Bublinková

Dnes v 15:20 | renuška |  Přišla Múza
Z myslánky kapeš mi
zpátky do života,
v lihotéce mícháš
ty čarovně opojné
láskynápoje,
bez studu, v míru, bez boje
šimráme se po rtech,
zavření v bublině
z pěny vzpomínek ...

Co bylo?
Co je?
Co bude?
Otázky tisíce a nuly odpovědí,
tady a teď
z Fénixe prach,
spolknuté "ááách"
a touha sbalená na cesty
do světa fantazie.
Bublina praská, srdce bije.

Minulost k životu
probuzená
ve snech se o slovo hlásí,
ale ve dne na stejné
časy
jí odzvoní,
kde byla, tam se vrátí,
bublinka (z) lásky,
co svoje místo
dávno má.
A miluje. A objímá.

 

Krteček a jeho kamarádi ... na dortu

Neděle v 17:00 | renuška |  Snímánky
Eliška je dcera mamčiny sestřenice ze strany babičky, jejíž sestra měla dceru, která je Eliščinou maminkou. A sama Eliška je už taky maminkou, a to přesně rok. Právě tolik oslavil její synek Filípek, malý capart, který je už nevím kolikátým dítětem, které své první tři měsíce života strávilo v proutěném koši, který byl pořizován pro koho? No přece pro mě :-) Když mi Elča psala někdy o prázdninách, zda bych Fílovi neupekla dort, neměla jsem potíže nekývnout, protože termín byl volný (byť se o slovo hlásila první taneční prodloužená) a mně na první pohled přišlo docela snadné vyhovět jejím nárokům, tedy nároku jednomu. Aby na dortu byl krteček - oblíbená figurka od Zdeňka Millera. Dalo by se říct, že v tu chvíli bych o sobě mohla prohlásit, že ne po bitvě, ale před bitvou je každý generál, ale čím víc se blížil den D, tím víc jsem pochybovala o tom, zda dokážu věrně napodobit tak známou postavičku vč. jejích kamarádů. Tady nebylo možné improvizovat ani maličko, protože jakmile jen trochu něco změníte, už to není ono. Už to není TEN krtek, ale jen NĚJAKÝ krtek, k tomu ta jeho vypečená partička čítající žábu, zajíce, myšku a ježka ... Poctivě jsem studovala podobu každého jednoho zvířátka a doufala, že všechny obrázky, které jsem měla k dispozici jako vzor, budou stačit k tomu, abych je tak nějak uplácala a aby se sobě navzájem podobaly. Až na ježka, který mi, pacholek, dvakrát nevyšel a až na třetí pokus jsem byla spokojená, to kupodivu docela šlo - dva dny dopředu jsem si po celý jeden večer hrála, matlámo patlámo, abych měla na sobotní ráno připraveno co nejvíce. Finální potahování a zdobení už jsem pak "sfoukla" za dvě hodiny a řekla bych, že to dopadlo docela slušně, tedy takhle ...






V žádném případě jsem nechtěla kopírovat některý z mnoha dortů, které jsem na toto téma našla na internetu, ale je docela klidně možné, že jsem měla stejný nápad jako některá jiná dortařka, těžko říct. Chtěla jsem se držet motivů z oblíbené pohádky i u kvítků, doplnit dort dárky a určitě udělat "transparent". U figurek originální být nemůžu, tak alespoň tím zbytkem jsem se snažila nebýt "okoukaná".
Po naříznutí na oslavence čekal duhový modrobílý korpus s citronovým aroma, krém s příchutí vaječného koňaku a kokosu, proložený jemným banánem a svěžími malinami. Právě maliny považuji za jedno z nejlepšího ovoce, které do dortu mohu dát, protože jejich chuť je prostě úplně ta nejlepší. Alespoň tedy dle mého mlsného jazyka :-)

Další z výzev jsem pokořila a hračka to, věru, nebyla. Jak jsem se kdysi dušovala, že figurky nikdy, už několikát jsem od té doby své rozhodnutí porušila, takže už si radši nic takového slibovat nebudu. Protože ... když challenge, tak proto, abych si díky ní rozšířila nejen své obzory, ale i schopnosti. Teď si na 14 dní odpočinu a uvidíme, kolik sil budu potřebovat na další narozeninový dárek. Prozradím, že to bude holčičí kulaťák pro čtyřicetiletou spolužačku a bude jen a jen kytičkový, takže v tomto případě to vidím na návrat k začátkům. Opakování - matka moudrosti, tak proč ne?

Přeji vám krásné dny plné poznávání sama sebe :-)
R.


Hasič myslí, myslivec hasí

19. září 2016 v 16:37 | renuška |  Snímánky
Když máte fajn sousedy, je to prima. Když je jeden z nich váš vrstevník, je to ještě víc prima. A když jím je muž, který je vám víc bráchou než jen sousedem, tak to je úplně dokonalé. To se vám pak pro něj úplně jednoduše vymýšlí narozeninový dárek k třicátým narozeninám, které jsme tento víkend oslavili hned dvakrát. Nejdříve s kamarády, poté s rodinou. Pokaždé to bylo hodně výživné, ať už kaloriemi, nebo zážitky. Dort jsem ale dělala jen jeden, a sice na komornější a klidnější posezení s blízkými, které se odehrálo v neděli, kdy mnohým v hlavě ještě dunělo z předchozího mejdanu. Včetně mě. A to jsem si už jednou důrazně kladla na srdce, že mám-li se věnovat následující den dortařině, je třeba se na to pořádně vyspat a hlavně mít čistou hlavu. Takže po ránu ke snídani tabletu ibalginu, sklenici vody a jde se na to ...
Zkombinovat dva největší koníčky oslavence nebyl vůbec žádný problém, tělem i duší hasič a myslivec v jednom, to vybízí k mnohému. Dalo by se to doladit ještě svazkem kabelů, satelitem, televizí, tedy materiálem, který Ondřeje coby prodavače živí, ale to už by bylo moc na mě a dost možná i na něj (byť je to nesmírně energický a živý člověk, takové chodící Perpetum Mobile). Zůstala jsem tedy u původního plánu, dva dny předem jsem si podle vzoru vymodelovala myslivecký klobouk a hasičskou helmu a pak, po sobotě, kdy jsem se věnovala dopoledne dortu svatebnímu, jsem už jen upečený a slepený základ potáhla, dozdobila, počkala s ostatními do druhé hodiny odpolední a mohlo se jít gratulovat ...




Někdy dávám přednost tomu, když mi je naznačeno, co má dotyčný člověk rád a co by na dortu chtěl třeba podle nějakého obrázku atd., jindy uvítám spíš možnost volné ruky. Tady jsem si mohla dělat podle sebe od začátku do konce a bavilo mě to nesmírně. Bez kdovíjakých příprav, hledání vzorů (jen mustry na klobouk a helmu jsem si vytiskla) a cizích nápadů, pracovala jsem v podstatě s tím, co sama umím. Šlo to pěkně, jen první modrý podklad jsem si obarvila na příliš tmavo a když jsem půlku dortu potáhla, vůbec se mi to nelíbilo, takže hmota šla dolů a barvila jsem znovu, opatrněji, aby to ve finále vypadalo lépe a v kombinaci s mramorovou plochou se barvy příliš nebily.

Uvnitř jsem zůstala věrná ovoci, poslední zásoby směsi rybízu, malin, borůvek a ostružin vzaly za své. K nim malinový krém, vanilkový korpus s citronovou esencí, plátky mandlí a červenými mramorovými proužky. Jednoduché, ne?

A tohle je už mobilem foceno při samotné oslavě, po gratulaci :-)
Ohéééééň, ohééééň, ohéééééň :-D

Ještě tento víkend a pak zase pauza, ale jen na chvíli. Hodně musím počítat čas, protože o víkendech máme až do konce roku plány předem určené a je třeba mít čas na sebe a na kluky. Takže "vocaď pocaď" a bohužel musím už i odmítat. Nedá se nic dělat, žijeme jen jednou a i když mě pečení a dortování opravdu hodně baví, chci také mít prostor na jiné krásy života a to pak jde ostatní stranou :-) Naštěstí jen o pár krůčků, že je vždycky možnost se vrátit.

Mějte se bezva a neztrácejte čas!
Renuška

 


První svatební

17. září 2016 v 13:36 | renuška |  Snímánky
Vždycky jsem si říkala, že nejvyšším levelem, co se týká mé dortařské "kariéry", bude výroba dortu svatebního. Jenže jsem zdaleka neměla zdání, jestli se najde někdy někdo odvážný, kdo mi svěří tak velkou zodpovědnost. Kdo mi bude důvěřovat s nadějí, že jeden z hlavních bodů svatební hostiny bude stát za to. Že vkusně doplní svátečně prostřenou tabuli a zároveň bude ladit nejen se svatební atmosférou, ale i s doplňky v podobě ubrousků, perliček, kamínků, organzy a ve finále se samotnou nevěstou. A přece se nakonec jedna duše našla, která mě o svatební dort požádala. Po dvou a půl letech práce s potahovou hmotou, krémy všech chutí, ovocem, desítkami pomůcek jsem poprvé hledala inspiraci zabalenou do něžné bílé a k tomu na přání růžové barvičky, která bude na chvíli i v centru dění, ke které se budou upínat zraky svatebních hostů, do které čerství novomanželé společně zaříznou nůž ... Svatby mě dojímají a konkrétně tyto obřady považuji za jedny z nejkrásnějších, takže ... MILÁ BUDOUCÍ TCHÝNĚ RENČO, BYLO MI NESMÍRNOU CTÍ PRO VÁS TVOŘIT, PÉCT, DEKOROVAT A DĚKUJI ZA DŮVĚRU ♥ Snad vás nezklamu ...




Nesmírnou radost jsem měla hlavně z toho, že jsem mohla místo modelovaných růžiček použít živé, ty totiž umí doslova divy. Společně s ostatní florou pozvedly celkovou vizáž dortu o mnoho procent nahoru, k tomu něžně růžové organzové stuhy ... přesně takhle si představuji něžný a jemný svatební dort. Aby potahovka nezůstala hladká, spodní a horní patro jsem "osázela" cukrovými kuličkami, což byla sice piplačka, ale efekt to má přesně takový, jaký jsem očekávala.
Pro zvědavce a mlsaly: spodní patro je vanilkové s citronovou esencí a růžovým mramorováním, vanilkový krém a po jedné vrstvě ostružin a malin. Uprostřed hutnější kakaovooříškový piškot, karamelový krém a plátky mandlí. No a nahoře kombinace obou piškotů, jen bez mramorování, k tomu opět vanilková pěna a sezonní ovoce, tedy maliny, ostružiny. Váhu dortu vůbec nedokáži odhadnout, ale do deseti kilo bude mít určitě.

Uf. Je to za mnou, moje sladká premiéra. A upřímně - mám z ní obrovskou radost i přes malé, na fotkách nejspíš neviditelné, nedostatky. Dobrých šest hodin práce, kdy jsem se na maximum snažila, abych se nemusela za svůj hotový výrobek stydět. Abych si za ním mohla stát a s radostí ho předat s vědomím, že bude důstojnou a reprezentační součástí svatebně prostřené tabule, že se bude jak líbit, tak i chutnat. Nevěstě, ženichovi i všem ostatním ...

Svátečně naladěné dny bez ohledu na jejich zdánlivou každodenní všednost
vám přeje
Renuška

Pomlčka třetího zlatého vlasu

13. září 2016 v 16:44 | renuška |  Jak to vidím ...
Jak už jsem tady nedávno předeslala, hodně zažuji, že "oči renušky" zavřu. Alespoň tedy pro virtuální svět, protože mi nějak přestalo vonět vědomí, že můj život čte příliš mnoho lidí, i když s tím jsem na začátku do toho šla a dokonce jsem měla i radost, když jsem odkazy na své webové stránky mohla rozdávat. Proto spousta lidí ví, co jsem za posledních osm let prožila, prošli jste si se mnou všemi etapami lásky od zamilování a hlubokých citů až po bolestné konce a leckdy opravdu složité "odpoutání se" od muže, kterého si tak či tak stejně ponesu v sobě a svým způsobem ho budu milovat do konce svého života. Od kytaristy přes pana XY, přes "anděla", milovaného "sníčka" až po nejkrásnějšího traktoristu na světě ( že se mi hrdlo svírá a oči zalévají slzami, to tak prostě je, když takhle bilancuji). Četli jste články plné hrdosti na mé největší dva chlapy mého života, prožívali jste se mnou mateřství a tu největší lásku na světě k Honzíkovi a Ondrovi. Projeli jste se mnou kousek světa, navštívili hromadu míst v Čechách i kousek dál. Trhali jste kytky, sbírali houby, zdobili byt, slavili všechno možné, četli, vařili, pekli, byli jste u zrodu mého nečekaného, ale o to více překvapujícího a naplňujícího koníčku, dortaření. Chodili jste se mnou do kina, na koncerty, do divadla, byť jen zřídka, ale i tam jsem vás vzala stejně jako do svých niterních myšlenek, které jsem veřejně odkrývala slupku po slupce. Někdy v řádcích, jindy ve verších jsem křičela do světa to, co zrovna cítím, čím žiju, co chci a nechci, po čem toužím a kým jsem. Vydali jste se mnou první sbírku básní a možná stejně jako já čekáte, kdy vyjde ta druhá. A já vám slibuji, že se dočkáte, všechno mám už dlouho pěkně pohromadě, vč. vlastnoruční ilustrace, jen ten čas a finance ...
Za osm let se můj "veřejný" deník stal hodně tlustou knihou a listovat v ní je docela prima. Pro mě. Vracet se zpátky a uvědomit si svůj posun - tohle je jedna z brzd, které mi víčka "očí renušky" nenechají úplně spadnout, ale jen na půl je přimhouří a nechají stále koukat tenkou škvírkou. Druhým důvodem je přátelství, protože někteří z vás, kteří sem chodíte, máte k mému srdci natolik blízko, že by mi bylo hodně zatěžko vás opustit. A je úplně jedno, jestli se známe osobně nebo jen přes monitor počítače. Pokud mezi námi funguje dobrá vibrace, hranice a omezení neexistuje. Přichází tedy prostor pro kompromis. Pro jakousi zlatou střední cestu, po které budu následujích neznámo kolik hodin, dní, měsíců, roků? kráčet. Zmizí mé úvahy, názory, myšlenky a povídání o rodině, o klucích vč. fotek, o mých radostech i bolestech, maximálně, přijde-li zase někdy na návštěvu paní Múza, budete moci luštit z veršů neveršů. Nepřeruším ale fotogalerii dortů, případně snímánky ze zajímavých míst. Už vám ale nepovím o tom, jaké to je mít poprvé v životě svoje vlastní auto ani se nevrátím zpátky na dovolenou k moři, i když mám materiálu z Rovinje opravdu požehnaně. A nebo jak se cítím, když sleduji svého prvorozeného, kterak zkouší první kroky waltzu, polky či tanga. Všechno tohle si už nechám jen pro sebe a pro ty nejbližší. Včetně lechtání motýlích křídel, až přijde jejich čas.
Děkuji vám všem, kteří jste až dosud chodili na můj blog v dobrém a v dobrém jste odcházeli. Vážím si vaší přízně, ani nevíte, jak. Vaší pozornosti, empatie, zájmu. Laskavého srdce a povzbudivých slov. Naopak těm, kteří ze zvědavosti šmejdili a sledovali, snad i škodolibě, můj život, asi zdroj informací o renušce vyschne - byli jste totiž žábami na prameni a já se přes to všechno pořád radši těším plodící jabloní než holými větvemi kdysi košaté koruny. Jen plody trochu protrhám a nechám viset ty, které jsou i pro ostatní. To, co je jen pro mě, posbírám do ošatky a jak jsme si "navařili", tak si sníme. Doma. Ti, co mě mají rádi, pochopí, a ti ostatní? Ti jsou mi jedno :-)

Mějte se krásně a milujte (se).
vaše Renuška

Figurky z "Ledového království"

7. září 2016 v 16:28 | renuška |  Snímánky
Posledně jsem slíbila krátké povídání o modelování z potahové hmoty. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem vyšla vstříc jedné mé známé, která mě poprosila, zda bych jí nevyrobila dva známé hrdiny z animované pohádky - dort si prý upeče sama, ale postavičky by nezvládla. Dlouho, dlouho jsem váhala, protože práce s "mandlovkou" je zpravidla časově i jinak náročnější než upečení samotného moučníku a o kývnutí na prosbu rozhodlo to, že naši synové jsou dobří kamarádi a spolužáci. Jinak bych asi s omluvou odmítla ... Nicméně na dohodu došlo, takže jsem měla před sebou úkol vytvořit soba Svena a sněhuláka Olafa (toho už jsem měla natrénovaného z prosince. Naprosto upřímně přiznávám, že s paroháčem bych si bez návodu z internetu nevěděla rady a že jsem tentokrát svou vlastní kreativitu nechala doslova a do písmene u ledu a ruce vedla přesně krok za krokem, jak mi návod velel. Jen tu a tam jsem trochu improvizovala a "ladila", aby výsledek byl k mé spokojenosti a následně ke spokojenosti Aleny - maminky, která pro svou dvacetiletou dceru měla vymyšlený dort alá Ledové království už dávno dopředu.




Tak to jsou oni, parťáci ze zimní pohádky, kterou mají rádi jak děti, tak dospělí. Sněhuláka jsem pro jeho stabilitu napíchla na špejli celého a vlásky i ruce nahradila větvičkami z břízy, sob má zase drátkem vyztužené paroží, ale jinak jsou oba celí jedlí. Zjistila jsem, že postavičky vyrobené z potahovky je nejlepší nechat odležet na pečícím papíře, odkud se opravdu dobře sundávají. Fólie ani alobal se mi tak neosvědčily. A protože jsem potřebovala pracovat se špejlemi, bylo nutné obalit do papíru kus polystyrenu, aby bylo tyčky kam zapíchnout. Nebyly totiž jen ve sněhulákovi, ale i na kříž pod Svenovým parožím, které za čerstva i přes drátek klesalo a špejle ho tak krásně udržely "nad zemí".

Tak takhle jsem dortovala minulý týden. A za čtrnáct dní se k mému koníčku opět vrátím, a to rovnou dvojnásobně a sakra náročně. Svatební dort už klepe na dveře a prezent pro myslivce/hasiče jakbysmet. :-)

Krásné babí léto a chladné dny odložme ještě na chvíli k ledu :-)


Dort s rejnokem

5. září 2016 v 16:43 | renuška |  Snímánky
Martinovi je čerstvě jedenáct. Je to sportovec duší i tělem a není se vůbec čemu divit, protože podmínky a podporu od rodičů má víc než velkou už jen proto, že i maminka s tatínkem posilování kondice a fyzičky mají také v krvi. Ostatně Věrka, mamča, je nejen mým velkým vzorem a ideálem, ale také úžasnou lektorkou Zumby, která nám už brzy znovu začne. A vlastně právě Věra byla jedním z důvodů, proč jsem se začala věnovat dortaření. Ona sama totiž kdysi ve volných chvílích pekla a počítala přitom čas na vteřiny, aby stíhala vše, co taková máma od dvou dětí chodící do zaměstnání stíhat může. Takže když mi tenkrát dala košem, řekla jsem si, že to snad nějak zvládnu sama. A teď je to obráceně, kdy ona už podruhé přišla za mnou, abych jí pro jejího syna upekla dortík. Malý, jednoduchý, s čímkoliv, klidně jen hladký se jménem, hlavně aby bylo kam zapíchnout svíčky na sfouknutí. A že kdyby tam bylo něco z Martinova milovaného sportu, bylo by to úplně nej. Miluje prý všechno - běh, skákání, kolo, procházky, plavání ... je členem plaveckého oddílu "Rejnok" ... a nápad byl na světě. Dort s rejnokem pro Marťu - to bude ten pravý dárek :-)




Rejnoka jsem si připravila den dopředu, aby mi pěkně vytvrdl a "zvlnil". Stačilo spojit dvě placky rozválené potahovky, mezi ně vymodelovat "vnitřní tělo", ploutve vypodložit, ocas vytunit špejlí a bylo. Jednoduché, pohodové, za pomocí vygooglovaného obrázku hotové raz dva. Na dortu stačilo už jen hotovou rybu otečkovat jedlou gelovou barvou, uvázat mašli, dát jmenovku a dárek mohl jít za svým majitelem.
Na přání uvnitř kombinace hodně hodně hodně kakaového korpusu na střídačku s tenkou vrstvou bílého piškotu, to vše spojené lehkým lískovooříškovým krémem a osvěžené čerstvými malinami.
Snad chutnal, snad se líbil.

V uplynulém týdnu jsem ale s potahovkou pracovala ještě dva dny před "rejnočím" dortem - to jsem ale nepekla, pouze modelovala. Co, to vám prozradím v příštím mém povídání.

Ať celým dnem proplouváte jako rybička :-)


Losovačka druhé GA

3. září 2016 v 11:33 | renuška |  Snímánky
S denním zpožděním vkládám výsledky soutěže, tzv. Giveaway, tentokráte s vůní Istrie. Zapojit se mohl každý, kdo mi nechal pod článkem komentář, a i když vás bylo jen šest, je mi velkým potěšením nyní oznámit, kdo se bude ze dvou balíčků z naší dovolené radovat. Losovačky se ujal mladší syn Honza s podmínkou, že ho nemám fotit, takže mi budete muset věřit, že to byly právě jeho ruce, které rozhodly, že:

Balíček č. 1 s retro magnetkou, pohlednicí a kamínky získává ... fanfára ...




5 Mii-lada Mi-lada | Web | 23. srpna 2016 v 12:23 | Reagovat
Ráda bych se podívala k mrtvému moři a přivezla si mořskou sůl. A taky bych ráda vyhrála balíček o Renušky. :-)
... má nejdražší blogová přítelkyně a kamarádka "Mil" ♥. Obr gratulace a ještě velká pusa k tomu :-*.

A protože jsem avízovala, že výherci budou dva, tak Honza noří ruku do košíčku s lístečky účastnic ještě jednou a určuje tak druhou majitelku mořského balíčku (obsahujícího sešitek na lednici (z Puly), pohlednici a čerstvý bobkový list), kterou je:



3 babička babička | 22. srpna 2016 v 12:05 | Reagovat
Ahoj Renuško,na tvůj blog chodím už dlouho.A samozřejmě nejvíc obdivuju tvé krásné dorty,už je to pár let co jsem taky pekla,ale jen ty obyčejné,bez potahovky.Nikdy na blogy moc nepíšu,a ani blog nemám,ale ten tvůj jsem našla u Blanky a ted čtu tvé příspěvky pravidelně.Vaše dovolená byla určitě super a jak jsem se dočetla v dalších příspěvcích,plná krásných zážitků. :-) :-D
... babička!!! Ne ale moje, nýbržto Blančina (majitelka blogu www.tocomebavi.blog.cz). Milá babičko, i vám srdečně gratuluji a stejně jako Mil posílám velkou pusu k tomu :-*.

Milé dámy, je mi velkým potěšením, že právě vy dvě jste se staly výherkyněmi, a protože s Miládkou jsem v kontaktu i mimo blog, poprosím pouze Blančinu babičku, případně Blanku samotnou, aby se mi ozvaly do zprávy autorovi, kde se následně domluvíme na zaslání výhry. A čím dřív, tím líp :-) Ostatním účastnicím moc děkuji, že se nebály napsat pár slov a rozšířily tak počet soutěžících. Nebudu slibovat, že nějaká GA ještě někdy bude, protože momentálně hodně uvažuji nad tím, že nebude už ani blog, ale kdyby nááááhodou, určitě budete zase vy, které jste neuspěly, moci zkusit své štěstí :-). A to už jen proto, že nikdy nevíte, kdy si vybere zrovna vás :-).


Kočičí dort

27. srpna 2016 v 13:22 | renuška |  Snímánky
Měla jsem teď od pečení docela příjemnou pauzu, takže jsem se na poslední srpnové dortování upřímně těšila. I když mě znovu čekala práce s potahovkou a modelováním, tentokráte zvířátek, které mimo žížaly, motýla a šneka neumím ani namalovat, zkusila jsem pro Janu, potažmo její dceru Karinku udělat maximum. A to už jen proto, že Kajka je poslední ze tří sourozenců, která dortík z mé dílny ještě nedostala. V lednu její mladší sestřička slavila první narozeniny, v červnu se pak třináctiletým stal starší brácha a Karča se dočkala už konečně také. Protože své mamince vždy pomáhala s přepravou sladkých dárků, nebylo možné si nevšimnout, jak se během čekání, než se "ty velký holky vypovídají", láskyplně mazlila s naším psem Adarem nebo naháněla jednu z našich čtyř koček, které s námi bydlí. Bývala by si klidně nějaké zvířátko vzala domů, ale ... jednak já bych jí žádného našeho mazlíčka nedala a druhak, maminka zatím nesvolila a to pak nejde mít doma na tajňačku například takového bernardýna a nebo třeba jen obyčejnou mourovatou micinu. Kdoví, třeba se Karinka nějakého živého kamaráda dočká coby dárku k letošním narozeninám; ode mně jí budou muset stačit číčy neživé, zato stoprocentně jedlé :-).





Opět se mi osvědčilo mít něco málo připravené dopředu - všechny tři miciny a také "sedmikrásky" jsem si udělala už ve čtvrtek večer, abych je nechala na vzduchu pořádně vytvrdnout a abych v sobotu ráno při finálním dekorování měla vše již pěkně při ruce. Ono jen udělat klubíčka vlny dá docela dost práce, takže každá pomoc dobrá :-)
Co se týká dortu samotného, je v oblíbené klasické kombinaci "bílého" piškotu s citronovým aroma, který jsem z části obarvila bordo barvičkou, takže na řezu to bude vypadat určitě zajímavě. Krém je na přání vanilkový, ovoce v jedné vrstvě ostružiny, v druhé maliny. A nejdůležitější je, že bude z vrchu co ozobávat, jak Jana maminka podotkla už při zadávání - ať je pro každého dětského hosta nějaká ta alá marcipánová dobrůtka.

Srpen tedy kočičím dortem slavnostně zakončuji a můžu se už psychicky připravovat na další dva nemalé kousky, které na mě čekají v druhé půlce září - jednak se poprvé pustím do oficiálního svatebního třípatráku a na stejný termín, aby toho nebylo málo :-D, budu tvořit ještě velký kulaťák pro hasiče a myslivce v jednom. Témata tedy víc než jednoznačná a já - ještě pořád ve fázi těšení se na výsledek - jsem zvědavá, jak se moje dorty budou líbit. Budu se snažit na maximum, aby to dopadlo co nejlépe. Tak mi držte pěsti ..... děkuji :-*




Při západu za delfíny

23. srpna 2016 v 21:03 | renuška |  Snímánky
Když jsme si vybírali organizované výlety na naší chorvatské dovolené, kombinovali jsme jeden větší s jedním skromnějším, ne tak časově a finančně náročným, zkrátka tak od každého něco. A protože jak už jsem tu uváděla, sluníčko při západu jsme si přímo u hotelu nemohli tak úplně dopřát, využili jsme nabídky vyjet na lodi přímo za západem a při troše štěstí zastihnout i radovánky delfínů na volném moři. V uvozovkách, jak nám paní delegátka naznačila, protože na delfíny musí mít člověk fakt kliku a prý je to spíš jen takové lákadlo provozovatelů těchto aktivit. I s tím jsme ale do toho šli - už jen proto, abychom si trochu zpestřili náš pobyt. A že jsme udělali opravdu dobře, to jsme udělali ...




Vyplouvali jsme opět z přístavu v Pule, kde jsme byli den předtím ráno na prohlídce, na lodi se nás sešlo maličko, ale cestou jsme ještě nabírali další zvědavé pasažéry, takže kapacita pro padesát členů posádky se naplnila téměř do jednoho. A pak už jsme jen pozorovali cestu slunce k spánku ...


Takto to vypadalo na moři mezi sedmou a osmou hodinou večerní. Ještě stále bylo dost vidět, ale přesto už se paprsky sluníčka odrážely od mořské hladiny a navozovaly pocit blížící se noci.

Postupně jsme se mezi souostrovím Brijuni dostali až k místu, kde už "parkovaly" další lodě se stejným úmyslem - vidět naživo delfíny ve volné přírodě. Chvíli jsme měli oči na stopkách a sledovali vlny, když v tom najednou to divadlo začalo. Nejdřív jen opatrně propuli mezi námi a pak si začali hrát, skákali a skotačili ... s Honzíkem jsme jen s úžasem a nadšením vykřikovali, že tam opravdu jsou. Nedalo se fotit ani natáčet s úplným soustředěním, proto jsem foťák měla namířený tak nějak tím směrem, kde se to všechno odehrávalo, ale plně jsem se věnovala jen vlastním vjemům a dojmům, které byly naprosto bezkonkurenční. A podle reakcí ostatních diváků jsem určitě nebyla sama, kdo si tento malý zázrak užíval. Pro nás jednoznačně ten největší zážitek z naší letošní dovolené.



A pak bylo najednou po všem, nebe zezlátlo, moře taky, loď na obzoru jako by dokreslovala atmosféru a my se rozloučili s delfíním společenstvem a odjížděli zpátky "domů". Sluníčko postupně zapadalo, až se ztratilo a zbylo po něm jen pár zlatavých proužků mezi stále tmavším mořem a nebem ...


... až se dočista udělala tma a měsíc se konečně dočkal své pozornosti.

A proto rada všem, kteří budou jen trochu pochybovat o nabídkách námořníků, kteří vám budou chtít doslova vnutit cestu na lodi za západem slunce a za delfíny - důvěřujte jim a věřte, že se na vás štěstí usměje a vy tuhle jedinečnou podívanou zažijete se vším všudy. Poněvadž kdyby nic, tak tohle si opravdu zaslouží váš čas a těch pár kun, které výlet stál. Ostatně, když se nás doma někdo zeptal: "Tak co, jak bylo v Chorvatsku?", tak naše první odpověď bez rozdílu toho, kdo měl zrovna prostor mluvit, zněla: "Bylo to skvělý a představ si, viděli jsme živý delfíny na moři!" Už jen to je důkazem, že právě tento zážitek si v sobě poneseme asi hodně hodně dlouho :-).

PS: Máte-li chuť si zasoutěžit, je tu pro vás stále Giveaway s vůní Istrie :-) - TADY

Kam dál