7. listopadu 2008 v 20:43 | renuška
|
Ve škole mají děti pravidelné pětiminutové přestávky mezi hodinami, jedna je i bonusová - čtvrthodinka oddechu. Za mých školních let se ještě při té "dlouhé" procházely dvojice žáků po chodbách a kantoři, sedící na akumulačkách, na ně poctivě dohlíželi. Nyní jsou už děti této aktivity ušetřeny, zůstávají ve třídách a děj se vůle boží.
Napadla mě ale docela užitečná myšlenka, a sice, že by takovéto krátkodobé pauzy byly vhodné nejen ve vzdělávacích ústavech, ale i v praktickém životě. Dopřát si občas oddech. Vykašlat se na řešení problémů, úklid, povinnosti. Rodinu. Zastavit. Vypadnout pryč. Sami. Zapařit, vyblbnout, neomezovat se. Povolit uzdu svým tajným snům, ať už jsou téměř jakékoliv. Zbavit se pout v podobě závazků, financí, slibů, plánů.
Těžko se obyčejným smrtelníkům takové přestávky dostává. Mají totiž spoustu "ale ...", "co když ...", raději odkládají křídla do skříně a schovávají se za slova, že raději někdy příště. Jenomže každá přestávka má svůj začátek i konec a nikdo na rozdíl od školáků neví, kdy přijde.
Zvoní ..........................
zajímavá úvaha, pěkně sepsaná a pravdivá ;)