Listopad 2008

Listovní tajemství

29. listopadu 2008 v 17:17 | renuška |  Přišla Múza
Pod zipem skrývá se
tajemství soukromé,
poštovní zásilka
do vlastních rukou.

Však cizím očím
a zvědavé nátuře
mění se zásady
za vášeň prudkou.

Vyjímka schová tvář
za všední masku,
co výraz má více
než podivný.

Otázka vtíravá
vetřelci zůstává,
bude-li ještě chtít
číst někdy noviny.

Dotaz

29. listopadu 2008 v 13:12 | renuška |  Přišla Múza
Ptám se, zda-li
tvoje svaly
by si vzaly,
co by daly
moje svaly
v dutině.

Píšeš: "Ano!"
Nevídáno!
Pak je dáno,
co je psáno.
Hravé ráno
v peřině.

Já už víckrát ne.bu.du.pít

29. listopadu 2008 v 11:59 | renuška |  Jak to vidím ...
Nejsem vždycky ta milá usměvavá nenápadná paní. Občas mi ta noha prostě ujede. Teď mi ujely obě najednou, potvory, takže samozřejmě následky byly očekávané. Ale ne tak hustě, prosím!!!
Pravidelné dvoudenní firemní rozlučky se stávajícím rokem dávají zabrat nejen žaludkům a bránicím, ale především játříčkům a hlavičkám. Přijde na to, jak jsme zvyklí, takže se v této prekérní situaci musí závidět těm, kteří poctivě trénují po celých 365 dní. Páč pak už je nic nepřekvapí a vědí, že konzumací alkoholu si neublíží. Já "mejdlo" vzdoruji a slabých chvilek mívám málo. O to horší jsou pochopitelně rána, ne jedno, ale hned dvě za sebou. Trvá mi dýl dostat se zpátky na zem, aniž bych musela poslouchat dunění v lebkovně, kterou provokuju ještě navíc dolováním vzpomínek, co se asi tak dělo.
Takže se zapřísahám, že dobrých pár týdnů si dám pauzu. A doufám, že se nenajde nikdo, kdo by mě NUTIL!!! mé předsevzetí porušit:-) .

Dávám sem jedinou fotografii, kterou lze publikovat, protože:
a) nemám právo zveřejňovat snímky mých kamarádů a kolegů bez jejich souhlasu
b) bojím se fyzického útoku na mou osobu, pokud by se o této prezentaci dozvěděli
c) nikde jinde už vyfocená nejsem a co je komu po někom jiným:-)

Jeníček

24. listopadu 2008 v 19:55 | renuška |  Snímánky
Konečně!!! se mi baterie přesunuly z Honzíkovy mašinky zpátky do foťáku, takže se po téměř měsíci mohu s vámi podělit o kousek z narozeninové atmosféry. Tu jsme si užívali koncem října, protože mladší Honzík se narodil ve sváteční den - 28.10. . Samozřejmostí byl též dort domácí produkce. Nejsem žádná dokonalá cukrářka, ale s dortíky si poradím pokaždé. Jen tentokrát mi se šablonou na papíře pomáhal manžel, protože jsem si nebyla jistá, jak graficky znázornit vláček, aby to ve výsledném efektu bylo poznat:-).


Miluju tě :-DDDDD :-*** :-)))) srdíčko, láska tvoje

24. listopadu 2008 v 10:54 | renuška |  Jak to vidím ...
Prosím vás, nezbláznila jsem se. Nejsem vaše pubertální SB, které se chce přátelit jen za cenu vyšší návštěvnosti blogu a rozhodně nemíním posílat diplomky a dělat bleskovky. To jen pro orientaci:-).

Miluju tě. Neurčeno konkrétní osobě, pouze tuto slovní vazbu využiju k tomu, abych o ní něco řekla. Teda, spíš se rozlobila. Protože mi přijde, že se s ní šeredí. Plýtvá. Stále častěji se říká tam, kam vůbec nepatří. O kolik jsem starší, než dnešní -náctiletí? Deset, patnáct let. Dá se o mě hovořit jako o "staré škole"? Možná. Z jejich pohledu. Ale přece nejsem ještě za zenitem a v lecčems mám moderní pohled na svět. Co ovšem nechápu, je vyznávání lásky mezi kamarády laciným a falešným, na oko hodně významným a uchu lahodícím tokáním: Miluju tě. Kriste! Já tyhle všeříkající a láskyplná slova čekala vždy jen od opačného pohlaví, protože jsem je považovala za maximální vyznání, za TOP. A vyslovovala jsem je v tomtéž případě. Teprve, když jsem cítila, že člověk, kterému je povím, je opravdu ten, kterého miluju. V té slabé chvilce, kdy jsem ve své absolutní lehkosti vnímala existenci jen nás dvou, naší lásky, která se mi zdála být nekonečná a dokonalá.
Ale dnes? Každé ráno vysazuji u školy 14-ti letou slečnu, na kterou netrpělivě čekají spolužačky, aby se všechny po ránu objaly, opusinkovaly, zatetelily se blahem, že se milují navzájem a vydaly se společně do útrob ústavu. Slaví spolu narozeniny, svátky - dobrá. Pozornosti do dvouset korun neakceptovatelné, dárky podléhají módě a financím. Dle nich lze poznat hloubku kamarádství!!! Chachacha. Hlupky holky puberťačky. Přijdou na to časem, že je to úplně jinak. Kdy naušnice s kytičkama, pouzdra na mobily, "empétrojky" a další kraviny budou dávno zapomenuty. Přijde mi nehorázně hnusné a sobecké používat výše uvedené vyznání, kterým se svým způsobem zajišťuje a stvrzuje rádoby přátelství. Na život a na smrt. Jako bych říkala miluji tě a tím svázala ruce, následně i srdce a hlavu člověku, kterému jeho slušné vychování nedovolí můj výlev "srdce" odmítnout. A říct, nestačilo by jen: "Mám tě moc rád(a), vážím si tě, jsi pro mě jeden z nejdůležitějších lidí, jsem šťastná(ý), že se známe ...".

Jo. Tohle ošklivý zacházení s tam křehkým citem, jakým je láska, s tak nevhodně a stále častěji používaným vyznáním, przní její obsah natolik, že se úplně klidně bude moci stát, že nerozenáme, kdy je to fakt a kdy nás jen někdo balamutí hezkými slovíčky. Aby nám předvedl, co!!! pro něj znamenáme a jak!!! nás má rád. V návalu svým silných emocí ale zapomíná na to, že pravý přítel se projeví pochopením nás samotných, tolerancí a přiměřenou láskou, která nesvazuje, ale těší.



KDO JSEM?

23. listopadu 2008 v 16:37 | renuška |  Přišla Múza
Opět jedna archivní záležitost z prosince roku 2002.

Jsem malá, křehká, nádherná,
jak z krajky vystřižená,
já jsem jediná na světě,
mě nikdy nikdo nemá.

Mám tady hodně sester,
však bratři jsou mi cizí,
a je mi hrozně líto,
že za pár vteřin zmizí.

Nás nikdy nelze spočítat,
jsme jedna velká rodina,
když slunce sílu ztrácí,
náš život rázem začíná.

Když nadejde náš správný čas,
padáme si z oblaků
a ač křídla nemáme,
nám netřeba je padáků.

Ten prozíravý pochopí,
ten hloupější si počká.
Jaké že je jméno mé?
Nevíš? Přece VLOČKA.


Aby řeč nestála

23. listopadu 2008 v 16:32 | renuška |  Jak to vidím ...
Tak jsem si včera vezla od babičky domů Ondru, byl u ní s bráškou přes noc - díky, Lalušku - Honzík jel s tatínkem. Samozřejmě, jak to všichni známe, v autě se rádo hovoří, Ondrášek je vůbec povídálek, jeho fantazie, logika, pochody myšlenek - no někdy je to opravdu nadlidský výkon vydržet a odpovídat. Včera měl potřebu řešit, která etapa vývoje života na zemi měla jaké výhody a nevýhody. Kdo kdy velel - takže nejdřív velela prehistorická zvířena, poté dinosauři, pak mamuti, pak pravěcí lidé, pak normální lidé a teď velí technika. Tak jsem s otevřenou pusou a rukou na volantu jen žasla nad jeho příliš dospěláckým závěrem a připojila, že bych ještě do dnešní doby zařadila peníze. Naštěstí to nechtěl moc rozebírat, protože na jeho osmiletou makovičku by tohle asi už bylo hodně složité.
Čím mě ale dostal téměř před cílem naší cesty, když prohlásil, že neandrtálci to měli blbý, protože neměli elektriku, neměli se kde vykoupat, jak si vyprat, byli špinaví a měli fousy. A fousy, prosím, měli především proto, že tehdy ještě neexistoval "džilet fjůžn", takže se nemohli oholit!!!

No, uznejte sami, že na tento zcela logicky vyvozený argument nebylo co dodat:-).

Štěstí a já

21. listopadu 2008 v 22:08 | renuška |  Jak to vidím ...
Jak jsem vám slíbila, tak po vašem vyjádření k pojmu "ŠTĚSTÍ" přišla řada na mě. Všichni máte pravdu, protože každý z nás do jednoho vnímá tenhle úžasný pocit jinak. Jednomu stačí plná peněženka, druhému plná lednice. Jednomu auto za půl mega, druhému piva sklenice. :-) Ba ne, zlehčuji. Já vím.
Lidé jsou náladoví, takže jejich vnímání se často odráží právě od toho, jak se zrovna cítí. Můžu mít všechno, co si budu přát a přeci budu prázdná. Nenaplněná. Bude mi v hlavě blikat majáček, že něco maličkého, ale hodně moc podstatného chybí. A proti tomu mohu stát v dešti na zahradě, nechávat se dobrovolně zmoknout, nemít nic, jen prázdné ruce, a přece budu mít dojem, že létám. Že jsem happy. Pocit beztíže, vnitřní vyrovnanost, radost.
Víte, kdy jsem hodně moc byla šťastná? Třeba, když jsme se sešli u nedělního obědu, manžel, děti a já - klasika - polévka nudlová, řízky, brambory - a do toho nám začalo sluníčko tak krásně svítit do oken, že rozzářilo náhle celý náš svět. Podotýkám, že tenkrát byl únor. Je to rok nebo dva, nevím. Ale to, jak mi bylo, si pamatuji dosud.
Nebo, když mě jeden moc důležitý člověk, kterého mám neskonale ráda, vzal za ruku. Jen tak. Nic neřešil, jen mě přirozeně sám od sebe chytil. To štěstí šlo od prstů na nohou přes lýtka, stehna, břicho, paže, hruď, až nahoru. Celá jsem jím byla prosycená. Projelo mnou jako elektřina a vůbec se mu nespěchalo ven. Vydrželo dlouho. To mi bylo moc krásně.

Mohla bych psát dál a dál, o štěstí, které si spojuji s rodiči, sestřičkou, babi a dědou, sestřenkou a všemi ostatními, na kterých mi tolik moc záleží. O radosti, když oni se radují. O spokojenosti, když oni jsou spokojení. Bylo by to na dlouhé povídání. A to je fajn, protože dokud máme o čem a především o kom povídat, žijeme. A to je ten hlavní důvod ke ŠTĚSTÍ.

Do krabičky

21. listopadu 2008 v 21:54 | renuška |  Přišla Múza
Zavřu tě zpátky do krabičky
a převážu tě barevnou stuhou,
pak schovám tě do slz pod mými víčky
proto, že jsem tou druhou.
Zavřu tě zpátky do krabičky
a minulost zavřu s tebou,
pak nechám téct proud slz pod mými víčky,
že jsme už solo, ne ve dvou.
Zavřu tě zpátky do krabičky
ze stolku vedle postele,
pak vysuším slzy pod mými víčky,
proto, že v tobě mám přítele.

Před zrcadlem

20. listopadu 2008 v 13:35 | renuška |  Přišla Múza
Tak se natřásám, usmívám, mračím, předkláním, nakrucuju, špulím ústa, pak prsa, nádych - výdych, štíhlej pas vosí ... a čekám ... a čekám ... a čekám. Pořád nic. Zkouším vyměnit brýle, náramky, postoj, pohled. Bačkory dolů. A zase čekám. A zase nic. Tak teda poslední šance. Výrazná rtěnka, důkladnější výdych s efektem zvedlého hrudníku a propadlého bříška, keep smiling, mrk, kuk. A teď už začni. Víc neumím. Ošálit. Proč pořád mlčíš? Proč mi neřekneš, že jsem nejkrásnější na světě? Nebo aspoň že mi to sluší? Sluší? Sluší. Jo. Protože jsem se snažila, víš. Abych se líbila. Aby se mu na mě dobře koukalo. Abych se nemusela stydět. Aby ze mě vyzařovala sebedůvěra, spokojenost a lehkost. Abych pro něj byla eňo ňuňo. A ty mi na to neřekneš nic. Jen mi vracíš zpátky pohled na mě. Výborný. Fakt. Ještě by to chtělo něco udělat s tou ofinou, furt mi padá do očí. Krucinál. A drolí se mi řasenka. Počkej, co to ... co to je na zádech za flek? No to snad ne? Já je přerazím. Stokrát jsem jim říkala, ať si ty špinavý hadry sundávají v chodbě a netahají to do bytu. Krucifix. Tak kolik mi ještě zbývá? Pět minut? To sotva. Hele, já už na tebe nemám čas, musím se jít převlíct do jinýho, na vlasy prdím. Řasenku neřeším. Jo a ... dík za pochvalu. Teď už jdu. Za ním. Jo? Jo.

Ze snů

18. listopadu 2008 v 20:39 | renuška |  Přišla Múza
Ze snů korále jsem si navlíkala na šňůrku a chtěla být princeznou, třeba i bez korunky. Kam mi až sahaly? Do pasu? Možná níž. Pak jsem se zatrhla o kliku dveří, co vedly ven. Z pohádky. Asi ta třináctá komnata. Škatulata, hejbejte se. Lásky moje - nedejte se. Co to je za pitomou hru? Já ji přece nechci hrát. Nikdo se mě neptal, jestli chci házet kostkou. Nechte mě ještě chvíli snít. A nevolejte na pomoc Jiříka, aby své Zlatovlásce vysbíral korálky z trávy. Kropím je slzami, kterým už nejde týct. Nenápadně se rozhlížím, jestli mě neuvidí. Ten princ. Asi by se mi smál, až by se za břicho popadal. Ale já opravdu chtěla být kvůli němu nejkrásnější na bále. Sál by patřil jen nám. Sliboval mi taky hostinu - číše vína, záře svící, praskání dřeva v krbu. To bylo v tý desátý komnatě. To jsem ještě měla ty korále celý. Celý ze snů. Táta říkal, že mu zbydu na ocet. Napsal vyhlášky, něco o půl království a mojí ruce. Jsem se ho neprosila. Beztak mi už moje sny nevrátí. Žádnej. Ani ten o hlavu kratší. Táta mu vyhrožoval. Tak jsem mu dala bílej kapesník s vyšitým monogramem R.K., jednu korálku, tu největší jsem mu do něj zabalila a poslala ho pryč. S hlavou na krku. A v oblacích. Tam jsme ji měli oba. Tam totiž byla ta pohádka. A ty dveře s mizernou trhací klikou. Prý klika! Co je to za kliku chytit se za kliku a roztrhnout si ten krásnej blejskavej snovej náhrdelník? Tak si zase chodím dole. Po trávě. Obyčejná holka. Teda paní. Bez korunky, bez prince, bez korálů, beze snů. Škatulata se hnuly. Kostky byly vrženy.

Takovej prdlej nápad

17. listopadu 2008 v 22:33 | renuška |  Jak to vidím ...
Jen mě tak napadlo, že bychom třeba všichni, kteří si přečtete tohle písmenkování a budete ochotni a schopni zapamatovat si pár čísel, spolu mohli jít na kafe. Virtuálně. Kdybych dejme tomu navrhla, že v pátek v 8.30 si pěkně krásně uvaříme voňavou kávičku, třeba i bez dortíku. Ale s myšlenkou, že v ten stejný moment ji pije ještě nejmíň pět lidí (snad si nefandím:-) ), kteří k tomu mají stejný důvod jako vy samotní. V duchu se pozdravit, popřát pěkný listopadový den, vychutnat si pohodu, která při práci pohodou vůbec být nemusí. A přesto si užít luxus přátelského posezení a poklábosení o tom, jak jde život. Co vy na to?

PS: Doporučuji v případě zájmu poznámku do kalendáře, sama to tak taky udělám. Vím totiž prdlačky, co se bude za čtyři dny dít:-)). Jo a nehodí-li se vám termín, dejte včas vědět, ať se do pátku všichni sesynchronizujeme a načasujeme. Pa. R.

Přijela pouť

16. listopadu 2008 v 9:10 | renuška |  Jak to vidím ...
Poutě zpravidla mají na podzim a v zimě pauzu, kočovníci mohou nerušeně spát v maringotkách a nebo opravovat porouchané atrakce. Spíš bych to ale při cenách za jízdy na kolotočích viděla na pořádný relax někde v teplých krajinách. :-)
U nás je to jiná. Já měla pouť minulý týden. Přesně v sobotu, v devět ráno. V pracovně. Kluci si pro mě připravili veliké překvapení a já musela hodně rychle uklízet, abych stihla její začátek. Minutu po minutě mi hlásili, že už to brzy vypukne. Úderem deváté jsem stála na prahu a čichala vůni pečeného prasátka, nasávala aroma čerstvé cukrové vaty a vybírala, jaká hračka by se mi líbila nejvíc. Musela jsem je ještě upozornit, že jestli si chtějí získat mou pozornost coby zákaznice, musí dělat kravál a hulákat o stošest: "Kupte si ..., Máme ..., Neváhejte ...!".
Trochu mě bolelo břicho, protože, to víte: kluci si dali záležet a papírová pečená kůžička, kterou miluji ze selátka na rožni nejvíc, na to jahodová vata v podobě celofánové fólie na špejli, pak ještě "jako" kus masa s chlebem na zajedení sladkosti, zapít pivkem z prázdného plastového kelímku na anilinky. Jeník s Ondrou si zkrátka dali záležet. Jejich debaty při přípravách, to by jednoho složilo na kolena. Ale zůstala jsem stejně s pusou dokořán, protože oni mají veliký pozorovací talent a do detailů upozorňovali, co že musí být k dispozici, co mám ráda, co míň. Zkrátka praví obchodníci. Přece mi nebudou nabízet játra na roštu, když je nejím:-).
V závěru jsme se společně svezli na řetízáku a na kolotoči, jestli si dobře vzpomínám, bylo to gratis. Za cokoliv ostatní jsem platila po desetikoruně, též jen "jako", takže si hoši asi moc nevydělali. A přestože jsem domů neodcházela s nafouknutým balónkem a žužu v igelitce, byla to má nejkrásnější pouť.

Možná

16. listopadu 2008 v 8:57 | renuška |  Přišla Múza
Možná ti dlužím ještě pár řádků,
pár zlehčujících slov a pusu na památku,
pár letmých úsměvů a dotyků bez dotyku,
mé vyznání lásky schované do pytlíku.
Možná ti tohle ještě někdy dám,
až všechny dílky obrazu poskládám.
A v křížovce vyjde mi bez nápovědy,
že možná tě políbím naposledy.

A možná taky ne.

Štěstí

15. listopadu 2008 v 18:00 | renuška |  Jak to vidím ...
Chtěla jsem se vás zeptat, co si představujete pod pojmem ŠTĚSTÍ.
Prosím, nezkoušejte na mě ty zlatý mušky:-)) Protože až na vyjímky mi sem chodí lidé, kteří mají ledasco za sebou a život jim už připravil všelijaká překvapení, budou jejich komentáře asi hodně osobní. Sama si svůj popis nechám až nakonec. Děkuji. Renuška

Prázdná

15. listopadu 2008 v 17:44 | renuška |  Přišla Múza
Jak lahev koňaku,
co válí se sama v konťáku
a čeká, že ji někdo znovu naplní.

Jak krabice od bot,
chybí jí obuv i návod
k péči a taky sprej proti pocení.

Jak myšlenka lháře,
co kreslí prstem do Slabikáře
Emu, co má mámu, která maso mele.

Jak moje srdce,
mé já, které on nechce
už, protože nemůže. Do prdele!

Čarodějnice

12. listopadu 2008 v 22:03 | renuška |  Snímánky
Odlehčím tématům a zcela upřímně vám zde předložím, kdo vlastně jsem. Třeba pochopíte, kde je "zakopanej pes".
Pro úplnost podotýkám, že lektvary ze žabích stehýnek a myších ocásků jsem vařila naposledy minulý rok v dubnu, protože jsem tenkrát při reji někde u vatry ztratila Knihu jedovou. No a samozřejmě množství opiátů z čarodějných zahrádek a kouzelnických lihovarů udělalo své. Teď mi nezbývá než sekat latinu a čekat, jestli se s ní ještě někdy nesetkám.

Čáry máry,
lihovary,
cukrovary,
pivovary.
Vyzývám vás silou svou,
vraťte knihu jedovou!
Nebo vám to vytmavím,
kouzlem svým vás omámím.
Budete mi z dlaní zobat,
co jsem zač, to dám vám poznat!
Čáry máry,
lihovary,
cukrovary,
pivovary.
Nedrážděte Renuši,
dostanete za uši:-))



Soukromé pasti "po druhé"

12. listopadu 2008 v 21:47 | renuška |  Jak to vidím ...
Po každém odvysílaném díle této série nezávisle na sobě jdoucích reálných příběhů ze života mám sto chutí psát. Co se mnou děj udělal, jak na mě zapůsobil, nakolik jsem se ztotožnila s jeho obsahem. S čím nesouhlasím, co mě zklamalo, kdo mě svým jednáním naštval, kdo překvapil. Jako bych skrz policejní sklo sledovala životy cizích lidí a hodnotila jejich konání.
Až na příběh o "Tatínkově holčičce" jsem v každé povídce našla kus sebe. Někde míň, někde víc. Potkávala jsem se v různých situacích, objevovala jsem své známé naivní názory a předčasné závěry, trable s láskou i radosti. Dokonce se mi stalo, a to několikrát, že osudy hrdinek a hrdinů se téměř shodovaly s mým životem. Odehráli mi představení, které už jsem si jednou prošla sama na vlastní kůži. Dé ja vú. To snad ani ne. Náhoda. Nebo spíš běžný život a jeho samozřejmé součásti, které třeba sami vnímáme jako výjimečné, ale ony jsou více než normální. Klasické.
Bez ohledu na mě samotnou jsem se díky "Soukromým pastem" v nejméně dvou příbězích stala aktérkou hlavní role. Až na to, že já na rozdíl od hereček a herců jsem ještě nedohrála. Takže zatím nevím, jak ta moje vlastní "Soukromá past" skončí.

Mám ze sebe strach

11. listopadu 2008 v 19:07 | renuška |  Jak to vidím ...
Protože se znám. Protože se nechávám unést a jednám zkratkovitě. Protože přes všechna svá přesvědčení, že tak se rozhodně chovat nesmím a nebudu, udělám pravý opak. Místo falešných úsměvů na tváři a rádoby veselého výrazu, které by sice lhaly, ale netrápily, ve tváři ukážu slzy a smutek. Že si tyhle emoce zkrátka najdou cestu ven, i když se budu zuby nehty snažit je v sobě schovat. Možná si s sebou přibalí ještě vztek, ošklivá zraňující slova, výčitky, chuť se pomstít, dělat naschvály. Potřebuju najít sílu, která by mi pomohla se přenést přes okamžik, kdy bude mít příležitost se mé špatné já objevit. Kéžby tvrdě spalo. Kéžby nereagovalo na impulsy v podobě letmého pohledu z okna, vyvolávajícího vzpomínky na to, co bylo dřív. A na to, co mohlo být. Kéžby pochopilo rozumné a pochopitelné řešení, ke kterému jednou stejně muselo dojít. Jak mu zakázat argumenty, které se dotýkají citů, teď tolik zraněných?
Nevím. Ten moment neoddálím, prostě přijde. Jsem si jistá, že srdce bude vyvádět jako splašený kůň a hlava bude mít hodně práce. Že to musím zvládnout? Měla bych. Ale mám strach. Ze sebe.

Křižovatky

10. listopadu 2008 v 19:43 | renuška |  Přišla Múza
Rovně, po hlavní,
krůček po krůčku,
trochu se bojím,
vezmi mě za ručku.
Semafor svítí
rudým okem,
stávám se v zápětí
zamilovaným cvokem.
Do Tebe.
Přechody pro chodce,
zebry z pruhů,
černá a bílá
mění se v duhu.
Najednou skřípou
brzdy aut,
srdce mi velí:
Zůstaň stát!
Já hluchá k radám
chytřejších,
mé slzy střídají
rychle smích.
Po Tobě.