22. září 2008 v 21:14 | renuška
|
Před pár měsíci jsem v melancholickém opojení otevřela šuplík s dopisy mých milých, kteří mi psávali na intr. Z kraje jsem je jen tak prošla, postupně ze zvědavosti jeden přečetla a tak se stalo, že jsem nakonec u vzpomínání strávila dobrý dvě hodinky. Vracela jsem se do dob, kdy mi bylo 14, 15, 16, 17, já měla starosti jen se školou, s blbýma kamarádkama, s víkendovými plány. S láskou. Denně ty dopisy začínaly překrásným a originálním oslovením, byly plné zamilovaných slov, občas omluv, nápadů, polibků, obrázků, obalů od prázdných žvýkaček, samolepek ... Byly cítit jimi - Pavlem, Milanem a Petrem. Opatrně jsem je prstem hladila, abych si připomněla "svý" kluky. Každý má svou kupičku psaní zavázanou mašlí. V šuplíku mám i dárky od nich, tácky od piva, vstupenky ze společně strávených akcí ... minulost. Krásná, nezapomenutelná, mladá, nevinná, nezkušená, naivní.
Maily mám taky uložený, ale jen nějaký. Málokterý začíná zamilovaným oslovením, prakticky je jich tolik, že by se daly spočítat na prstech obou ruk. Jsou taky krásný, současný, starší, životem protřelý, zkušený. Nedají se pohladit - nechce se mi samotné před sebou vypadat jak blázen, abych se muckala s monitorem. Nelze z nich vycítit "toho druhého". Jsou - ne tedy svým obsahem, ale způsobem podání - velice sterilní, neosobní. A stále preferovanější. Pro pohodlnost, pochopitelně. Pro peníze, pro jednoduchost. Čím víc je to snadnější, tím méně jich chodí. Tím menší chuť má pisatel psát. Čím dostupnější, tím vzdálenější.
Je to tak, že nejvíce dopisů mi v dnešní době chodí z finančních institucí, nejvíce mailů s povětšinou vtipnými přílohami od rodiny, známých. Dopis, ať už tak nebo onak psaný, to je rarita. To je vzácnost. Snad proto existuje i tento blog, kde se můžu vypsat a poslat se vám.
... Předem mého dopisu tě srdečně pozdravuji. Jak se máš a co děláš? ... Ahoj Renča
No comment. To je moc krásný a moc pravdivý abych to komentovala.