Své syny jsem v dobré víře poslala jezdit na kole o pár metrů dál ke tchýni na dvorek. Proč ne? Pokud to někomu vadilo, tak v duchu asi jí, ale vzhledem k tomu, že těsně před tím odešla od nás z krátké návštěvy, tak ... Shodou mnoha okolností se mi kluci ztratili z očí, v duchu jsem si už chystala, jak je vyhubuju, když je tak krásně a oni jsou zalezlí doma. Nakonec ale pravda vyšla najevo, protože Ondra i Honzík odjeli s babi, tetou a sestřeničkou na chvíli jinam. Po návratu je čekalo ode mně vyplísnění, jak je možné, že odjedou pryč a nenahlásí, kam a s kým. Toto pravidlo totiž preferuju jako jednu ze zásadních povinností dětí vůči rodičům. Zatím to fungovalo a poku ne, kluci věděli, že bude zle. Ondra je chytrej osmiletej kluk, takže věděl, že je průšvih a jeho obhajoba byla tak dobrá, že nebyl důvod se na ně dál hněvat. Bylo to totiž tak, že sice - ano - jeli jsme, ale já ti to chtěl mami běžet říct a babička mi to zakázala.
Takže můj vztek se automaticky vystupňoval k bodu varu a já šla milé babičce v dobrém oznámit, že takto tedy ne, že kluci jsou povinni nám říct, pokud s někým někam jedou. Nevadí mi, je-li tomu tak, vadí mi především z její strany neakceptování naší výchovy. Nepřeju si, aby podkopávala naši autoritu, aby z třeba i malých nedopatření nevinila naši přísnost. Její chabé argumenty, ža já MATKA zrovna v ten moment hledám děti, když vím, že jsou tam, přičemž tam NEBYLY!!!, že je "divná náhoda", takové řeči ať si strčí za klobouk.
Vím, vše dopadlo dobře, proč to nepustit z hlavy, ale dokud bude v mých silách a v mém srdci ta schopnost dýchat za své děti, prát se za ně a dbát o jejich životy, půjdu proti všem. I proti tchýni. Ač se slzami v očích. Nesnáším totiž konflikty, natož jsem-li potrestaná za spravedlnost a rodičovskou lásku nesmyslnými kecy.


a proto já řikám... mladý a starý absolutní separe, protože prostě dohromady, byť to je v jinym baraku, ale prostě blizko vedle sebe, to neni dobry... žila jsem pet let jak s našima, tak s babičkou a mamka z toho malem psychicky zkolabovala...