Říjen 2008

Housenka

30. října 2008 v 21:24 | renuška |  Snímánky
Protože jsem ještě nebyla schopná stáhnout do PC nové fotografie z posledních dní, posílám vám jednu nouzovku. Dlouho tu nebyl žádný obrázek, tak ať to mé psaní trošku rozptýlí. Zdraví housenka:-))

Helouvín

30. října 2008 v 21:11 | renuška |  Jak to vidím ...
To jsem zase dneska tomu dala na ... zadek. Ondra přišel ze školy celej nadšenej, že se hróóózně těší na zítra, protože je Halloween. Tak mu povídám, že to je jen pitomej americkej svátek, kterej u nás nemá absolutní historii, je to přebírání jakési kultury ze západu. Ptám se ho, co na tom vidí, proč tak jásá. A jestli vůbec ví, co to znamená, ten "helouvín". Tak prý to je tak, že děti chodí převlečený za příšery a dostávají za to sladkosti (mmj. doma máme misku bonbónů, čokoládek a jiných mlsůtek a že by se po tom nějak sápal, to zdaleka ne, taky proto, že kluky dost krotím). No a taky že zítra může být dlouho vzhůru. Samozřejmě jsem mu okamžitě zkazila radost, protože jsem mu odpověděla, že by mu to musel nejprve někdo dovolit. A tím naše debata na výše uvedené téma skončila.
Fakt, že tenhle bláznivej americkej den stejně jako Valentýna, díkuvzdání, 4. červenec a já nevím, co ještě za velkou louží je tak "in", nemám ráda, mě asi postavilo do role matky sucharky. Jenže pro mě je daleko důležitější, aby si moje děti navždy pamatovaly, že dárky nosí Ježíšek, s milovanou osobou se líbáme mimo 1. května i v jiné dny, nejlépe stále. Že velikonoce i vánoce mají prapůvod úplně někde jinde než v našich peněženkách a taškách a krabicích se zajímavým obsahem. A že jestli mám mít vykuchanou dýni před barákem, tak jedině proto, že je to docela prima podzimní dekorace, při které se dá s dětmi i vyřádit (dosud jsme nekuchali ani jednou, asi ze zásady).
Na závěr bych si dovolila jednu slovní hříčku:
Helou víno, helou víno,
lít tě z lahve je mi líno,
proto piju rovnou z flašky
jen to dobrý, žádný splašky.

Goodbye.

Jak jsem řídila

28. října 2008 v 18:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Řidičák mám už 13 let a od té doby ho dnes a denně využívám, protože bez auta se zkrátka v dnešní době existovat nedá. Ale včera, to byla jiná!
Byli jsme s partou maminek a jejich i cizích dítek na vláčkovém výletě v Liberci v centru Babylon. V plánu byla především návštěva Lunaparku, což dědi dostaly jako odměnu za své síly a snahu, jenž vynakládají při nácviku vánoční besídky, resp. pohádky Mrazík. Tedy, spíš se je paní vedoucí snažila tímto tajným cestovním zážitkem podplatit, aby měly ještě větší motivaci. Bude-li to mít účinek, to se ještě uvidí.
Když se řekne pouť, víte, která bije. Když se řekne "autíčka", tak určitě taky máte pojem, o co jde. Protože se volantu dosud ujímal pokaždé tatínek, nemusela jsem se nikdy ztrapňovat před svými ratolestmi a zároveň se bát vyraženého dechu při nárazu na volant z důvodu havárie způsobené jiným nešťastníkem řídícím pneumatické vozidlo. Ovšem tentokrát hlava rodiny zůstala v práci a maminka se chtě-nechtě stala šoférem se vším všudy. Pravda, řídila jsem z pravé sedačky, ovládání bylo vlevo. Honzík šlapal poctivě na pedál, kontroloval jiskření antény nebo co je to za drát, nadával, protože jsem vybrala růžový a pomalý bourák. Přitom mi JASNĚ říkal, že ten bílej je lepší!!! A když jsme jeli proti zrcadlové stěně, mile se na sebe usmíval.
Coby vzorná řidička jsem se stále držela směru, který ukazovaly šipky podél trasy - občas jsem pneumatikou škrtla o hrany pódia (já nevím přesný termín, ale stáli tam čumilové, tak by to klidně pódium mohlo být). V případě nutnosti jsem bravurně prokličkovala mezi kolizemi, které způsobovali především malí hloupí kluci. Ty jsem probodávala očima s nenávistným výrazem, že nám komplikují cestu. Postupně jsme se potkávali méně a méně, asi ze mě dostali strach. Doufám. Zmetci.
Celá jízda trvala dobrých deset minut, protože pán, který obsluhoval autodrom, rozprávěl s kolegy a nás nechal drandit do syta. Pravda, ke konci už mě to moc nebavilo, ale Honzík byl nadšený a doufám, že v jeho očích jsem, pokud ne nestoupla, tak alespoň neklesla a i když to nahlas neřekl, snad ocenil mé řidičské umění. A já od teď už s klidným svědomím vlezu do fára, co nemá kola, a přece jede, co jiskří, ale neshoří, a ve kterém se při haváriích na neopatrné šoféry maximálně zle zamračím:-))

Láska

26. října 2008 v 18:22 | renuška |  Přišla Múza
Je jí jako šafránu,
a přece se s ní plýtvá,
má krátké jméno,
ale její síla je nekonečná,
když chybí,
pereme se o každý její kousek,
když jí je mnoho,
nevážíme si jí.
Přichází jako nezvaný host,
a přece je vítaná.
Není soupeřem,
a přece nad námi vítězí.
Nedá se koupit,
a přece je nejdražší na světě.
Láska.

Píseň malíře

24. října 2008 v 8:25 | renuška |  Přišla Múza
Postůjte, krásko, na malou chvíli
a nechte mé štětce čarovat,
na plátno bílé jak padlý sníh
půvab váš barevně malovat.

Vaše vlasy, co září jak ranní rosa,
oči mě celého pohltí,
ústa, tak něžná, jak jste vy sama,
obraz je hotový vzápětí.

Rám, prosím, dáme jen decentní,
ať vaši krásu neruší,
pro obdiv všem, co jej uvidí
a lásku mou k vám z něj vytuší.

Pohádkář

22. října 2008 v 7:18 | renuška |  Jak to vidím ...
Tento týden jsem dočetla docela zajímavou knížku Barbary Nesvadbové Pohádkář. Přiznám se, že coby vášnivá čtenářka jsem měla hodně dlouhou dobu skluz a společnost mi dělaly pouze holčičí časopisy nebo příběhy na mailu. Na knihy se nějak nedostávalo. Naštěstí tako konkrétně nebyla nijak široká (i když tlustý svazky mě provokují a vyzývají, za jak dlouho je přelouskám), takže to byla otázka pár hodin.
Nebudu psát, o čem příběh byl, žádné konkrétní údaje, jen že se jednalo prakticky o vyprávění dvou žen v jednotném čísle, což mi dalo chvíli zabrat, než jsem pochopila, že nehovoří jen jedna a tatéž. Obě milovaly jednoho muže, který dokonale žil ve svých snech, věřil jim a nakonec na ně dojel. Děj je v některých momentech hodně eroticky podmalovaný, v mnoha částech jsem se i poznávala. Názory, myšlenky. Jo. A moc se mi líbila věta, kterou nedokážu z hlavy citovat, ale vyzněla asi takhle: "Žena dokáže muži odpustit nevěru, ale už nikdy nebude tou naivní manželkou ... ".
Nejsem žádná krtitička a recenzátorka (je to správný termín?), tudíž hodnocení nechám na vás, budete-li knihu číst. Mně se docela líbila. Jen mě mrzí, že se v některých pasážích až příliš životy fiktivních osob v Pohádkáři podobaly mě samotné.

Jako od Saudka

20. října 2008 v 11:39 | renuška |  Jak to vidím ...
Mám velký přání, které by snad bylo možné i zrealizovat, ale ...
Už dávno pryč jsou doby, kdy jsme s drahou sestřičkou při tradičním focení o vánocích prohlašovaly, že budou probíhat "trapná fota". Jak jsme teď rády, když můžeme s dětmi prohlížet alba a ukazovat, jaké jsme tenkrát byly, co bylo pod stromečkem apod. Vzpomínat, vyprávět, vracet se v čase zpátky. Toto je úloha fotografií.
Nejsem kdovíjak fotogenická, ale když už mám být objektem, který chce někdo "vyblejsknout", proč ne. Pouze jednu podmínku mám - musím mít aspoň oči namalované řasenkou, protože jsem jinak opravdu poctivá blondýna, tedy vyblitá a bílá a absolutně hnusná. Tak ty oči jsou takový můj mezník. Je fakt, že spíš snímám ale já a to je vidět i na obrázcích, které na blogu publikuju, viď Járo:-). Máš pravdu, chybí tam maminka.
Já bych si totiž strašně moc přála zažít den, kdy by se mi věnoval opravdový profík, který by si uměl poradit s prostorem, s věcmi, s výrazem, se vším. Jako pan Saudek. Pro něj bych byla vůbec dobrým objektem, holka krev a mlíko, co víc chtít? :-)) Jednou už jsem v podobném ateliéru byla, ale protože na takovou práci je potřeba soukromí, kterého se mi tenkrát nedostávalo, hotové dílo nebylo zdaleka podle mých představ a docela mě to i mrzelo. Člověk, který má za zády smějící se partu kamarádek, hůř povolí zábrany a to, co mělo vyznít eroticky, vyznělo - ale komicky. Ksichtoizně. Blbě, no.
Netrvám na výrazně vulgárních snímcích, mám ráda takové to mezi, s nádechem sexu, ale dostatečně tajemné, pro fantazii. Chtěla bych se třeba nechat zvěčnit jako kurtizána z Limonádového Joe. Nebo jako muž. Ve fraku, bez kalhot, s cilindrem v ruce coby krytem ohanbí:-)).
Možná, že se mi jednou můj malý sen splní. Je to hloupost, to uznávám, nic světaborného, nikomu tim službu neprokážu. Jen sobě, sobecky. A přece po tom toužím. No.

Sobotní procházka

18. října 2008 v 18:24 | renuška |  Snímánky
Dnes byl ideální den vyrazit s dětmi a Tarou na procházku. Taťka nebyl doma, takže velení přebírá maminka, tudíž po o. ven a basta fidli. Cíl byl stanoven jasně. Půjdeme k babi a dědovi, tedy čekalo nás dobrých 7 km chůze - lesem i po silnici. Přes počáteční pláč mladšího Honzy, který se za trest pro mě odmítal fotit, jsme za hodinu a čtvrt dorazili s tvářemi ošlehanými podzimním vánkem, který naštěstí ohřívalo sluníčko. Musím říct, že takhle pohodové a příjemně strávené odpoledne už jsem dlouho nezažila. A protože jsem měla tentokrát fotoaparát při ruce, vznikly i docela povedené obrázky. Tady jsou:-))
Ondra
dva hříbečci


Honzík trval na tom, abych takhle krásný zlatý strom vyfotila. Měl pravdu, stál za to.


Korále Makové panenky
naše Tara
Tenhle strom zase zaujal mě. Jako růže mezi trním.


Naostro

18. října 2008 v 17:33 | renuška |  Přišla Múza
Když dlouho mi schází tvůj něžný dotek,
chodím si naostro, bez kalhotek
a tajně cítím šimrání látky,
v čase se posouvám o pár týdnů zpátky.
A náhle se ocitám ve chvílích vášně,
kdy líbal´s a hladil mě, miláčku, krásně,
kdy naostro byla jsem od začátku
a nemusela být vděčná za hrubou látku.

Jak to mám udělat?

18. října 2008 v 10:19 | renuška |  Jak to vidím ...
Po dnešním ránu mám zase tak akorát pocit zbytečnosti. Prý jsem posledních 14 dní nemožná. Nikde jsem si nevšimla poznámek v kalendáři, protože doma žádný nemáme, tak si je asi píše jinam.
Asi bych potřebovala rozkrojit na dvě půlky. Pak by možná bylo vše v pořádku. Ta jedna půlka by chodila v klidu na večeře a bez ostychu papala kalorické bomby, přičemž ručička váhy by jí při výšce 160 cm ukazovala maximálně 55 kg. A to přeháním!!! Ta druhá půlka by opatrně doma pojedla nízkotučného jogurtu s obavami půlkilového příbytku na hmotnosti. Ta první půlka by byla natolik reprezentativní dáma, že by svého partnera museli zatěžkat okovy, aby pýchou nevzlétnul. Ta druhá půlka mu nestojí za slovo chvály, proč by?
Ta první půlka by každý den s úsměvem na tváři vítala manžela, byla mu dobrou společnicí při sledování televize, splnila mu vše, co mu na očích vidí. Ta druhá půlka by potichu v noci uklízela, protože nechce během dne rušit poletováním s handrou a košem vypraného prádla, za což si vyslouží leda tak pár výčitek ohledně své nekonečné pracovitosti.
Sečteno podtrženo: první půlka by byla na zábavu, ta druhá na práci. Jenže si vůbec nevím rady, jak to skloubit, abych byla 2v1, protože stále častěji nabývám dojmu, že jsem spíš tou druhou. A navíc si nejsem jistá, jestli bych tou první vůbec chtěla být. Zrovna kvůli němu.
Poraďte mi, pánové. Jak má vypadat žena, která by vám na 100% vyhovovala? Já už jsem totiž v koncích.

Akorát?

17. října 2008 v 21:24 | renuška |  Přišla Múza
... aneb mizerný poetický přednes dnešního rozhovoru s manželem ...

To zase dostalo mé sebevědomí ránu pod pás,
když dneska kráčela si
pár metrů od nás
dáma štíhlá jako laň
a já povídám ti: "Podívej se naň!
Je vychrtlá až hrůza, což do pusy nic nechce dát?"
A co ty na to?
Že je
"akorát".

Kytka metrosexuál

17. října 2008 v 11:28 | renuška |  Snímánky
Přesně takovéhle porovnání napadlo manžela, když poprvé uviděl kaktus, který jsem si přivezla od mamčiny spolužačky. Tato květina mě zaujala, i když není prvoplánově krásná, nikde list, nikde květ. Prostě jen holé naducané stonečky. Právě pro svoji originalitu mě upoutala, potvora, ví jak si získat pozornost. Zde vám tedy představuji KYTKU METROSEXUÁLKU:-))

Jsem statisticky nezajímavá

16. října 2008 v 12:12 | renuška |  Jak to vidím ...
Dnes a denně se setkávám v médiích s různými statistickými průzkumy, které nám jaksi zprůměrují, jak žijeme. Co jíme, jaké máme vzdělání, jakou používáme kosmetiku, jaká kupujeme auta, kdy máme děti, kolik máme milenců a možná snad i ponožek bez děr. Bože.
Statistiku nenávidím už od střední školy. Nevím, co tenkrát stálo při našem ročníku, protože hned v "prváku" nám nasadili učitelku, která už - se vší úctou ke stáří - patřila do šrotu. O to víc byla zapálenější a její nadšení pro tento předmět neznalo hranic. Milovnice frází a slovíček, která musela jít přesně za sebou. Nemilosrdná vůči sebemenším omylům, trestaným nekompromisně za pět. Týrala nás pár týdnů, když náhle onemocněla a z doslechu se nám dostalo pouze té informace, že leží kdesi na psychiatrii. Nebo tak něco. Už si nevzpomínám, jestli jsme tento předmět vůbec dokončili dle osnov střední školy, nebo nám byl nahrazen něčím jiným. Každopádně vliv této učitelky fanatičky na mě zapůsobil natolik, že vidím-li slovo "Statistika", mám husí kůži. Na počasí nezáleží:-))
Že podnikatelé i firmy musí prokazovat a tím pádem i zaměstnávat a platit lidi za to, aby kvůli statistickému úřadu shrnovali data, která jsou nejspíš hrozně důležitá, ale naprosto zbytečná, to je fakt. S tím asi nehnu. Ale fascinuje mě, když si přečtu, že např. 75% žen nad 30 let přiznalo nevěru, že více jak polovina mužů ze sta dotázaných měla poměr se starší dámou a já nevím co. Nespadám do průměru, co se týče porodu, protože jsem rodila mladá - na dnešní dobu (bylo mi 24, pak 26). Nespadám do průměru, protože jsem rozhodně neměla víc partnerů za život, než se uvádí. Asi jsem divná. Jo, taky rozhodně nepatřím do kategorie průměrně vydělávajících lidí v ČR, protože mám jaksi o pár tisíc méně. Nestravuji se (jen v případě velké nouze) v "Bigfoodech", takže nejsem ani ta, co se započítává do nárůstu lidí milujících tento styl stravování.
A tak by se dalo pokračovat. Jenže já nevím, co si mám počít, protože se mně nikdy nikdo na nic týkajícího se statistického prozkoumávání společnosti neptal. Teď mám výčitky, že asi něco dělám špatně, nejsem ničím zajímavá, jsem naprosto obyčejná. Ach ne. To není možné! Oni mě nechtějí! Oni dělají, jako bych nežila! DÍKY BOHU:-)))

Když se dělá s chlapama

15. října 2008 v 11:58 | renuška |  Jak to vidím ...
Myšleno, když se pracuje:-)). Tedy pánský kolektiv. Malá poznámka na začátek:-)) .
No, mohu porovnávat, protože jsem před mateřskou sice pracovala ve stejné firmě, ale v jiných prostorách, kde v sousedních kancelářích pobývaly především dámy. Ačkoliv byly o generaci starší, bylo si s nimi ve chvílich volna o čem povídat a rozhodně nemohu tvrdit, že by to bylo kdovíjak pitomý. Jenže holky jsou prostě soupeřky, jsou hašteřivý, náladový, urážlivý, hůř si odpouští, víc se pomlouvají, kamarádství funguje jen zcela vyjímečně, spíš bych použila termínu "vlažné".
Po šesti letech strávených výchovou synků a péčí o domácnost jsem se naštěstí mohla vrátit zpátky. Sice jsem dostala jinou pracovní náplň, kterou jsem přijala s hrůzou i slzami v očích. Teď jsem ale za tuto změnu moc ráda. Práce mě ohromně baví, zjistila jsem, že i holka může rozumnět v rámci možností technice, pokud sama chce. Ale o tom třeba až jindy.
O tom, jaké je dělat s mužskýma, se mi píše docela dobře. Protože mi s nimi dobře je. Sice je fakt, že sympatie hrají chtě-nechtě důležitou roli, ale i tak. Občas je nutné ignorovat trapné poznámky, hulvátské řeči, sprostý slova, říhání, uprdnutí. Je taky nutné smířit se s tím, že s vámi kolegové budou sice hovořit, ale jejich oči občas ujedou, a tak najednou zjistíte, že se jim díváte na temeno, protože oni se dívají na prsa. Tedy, na vaše prsa:-)) Sem tam je potřeba udělat ze sebe "blbku", aby pánové měli pocit, že ONI jsou ti dokonalí. Tento fakt je ale normální v běžném životě, tudíž je možné ho praktikovat vždy a všude.
Ovšem, kámen úrazu a největší problém vidím v používání toalety. Já tedy na jejich záchod nechodím, ne kvůli prkýnku, ale prostě je to chlapskej záchod a basta fidli. A štítím se. Ale používám umyvadlo, které je zároveň dřezem, protože ty hrnky po kafi někde mejt musím. A ruce špinavý od náhradních dílů, sem tam nějaký olej. Oni se mi pokaždý smějou, protože než vejdu, tak dobu ťukám a volám: "Je tam někdo?". Je mi totiž proti srsti vstoupit do umývárny, když hned vedle za stěnou někdo "tvoří". Na tuhle činnost je třeba míti klid a ne, aby nějaká holka blonďatá vyrušovala:-)) Jim to prý nevadí, ale mně tedy ano. A moc. Už párkrát mi totiž zatloukli, že je obsazeno a já potom málem roztřískala nádobí, jak jsem se lekla čerstvě vyprázdněného kolegy. Pochopitelně. Hurónský smích z jejich strany, zrudlá Renuška - no na zbláznění.
Jsem ale mírumilovná, tak jim jejich vtípky tohoto ražení odpouštím a prakticky stále spolu vycházíme v dobrém. Díky bohu. Není totiž nad to, když vztahy v kolektivu fungují, jak mají.


Změna?

15. října 2008 v 8:20 | renuška |  Přišla Múza
Co je mi platný, že´s uvařil,
tedy, ne že by ses nesnažil,
ALE!
Zkus jednou romantiku
nechat spát
a místo ní si drze hrát
a vzít si všechno,
co chci dát.
TY PLATONIKU!

Komplexy

14. října 2008 v 9:53 | renuška |  Přišla Múza
Tentokráte verše ustoupily.
Nemám pihu krásy jako Cindy Crawford,
nemám super vlasy jako Marylin Monroe,
nemám svůdné rty jako Angelina Jolie,
nemám ladnou postavu jako Hally Berry,
nemám štíhlé nohy jako Claudia Schiffer,
nemám sexy zadek jako Jennifer Lopez,
nemám pevné poprsí jako Salma Hayek,
nemám pronikavé oči jako Penelope Crúz.

Mám pih plnou tvář,
mám vlasy, co mi hladíš,
mám rty, co líbáš,
mám postavu, se kterou se miluješ,
mám nohy, které mě za tebou nesou,
mám zadek, který mi vášnivě mačkáš,
mám poprsí, které mohlo nakrmit,
mám oči, které tě vidí.

JSEM TO JÁ.

Slabá konkurentka

12. října 2008 v 20:57 | renuška |  Snímánky
Při procházkách v Kopidlně jsem vyfotila i tyto obrázky. Ráda se s nimi pochlubím, ale když se dívám na snímky Evy nebo Slávka, připadám si jako mizerná konkurence. :-)))

Prostě pařez.

Zahrada ticha. Zcela živě si tu dokážu představit příjemný polední piknik šťastné rodinky. Kostkaté červenobílé utěrky, proutěný koš plný dobrot, hašteření malých capartů ...

Vstávej, lásko ...

12. října 2008 v 20:33 | renuška |  Přišla Múza
Tentokráte zahalená do šatů prózy.
Mohlo být kolem sedmé večer, když se přihlásili na hotelu, kde měli zaplacený pokoj pro dva na jednu noc. První společnou noc. Až do rána. Oba byli nervózní, nevěděli, jak to vlastně dopadne. Ocitli se v situaci, kterou nikdy předtím nezažili, byla to taková jejich společná premiéra. Věděli jen jednu jedinou věc, že spolu chtějí být. Své rodiny, starosti, problémy nechali doma. Měli těch pár hodin pouze sami pro sebe, pro své štěstí, pro svou lásku.
Zdálo se, že času budou mít víc než dost, dokud nezačalo svítat. Snad ani nespali, aby nepromarnili spánkem byť jen pár minut, které mohli prožít daleko lépe. Potřebovali se cítit, hladit se, držet se za ruce, líbat se, milovat, být k sobě přitisknutí a jen tiše dýchat a poslouchat dech toho druhého. Pár zašeptaných slov, která ticho jemně narušovala, a písničky z rádia. Vůně mandarinek, záře svíček, romantika podobna té z růžové knihovny. Jeden by řekl, to není možné, v reálu je vše daleko studenější, obyčejnější. Není to pravda. O to víc, že oba věděli, že tahle jejich ukracená noc bude možná první a poslední v jejich životě. Neměli tušení, jak dlouho budou čekat na další příležitost být spolu víc než pár hodin v měsíci, roce.
Nakonec je únava přemohla a na malý okamžik oba usnuli. Přesto spolu oknem mezi závěsy pozorovali svítání, s bezmocnou nenávistí času si uvědomovali, že se blíží moment rozloučení. Že jejich dočasné útočiště opustí ruku v ruce a domů se vrátí sami a prázdní. A přeci naplnění. Láskou toho druhého. Museli sebrat sílu, tu poslední, která v nich zbyla, museli dokázat říct: "Vstávej, lásko ... ."


Kopidlenský kvítek 2008

11. října 2008 v 20:47 | renuška |  Snímánky
Tento víkend byl pro mě velice aktivní. Nejdříve Kryštof, hned na to návštěva tradiční výstavy Kopidlenský kvítek, kterou pořádá střední škola v Kopidlně. Tady se studenti učí zahradničit, aranžovat, zkrátka pracovat s kytičkama. Pravda, je to tip na výlet spíš pro holky, ale garantuji vám, že to stojí za to. Mělo to jen jedinou chybu, a sice tu, že se na plochu věnovanou flóře dostali i stánkaři s "hadrama" a různí pochybní prodavači ještě pochybnějších potřeb a blbůstek do domácnosti apod. Naštěstí se střídali s kiosky, odkud se linuly vůně řízků, langošů, svařeného vína nebo horké medovinky.
Že mladí studenti mohou dokázat divy, se můžete přesvědčit v mnoha fotografiích, které jsem nasnímala. Pravda, mnoho jich ještě zůstalo u mě v PC, třeba na ně jednou dojde. Jen pro přesnost uvádím, že výše uvedená škola měla k ruce ještě další spřátelené ústavy, zaměřené např. na gastronomii, krejčovství atd. Proto byly k vidění i slavnostně prostřené tabule nebo módní přehlídka.
Příjemnou podívanou.
Nechyběla výzdoba v podobě vánoční tématiky.
Některé z prací žáků byly podrobeny soutěži o nejlepší vazbu. Na rovinu, asi bych těžko vybírala tu nejhezčí. Všechny květinky byly originální a oku lahodící.
Sice je to neslušné, z cizího se rozdávat nemá, ale mohu-li být na chvíli virtuální kriminálnicí, a odpustíte-li mi to, tak navrhuji, aby si každý z návštěvníků jednu kytičku ode mně vzal. Posílám vám ji pro radost, s přáním krásných dní naplněných láskou, štěstím a harmonií.

Kryštof

11. října 2008 v 20:09 | renuška |  Snímánky
Včera jsem zažila překrásný večer. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla být na koncertu kapely Kryštof ve Dvoře Králové. Jeli už třetí šňůru Akustic Tour. Věděla jsem, co mohu očekávat, protože už minulý rok v prosinci jsem jejich vystoupení viděla. Tentokrát ovšem v menším městě, ještě více skromněji. Byli úžasní. Všichni. Richard Krajčo je pan zpěvák i pan herec, dokázal rychle a vtipně reagovat na dotazy diváků, protože při tomto druhu koncertu dochází k velmi blízkému kontaktu posluchače a kapely. Po zhruba třech písničkách bylo vždy úplně rozsvíceno a lidé se mohli ptát na to, co je zajímá. Že dotazy byly různorodé, není třeba podotýkat.
Každopádně, zážitek to byl jedinečný, domů jsem odjížděla plná krásných melodií nádherně otextovaných, byla jsem šťastná. A aby vám to nebylo líto, posílám minimum obrázků, které se mi podařily ukořistit.
Omlouvám se za kvalitu, ač jsem seděla ve třetí řadě, můj malý foťáček si s prostorem nedokázal tak úplně poradit.
Richard byl natolik ochotný, že zapózoval. I se mnou. Že jsem se tetelila blahem, to snad je i zbytečné psát:-)) .