Prosinec 2008

Silvestr

30. prosince 2008 v 19:20 | renuška |  Přišla Múza
12/2002 - opět archivní záležitost, brzy dojdou - co budu dělat pak?

Stoly jsou sražené, zdobené chvojím,
chlebíčky, cukroví, pivo a rum,
příkaz mých rodičů, ten mluví za vše:
"Hlavně nám, prosím tě, nezbořte dům!"

Nebojte, mí milí, je nás tu pár,
na dvacet, na třicet, víc ani ťuk,
vždyť už jsme dospělí, rozum snad máme,
zkusíme ztlumit náš nadměrný hluk.

Hodiny odbíjí, náš čas se krátí,
špunty už lítají, oči si kryj!
A ty, můj příteli, ty, co jsi zadaný,
z tvých tváří zardělých tu rtěnku smyj!

Nový rok přichází, s ním nová přání,
splní se, nesplní, to je jen v nás.
Jedno je pro všechny lidičky na světě,
celý rok těšte se z života krás.

Slavte a milujte každý den stejně,
ne jen, když určí kalendář,
žijte tak, ať si vždy před spánkem řeknete:
"Jó, já jsem vážně pohodář!"


Předtucha

29. prosince 2008 v 19:41 | renuška |  Přišla Múza
Sorry, je mizerná. Ani nevím, proč ji sem vlastně píšu.

Předtucha porodu
v podobě bolestí,
když klínem matky
dítě se proklestí.

Předtucha dětství
v podobě pláče,
to když míč omylem
zasáhl květináče.

Předtucha puberty
v podobě pupínků,
v aktovce make-up
a krycí tyčinku.

Předtucha dozrání
v podobě lásky,
první, ne poslední,
jako hry Sazky.

Předtucha rodiče
v podobě péče,
za život dítěte
použít meče.

Předtucha stáří
v podobě vrásek,
a v očích nezájem
lascivních krásek.

Předtucha smrti
v podobě odchodu,
tělo a duše
se nebrání rozvodu.

Předtucha návratu
v podobě porodu.
A během čekání
nasávej svobodu.

Denní režim pozbyl režimu

28. prosince 2008 v 19:38 | renuška |  Jak to vidím ...
To to vedu. Když chodím do práce, vstávám v 5.45, na sedmou abych byla na značce. Nikdy mimo léto se mi to nedaří, protože během cesty ještě nechávám Jeníčka ve školce, Ondrovi a jeho spolužákovi zastavuji u školy, tudíž se do práce při dobré vůli dostávám o pět až deset minut později. Pokud ráno překvapí samec (ne tedy manžel, ale mráz), a já musím ještě škrabat auto, pak to čtvrt na osm jistí. Z práce po půl čtvrté, vyzvednout ratolesti, stavit se v obchodě, doma pofackovat, úkoly, relax - hahaha, a jsme u hodiny dvacáté, kdy už pomalu zavírám oči a bojuji sama se sebou, mám-li se věnovat spánku nebo televizi či jiné náplni práce:-).
Ovšem teď je to jiná. Dopřávám si jako mnohý z dalších 14-ti denní pauzu. Jednak kvůli prázdninám, pak svátky, klasika. Poctivě jsem si už na začátku roku spočítala, kolik že dní budu potřebovat na závěr roku a během celých dvanácti měsíců jsem opatrně nakládala s dovolenou tak, by mi to vyšlo. Ono s dvěma dětmi, přičemž jedno už je školou povinné, se dvacet dní rozfofruje tak rychle, že člověk nestačí žasnout. Díky bohu přes hlavní letní prázdniny babičky do práce chodící fungují velmi ochotně, takže ač improvizujeme, pokaždé hlídání zajistíme. A když napíšu, že společnýma silama, pak je to pravda pravdoucí.
Hovořím-li o pozbytí režimu, vypadá to se mnou následovně. Vstávám kolem půl deváté, během hodinky pravidelné ranní očisty a snídaně v rychlosti přemýšlím, co budu vařit k obědu, protože poledne je nebezpečně blízko. Plus běžný provozní úklid, za dopoledne ho prostě musím stihnout. Sice se venku sněhu nedostává, ale sluníčko nás dnes a denně vybízí na nejméně hodinovou procházku s Tarou, tentokrát jsme dokonce přetáhli, venku to bylo prima. Čerstvý vzduch prosincových dní je ale tolik silný, že při horkém čaji a odpolední svačince tělo příjemně znavené začne toužit po odpočinku, který mu dopřeji bez odmlouvání. Probouzím se s otlačeným gaučem na tváři a rozmazanou řasenkou, zkontroluji čas, vybídnu kluky do vany a coby vyhajaná a plná energie pouštím se do různorodých aktivit. Spát chodím k půlnoci, což u mě nebývá zvykem.
Z toho vyplývá, že se děsím příští neděle, kdy budu muset poprvé v novém roce jít na kutě dříve, protože mi zase začne koloběh všedních dní a ranních budíčků.

V restauraci

27. prosince 2008 v 20:02 | renuška |  Jak to vidím ...
Nevím, jak to chodí jinde v rodinách, respektive co si dovolí partneři mezi sebou, jedná-li se o návštěvu restaurace. Nemyslím tím podržení dveří, pověšení kabátu, přisunutí židle. Spíš mi jde o to, zda je (ne)normální ochutnat po slušném zeptání se z druhého talíře. Konkrétně, když si objednám "lskfhrun asůljd wqlturfhůdOASFJ AS steak z kuřecích prsou" a protějšek zahoří zvědavostí a zvolí "uprtqoěíáuté žáqéíýžuteujoůaszg vepřové nudličky". Samozřejmě i přes zásady slušného chování naše oči spočinou nejen na obsahu našeho menu, ale také zabrousí přes stůl k cizímu talíři, pro porovnání, zhodnocení. K závěrečnému verdiktu je však podle mého nutné nejen prohlédnout, ale i okusit, jaké chuti se danému pokrmu dostává. A jsme u jádra pudla. Můj manžel je velmi háklivý na jakýkoliv náznak, kterým projevím zájem o malou ochutnávku, pochopitelně ve stylu "oko za oko, zub za zub". Rozhodně tedy nenabízím méně, než bych si vzala já. Prostě chci jen vědět, "jaký to má". Celkem pravidelně se mi dostává nelichotivé odpovědi s poznámkou, že jsem si mohla objednat stejné jídlo jako on. Jistě, logicky to je v pořádku, až na jednu maličkost. Kdybych si ono papáníčko chtěla dopřát, pak bych nemusela prosit o ochutnávku, protože by to bylo jaksi zbytečné. Ha. O to víc mě mrzí jiný fakt, a sice, že jsem měla možnost povečeřet párkrát i s jiným společníkem, který sám od sebe nabízel ze své porce. A mně naopak bylo trapné toto přijmout, protože ... prostě to bylo divné. To mi ale nebránilo v tom, abych na vidličce přes stůl podala kus bašty na košt já.

Tak mi to vysvětlete. Proč manžel, člověk velice blízký, tolik hudruje a proti tomu osoba jiná, taktéž velice blízká, ale přece v maličko jiném postavení, reaguje přesně naopak? Jak je to u vás?

PS: Znám rodinku, která jídlo miluje. Společně se potkáváme v blízké hospůdce, kde výtečně vaří. A pokud se oni příbuzní sejdou v hojnějším počtu, naobjednají si fůru různého jídla a prázdné talíře, aby potom všichni dohromady snědli od každého druhu část. K tomu stíhají vtipkovat, smát se a jsou absolutně nad věcí. A etiketa je to poslední, co v ten moment řeší.


Já to nechápu:-(

27. prosince 2008 v 19:41 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes se u nás stavili sousedi, potřebovali podepsat jakési formuláře ohledně stavby plotu. To ale není podstatné. Spíš mě zarazil jiný fakt. Jsou přistěhovaní cca dva roky. Za tu dobu nedošlo k výraznějšímu seznámení, ačkoliv paní je naše vrstevnice, pánovi je o patnáct let víc a mají spolu čtyřletého hošíčka, který by společnost nových kamarádů jistě uvítal. Během řeči v chodbě jsme došli k tématu nedávno aktuálnímu, a sice čertům. Manžel, jak víte z předchozích článků, byl jedním z děsivců a, bohužel, nedal na mé rady a k zeptání se, zda-li mají přijít i na Vítka (sousedův hošíček), dorazil už v převlečení. Tudíž paní nemohla přes prvotní šok pomalu ani dýchat a odpověděla záporně. Tak se jí dnes, když byla příležitost, tak nějak neohrabaně omluvil a vysvětlil, že to byl opravdu ON. Vzápětí se nám ale dostalo vysvětlení, že tyto praktiky sousedi nepoužívají, protože synek nevěří ničemu nadpřirozenému, tudíž nesleduje ani pohádky a jediné, co toleruje, ale nechápe, že zvířátka mohou "jako" mluvit. Na mou hloupou otázku, jak je to tedy s Ježíškem, mi bylo znovu řečeno, že ne-e, že oni to nedrží. OK. Takových lidí je víc. Ovšem nepochopím jednu věc, a sice, že tří-čtyřletý kluk rozhodne o tom, jaké tradice se v rodině budou ctít a jaké ne. Je-li dítě dítětem, obzvláště takhle malé, pak právě tyto praktiky jsou vítaným zpestřením a předmětem jeho těšení. A ještě jedna věc mě zarazila. K tomu jsem ale dospěla až po odchodu pětiminutové návštěvy. Nechodí-li k sousedovic rodině Ježíšek, proč měli na balkonu zabalený jehličnan, zcela evidentně připravený na sváteční ozdobení?! ...

Nadílka

25. prosince 2008 v 22:43 | renuška |  Přišla Múza
Pro Nubaru a Evičku od Ježíška

Namaž nám vánočku s čerstvým máslem,
kafe nám nalej do hrnků bez uší,
posnídej, lásko, se starým bláznem,
zavři, ať nikdo nás neruší.

Pod stromek schoval jsem pro tebe poklad,
s nadějí, že tě potěší,
snad jsem tě, lásko, snad dobře odhad´,
neříkej, že ti nesluší.

Vždyť srdce z lásky, co jsem ti dal,
to sluší každému, co o něj stojí,
moc bych si, lásko, moc bych si přál,
abychom napořád byli jen svoji.

25.12.2008

25. prosince 2008 v 22:10 | renuška |  Snímánky
14-ti denní volno jsme si naordinovali všichni - celá rodina. Sněhu se asi jen tak nedočkáme, sportovní vyžití jsme tedy vyměnili za procházky s Tarou, která je uvítala bez řečí a s nadšením. Počasí dnes přálo, ačkoliv chladno lezlo za nehty. Sluníčko nás lákavě dráždilo a nezbylo než neodolat a vyrazit na hodinový výšlap do přírody. Zde je důkaz:-):

Typický prosincový obrázek:-)
Tarinka
Jeníček

Moji chlapi zlatý boubelatý

Ondra měl dnes daleko větší náladu se fotit, než Honzík.
Ač sněhové vločky nezdobí dnes
louky a cesty, stromy a les,
přece je všude kolem nás
veliké množství přírody krás.

Tak dlouho jsme čekali, abychom zase čekali ...

25. prosince 2008 v 21:58 | renuška |  Snímánky
Pochopitelně na Ježíška. Je fakt, že nakonec jsem se té rány od vánoční atmosféry dočkala, ale trvalo to daleko dýl, než kdy dříve. Každopádně Štědrý den jsem si docela užívala a relaxovala. Dárky jsem měla zabalené, salát bramborový bezsalámový (za což jsem pravidelně kritizována, nic to však není platné - myslím, že řízků i klobás je coby masných produktů na stole víc než dost) hotový už od úterý, stromek jsme letos zdobili s kluky poprvé, protože se po dohodě s námi rozhodli ušetřit Ježíškovi práci a toto zastat sami. Zvláště velkým důvodem bylo také to, že si nějaké ozdoby sami vyrobili, tudíž jejich zavěšení bylo nezbytně nutné a hodně důležité. Takže jedinou, k tomu ještě milou povinností byla pravidelná rodinná procházka lesem s vaky plnými dobrot pro zvěř. Jak už jsem zde asi kdysi zmiňovala, tatík je nimrod srdcem i duší, proto jsme od mala byly já i sestřička vedeny lásce k přírodě, se kterou každoroční výšlap do stromoví ke krmelcům úzce souvisí. Pravda, s tím odpočinkem jsem to trochu přehnala, protože v závěru se plánovaná večeře posunula o celou hodinu dále, přičemž řízečky jsem smažila ještě neučesaná a zabalená v osušce. Ale znáte holky, dokáží dělat více věcí naráz, tzn. že během pár minut byl stůl připraven k hodování, maminka vypadala líp než ráno a mohlo se začít. V relativně klidné atmosféře jsme se nakrmili, poté posečkali na příchozí asistenty v podobě tchýně s tchánem, aby mohli zabavit hochy naše zvídavé. V zápětí nastala honička hodná záběrů z grotesek, protože z mnoha míst jsme s manželem začali snášet dary a dárky, balíčky, taštičky - lup šup, fofr, makej, honem, než přijdou, prskavky, sirky, dělej, dělej, zvoneček, zhasni, foťák, to neřeš, zvoň, prskej, neprskej, cililink, jéééééé, už tady byl, babíííí, mamíííí, tatíííí ... Znáte to. Ondra druhák se chopil rozdávání nadílky, trošku by spěchal, tak jsem ho musela brzdit, abychom postupně všichni s obdarovaným mohli žasnout nad překvapením pod balícím papírem. Že jsme nepochytili všechny reakce, to je asi zbytečné psáti. Následně jsme se odebrali ještě k rodičům pro další várku emocí i dárků:-)) . Závěr večera jsme prachsprostě prožrali, prochlastali a pročuměli na telku. Já jsem se ani nezmohla na to, abych roztřídila odpad, až tak kolem jedenácté večer jsem něco málo narvala do krabic a znovu si v klidu prohlídla vše, co nám Ježuch nechal pod smrkem. A že byl štědrý, to byl. Pakliže vás snad zajímá, čím mě potěšil, pak vězte, že na základě konzultace jsme s manželem dostali příspěvek na obývací stěnu. Prostředník pravé ruky mi zdobí nový prstýnek stříbrný se zirkony, rozhodně neztloustnu po 85% hořké kočkoládě LINDT - mňam. Horší už to bude s tím kávovým likérem, co se chladí v lednici, též víno i sýry nejsou nekalorickou bombou. V létě konečně budeme moci venku servírovat nealko ve skleněném džbánu. Nohy mi zahřejí frotky a tělo Jelzin - rozumějte ne Borise, ale pitíčko lahodné nejlahodnější - díkes, Lalušku. Atd., atd.
Mohla bych psát dál a dál. Jediné, co ještě před prezentací snímečků zveřejním, je fakt, že jsme si během večera zahráli i na hasiče, protože mi předpisově začal na stole plápolat ten krásný svícen, co jsem se s ním nedávno chlubila. Z bílých perel zbyly černé uhlíky, svíčky se slily v jednu a byt byl prosycen nikoliv vůní vanilky, ale smradem spálených větviček tůje. Taková malá třešinka na dortu:-)

A teď už k fotoreportáži:
Malé zátiší s nádechem sváteční atmosféry, v pozadí inkriminovaný předmět doličný - svícen.
Minulé svátky jsem byla na antibiotikách, takže všechna nálada a chuť něco zdobit byla skolena teplotou a blbou náladou. Letos jsem si o to víc chtěla dát záležet. Myslím, že všichni byli spokojeni. Podotýkám, že mimo krajíce chleba - abychom celý příští rok měli co jíst, klíče - aby nás nikdo nevykradl, pod talíři leží po dvacce - abychom měli korunky. Doufám, že finanční krizi jsme tímto zažehnali:-).
Dala bych sem i tatínka, ale zákaz je zákaz. Takže jdeme z leva: Ondra, já, Honza.
Už je to tady, už je to tady ...

... a je po nadílce ...


Řetízkový řetězáček bez skrupulí bez vytáček

24. prosince 2008 v 14:40 | renuška |  Jak to vidím ...
U Nubary - tedy našeho Járy - jsem před několika dny zvědavě nakoukla do článku, kde na něco odpovídal, mmj. tam dvakrát zmínil i mě a já, neboť jsem od přírody nechutně zvědavá, jsem využila možnosti znát otázky. Ovšem za cenu zveřejnění mých odpovědí, přičemž vám, kteří jste řetězák nečetli, zůstanou všechny dotazy skryty. Budete-li mít přece o ně zájem, ráda vám je přepošlu, samozřejmě za stejných podmínek, jaké jsem musela splnit já. Zde je tedy v bodech uvedeno, co si myslím:

1) Nevím. Fakt nevím. Snad Slávek?
2) Já sama, ale i tak mizerně.
3) S kocourem Mácou z Dubence, který je hýčkaným a preferovaným členem domácnosti.
4) Kterýkoliv člen Greenpeace.
5) Pan Ká, Nubara
6) Michal S. - kolega
7) Mach a Šebestová
8) Tajná láska ze sedmé třídy - Rosťa.
9) Pan Ká, Nubara
10) Člověk se srdcem na pravém místě a především k láskou k dětem.
11) Eva*, Nubara, Peťka, já ...
12) Pomíjivá
13) Snad každý je celebritou v očích jiného člověka.
14) ?
15) Šéfa:-)
16) V každém je kus dospělého.
17) V každém je kus dítěte.
18) Honzíček
19) Ondrášek
20) Slunce
21) Rodiče a pak další fůra dobrých lidí
22) Jarouš
23) Můj šéf
24) K vraždě by snad nedošlo ... :-)
25) Pan Ká
26) Jarouš
27) Já
28) Co je cosplay?
29) Pan Ká
30) Krásné a pohodové vánoce a nový rok ať je plný příjemných překvapení a pozitivních zpráv.




Na sbírku?

22. prosince 2008 v 20:51 | renuška |  Přišla Múza
V úžasu zůstávám,
když v blogu zadávám
rubriku Múzy.

Kolik už rýmů,
vážných i šprýmů,
poezie i prózy

za těch pár týdnů,
co blogu vládnu,
psala jsem vám.

Stačí-li na sbírku
nebo zda v šuplíku
nechat je mám?

Jako já stejných
pisálků zřejmých,
fůra jich chodí.

Zůstanu při zdi,
některé lidi
tvorba má nudí.

Než by má díla
zbytečná byla
v regálech krámů,

zůstanu skromnou,
blogařům známou
veršovou dámou.

Dítětem

22. prosince 2008 v 20:33 | renuška |  Jak to vidím ...
Inu, jak bych to jen napsala, abych ve vašich očích nevypadala neomaleně a hladově a sobecky. Asi to sem hodím tak, jak to je a basta fidli.
Pochopitelně, člověk si cení těch, kteří se zřeknou svého štěstí pro druhého, kteří se rozdají, žijí pro ostatní. OK. V pořádku. Být takových lidí víc, tak ti šmejdi zlodějský a jiný by měli útrum. Ale to bych už z kraje zacházela do úplně jiné oblasti, které se rozhodně nemíním věnovat. Alespoň pro tentokrát. Řeč je totiž o dárcích. Všeobecně. Samozřejmě teď se do popředí dostávají vánoční balíčky s překvapením. Jak jste si mohli všimnout v předchozím článku, nabalila jsem jich poměrně hodně, přičemž pánský sluha pro manžela zůstal ještě ležet bokem. Já vůbec hrozně ráda prezenty nakupuju, dumám nad nimi, koho a jak potěšit, co udělá největší radost, co v dobrém slova smyslu otevře obdarovanému ústa dokořán nebo slzami zvlhčí oči. Finanční limit je pro mě kolikrát hodně problémovou záležitostí, protože zkrátka některé věci levněji nepořídíte. Což neznamená, že potřebuji tisíce, stačí mi stovky. Vzpomínám si, že jsem kdysi manželovi z fotografií, které jeho rodiče měli mezi ostatními snímky v šuplíku naházené bez ladu a skladu, vytvořila fotoalbum s decentími popisky. Jeho reakce byla možná na první pohled normální, oni jen málokteří mužští ocení citovou hodnotu dárku. Jsem si ale jistá, že jsem ho moc potěšila a nejednou se k prohlížení stránek s poklady archívu jeho života vrátil.
Jsem taková rovnice. Ráda dávám = ráda dostávám. Myslete si, co chcete, ale při každých narozeninách, svátcích a vánocích, při všech příležitostech, kdy mohu očekávat přísun darů, jsem natěšená, netrpělivá, zvědavá. Následně bývám vysmátá, šťastná, uplakaná, beze slov, ale také prolhaná (to ale jen v případě darů danajských, kterých díky bohu zas až tolik není). Tudíž nejsem typ člověka, kterému stačí schovat se za fráze typu: "Já nic nepotřebuji ani nechci, všechno mám." Jedinkrát by mě mohli totiž ostatní chytit za slovo a já bych potom z prázdných náručí probrečela celou noc. Stále ve mě bydlí kus malé Renatky, holčičky, která nepohrdne překvapením schovaným pod mašlí. Stále dokážu otravovat a ptát se, co a kdy dostanu. Pravda, častokrát jsme již obě strany dohodnuty, za co bych byla ráda, takže se o to překvápko svým způsobem okrádám - to už je zase ta velká paní se smyslem pro praktičnost:-). Přesto ale doufám, že ta dětskost ve mě zůstane napořád. Alespoň kousek. Kousíček.

Dovětek

20. prosince 2008 v 23:23 | renuška |  Snímánky
Až budete balit dárky, dejte pozor na němé členy domácnosti, aby se vám neschovaly do bedýnky tak jako naše Mína. To mi připomíná, že i zvířátka mají mít pod stromečkem překvapení, tak na ně nezapomeňte:-) .


Možná pod vaším stromkem nebude zdaleka tolik dárků, kolik jsem dnes večer pro svou velikou rodinu schovala pod nazdobený obal, ale moc bych vám přála, aby se vám srdíčko zatetelilo radostí alespoň nad malininkým vánočním balíčkem. Zaslouží si ho každý z nás.

Přání

20. prosince 2008 v 23:19 | renuška |  Snímánky
Milí přátelé, noví i staří známí, všichni, kteří zavítáte na můj blog. Ráda bych vám z celého srdce popřála, aby vaše vánoce byly plné harmonie, relaxu, radosti a štěstí, odpočinku, lásky. Aby vám žádný rušivý element nezaťukal na dveře a nekazil vám náladu. Aby vám betlémská hvězda svítila na procházky nočním světem. Aby vám ježíšek vykouzlil svým dárečkem úsměv na tváři a vaše oči zářily jak jiskřičky od prskavek. Mám vás moc ráda. Renuška


Hrdost

18. prosince 2008 v 7:55 | renuška |  Jak to vidím ...
Mrzí mě, že Chronos se odmlčel, protože tenhle článek by mohl být svým způsobem reakcí na jeho povídání o současné mládeži, respektive o jejich chování k druhým a úctě k člověku.
Můj syn Ondra navštěvuje stejnou ZŠ jako já, klasická vesnická poctivá škola s autobusovýma zastávkama hned před budovou. Protože pracuji ve stejné obci, je nabíledni, že Ondru vozím a vyzvedávám, tudíž veřejných dopravních prostředků nevyužíváme. Běžně se pro něj stavuji až kolem půl čtvrté, kdy ostatní dojíždějící děti už jsou dávno doma.
V úterý vzhledem k Honzíkově besídce bylo nutné odchod z družiny uspíšit, tudíž měl Ondra možnost vskutku nevídanou. Čekal na mě společně s ostatními "kolegy" z ústavu na zastávce. Je to pozorovatel, takže mu neunikla honička sedmáků, kteří bezohledně vybíhali na silnici, honili se, mlátili - takové ty roztržky mezi pubertálními holkami a kluky. Ondra si všiml jedné slečny, která naříkala, že jí rány od spolužáka bolí. Přišel k ní a povídá jí: "Až tě přejede auto, tak tě to bude bolet ještě víc." Dostalo se mu jen trapné odpovědi od adolescentky: "Tak jsme se zasmáli ..." . Naštěstí její ironii nepochopil a jeho dobrá dušička neutrpěla bolavou ránu ve stylu - dobrá rada drahá.
Když mi v autě Ondrášek tuto historku vyprávěl, pocítila jsem v sobě nevyslovitelnou hrdost. Jak rozumně a nebojácně dokázal relativně velké holce říct svůj názor, protože to myslel velice dobře. Jak slušně se druhák postavil sedmačce, ke které má respekt, neboť je starší. Nikoliv však dospělá. Pravda je taková, že Ondra na svůj věk ne snad, že by byl extrémně psychicky vyspělý, ale přece jen uvažuje maličko jinak. Příkladem může být i jeho způsob trávení přestávek mezi vyučovacími hodinami, kdy ostatní děti řádí a on sedí v lavici a čte si nebo kouká kolem. To ovšem neznamená, že by byl samotář a neuměl dovádět.

Možná by se mi podařilo tímhle povídáním Chronův zážitek trošku odlehčit. Vím, že není správné házet všechny do jednoho pytle, a právě proto je dobré mít možnost vidět věci z obou stran. Jsem šťastná a hrdá na to, že můj syn je z té lepší půlky.

Druhá šance

17. prosince 2008 v 11:53 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak si tak přemýšlím nad tím, zda-li je dobře, když můžeme využít druhou šanci. Když se nám nabízí možnost zkusit napravit něco, co třeba napoprvé nedopadlo úplně nejlíp. Jestli jsme schopni poučit se z vlastních chyb, využít toho, co nám to "poprvé" dalo, disponovat s nově nabytými zkušenostmi a vyvarovat se zbytečných, opakujících se omylů.
Druhou šanci vidím jako gesto, kterým nás někdo zkouší vrátit zpátky v naději, že obě i více zúčastněných stran budu jednat jinak. Možná opatrněji, reálněji, oblaka nechají spát a více než život ve snech budou volit cestu po zemi. Bojím se, že by ale mohlo dojít k nechtěnému, za to logicky vyplývajícímu dojmu okradení. Hrozí, že přijdeme o impulsivní momety, reakce. Etiketa a slušné chování, strach z opakování chyb, detektivní pátrání po pravé podstatě chování protějšku, to všechno bude špatně propustným mantinelem pro dříve známou bezprostřednost.
Podaří-li se přes tyto překážky dostat, pak může "The Second Chance" být neskutečně výhodným obchodem. Obohatí nás totiž nejen o zkušenosti z minulosti, ale dovolí nám a především naší duši vyrůst. Dostat se dál. Zvláště, pokud se návrat zpět podaří. Pokud ale nevyjde ani tentokrát, pak je asi lepší se jí příště obloukem vyhnout a do pověstné řeky už napotřetí nevstupovat.

Modrobílá

16. prosince 2008 v 22:30 | renuška |  Přišla Múza
Víla Amálka se zvonky na hlavě
tančí si mezi tvými prsty,
schová se za víčka lístků z kapradí,
co jí z ní stavíš přes rosu mosty.

Závojem tenkým z pavoučích sítí
po denním strništi lechtá tě,
na zádech s tvými chloupky si hraje,
vlasy jí voní od slunka po zlatě.

Šimrá tě veselým zvonivým smíchem,
cinká ti v uších její zpěv,
pohledům vášnivým uhýbá hbitě,
z dotyku prstů cítíš něhu něh.

Marně se snaží plamínkům očí
vyhýbat, láká ji jejich síla,
záhy pak v proudu teplých pramínků
pluje si tvoje Amálka modrobílá.

Koledy trochu jinak

16. prosince 2008 v 7:41 | renuška |  Přišla Múza
z roku 2004
Nesem vám noviny,
že "Narodil se Kristus Pán",
táta s mámou pořádají
jeden velký super flám.

Jejich přáním jediným je,
synáček "Chtíc, aby spal",
ukolébavkou ho baví
a zábava jede dál.

Nakonec, k úžasu jejich
zaberou jen "Rolničky",
rázem oči chlapečkovy
schovány jsou pod víčky.

A teď jiný song si dáme,
tak na příklad tenhleten,
že "Vánoce, vánoce
přicházejí",
je s aktuálním námětem.

Už to jede, už to frčí,
koledy se zpívají,
"Půjdem spolu do Betléma",
veřejně či potají.

Hlavně, prosím, potichoučku,
ať rámusu není moc,
ať nám kluka nevzbudíte,
zazpívejte "Tichá noc".

Do tisku

15. prosince 2008 v 11:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Asi už jsem se někdy zmínila, že jednou za čas přispívám coby jedna z redakční rady do místního Občasníku. Píšu úvodníky, poslední za letošek vám sem dávám k přečtení. Je to docela aktuální a navíc bych možná časem o něčem podobném psala i tady.

Člověk zcela běžně koncem roku bilancuje. Ať už úmyslně nebo náhodou, sám nebo v kolektivu. Na prstech ruky počítá, co se mu zadařilo, co by bylo lepší zapomenout. Zpětně prochází své úspěchy i prohry, zisky a ztráty. Občasnými pohledy z okna ven si zkouší vyčistit hlavu, utřídit myšlenky, dává si předsevzetí, plány, kupí představy, co a jak příští rok. Pokouší se nařádkovat svou budoucnost, aby měl alespoň mizivou jistotu. Aby věděl, co ho čeká. Přičemž je to vlastně všechno nesmysl. Nikdo z nás mimo výjimečných jedinců v podobě kartářek a jasnovidců (dá-li se na ně spoléhat ve všem, co tvrdí) neví, co se stane. Ano, nikdo nám nebrání v tom si v pár bodech na papír zapsat, co bychom rádi v příštím roce dokázali. Máme-li se někam posunout. Motivací má každý z nás mnoho, vždyť to je jeden ze zásadních důvodů, proč tu jsme. Pokud bychom měli usnout na vavřínech a spokojit se s tím, co máme nebo jací jsme, bylo by nám brzy smutno. Nudili bychom se. A je jedno, jak velké kroky si stanovíme. Podstatou zůstává mít se na co těšit, mít pro co žít. Nikde není psáno, že jsme povinni to během určité doby nebo do určitého termínu splnit. Záleží jen na nás. A jen my jsme si sami sobě zavázáni jakýmsi slibem. Rozhodně je špatné hledat viníky v řadách ostatních, pokud se nám naše sny nesplní. Je-li to alespoň z části v rámci našich možností, musíme vždy začít u sebe.
Nehledejte v mých slovech nic víc, než jen to, že ačkoliv nám osud připraví nečekaná překvapení různého charakteru, jen my sami můžeme ovlivnit, nakolik se nám podaří i přes různé překážky dojít cíle. Ať už zatoužíme po materiálních hodnotách typu - nové auto, plastová okna, dovolená u moře - nebo po duchovnu - trpělivost, tolerance, láska. Pokaždé musíme počítat s tím, že krok dopředu jde ruku v ruce s obětí. Nic není zadarmo a vše, o co bojujeme, nás něco stojí. Ovšem podaří-li se dojít do finále, pak veškeré oběti jsou zapomenuty a vy si můžete sami v sobě pogratulovat - zvládli jste náročnou cestu, kterou jste si sami zvolili.

Mé novoroční přání je jednoduché. Ať se všichni v novém roce staneme sami sobě vítězi.





Mrazík - premiéra - 1. část fotek

12. prosince 2008 v 19:29 | renuška |  Snímánky
6. prosince jsme si odbyli premiéru Mrazíka. Mohu upřímně říct, že návštěvnost zdaleka převyšovala naše očekávání a taky prostor, který jsme měli k produkci pohádky zajištěný. Takže došlo k tomu, že lidi byli na sobě namačkaní jako sardinky, menší návštěvníci sedící v zadních řadách viděli téměř prd a přes šum obecenstva jistí aktéři nebyli pořádně slyšet. Jisté ale je, že úspěch byl nevídaný a donutil nás k repríze, kterou uskutečníme 21. prosince. Umíte si představit, že děti "jásaly" nad touto zprávou. Hold, nic jiného jim ale nezbyde. :-)
Zde posílám svých pár úlovků, než se mi stačily vybít baterie - jaká to náhoda. Postupně budu dodávat ještě snímky z ostatních fotoaparátů, jak se mi budou shromažďovat pod rukama.

Jeníček coby loupežník. Za kulisama, kde jsme po celou dobu vystoupení měli zázemí a pomáhaly dětem s rekvizitama a převlékáním, začal brečet a já měla co dělat, aby nenarušil divákům dojem z pohádky. Nakonec vše skončilo dobře. Díky bohu.
Děd Hřib alias Ondrášek. Musím říct, že jeho výkon byl jeden z nejlepších. Škoda jen, že mu jeho slova tlumily vousy. V rukou mu ještě chybí triangl, kterým cinkal Ivánkovi do ouška.
Nastěnka a Baba Jaga. Holky jsou moc prima a obě měly ještě s Ivanem nejvíce textu na naučení. Obdivuju je, jak to zvládaly.
S maminkou bývalou Marfušou, nyní v roli jedné ze zdatných rekvizitářek a také švadlen, kostymérek, kosmetiček, vlásenkářek ... Celkem jsme "za plentou" byly 4 mamky a měly jsme se co ohánět. Takže v závěru nelituji ani tak toho, že jsem nemohla hrát, protože by to holky měly ještě horší.

Svícen ze včerejška

12. prosince 2008 v 19:19 | renuška |  Snímánky
To abyste věděli, že už to na mě trošku spadlo. Ale jenom trošku. Koupila jsem si čtyři svíčky a doma jsem to v cuku letu dozdobila. Takže máme dva advenťáky. Snad to neva.