozšiřuji a mým vytouženým miláčkem "růžováčkem" výčet nejspíš uzavřu. V obou uších mám po dvou dírkách, přičemž malé naušničky ve tvaru pidi kostičky se zirkonem jsem nefotila, ale hodí se k těm velikým, co vidíte. No a náramek je téměř nový, jediný není ze vzácného kovu, ale "pouze" ocelový, protože při nedávném dotazu v obchodě se šperky mě chuť na pořízení celostříbrné ozdoby přešla. Tento typ a jemu podobné, které mě zaujaly, se totiž pohybují v cenové relaci tři a půl tisíce a výš. Takže jsem usoudila, že pětset, co jsem nakonec investovala, je daleko rozumnější varianta. Mmj. mám hádanku, tipněte si, kolik stojí prstýnek, který jsem vám v předchozím článku představila jako předmět mé marnivosti.

Nevěděla jsem, jakou fotku sem mám dát, tak jsem nakonec zvolila tyto tři. Aby vás nemátlo, že toho mám tolik:-))

Zamilovala jsem se

25. ledna 2009 v 19:40 | renuška |  Snímánky
Toto je absolutní příklad mé marnivosti. Ale když já si nemůžu pomoct ...

Vrať se mi

25. ledna 2009 v 19:30 | renuška |  Přišla Múza
Vrať se mi zpátky,
něžný barbare,
roztrhej hedvábné
prádlo i kraječky.

Vrať se mi zpátky,
tajemný rytíři,
víš nejlíp sám, že
radši mám "stařečky".

Tohle do veršů nedám

25. ledna 2009 v 18:54 | renuška |  Jak to vidím ...
I kdybych se snažila sebevíc, rýmy mi asi vypovědí službu a než paskvil, pak už je lepší psát rovnou normálně. Beztak těm básničkám, který skládám, moc nedáš a vůbec.
Za celý svůj život, co tě znám, jsem teď v nejpitomějším období, co se týče mého cítění k tobě. Dávám ti ochutnat z chutné krmě, kterou jsem za posledních několik měsíců měla na talíři téměř pořád. A že mi nejelo! Kupodivu jsem se i tak snažila všechno pozřít, strávit a nějakým záhadným způsobem vyloučit, abych ti dokázala, že jsem silná nejen fyzicky, ale i psychicky. Pak se to zlomilo a já ti s hodně divným pocitem vracím tvé denní menu, abys sám podráždil své chuťové pohárky a posoudil, zda kuchař je zdatným řemeslníkem či nikoliv. Kupodivu, nechutná ani tobě. A mně to nemrzí, v duchu si zahanbeně říkám, že je to správně. Že není lepší školy než absolvovat totéž co ostatní, abychom mohli hodnotit a poctivě vypovědět, jaké to je.
Jenže s jídlem roste chuť a prakticky všechno postupem času nabírá na obrátkách, vody přibývá a nahromaděných emocí zrovna tak. A já zjišťuju, že opravdu lze žít jinak, bez závislosti, bez nedoceněného sebeobětování, s lehkou dávkou sobeckosti a vůle jít dál a překážky porážet svou vnitřní silou, sebedůvěrou, nadějí. A přece to není vůbec jednoduché opustit. Nikde nevyčtu radu, nikde nenajdu pomoc, jen sama v sobě. Otázkou zůstává, jestli vůbec ještě chci. Věř mi, že tohle ti opravdu do veršů nedám. Asi bych se v nich ztratila víc než ve své současné situaci, která už tak získává podobu bludišť a labyrintů, ze kterých není úniku.

Hříchy ze školky

24. ledna 2009 v 11:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Evička* mě velice pobavila svým vyprávěním o jízdě na černo. A mně se v tu chvíli vybavila vzpomínka z dětství, kdy jsem ještě rozumu měla, no jako malá holka, co chodí teprve do školky.
Bylo mi tak pět, když jsem pocítila vůči dojíždějícím dětem závist, protože ony jezdily autobusem a já ne. Mě a sestru vozili rodiče nebo babička. Nezáviděla jsem jim ale tolik tu veřejnou dopravu, jako spíš malé tvrdé kartičky, které si nosily v průkazkách a řidičům je každé ráno a odpoledne ukazovali. Ano, ano. Mluvím o tzv. "týdenkách" nebo "měsíčenkách", vlastně předplacených jízdenkách na určitou dobu. Líbilo se mi, že jsou popsané zvláštními čísly a písmeny, mají různé barvy a nejvíc mě samozřejmě přitahovaly proto, že mě samotné byly nedostupné, protože jsem je zkrátka nepotřebovala. Jenže vysvětlujte tohle pětileté holce.
Takže se stalo, co se stalo. Nevím už, jak jsem to dokázala, ale postupně jsem všem malým majitelům těchto pokladů průkazky vyprázdnila a jejich obsah si tajně poschovávala a doma ukryla pod polštář. Bohužel si nevzpomínám, jak dlouho jsem se mohla s jízdenkamii těšit, kdo mě "napráskal", ale zpětně je naprosto jasné, že když se náhle z ničeho nic poztrácí více jedincům totéž, pak je pachatel jednak téměř jistý a navíc nevinná dušička tento hřích dlouho v sobě udržet nezvládne. Doma tenkrát asi taky bylo zle, matně se mi vybavuje, že jsem všem "postiženým" jejich majetek nejen že vrátila, ale ještě jsem jim k tomu dala bonbony, tuším lentilky nebo bonpari. Ta potupa!
Teď už je mi pochopitelně tohle vzpomínání k smíchu. Děti napáchají mnoho rozličných hloupostí, které jim pak pomáhají se naučit, co v životě je správně a co ne. A já hrdě a přede všemi prohlašuji, že od té doby jsem neukradla jedinou jízdenku a ač nerada, i složenky v současnosti platím poctivě a hromadnou dopravou v případě nutnosti jezdím vždy s čistým štítem a klidným svědomím:-).

Kill Bill Pig

24. ledna 2009 v 11:21 | renuška |  Snímánky
K předchozím veršům o prasátku přikládám i fotodokumentaci z nedávné lednové zabijačky z hospodářství mých rodičů. Sice u nás v Podkrkonoší už masky po vsi nechodí, ale pořád se drží tradice výslužek a hodování. Jak už to tak ale někdy bývá, musí někdo vybočovat z řady. Tentokrát padl fant na mě. Tím hůř, že řezníkem a zároveň hostitelem je můj šikovný táta, který se tímto řemeslem sice neživí, ale výborně se ho naučil od svého otce. Právě on nejhůř nese mou nesnášenlivost vůči všem zabijačkovým produktům, od ovaru počínaje, tlačenkou konče. Navíc nepozřu ani žádnou vnitřnost, při přípravě masa důkladně odblaňuji, odsádelňuji a odžilňuji vše, co se mi nelíbí. Jsem hrozná a slýchám to rok co rok. Tentokrát jsem se alespoň přemohla a s fotoaparátem v ruce jsem zdokumentovala průběh celého sobotního dne.

Prý jsem měla fotit, až když hlavu omyli, ale to by ta syrovost a morbidnost už nebyla taková.

Dotlouklo ...


Krupobití
Je libo sejmout otisky prstů? Tatík se z kraje focení poddával, později už mu blikání vadilo, pochopitelně. Naštěstí chuť jitrnic blesk fotoaparátu neovlivnil. Prý chutnaly.
Čerstvé kotlové. Kdo předběhne tátu a uloví si pro sebe, ten vyhraje. Zbytek se rozšmelcuje do dalších produktů.
Třeba do tlačenky - prosoluje se postupně, za důkladného ochutnávání. Proti gustu ...
Pozorovat taťku při práci s ostrou kolíbačkou je radost. Pro neznalé, právě se kouskuje povařené maso na prejt.
Tady už je prejt schovaný v jitrnicích. Plníme je pomocí elekrického robota, ale špejlování je ruční práce, specialita maminky. Všechna střívka jsou prasečí, táta je tzv. "šlemuje", zbavuje vnitřního tuku, čistí a věřte, stráví s tím mnoho času.
A hurá s holkama do kotle.
A tady už je jedna z klasických oblíbených tradic - zabijačkový guláš.

Hotové žemláky (krvavé tlačenky s domácí plackou) a klasické tláči bílé.

Jitrnice jitrničky.
Nutná nezbytnost, bez které by řezník ani jeho pomocníci fungovat zkrátka NEMOHLI!
To nejlepší na konec. Jak táta říkává, nejlepší na zabíjačce je sladká buchta. Tyhle jsou od tety.


Pro Jarouše z práce

22. ledna 2009 v 10:41 | renuška |  Přišla Múza
Jarouš z práce mi teď zadal taky tři slova na báseň: pivo, prase, píchat. Předem se omlouvám za to, co jsem vytvořila, ale Múza bývá nevyzpitatelná:-))

Pro jedno pivo
mi nestojí dýchat,
to už je lepší snad
i prase píchat.
:-D

První pomoc

22. ledna 2009 v 10:35 | renuška |  Přišla Múza
Evička* mi ve "Výzvě" navrhla slova: dovča, moře, slunce. Snažila jsem se, co síly stačily, ovšem nevím nevím ... Každopádně je trochu jiná a asi ne úplně dokonale vyslabikovaná. Tak se nezlobte:-))

Do báglu zabalím
pár zbylých švestek,
čeká mě 14 dní u moře.

Těším se, až budu
z pod brýlí sledovat
tělíčka samců oděná spoře.

Šumění slaných vln
a písek v plavkách,
v uších zní Madonny "Holliday ..."

Na pár chvil oddám se
představám hříšným,
když náhle mě budí křik zoufalej.

Jeden z těch sexy boy
v moři se topí,
slyším ho jen já a racek.

Pamelou stávám se
z úst do úst dýchám,
uštědřím pár českých facek.

Řasy se zachvějí,
jak oči otvírá,
já srdce své následně ztrácím.

On se jen na mě
nesměle usměje,
vzápětí na písek H2O zvrací.

Můj slabý žaludek
nesnese mnoho,
s blitím se k němu přidávám.

Kde by mě napadlo,
že v tento okamžik
manžela svého poznávám.

Od těch dní býváme
každý rok zpátky,
u moře, kde jsme zvraceli.

Pod sluncem tropickým
trénujem dýchání
z úst do úst raději už jenom v posteli.
:-))



Omyl

21. ledna 2009 v 13:23 | renuška |  Přišla Múza
Jste stejně jako já svědky mého prvního drabble, ke kterému mě vyzvala Mardom. Podstatou je na tři zadaná slova napsat příběh do max 100 slov. Zde je tedy můj pokus, který obsahuje: věž, jezdec, tráva.

Schylovalo se k osmé večerní, na kterou byli domluveni. Jejich první schůzka. Oba měli rádi tajemno, odpůrci nudných restaurací a kaváren. Zvolili starou vyhlídkovou věž v odlehlé části malé vesničky nedaleko jejich města, ke které bylo nutné probrodit se přerostlou vysokou trávou. Rychlostí jezdce F1 dorazil na místo a s bušícím srdcem sahal po klice ztrouchnivělých dveří, když v tom ... k nohám se mu zlehka snesl útržek papíru, na kterém stálo: "Promiň, jsem na holky. Tomáš."

Moje abeceda

20. ledna 2009 v 11:42 | renuška |  Jak to vidím ...
A - AMBICE - žádný nemám. Nikam se nehrnu, nikam se necpu. Pokud mě něco baví, nedělám to pro vyšší cíle, ale pro radost. Možná se to časem změní, ale v současnosti jsou ambice pro mě pasé.
B - BLOG - dává mi stále víc, než jsem původně očekávala. Ukázal mi mé skryté vlohy, je mi vrbou, je prostředníkem mezi další spoustou zajímavých lidí, ke kterým bych se normálně nikdy nedostala a které čím dál víc beru jako své přátele.
C - CITY - rovná se mé račí já, můj úhel pohledu, můj otáčkoměr, až neuvěřitelně na mě působí a jejich vliv bývá chvílemi vítaný, jindy zase zcela nevhodný.
Č - ČÁP - už dávno vím, že děti nenosí, ale když jsem byla malá, tak jsem chodila do družiny a tam jsme se mimo jiné pod dozorem hodně šikovné paní vychovatelky věnovali různým výtvarným technikám, mmj. linorytí. A já vyryla čapí rodinku na komíně, která pak získala nějaké ocenění a byla otištěna i v časopise Květy!
D - DOMOV - shodou okolností má rodná vesnice začíná na stejné písmeno. Co jiného než domov si pod déčkem představit? Máme-li srdce na svém místě, pak toto je automaticky na žebříčku déčkových slov jako první.
E - EROTIKA - mám ji ráda v jakékoliv podobě. Patří k mému životu, není mi cizí, nestydím se o ní hovořit, ač se kolikrát dostanu na tenký led.
F - FALEŠ - jestli něco nesnáším, pak je to lhaní do obličeje, falešná přetvářka, na kterou lovci chytají své oběti a jejich duše.
G - GAZELA - ráda bych byla štíhlá jako ona. Asi se mi to nikdy nesplní, ale alespoň se o to snažím, civičím, nečekám, že mě kila půjdou dolů sama jen po zázračných pilulích z reklamy.
H - HOMOSEXUALITA - neodsuzuji, toleruji. Jedni to vidí jako úchylku, ale toto je prostě jen a pouze genová dispozice, se kterou se někdo narodí a někdo ne. Dost možná, že tato čtyřprocentní menšina má mnohem větší srdce než mnozí heterosexuálové.
I - INTELIGENCE - když chybí, ouvej. Tedy, každý k svému. Těžko si budete mít co říct s tupounem, navíc ještě takovým, který o své blbosti nemá ani ponětí a považuje se za střed vesmíru.
J - JARO - mám ho ze všech ročních období nejraději. Přísun nové energie, nového života, probouzení spáčů, zpěv ptáků v oblacích a modré nebe ...
K - KAMENÍ - nejsem horolezkyně ani hledačka obelisků, ale kameny mám ráda. Naučili mě to hlavně synové, kteří mě pravidelně zásobují nově nalezenými poklady. Máme jich doma plno a jejich sbírka se bude i mým přičiněním dále rozrůstat.
L - LITERATURA - čtu ráda. Jen mám teď na to méně času kvůli bodu G (rozuměj ne kvůli "tomu" bodu Gé, ale kvůli GAZELE). Jakmile se totiž do něčeho začtu, pak jde vše ostatní včetně domácnosti a štíhlé linie bokem. Navíc jsem zastáncem názoru, že slovní zásoba, její rozšiřování a znalosti jsou závislé právě na našem postoji ke knihám apod.
M - MARNIVOST - typická vlastnost žen. Některé jí statečně odolávají, jiné jsou vůči ní slabé, mnohokrát dobrovolně. Sama jsem tak nějak na středu. Záleží na obsahu peněženky, podle toho totiž dovoluji marnivosti překročit práh mé pevné vůle a zbytečných nároků.
N - NÁLADA - proměnlivá, u mě obzvlášť. Co mě jednoho dne nechá chladnou, to druhý den může být příčinou mého nepříčetného vztekání. Stydím se, že nejsem schopná svou náladovost natolik ovlivnit, aby nepáchala škody, ke kterým občas, bohužel, dojde.
O - O-RING - je jich strašná spousta různých průměrů vnitřních i vnějších, tloušťky, pružnosti, barvy, použití, rozměrů ... Pokud by někdo nevěděl, o čem píšu, jsou to kroužky, které slouží k utěsnění všemožných matic, filtrů apod. Profesionální deformace.
P - PRÁCE - netvrdím, že lenošení je zbytečné, netvrdím, že práce je nudná. Vím, že bez ní nejsou koláče:-). A taky vím, že bez ní je nuda, prázdný účet, kila navíc a kus prázdnoty. Cením si jí, vážím si každé bez ohledu na směr a obor.
R - RUCE - už jsem o nich z kraje blogování psala. Bez nich si neumím představit život, co všechno dokáží! Tvořit, hýčkat, léčit, hladit ... i ublížit. Jsou tolik všestranné a tak postradatelné. Jsou jednou z nejzranitelnějších částí lidského těla, vždyť kde jinde se nám dělá tolik ranek a šrámů než právě na rukách?
Ř - ŘÍZKY - já musím, prostě musím. Jestli je jídlo, kterého se člověk nejspíš nikdy nepřejí, pak jsou to právě plátky v trojobalu. A je jedno, zda se jedná o plátky masíčka či sýru. Prostě bašta.
S - SVALY - ty máš svaly, já mám čáry. Z Mrazíka. Nelíbí se mi osvalený mužský, mám ráda přirozeně rostlého chlapa, který o sebe trochu dbá a kterého větší vítr nesfoukne jak šišku ze stromu. Jako přednost vidím příjemně měkké bříško, které využívám nejčastěji jako vyhřívaný polštářek. Trvám jen na jednom svalu, který by měl fungovat na plné pecky, čili na svalu údovém nebo-li pindíkovi:-)).
Š - ŠTĚSTÍ - je to s ním jako s láskou. Nelze ho koupit, nelze ho prodat. Buď je nebo není. Hlavně je hodně vzácné a pokud se nám poštěstí to štěstí mít, pak buďme šťastni, protože zpravidla nedostatkem dochází k nešťastným myšlenkám, řečem a následkem toho jsou pak nešťastní nejen nositelé, nýbrž i jejich okolí. A naopak, jsme-li šťastní, podělme se o tu radost, protože pak i v nevlídném počasí bude svítit sluníčko.
T - TVRDOHLAVOST - také paličatost. I té se mi dostává. Většinou až časem poznám, jestli mé trvání na svém bylo oprávněné nebo ne. Pokud se ukáže, že jsem chybovala, bylo by na místě se omluvit. Každopádně jsem si jistá, že každý z nás v sobě kus té své paličatosti má.
U - UROLOGIE - máme tam kamaráda doktora. To je jediné pozitivum. Tato součást medicíny je neméně důležitá jako její další odvětví, ale rozhodně při vyšetřování na její klady nemyslím. Žel, pokud máme trápení a cévkování je jedinou cestou, jak mu udělat útrum, pak i nepříjemné musí jít stranou.
V - VLASY - super muzikál. A taky jedna z mých, dalo by se říct, lepších designových kvalit. Nic moc na mě ke koukání není, tak se to snažím dohánět, kde se dá. Teď jsem momentálně téměř černovlasá a rozporuplné názory mě přivádí na myšlenku, zda je lepší zůstat přirozeným nebo svou vizáž měnit.
W - příliš soukromé na to, abych to tady uváděla konkrétně. Ale jedná se o příjmení mých nejbližších příbuzných, v jejichž kruhu je nejlépe poznat, jak funguje opravdová rodina. Díky za ně.
X - XICHT - je to s ním jako se vším ostatním. Musíme se o něj starat, protože na rozdíl např. od plochého břicha on je dnes a denně na očích okolí a někdy až příliš ovlivňuje názory cizích lidí na nás samotné. Navíc je to on, kdo nejvíc prozradí o tom, jak nám je.
Y - YPSILON - je prostě ypsilon. Zkuste si někdy napsat psacím velké tvrdé Y. Často ho na začátku vět nepoužíváme, proto dochází zpravidla k tzv. dospěláckému prznění a píšeme ho jinak, než jak jsme se učili ve škole.
Z - ZÍTRA - budoucnost, plánování, co bude dál. Nikdo nemá zítřek jasný, každý má jen minulost a součanost, tam se může odrážet to, co nás čeká. Ale určitě se na to nedá spoléhat.
Ž - ŽIVOT - jak jinak zakončit abecedu, než tím, čím pro nás vlastně je. A co je součástí jí. Bez čeho bychom tu nebyli. Co se stává stále větší vzácností, s čím někdo zachází neopatrně a někdo si toho ani neváží. A co rozhodně není nekonečné.

.......................
Toto je má abeceda. Třeba bude inspirací pro některé z vás a přidáte se. Zcela záměrně jsem u písmen neuváděla jména ani osoby mimo W. Nechtěla jsem. Vím, proč.





Pro Pavlu

19. ledna 2009 v 22:06 | renuška |  Přišla Múza
Před pár hodinami jsem vás prosila o náměty na báseň a zde je má první odezva. Pro změnu opět o lásce, ale využila jsem alespoň nápadu od Mirky ("Čajová konvice") a od Žabky ("Pavla"). Pohodová slovíčka od Evičky si nechám do jiných veršů, ale určitě na ně dojde:-).

Já hlavu měl předem
plnou plánů,
v koupelně skoro
plnou vanu
a tebe už viděl jsem
jako mámu
našich dětí,
co spolu budem mít.

Na místo společné
koupele v páru
z čajové konvice nechám
utíkat páru,
mé naděje mění se
do nezdaru,
a o tobě, Pavlo,
si nechám jen snít.

Výzva

19. ledna 2009 v 19:44 | renuška |  Jak to vidím ...
Ráda bych vás poprosila, jestli byste mi nepomohli vyprostit se ze spárů fantazie ohledně mé tvorby, a sice básní, které se téměř všechny pohybují v oblasti vztahů, lásky, citů. Mám totiž dojem, že je to všechno, jak se říká, "na jedno brdo". Takže pokud by vás napadlo třeba jen slovo, termín, který by mohl být obsahem mé další rýmovačky, námět na příběh apod., budu ráda, když mi poradíte. Třeba mi to ani nepůjde vyjet ze zajetých kolejí a ještě ráda budu pět ódy na emoce, ale v současné chvíli mě láká zkusit něco nového. Předem díky za jakékoliv tipy i netipy:-). Renuška

Slíbený Ondra

19. ledna 2009 v 19:01 | renuška |  Snímánky
Tak jsem za pomoci kolegy dostala fotky z alba do PC, nebo-li krok zpátky. Proto vám mohu naservírovat slíbené snímečky Ondráška, kterému tehdy byly dva roky a my měli poprvé možnost poznat talent paní fotografky. Protože mi je ale opravdu divně, že publikuji její autorskou práci, představuji vám pouze tři obrázky ze série. Snad i ty postačí k tomu, aby vás potěšily:-):