22. prosince 2008 v 20:33 | renuška
|
Inu, jak bych to jen napsala, abych ve vašich očích nevypadala neomaleně a hladově a sobecky. Asi to sem hodím tak, jak to je a basta fidli.
Pochopitelně, člověk si cení těch, kteří se zřeknou svého štěstí pro druhého, kteří se rozdají, žijí pro ostatní. OK. V pořádku. Být takových lidí víc, tak ti šmejdi zlodějský a jiný by měli útrum. Ale to bych už z kraje zacházela do úplně jiné oblasti, které se rozhodně nemíním věnovat. Alespoň pro tentokrát. Řeč je totiž o dárcích. Všeobecně. Samozřejmě teď se do popředí dostávají vánoční balíčky s překvapením. Jak jste si mohli všimnout v předchozím článku, nabalila jsem jich poměrně hodně, přičemž pánský sluha pro manžela zůstal ještě ležet bokem. Já vůbec hrozně ráda prezenty nakupuju, dumám nad nimi, koho a jak potěšit, co udělá největší radost, co v dobrém slova smyslu otevře obdarovanému ústa dokořán nebo slzami zvlhčí oči. Finanční limit je pro mě kolikrát hodně problémovou záležitostí, protože zkrátka některé věci levněji nepořídíte. Což neznamená, že potřebuji tisíce, stačí mi stovky. Vzpomínám si, že jsem kdysi manželovi z fotografií, které jeho rodiče měli mezi ostatními snímky v šuplíku naházené bez ladu a skladu, vytvořila fotoalbum s decentími popisky. Jeho reakce byla možná na první pohled normální, oni jen málokteří mužští ocení citovou hodnotu dárku. Jsem si ale jistá, že jsem ho moc potěšila a nejednou se k prohlížení stránek s poklady archívu jeho života vrátil.
Jsem taková rovnice. Ráda dávám = ráda dostávám. Myslete si, co chcete, ale při každých narozeninách, svátcích a vánocích, při všech příležitostech, kdy mohu očekávat přísun darů, jsem natěšená, netrpělivá, zvědavá. Následně bývám vysmátá, šťastná, uplakaná, beze slov, ale také prolhaná (to ale jen v případě darů danajských, kterých díky bohu zas až tolik není). Tudíž nejsem typ člověka, kterému stačí schovat se za fráze typu: "Já nic nepotřebuji ani nechci, všechno mám." Jedinkrát by mě mohli totiž ostatní chytit za slovo a já bych potom z prázdných náručí probrečela celou noc. Stále ve mě bydlí kus malé Renatky, holčičky, která nepohrdne překvapením schovaným pod mašlí. Stále dokážu otravovat a ptát se, co a kdy dostanu. Pravda, častokrát jsme již obě strany dohodnuty, za co bych byla ráda, takže se o to překvápko svým způsobem okrádám - to už je zase ta velká paní se smyslem pro praktičnost:-). Přesto ale doufám, že ta dětskost ve mě zůstane napořád. Alespoň kousek. Kousíček.
Pokud se umíš tak hezky radovat z dárků,tak je to jedině dobře,protože tím,že máš radost,že někdo udělal radost tobě,tak z toho má radost i ten,co tě obdaroval a to je asi ta pravá rovnice.-)Kdybys jen dávala a nic nedokázala přijímat,tak bys v druhých vytvářela zbytečně pocit,že jsou ti něco dlužni a to rozhodně nikomu nic nedá.