Září 2008

Z okna

30. září 2008 v 17:10 | renuška |  Jak to vidím ...
Sedím u PC, píšu tenhle článek a koukám při tom svým dokonalým periferním zrakem z okna. Oslepuje mě nikoliv paprsek slunce, to se dnes zbaběle schovalo za mraky, nýbrž velikananánskej ořech. Žlutých listů bych se nedopočítala, větve skrze ně nejsou vůbec vidět. Jak dlouho vydrží takhle zářit? Možná ještě pár dní, pak zlaté listy zhnědnou, opadají a zbyde jen "kostra". Jako každý rok.
Vidím vítr. Sice je neviditelný, ale stejně ho lze spatřit. Honí se s větvemi vysokých stromů, schovává se v nich sám před sebou a ani neví, jak je mazaný. Jak snadno si vlastně je všechny omotává kolem svých dlouhých ufoukaných prstů. Kam on, tam oni za ním. Nefouká, oni stojí ani se nehnou. Taktik.
Kouř. Z komína. Podzim je tu se vším všudy. Koukám, jak se pomalu vznáší šedivé obláčky, chvíli rovně k nebi, pak na levou stranu, aby za chvíli mohly utíkat v pravo. Chvíli rychle, potom pozvolna, náladové jako já.
Zahrada už z posledních sil těší zelenou trávou, než i ta přestane mít energii na to se ukazovat. Předvádět. Nakrucovat se, jak jí rychle rostou vlasy, které si zdobí sedmikráskami a pampeliškami. Nepotřebuje žádná líčidla, sama se umí krášlit. A jak se ráda líbí! Parádnice, která pravidelně vyžaduje kosmetické úpravy sekačkou. Určitě už se těší na módní novinky v příští sezóně. Budou "in" poměnky a tulipány? Nebo jako letos žlutá - narcisy, slunečnice? Kdo ví.
Je tam krásně, za tím oknem. Z obou stran. Venku i doma.

Sladká

30. září 2008 v 16:56 | renuška |  Přišla Múza
Sladká
křehká oplatka,
jemná
plná lahodných chutí,
balená
do krásného pozlátka,
k snědku
jen nevinně nutí.
Sladká
na jazyku zatančí,
jemná,
jak sněhová kráska,
balená
do šatů nejtenších.
Tak chutná
lidská láska.

Katka

29. září 2008 v 19:46 | renuška |  Snímánky
Katka je moje moc dobrá kamarádka. Jejího přátelství si s postupem času vážím víc a víc, čím víc ji poznávám, čím víc dospívám. Je to hrozně šikovná, kreativní, moderní máma, která umí výborně malovat, pracovat s fantazií, umí vystihnout obrázkem náladu člověka.
Proč o ní píšu? Protože je to to nejmenší, co pro ni můžu udělat. Protože ji mám ráda. Protože vás to, co umí, určitě zaujme. Mimo obrázků, které klukům namalovala na zdi pokojíčku, kreslí především trička a další druhy oblečení. Jejího talentu se můžete nabažit na těchto stránkách: www.malovanatrika.cz . Třeba zde najdete i prima tip na vánoční dárek. Doporučuji objednávat už teď, čas je neúprosný a ona má na vše jen své dvě ruce. A nemyslete, není to žádná reklama, ona vůbec neví, že sem o ní píšu:-))

Tukana jsem si přála pro kluky především proto, že jsem tímto motivem viděla vymalovanou už učebnu zpěvu na gymnáziu v Praze, kde pracovala. Uznejte sami, že mu není absolutně co vytknout:-))

Toto byl můj vlastní nápad, tedy představa, dokonale vystižené. Původně kluci měli každý pod obrázkem postel, ale na prázdniny jsme jim je srazili k sobě a nějak chlapci nemají potřebu to měnit. Hold bratrská láska je bratrská láska.
A takhle si hoši pod tukanem chrní. Nejsou k sežrání, andílci?

Potrestaná spavedlnost

28. září 2008 v 17:46 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsem absolutně vytočená, i když už jsem ve druhé fázi - tzn. chladnutí. Proč? Račte číst, vážení přátelé.
Své syny jsem v dobré víře poslala jezdit na kole o pár metrů dál ke tchýni na dvorek. Proč ne? Pokud to někomu vadilo, tak v duchu asi jí, ale vzhledem k tomu, že těsně před tím odešla od nás z krátké návštěvy, tak ... Shodou mnoha okolností se mi kluci ztratili z očí, v duchu jsem si už chystala, jak je vyhubuju, když je tak krásně a oni jsou zalezlí doma. Nakonec ale pravda vyšla najevo, protože Ondra i Honzík odjeli s babi, tetou a sestřeničkou na chvíli jinam. Po návratu je čekalo ode mně vyplísnění, jak je možné, že odjedou pryč a nenahlásí, kam a s kým. Toto pravidlo totiž preferuju jako jednu ze zásadních povinností dětí vůči rodičům. Zatím to fungovalo a poku ne, kluci věděli, že bude zle. Ondra je chytrej osmiletej kluk, takže věděl, že je průšvih a jeho obhajoba byla tak dobrá, že nebyl důvod se na ně dál hněvat. Bylo to totiž tak, že sice - ano - jeli jsme, ale já ti to chtěl mami běžet říct a babička mi to zakázala.
Takže můj vztek se automaticky vystupňoval k bodu varu a já šla milé babičce v dobrém oznámit, že takto tedy ne, že kluci jsou povinni nám říct, pokud s někým někam jedou. Nevadí mi, je-li tomu tak, vadí mi především z její strany neakceptování naší výchovy. Nepřeju si, aby podkopávala naši autoritu, aby z třeba i malých nedopatření nevinila naši přísnost. Její chabé argumenty, ža já MATKA zrovna v ten moment hledám děti, když vím, že jsou tam, přičemž tam NEBYLY!!!, že je "divná náhoda", takové řeči ať si strčí za klobouk.
Vím, vše dopadlo dobře, proč to nepustit z hlavy, ale dokud bude v mých silách a v mém srdci ta schopnost dýchat za své děti, prát se za ně a dbát o jejich životy, půjdu proti všem. I proti tchýni. Ač se slzami v očích. Nesnáším totiž konflikty, natož jsem-li potrestaná za spravedlnost a rodičovskou lásku nesmyslnými kecy.


To nám ten den pěkně začíná

26. září 2008 v 8:02 | renuška |  Jak to vidím ...
Zaspala jsem. O dvacet!!! minut. Večer jsem uklízela, chystala pohoštění na dnešní akci, kterou v práci máme, na zkrášlování a rekonstrukci nehtů nezbyl čas. Rychle ještě fotky na blog a do hajan. S představou, že jsem si nastavila mobil na půl šestou, tedy o čtvrt hodiny dřív, než obvykle, jsem ulehla a usnula. Ráno mě mimo nutkání jít na WC probrala písnička D. Landy Třista z místa, co se mi z ničehonic začala honit hlavou a především se začal v posteli vrtět můj manžel. A to je velice neobvyklé, protože když vstávám, on má ještě půlnoc. Tak čekám, čekám, venku více světla, než v 5.45. Mnoho indicií - a výsledek je? Ano, 6.08 hod. Panika, křik, fofry, manžel o čtvrt hodinu dřív na nohou, pomohl s dětmi, uchystal svačinu do školy, já měla ráno jen pro sebe. V konečné fázi jsem do auta usedala ještě o tři minuty dřív, než normálně. Jak je to možné???!!!
V práci jsem čekala na další ťafku, která se dostavila s příjezdem šéfa. Sice věděl, že dnes máme posezení, jen asi netušil, že ve větším měřítku:-)), ačkoliv jeho prvotní informace tak vyzněly, že ano, není problém, spojíme to s dožínkami. No nic. Na dílně je vystavený malý soudek s pípou a kolega veze kýtu. No nic. V lednici mám krabici chuťovek a cukroví. No nic.
Jen čekám, co se ještě vyvrbí, ale mám dojem, že nic neskončí tak, jak jsem si myslela. Třeba nás ale nečekané náhody ještě mile překvapí. Je až neuvěřitelný, že spousta malých okolností dokáže rozházet plány. krucinál:-)))

Doma

25. září 2008 v 22:50 | renuška |  Snímánky
Už tu dlouho nebyly žádný obrázky. Přemýšlela jsem jen chvíli, protože inspirace v podobě nádherných fotografií na blogu paní Evy je veliká. Sice nejsem tak zdatná fotografka, ale snad se vám moje snímánky budou líbit.


Ten veliký mi přivezl taťka ze Slovenska, ty bílý jsou od kamaráda z Chorvatska, ostatní mi nasbírali kluci. Od nich mám už naplněnou skleněnou vázu. Ošatka je po prababičce. Takhle to mám položený před krbem a moc se mi to líbí.




Orchideje - moje láska. Mám jich zatím šest. Tři nekvetou, jednu jsem musela úplně ustříhnout a čekala jsem snad rok a půl, než se na mě usmál první lísteček. Holkám jsem letos pořídila hříšně drahý květináče, ale pro krásu se hold musí trpět. :-)))
Protože bydlíme v novostavbě, kolem domu se stále dokončují práce (no, dokončovaly by se daleko rychleji, kdyby byly korunky, čas a na rovinu, i chuť). Tak si kytičky hýčkám aspoň takhle. Džbery jsem si vzala od babi z půdy, kameny jsou posbírané, když nám hrabali základy na dům. Každý se mi smál, že jsem praštěná a já lezla, omývala a uklízela valonky, protože jsem si byla JISTÁ, že se určitě budou hodit. Teď je mohou skeptici tak akorát obdivovat:-))).

Třetí do páru

24. září 2008 v 13:41 | renuška |  Přišla Múza
Byla jsem ti nevěrná.
Ty máš na mě vztek?
Rozkoš a slast dopřával mi
ten se jménem "robertek".
Povídal, prý příště můžeš
připojit se k nám,
gruppensex si spolu dáme,
poddáme se hrám.
Na schovku a na honěnou,
kočka leze dírou,
vibrátor pak do šuplíku
dáme. Všeho s mírou!

Jednou větou

24. září 2008 v 12:46 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsem vcelku veselá kopa, dalo by se říct, jenže mám v sobě asi nějakou kontrolku, která mě vždycky přehodí do tý haha nálady a přitom jsem nešťastná, s něčím se trápím a je mi smutno, což se samozřejmě na venek neprojeví, protože se tlemím a vtipkuju a flirtuju a řádím a lidi maj pocit, že jsem happy, jenomže je to omyl, který tedy - to je taky fakt - není pravidlem, ale stává se mi, a proto vás vybízím, abyste mi vždycky nevěřili a koukli se mi občas do očí, kde najdete skutečnou pravdu.

Poplááááááách

24. září 2008 v 9:16 | renuška |  Jak to vidím ...
A je to tady. Ode dneška za tři měsíce přijde ten pán, co mu říkáme Ježíšek. A zároveň s ním začnou pravidelné masáže našich nervů, peněženek, poštovních schránek a vůbec všeho. Já teda mám vánoce moc ráda, i když jejich původ už zdaleka nejde ruku v ruce s tím, co se kolem nich děje teď. Nejsem kdovíjaká pekařka, zmůžu se tak vždycky na maximálně pět druhů cukroví, některé roky ani ň. Ovšem od malička jsem byla vedena k tomu, že na štědrovečerním stole nesmí chybět klíč - aby nás nikdo nevykradl, kousek chleba - abychom měli stále co jíst, mince pod každým talířem - abychom finančně nestrádali. Samozřejmostí jsou mísy s jídlem, ovocem, rozličné druhy nápojů a kapesníky po kapsách, protože jak víme, od vánočního stolu se nezvedá a neodchází, neb kdo by toto pravidlo porušil, ortel nad sebou by si stvrdil a do roka a do dne by nás opustil. Je to sice pověra, ale stejně ... Proto ty kapesníky, děti zákonitě budou potřebovat vysmrkat, na stole fůra ubrousků, protože se náhodou - SAMO - něco vyleje, řízek vylítne z talíře a proti němu salát bramborový. Jinak se asi s dětmi stolovat nedá. V závěsu s dospělými, kteří bývají častokrát s čistotou kolem svého menu na tom hůř, než malé ratolesti.
Dalším zarytým zvykem je v naší - a nejen v ní - rodině pravidelná procházka lesem. Taťka je myslivec, k lásce k přírodě jsme vedeni od malička. Už nás chodí hodně - rodiče, dcery - tj já a sestřička, vnoučata - mí synové Ondra a Honza, sestřiny Danielka a letos i Lucinka, pak zeťákové - manžel Petr a švagr Pepík. A psi. Kočky zůstávají doma. Moc bych si přála, abychom zas jednou procházeli zachumelenými houštinami a ne blátivými cestičkami, jak tomu bylo už pár let nazpátky. Letos se na cestu vyzbrojím i foťákem, abych mohla pár obrázků přihodit na blog. Jistě bude co snímat:-)))
Na závěr vám v zářijový zachmuřený den přeju krásný vánoce, nezblbněte z kupování dárků, ono to vždycky nějak dopadne (mmj. už od srpna jsem vždycky věděla, co komu koupím a letos mám nějaký skluz, do prčic. Začínám panikařit - poplááááááááách).

Dopis vs. e-mail

22. září 2008 v 21:14 | renuška |  Jak to vidím ...
Před pár měsíci jsem v melancholickém opojení otevřela šuplík s dopisy mých milých, kteří mi psávali na intr. Z kraje jsem je jen tak prošla, postupně ze zvědavosti jeden přečetla a tak se stalo, že jsem nakonec u vzpomínání strávila dobrý dvě hodinky. Vracela jsem se do dob, kdy mi bylo 14, 15, 16, 17, já měla starosti jen se školou, s blbýma kamarádkama, s víkendovými plány. S láskou. Denně ty dopisy začínaly překrásným a originálním oslovením, byly plné zamilovaných slov, občas omluv, nápadů, polibků, obrázků, obalů od prázdných žvýkaček, samolepek ... Byly cítit jimi - Pavlem, Milanem a Petrem. Opatrně jsem je prstem hladila, abych si připomněla "svý" kluky. Každý má svou kupičku psaní zavázanou mašlí. V šuplíku mám i dárky od nich, tácky od piva, vstupenky ze společně strávených akcí ... minulost. Krásná, nezapomenutelná, mladá, nevinná, nezkušená, naivní.
Maily mám taky uložený, ale jen nějaký. Málokterý začíná zamilovaným oslovením, prakticky je jich tolik, že by se daly spočítat na prstech obou ruk. Jsou taky krásný, současný, starší, životem protřelý, zkušený. Nedají se pohladit - nechce se mi samotné před sebou vypadat jak blázen, abych se muckala s monitorem. Nelze z nich vycítit "toho druhého". Jsou - ne tedy svým obsahem, ale způsobem podání - velice sterilní, neosobní. A stále preferovanější. Pro pohodlnost, pochopitelně. Pro peníze, pro jednoduchost. Čím víc je to snadnější, tím méně jich chodí. Tím menší chuť má pisatel psát. Čím dostupnější, tím vzdálenější.
Je to tak, že nejvíce dopisů mi v dnešní době chodí z finančních institucí, nejvíce mailů s povětšinou vtipnými přílohami od rodiny, známých. Dopis, ať už tak nebo onak psaný, to je rarita. To je vzácnost. Snad proto existuje i tento blog, kde se můžu vypsat a poslat se vám.
... Předem mého dopisu tě srdečně pozdravuji. Jak se máš a co děláš? ... Ahoj Renča

"Pošli to dál"

21. září 2008 v 22:34 | renuška |  Jak to vidím ...
OK. Tak tedy toto je prvopočátek, tedy už druhopočátek, neb prvopočátek je u Járy - Nubary. Měl nápad posílat si takhle myšlenky, že si jako tu jeho přepíšu sem vč. jeho webu, dopíšu svou vč. mého webu, no a kdo bude chtít, bude moci pokračovat na svém blogu atd. atd. Jestli jsem ho tedy dobře pochopila. :-)))
  1. Člověk je moudrý tvor, ale ne dost na to, aby se vyvaroval omylům a nedopouštěl se chyb. (www.nubara.blog.cz)
  2. Neser se do života těm, co o tebe nestojej. (www.reenade.blog.cz)
Tak a teď už je to na vás. Omlouvám se za vulgární slova, viď Járo?, ale občas to bez nich tak nevyzní. Tak zdarec, všichni. :-)))

Keep your hands up

21. září 2008 v 22:27 | renuška |  Jak to vidím ...
Nebo-li RUCE VZHŮRU. Doufám, že to mám správně v AJ, už bych hodně nutně potřebovala oprášit a doplnit zásoby nejen slovní, ale i mluvnické.
Ruce. Vcelku běžná součást našeho těla, dva spárované údy, kdy jedna bez druhé sice zvládnou existovat, ale daleko hůř než spolu. Přejdeme-li možnost míti obě ruce levé, pak snad je lepší nemít žádné - bráno s humorem, jak jinak:-))) . Ruce, se kterými se, máme-li štěstí, narodíme, žijeme, umíráme. Jsou-li zdravé, hned od miminkovska jimi poznáváme svět kolem nás, bereme do nich přes matčina prsa, dudlíky, plenky, lahve, rohlíky, sešity, pera, tašky, talíře, hrnky vše až po berle, protézy, léky. Rukama o sebe pečujeme, rukama pečujeme o druhé, hladíme, uklízíme, malujeme, hrajeme na hudební nástroje, píšeme, šťouráme se v nose. Někteří (vyjma výchovných prostředků) jimi ubližují. Moc. Bez rukou bychom byli ... jako bez rukou. Obdivuji ty, kteří si musí vystačit jen s jednou, někdy ani s tou ne. Umí žít, asi o to víc si váží toho, co jim život nabízí. Vědí, že prostě není všechno jen hračka, že oni o to víc musí bojovat o své místo mezi zdravými lidmi.
Ruce o nás toho prozradí možná víc, než sami tušíme. Příliš pěstěné a hladké ruce dle mého názoru ukazují na člověka zaměstnaného, nikoliv však fyzicky pracujícího. A snad i svým způsobem líného. Ruce ušmudlané, se zašlou nečistotou, na pohled štítivé má majitel bez hygienických návyků a potřeb. Ruce přezdobené? Umělé drápky? Móda. Rukavice? Zima. Okousané nehty? Hlad? :-)))
Závěr: To, co automaticky dostáváme od pána Boha, bývá zpravidla jedním z nejvzácnějších prezentů v našem životě a pro lidi je to tolik běžné, že sami kolikrát nepoznají, jak jedinečný je to dar.

Spanilá jízda - s *

20. září 2008 v 23:01 | renuška |  Přišla Múza
Povoz mě, povoz, koníčku,
projeď se se mnou po louce vášně,
kopíruj pohyby boků mých,
svou pánví přirážej divoce strašně.
Otěže volné a v rukou bič,
poddej se divoké námaze,
utíkej se mnou daleko, pryč,
společně dosáhnem´ extáze.
Povoz mě, povoz, koníčku,
zarži, až dojedem k cíli,
jen ještě dopřej mi, prosím tě
k vrcholu kratinkou chvíli.

Kritéria výběru

20. září 2008 v 22:48 | renuška |  Jak to vidím ...
Už delší dobu se chystám k tomuto mému vyjádření ohledně postoje některých lidí. Prostě mi přijde hrozně tupý, hloupý, supidní, debilní a já nevím, jaký ještě, hodnotit lidi podle toho, jak vypadají. Nesmíme zacházet do extrému a stavět vedle sebe úspěšného podnikatele a nebohého bezdomovce, ať už si s nimi osud i lidé zahráli jakkoliv. Spíš mi vadí následující: dejme tomu si vybírám partnera, se kterým bych chtěla prožít kus života a hned od začátku mám v sobě zakódovaný body, že musí mít třeba modrý oči, zelený vlasy, rovný záda, chlupatý nohy ... vyloženě musí ladit očím. Jo, dobrý, beru. Sympatie a určitá symbióza mých představ a následné skutečnosti je nutná, ovšem není zásadní. Kolikrát totiž kvůli kudrnatým vlasům a krátkým prstům na rukou přehlídneme osobnost jako takovou, přejde kolem nás bez povšimnutí, nikdo nás neupozorní, nenakopne, neřekne: "Koukej, to je on (ona)!" Je to velká škoda, pro nás samotný. Kvůli svýmu uhozenýmu žebříčku krásy, dá-li se tomu tak říkat, přicházíme jako mávnutím kouzelnýho proutku o člověka, kterej by nás mohl udělat šťastnými. Třeba. Třeba taky ne.
Vidím to třeba na tom mým zlatíčku - kolegovi z práce. Je to klučina, kterýho by možná spousta z těch, co ho neznají, odsunulo na vedlejší kolej. Není to kdovíjak společenskej typ, pivko, cigárka ... Ale je to čistej, nezkaženej, férovej chlap. Cestu k němu si není vůbec snadný najít, málokoho si pustí až k tělu, společnost mu moc nevyhovuje, ač se jí nestraní. Takže konkrétně u něj je třeba vyčkat, odlupovat slupku po slupce a v konečný fázi na rozdíl od oloupané cibule nebrečíte, ale jásáte, protože jste objevili prima kamaráda, kterýho je snadný mít rád.
Závěr? Nevím, asi nedávejme na první pohled. Asi tak.
PS: No, asi bych neměla, ale svoje kritéria mám taky. U chlapů tedy jednoznačně vítězí drsné, ale čisté ruce, vousky (ne ty santusácký:-)) ), kudrlinky na hrudníku - zádům se též nebráním. Ó, jak je krásné hrát si s mužnou srstí, projíždět jí prsty a rozmotávat zašmodrchané chloupky ... No nic. Pa příště.

Family portrait

19. září 2008 v 20:02 | renuška |  Snímánky
Představuji vám svou rodinu - tedy očima a především rukama svého mladšího syna Honzíčka. Obrázky svých dětí považuji za jednu z nejlepších interiérových dekorací, které doma máme. Nuže, zde jsme:-))) :


Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu

19. září 2008 v 11:37 | renuška |  Jak to vidím ...
Jsem hroznej pitval. Nesnáším nic, co se mi na talíří nelíbí. Kdo mě zná, ví, že plátek tlačenky rozkrájím na milimetry a všechny kousíčky podobající se játru, ledvině, kůži, žíle a pod. vyházím. Stačila by mi tláča z libovýho masa a polívky. Zatím takovou nedělají. No a tak už ji radši vůbec nejím a jen mlsně polykám, když cítím vůni čerstvé cibule a octa.
Salát ze zahrádky. Jsem schopná třeba o hodinu dřív začít připravovat menu s tím, že v časovém rozvrhu mám i rezervu na omytí jednotlivých listů salátu hlávkového. Běda zatoulané hroudičce hlíny, běda housenkám!!! Ovšem největší svině jsou takový ty maličký zelený mušky s průsvitnejma křidýlkama a dlouhejma nožkama, protože na zeleným zpravidla zelená bývá vidět velice blbě. Naštěstí tyhle potvory s věkem hnědnou, takže jsou vidět líp.
Houby. No to je průser nad průsery. Dostala jsem sušený ze Slovenska, s úmyslem chutné krmě je nasypu do papiňáku k masíčku a po oddělání poklice z uvařeného produktu se na mě mimo masíčka šklebí i uvařený červíčci. Hajzli. A manžel v klidu řekl, ať omáčku scedím, že sní maso samotný. No budiž. Přeji dobrou chuť, zůstanu dnes na suchém chlebu.
Masařky. Kurvy jedny nakladou ty vejce snad všude. Už pohled na ně, už jen pomyšlení mi zvedá žaludek. Zimu nemusím, ale tohle je jeden z aspektů, který mě dokazují, že na chladném počasí bývá něco dobrého. Holky křidýlkatý si zalesou a kéžby zmrzly. Na furt.
Aktualita: včera jsem coby vzorná manželka vařila. V týdnu, v pracovní dny, teplá večeře - no to je věc! Zelenina na rizoto se už pěkně smahla na máslíčku, voda na rýži v plném varu, sypu sypu zrníčka, co to vidím? Červíčka! Kdyby jednoho, než jsem ho stihla lžící vylovit, byl na dně a postupně se za ním nořili další souputníci. Rýže za dost korun skončila v záchodový míse. Zeleninu jsem vypla, SOS hovor s tchýní - rizoto nakonec bylo. K večeři, dnešnímu obědu, dnešní večeři, dostala i Tara (fena).
Závěr: proč se ty zviřátka serou, kam nemaj? Dobrou chuť!
PS: omlouvám se za vulgaritu, ale tohle jinak nejde. Si to zkuste říct o housence v květáku, ale ne o tý první, co najdete, ale třeba o tý desátý, dvacátý. Vsadím se, že "kurva" nebude to nejhorší slovo.

Soutěž

18. září 2008 v 20:43 | renuška |  Jak to vidím ...
To už tady dlouho nebylo:-))
Mám pro vás lahůdku. Napíšu vám tady čtyři slova a nechám na vás, jak si poradíte s jejich umístěním do vaší básničky - prostě si zkuste zaveršovat s tím, co máte na talíři mým:
  • prodavač
  • med
  • vlasy
  • protekce
No, samozřejmě, slova mohou jít v jakémkoliv sledu za sebou, mohou mít různý tvar, neb jsou to podstatná jména a dají se skoňovat - myslím. A taky jsou ohybná - takže si s nima můžete z vesela pohrát. Obsah i objem básničky nechám na vás a vaší fantazii, které, jak víme, se meze nekladou. Jsem velice nedočkavá a těším se na vaši tvorbu:-))) Posílám můzu ...

Stačí málo

18. září 2008 v 20:35 | renuška |  Přišla Múza
Paraván s palmou
a závěsy z bazaru,
dva hrnky na kafe,
v lednici rum.
Ručníky s poutkama,
jehlový gramofon,
ty a já v posteli,
peřiny šum.
Studený kamna,
pár starých rohlíků,
tvý trika zmuchlaný,
vepřový sádlo.
Tisíce polibků,
kupy knih přečtených,
tenisky do práce,
nám stačí málo.

Mizerný zákony

17. září 2008 v 19:48 | renuška |  Jak to vidím ...
Ač jsem se na střední škole věnovala právu - tedy pouze studijně, nikoliv dobrovolně, zákony obecně jdou mimo mě. A to si prosím uvědomuju velice dobře, že jejich neznalost neomlouvá!!! To byla totiž první věta našeho kantora.
Z pohledu naprostého laika, člověka obyčejného, politicky neangažovaného, mi přijde velice nespravedlivé řešení a odsouzení zločinců vinných a nevinných, dále pak trestanců, kteří kradli a těch, kteří brali životy jiným. Nedokážu pochopit, jak je možné, že jeden, co zpronevěřil, já nevím, třeba i ten milion, miliardu, jde sedět na Mírov na patnáct let bezpodmíněně a druhej, co v afektu, pod drogama, nachlastanej zabil jednoho nebo více nevinných lidí, si odsedí taky tolik. V závěru pak velice často za dobrý chování odejde po 2/3 trestu domů, aby se mohl buďto vrátit do starých kolejí nebo začít nový život. Z doslechu vím, že tito lidé zpravidla po opuštění věznice mívají přidělené státní zaměstnance, kteří jsou jim jakousi oporou v prvních začátcích znovunabytého svobodného žití. OK, beru. Ale to jsem odbočila.
Chtěla jsem jen říct, že mě neskutečně sere, že parchant hnusnej, co s plným vědomím chladnokrevně zabije - a nedej bože třeba ještě dítě, má stejné tresty jako finanční podrazák. Podle mého, pokud je na 100% prokázaný vrah, pak řešení je nasnadě. Oko za oko - zub za zub. Tento trest bych vyloučila u těch, kteří třeba při autohavárii nebo jinou nešťastnou náhodou způsobili úraz s následkem smrti. No a zas ten, co tuneloval, kradl, loupil, ať si trest odmaká současně s vazbou. Třeba klidně na pár roků. Beztak se na jeho konto ve Švýcarsku asi horko těžko narazí při detektivním pátrání.
Vím, že nic nezměním, vím, že pokud bych se já nebo někdo z mých blízkých stal účastníkem zločinu, asi bych se na celou věc dívala jinak, ale určité nefér body v sazebníku trestů by možná poslancům stálo za to přehodnotit.

Pokušení

16. září 2008 v 19:07 | renuška |  Přišla Múza
věnováno JO
Podal´s mi jablko z rajské zahrady,
řekl jsi: "Ochutnej, lásko, neváhej."
A já ti podlehla, tvá slova, tvé pohledy,
ústa má řekla jen: "Bůh mi pomáhej!"
Radili: "Odolej! Nenech se okouzlit!
Vždyť to tak těžké není!"
Bezduší soudcové nemohou pochopit,
neví, jak chutná pokušení.