Po každém odvysílaném díle této série nezávisle na sobě jdoucích reálných příběhů ze života mám sto chutí psát. Co se mnou děj udělal, jak na mě zapůsobil, nakolik jsem se ztotožnila s jeho obsahem. S čím nesouhlasím, co mě zklamalo, kdo mě svým jednáním naštval, kdo překvapil. Jako bych skrz policejní sklo sledovala životy cizích lidí a hodnotila jejich konání.
Až na příběh o "Tatínkově holčičce" jsem v každé povídce našla kus sebe. Někde míň, někde víc. Potkávala jsem se v různých situacích, objevovala jsem své známé naivní názory a předčasné závěry, trable s láskou i radosti. Dokonce se mi stalo, a to několikrát, že osudy hrdinek a hrdinů se téměř shodovaly s mým životem. Odehráli mi představení, které už jsem si jednou prošla sama na vlastní kůži. Dé ja vú. To snad ani ne. Náhoda. Nebo spíš běžný život a jeho samozřejmé součásti, které třeba sami vnímáme jako výjimečné, ale ony jsou více než normální. Klasické.
Bez ohledu na mě samotnou jsem se díky "Soukromým pastem" v nejméně dvou příbězích stala aktérkou hlavní role. Až na to, že já na rozdíl od hereček a herců jsem ještě nedohrála. Takže zatím nevím, jak ta moje vlastní "Soukromá past" skončí.
Píšeš moc hezky:)
Myslím,že v soukromých pastech,se najde více z nás:)