17. prosince 2008 v 11:53 | renuška
|
Tak si tak přemýšlím nad tím, zda-li je dobře, když můžeme využít druhou šanci. Když se nám nabízí možnost zkusit napravit něco, co třeba napoprvé nedopadlo úplně nejlíp. Jestli jsme schopni poučit se z vlastních chyb, využít toho, co nám to "poprvé" dalo, disponovat s nově nabytými zkušenostmi a vyvarovat se zbytečných, opakujících se omylů.
Druhou šanci vidím jako gesto, kterým nás někdo zkouší vrátit zpátky v naději, že obě i více zúčastněných stran budu jednat jinak. Možná opatrněji, reálněji, oblaka nechají spát a více než život ve snech budou volit cestu po zemi. Bojím se, že by ale mohlo dojít k nechtěnému, za to logicky vyplývajícímu dojmu okradení. Hrozí, že přijdeme o impulsivní momety, reakce. Etiketa a slušné chování, strach z opakování chyb, detektivní pátrání po pravé podstatě chování protějšku, to všechno bude špatně propustným mantinelem pro dříve známou bezprostřednost.
Podaří-li se přes tyto překážky dostat, pak může "The Second Chance" být neskutečně výhodným obchodem. Obohatí nás totiž nejen o zkušenosti z minulosti, ale dovolí nám a především naší duši vyrůst. Dostat se dál. Zvláště, pokud se návrat zpět podaří. Pokud ale nevyjde ani tentokrát, pak je asi lepší se jí příště obloukem vyhnout a do pověstné řeky už napotřetí nevstupovat.
Za sebe můžu jen říct, že jsem chtěla vstoupit podruhé do stejné řeky..ale pak jsem si to rozmyslela, úplně na poslední chvíli. Za krátký čas se ukázalo, že moje rozhodnutí bylo tehdy správné..