18. listopadu 2008 v 20:39 | renuška
|
Ze snů korále jsem si navlíkala na šňůrku a chtěla být princeznou, třeba i bez korunky. Kam mi až sahaly? Do pasu? Možná níž. Pak jsem se zatrhla o kliku dveří, co vedly ven. Z pohádky. Asi ta třináctá komnata. Škatulata, hejbejte se. Lásky moje - nedejte se. Co to je za pitomou hru? Já ji přece nechci hrát. Nikdo se mě neptal, jestli chci házet kostkou. Nechte mě ještě chvíli snít. A nevolejte na pomoc Jiříka, aby své Zlatovlásce vysbíral korálky z trávy. Kropím je slzami, kterým už nejde týct. Nenápadně se rozhlížím, jestli mě neuvidí. Ten princ. Asi by se mi smál, až by se za břicho popadal. Ale já opravdu chtěla být kvůli němu nejkrásnější na bále. Sál by patřil jen nám. Sliboval mi taky hostinu - číše vína, záře svící, praskání dřeva v krbu. To bylo v tý desátý komnatě. To jsem ještě měla ty korále celý. Celý ze snů. Táta říkal, že mu zbydu na ocet. Napsal vyhlášky, něco o půl království a mojí ruce. Jsem se ho neprosila. Beztak mi už moje sny nevrátí. Žádnej. Ani ten o hlavu kratší. Táta mu vyhrožoval. Tak jsem mu dala bílej kapesník s vyšitým monogramem R.K., jednu korálku, tu největší jsem mu do něj zabalila a poslala ho pryč. S hlavou na krku. A v oblacích. Tam jsme ji měli oba. Tam totiž byla ta pohádka. A ty dveře s mizernou trhací klikou. Prý klika! Co je to za kliku chytit se za kliku a roztrhnout si ten krásnej blejskavej snovej náhrdelník? Tak si zase chodím dole. Po trávě. Obyčejná holka. Teda paní. Bez korunky, bez prince, bez korálů, beze snů. Škatulata se hnuly. Kostky byly vrženy.
pohádka... snový korále... každej občas žije v tý svý snový pohádce, ale jakmile vyrostem, tak zjistíme, že ta realita se od princezen a princů trochu liší... kdo ví, jestli je to dobře, nebo ne..?:( těžko říct...