Při západu za delfíny

Úterý v 21:03 | renuška |  Snímánky
Když jsme si vybírali organizované výlety na naší chorvatské dovolené, kombinovali jsme jeden větší s jedním skromnějším, ne tak časově a finančně náročným, zkrátka tak od každého něco. A protože jak už jsem tu uváděla, sluníčko při západu jsme si přímo u hotelu nemohli tak úplně dopřát, využili jsme nabídky vyjet na lodi přímo za západem a při troše štěstí zastihnout i radovánky delfínů na volném moři. V uvozovkách, jak nám paní delegátka naznačila, protože na delfíny musí mít člověk fakt kliku a prý je to spíš jen takové lákadlo provozovatelů těchto aktivit. I s tím jsme ale do toho šli - už jen proto, abychom si trochu zpestřili náš pobyt. A že jsme udělali opravdu dobře, to jsme udělali ...




Vyplouvali jsme opět z přístavu v Pule, kde jsme byli den předtím ráno na prohlídce, na lodi se nás sešlo maličko, ale cestou jsme ještě nabírali další zvědavé pasažéry, takže kapacita pro padesát členů posádky se naplnila téměř do jednoho. A pak už jsme jen pozorovali cestu slunce k spánku ...


Takto to vypadalo na moři mezi sedmou a osmou hodinou večerní. Ještě stále bylo dost vidět, ale přesto už se paprsky sluníčka odrážely od mořské hladiny a navozovaly pocit blížící se noci.

Postupně jsme se mezi souostrovím Brijuni dostali až k místu, kde už "parkovaly" další lodě se stejným úmyslem - vidět naživo delfíny ve volné přírodě. Chvíli jsme měli oči na stopkách a sledovali vlny, když v tom najednou to divadlo začalo. Nejdřív jen opatrně propuli mezi námi a pak si začali hrát, skákali a skotačili ... s Honzíkem jsme jen s úžasem a nadšením vykřikovali, že tam opravdu jsou. Nedalo se fotit ani natáčet s úplným soustředěním, proto jsem foťák měla namířený tak nějak tím směrem, kde se to všechno odehrávalo, ale plně jsem se věnovala jen vlastním vjemům a dojmům, které byly naprosto bezkonkurenční. A podle reakcí ostatních diváků jsem určitě nebyla sama, kdo si tento malý zázrak užíval. Pro nás jednoznačně ten největší zážitek z naší letošní dovolené.



A pak bylo najednou po všem, nebe zezlátlo, moře taky, loď na obzoru jako by dokreslovala atmosféru a my se rozloučili s delfíním společenstvem a odjížděli zpátky "domů". Sluníčko postupně zapadalo, až se ztratilo a zbylo po něm jen pár zlatavých proužků mezi stále tmavším mořem a nebem ...


... až se dočista udělala tma a měsíc se konečně dočkal své pozornosti.

A proto rada všem, kteří budou jen trochu pochybovat o nabídkách námořníků, kteří vám budou chtít doslova vnutit cestu na lodi za západem slunce a za delfíny - důvěřujte jim a věřte, že se na vás štěstí usměje a vy tuhle jedinečnou podívanou zažijete se vším všudy. Poněvadž kdyby nic, tak tohle si opravdu zaslouží váš čas a těch pár kun, které výlet stál. Ostatně, když se nás doma někdo zeptal: "Tak co, jak bylo v Chorvatsku?", tak naše první odpověď bez rozdílu toho, kdo měl zrovna prostor mluvit, zněla: "Bylo to skvělý a představ si, viděli jsme živý delfíny na moři!" Už jen to je důkazem, že právě tento zážitek si v sobě poneseme asi hodně hodně dlouho :-).

PS: Máte-li chuť si zasoutěžit, je tu pro vás stále Giveaway s vůní Istrie :-) - TADY
 

Pula

Neděle v 7:00 | renuška |  Snímánky
Prvním zastávkou našeho výletění po Chorvatsku bude přímořské městečko Pula. Protože jsme na dovolené nebyli vlastním autem, byli jsme odkázáni buď na organizované výlety nebo na vlastní pěst. V tomto případě jsme využili sami sebe, vyzjistili si, jak jezdí autobus přímo do Puly a vyrazili tak na téměř tříhodinou návštěvu úžasného historického města ležícího na Istrijském poloostrově. Naším cílem s ohledem na čas, který jsme k tomu měli určený, se stal římský amfiteátr, který nás jedním slovem fascinoval. Do té doby jsem vůbec neměla tušení, že se něco podobného nachází mimo Řím i jinde na světě. Ono se vlastně není čemu divit, protože minulost Puly je hodně ovlivněná Itálií, přes moře je to k sobě kousek a jak jsme zjistili, jako by tu druhým rodným jazykem i italština byla. Je velká škoda, že jsme neměli víc času, protože k vidění tu je určitě podstatně víc, jak jsem se pak dozvěděla, ale i tak to stálo za to. Když vidíte to obrovské koloseum, sedíte v hledišti, odkud se kdysi diváci bavili pohledem na bojující gladiátory nebo možná i jinou podívanou, úplně se do vás vsákne ta hodně hodně intenzivní atmosféra, která dýchá tak dávnou historií. Opravdu toto je zážitek k nezaplacení ...











Tajil se nám dech už jen během příchodu k amfiteátru ... jakmile jsme došli až k němu a pak vstoupili dovnitř arény, jako by se zastavil čas. Obdiv k těm, kteří tu kdysi tuhle krásu postavili, i k těm, kteří se o ní starají v současnosti ... Jak tu muselo být kdysi rušno? Kolika lidským životům to tady změnilo osud? Kolik lidí tady vůbec kdy bylo?


Jen na minimum otázek bych dostala odpovědi, ale alespoň už vím, v jakých nádobách se tenkrát uskladňovalo pití a voda, nebo čím se mlela mouka ... v podzemí je totiž otevřené ještě muzeum s památkami, které se místu vztahují.

Tenhle úžasný obrázek se naskytne všem, kteří do Pulského přístavu připlouvají lodí. Přístav je totiž umístněn jen kousek od amfiteátru, takže každý návštěvník, i kdyby vůbec netušil, kam se ve městě má zajít podívat (jako třeba my), tak tento cíl mu bude zřejmý okamžitě.

Cestou zpátky k autobusu jsme ještě stihli projít několik málo uliček a zastavit se tam, kde se nám to líbilo. Na nějaké velké zdržování ale nebyl prostor, takže pokud se nám ještě někdy poštěstí se sem podívat, určitě si dopřejem pobyt v centru a jeho okolí. I to prý stojí za to!

Dopoledne v Pule nám uteklo jako voda a my se spokojení a historií nasycení vrátili zase zpátky "domů" do hotelu. Jeden zážitek už máme vyčerpaný a čekají nás další. Budou taky tak zajímavé, tak tak krásné? Teď už vím, že byly - všechny do jednoho :-). A o tom zase někdy jindy ...

PS: Pořád platí možnost zapojit se do Giveaway - TADY.


Banjole

19. srpna 2016 v 20:10 | renuška |  Snímánky
Když jsem byla poprvé na dovolené v Chorvatsku na Istrii, bylo to přesně 14 dní po mé svatbě, a asi sedm dní už jsem v břiše nosila našeho Ondru, což jsem tehdy ještě, pochopitelně, nevěděla. Od té doby uteklo šestnáct dlouhých let a já jsem se ve společnosti dvou už téměř mužů na tato místa vrátila, byť ne přímo do Poreče, kde jsme tenkrát trávili líbánky, nýbržto ještě kousek níž, pár kilometrů od úžasného městečka Pula, do místa zvaného Banjole, kde jsme s Ondrou a Honzíkem trávili naši letošní dovolenou. Byla stejně slaná jako tři předchozí, stejně horká a slunečná, stejně plná zážitků i výletů, prostě stejně prima. Jen v duchu jsem si posteskla, že už je to v této sestavě asi poslední, protože ať chci nebo ne, už zkrátka klukům moje společnost nestačí. Každý už se vyvíjí jiným směrem a ještě loňské radovánky ve vlnách si teď víc užíval spíše Honzík a já, Ondrášek trávil hodně času s knížkou nebo pozorováním. Voda jako taková ho tolik nelákala - možná to bude i tím, že na rozdíl od něj jsme já i Jeník vodní znamení - raci a štíři k vodě patří, kdežto beran se bude asi radši držet při zemi. A to dost paličatě :-).
Jinak ale mohu říct, že jsme si užili báječných osm dní, kdy o nás bylo skvěle postaráno jak na hotelu, tak v restauraci, kam jsme docházeli na snídaně a večeře, o kterých se rozhodně nedá říct, že by byly ošizené. Ba naopak - oči by jedly ... znáte to. Počasí nám vyšlo ukázkové, došlo i na výlety, ke kterým se vrátím zvlášť, odpočali jsme si, propovídali hodiny, knihy jsme také nadarmo nevezli přes hranice a i wi-fi byla, takže nám nechybělo vůůůůbec nic. Snad jen chvílemi se mi zastesklo po nějakém parťákovi, který by nám náš lichý počet vyrovnal do čtyř. Ale co nebylo letos, může být za rok :-) ...





Stromy, stromy, stromy ... všude samé stromy, především pak borovice s nádherným hebkým jehličím umožňovaly schovat se do stínu a nebýt celou dobu jen na přímém slunci. Po většinu dní jsme pobývali v zátoce, v jejíž blízkosti stál náš hotel, takže jsme to měli do moře opravdu jen pár kroků. Záleží, chtěli-li jsme být spíš na pláži kamenité nebo oblázkové a mohli jsme si zvolit, zda vcházet do moře plného kamenů a ježků nebo spíš měkkého a poddajného písku. Zkrátka pro každého něco. Lidstva více, ale pokaždé se dalo najít místečko, kde jsme se na chvíli mohli vystavit slunečním paprskům, aby nás usušily a nechaly na nás jen slané mapy jako památku na mořskou vodu.


Příroda si tam s námi hezky hrála a čarovala taková kouzla, která se kolem nás na chvíli zdržela a pak letěla zas dál ...


Místy to vypadalo, jako by hotel stál na skále, která se skládala z prokládaných kamenných desek. A to pořád není konec krásy ...



... protože i když jsme přímý západ slunce kvůli pozici našeho pobytu vidět nemohli, tak i to "málo", co nám bylo umožněno spatřit, stálo za to. Každý večer se nebe halilo do jemných pastelových tónů a úžasně kontrastovalo s tmavou zemí a vším s ní pevně spojeným.






A o co víc noci vyzývaly k romantickým myšlenkám, o to víc ve dne bylo prostoru pro zábavu. Kluci si vybrali okamžitě - jeden den si půjčili kajak (nebo kánoi? Mám v tom pořád trochu guláš ...) a druhý den jsme společně vyzkoušeli staré známé šlapadlo. Ondra s Honzou se shodli na tom, že loď je tisíckrát lepší a hlavně že na ní za hodinu pluli daleko dál než kam jsme došlapali dohromady. Takže pokud bude ještě někdy nějaké příště, tak v případě sportovního vyžití (nepočítám-li Honzíkovo nekonečné potápění se a lov čehokoliv) loď vede a určitě na ni dojde.


A aby to nevypadalo, že si hráli jen kluci ... hrála si i maminka ... s aplikací "Prisma" jsem v mobilu "mozaikovala" nás tři a dopadlo to takhle :-).

Závěr dnešního sáhodlouhého vyprávění o naší dovolené je tu. Ovšem pokračování je teprve před námi - čeká nás návštěva přímořského letoviska Pula, městečka Rovinj, výlet lodí, "poctivý" západ slunce a také delfíni. V jakém pořadí články pošlu do světa, to se uvidí, každopádně pro dnešek děkuji za pozornost a doufám, že jsem na vás alespoň trochu té typické středomořské atmosféry přenesla a že jste se se mnou na chvíli vrátili tam, kde se nám tak dobře žilo a vegetilo :-).

PS: Pro zájemce připomínám mou skromnou Giveaway, kde můžete vyhrát maličkosti právě z Istrie. Budu ráda, když se zapojíte :-). Soutěžit můžete přímo TADY.

 


Giveaway s vůní Istrie

15. srpna 2016 v 12:32 | renuška |  Jak to vidím ...
Jak jsem slíbila před dovolenou, připravila jsem si pro vás jednu malou skromnou "Giveaway", nebo-li dárečkový článek, který pro vás bude aktuální do 1. září 2016 včetně. Poté mi Honzík ze všech účastníků vylosuje dva výherce, kterým věnuji malý dárek z chorvatské oblasti Istrie, kde jsme společně strávili úžasných osm dní. O tom se ale rozepíšu až v příštích dnech ...
A co je obsahem výherních balíčků?

Původně jsem myslela, že bych nechala vyhrát jen jednoho čtenáře, ale nakonec jsme doma usoudili, že bude hezčí, když udělám radost dvěma lidem, proto jsem všechny maličkosti rozdělila na dvě malé sady.


Výherní balíček č. 1 obsahuje:
* pohlednici z městečka Rovinj
* retro magnet
*typické "dírkované" oblázky z pláže


Balíček č. 2 v sobě skrývá:
* pohlednici z městečka Rovinj
* ručně nasbírané lístky vavřínu nebo-li bobkového listu
* bloček s magnetem z úžasného města Pula

Maličkosti od moře, které jistě udělají radost třeba právě vám. Stačí, když mi do komentáře napíšete, jaký suvenýr jste si přivezli z vaší poslední dovolené nebo jaký byste rádi doma měli na památku z míst, kam se třeba už nikdy nepodíváte. Samozřejmě mi na vás nechte i e-mailovou adresu a jméno, abych se s vámi v případě vylosování mohla spojit a domluvit na odeslání výhry.

Rekapitulace:
* GA trvá až do 1. 9. 2016 včetně
* hrajeme o dva balíčky pro dva různé vítěze
* podmínkou je komentář na výše uvedené téma suvenýru z dovolené
* nechte mi na vás kontakt! :-)

Budu moc ráda, když se na svých blozích zmíníte a dáte k sobě třeba odkaz na tento článek, ať je soutěžících co nejvíc a ať je alespoň trochu tahle giveaway napínavá :-). A já vám na oplátku v příštích dnech povyprávím a ukážu, jak jsme se měli, kde jsme cestovali a co všechno jsme zažili. Málo toho, věru, nebylo :-)


Přečteno I.

4. srpna 2016 v 16:25 | renuška |  Jak to vidím ...
Ještě, než se odporoučím s kluky na dovolenou, ráda bych se vrátila k několika knížkám, které jsem za poslední dobu přečetla. Některé mi trvaly déle, některé jsem měla za chvíli "přelousknuté" a u některých mě až mrzelo, že už jsou u konce, bývala bych brala klidně silnější svazek. Zatím si pořád v knihách hledám lepší zábavu než u televize a jsem tomu ráda, protože nic nevyburcuje vaši fantazii a představivost tak jako psaný příběh, ani ten sebelepší film, protože i ten už má nějakou vizualizaci a i když vám to třeba není zrovna sympatické, berete to tak, jak to je. Kdežto v psaném románu máte absolutní volnost a můžete všechno vidět úplně jinak ...

Tři z knihovny obecní, dvě moje vlastní ... celkem pět knih, které mi po několik desítek večerů dělaly víc než dobrou společnost. Co kus, to jiný žánr, příběh, styl ...

ANALFABETKA, KTERÁ UMĚLA POČÍTAT - Jonas Jonasson

Milovníkům "Stoletého staříka" netřeba představovat druhý kousek od severského spisovatele JJ, který už má na pultech knihkupectví další novinku a já nepochybuji o tom, že bude opět plná ironie, absurdna, humoru, neskutečna, nepochopitelna, a přitom všeho tak do sebe logicky zapadajícího, jako tomu bylo i v "Analfabetce". Stručně nastíním děj, kdy se černošská údržbářka latrín, mladá a krásná, ovšem především nadmíru inteligentní a chápavá Nombeko dostává z úplného dna přes uklizečku jedné z nejvyšších "hlav" na výrobu jaderných bomb, které ve finále radí, co a jak, až do Švédska, kde se setkává s dvojčaty Holgerem a Holgerem (ne, fakt se nedivte tomu, že se oba jmenují stejně) a řeší s nimi až téměř do konce, co se sedmou atomovou bombou, o které vlastně vůbec nikdo neví, že byla vyrobena a že v podstatě stále existuje. Za pomoci třech číňanek, které se z jižní Afriky společně s bombou dostanou až právě do Švédska, jedné revolucionářky a dalších kuriozních postav se nakonec Nombeko bomby zbaví, ale trvá jí to dobrých dvacet let ... V pokročilém věku nakonec i s tím "lepším" Holgerem otěhotní a tím se jí splní konečně sen žít v "normální" rodině.

Mnohokrát jsem se tak nahlas smála, až se Honzík z vedlejší místnosti divil, co že to vlastně čtu, že je to tak legrační. Ale tady fakt nelze ignorovat tu neuvěřitelnou Jonassonovu fantazii, aniž by člověk mrkl okem. Tady se prostě MUSÍTE chechtat, ať už chcete nebo ne. Z tohoto a ještě dalších mnoha důvodů dávám dvěstě bodů ze sta.

NA VEČÍRKU - Více českých spisovatelů

Když jsem onehdy četla podobnou sbírku příběhů na téma vánoce, zařekla jsem se, že tohle už nikdy více, i když ta věhlasná a známá jména našich spisovatelů se nenápadně zaručovala, že mě nezklamou. Opak byl pravdou. Ani tahle útlá knížečka mě nepřesvědčila a důkazem toho je, že si už nepamatuji ani jednu povídku, čili vám k tomu nemůžu napsat nic víc. Matně si vzpomínám, že snad u jednoho, dvou krátkých fejetonů jsem se docela usmála, ale to bylo všechno. Chyběla mi pointa, vtip, nápad - a určitě bych jako výmluvu nebrala to, že se jednalo o příliš málo prostoru pro rozvinutí děje. Zkrátka, jiného by to možná bavilo, ale mě prostě ne. Takže pardon, ale zde se opravdu mistr tesař utnul a příště už fakt po podobné knize nesáhnu.

OSTROV TISÍCE PRAMENŮ - Sarah Larková

První obří překvapení, které jsem nečekala ani náhodou. Knížku jsem si v knihovně vypůjčila jen kvůli obálce a říkala si, že buď a nebo. A vyšlo buď. Z počátku zdlouhavější začtení, ale pak, když jsem se ponořila do milostného příběhu, šlo to už samo. Příběh slečinky z vyšší vrstvy, Nory, která se po smrti milovaného přítele dostane z deštivé Anglie na místo, o kterém vždy snila, na Jamajku, kde poznává krutý život otroků, odsuzuje příšná opatření a zacházení s nevolníky a brání je, co jí síly stačí. Její manžel, despotický tyran a násilník, kterému patří plantáže, má naštěstí mladého syna, který je věkově, názorovně, zkrátka celkově mnohem blíž mladé Noře a samozřejmě dochází k zamilování. Děj však není jen o lásce, ale i o sounáležitosti duší, o napětí, když Noru unesou "divocí" otroci žijící v lesích; i tam se nakonec postaví na vlastní nohy a dokáže žít, fungovat, milovat.
Krásný příběh z exotického prostředí, kde nechybí láska, drama, bolest, naděje ... jak zmiňuji v počátku, velké překvapení a pokud bude k dispozici volné pokračování knihy, sáhnu po něm. 95 bodů ze sta není vůbec špatných. A kdo máte rád podobný typ románů, určitě zkuste - věřím, že si pěkně počtete.

LÁSKA Z PAŘÍŽE - Alexandra Potter

Stará známá AP, která patří do mé vlastní sbírky knih, čemuž jsem obzvláště v tomto případě moc ráda. Romantika zasazená do Paříže, kterou jsem nedávno osobně navštívila a znám mnohá místa, která se zde zmiňují, napínavý až detektivní příběh, který si hlavní hrdinka, spisovatelka na volné noze, Ruby Millerová prožívá znovu, i když jeho aktéři jsou jí úplně cizí ... Kdybyste měli tu příležitost procházet bytem, kde sedmdesát let nikdo nebyl, vše je netknuté a vy náhodou zavadíte o balíček milostných dopisů, z nichž na vás dýchne tolik lásky a něhy, která neměla možnost trvat déle než pár dnů ... Také byste chtěli vědět, proč. Za jakých okolností se věci děly tak, jak se děly. Jak to dopadlo. A to i kdyby vás měli vyvést z aukční síně a zavřít za poškozování cizích věcí. Víc vám určitě neprozradím, i když by vás to možná zajímalo. Přečtěte si "Lásku z Paříže" a uvidíte sami, že byste si s Ruby klidně vyměnili místo. Já tedy určitě. Na sto pro. Za sto ze sta.


A je tu poslední kousek. Když jsem někdy v červnu zjistila, že jedna z mých hodně oblíbených blogerek, Janička "Niternice" bude vydávat knížku, bylo mi jasné, že ji oslovím, abych si ji mohla přečíst. Protože znám její styl psaní, vyjadřování a každý článek, ať už je veselý či bolavý, umí Jana tak dobře napsat, že jsem ani v nejmenším nepochybovala o tom, že by kniha stála za nic. Tudíž, když přišel den "Dé", poprosila jsem Janu, velkou paní spisovatelku, zda bych od ní nemohla jeden výtisk odkoupiti, samozřejmě s vlastnoručně napsaným věnováním. Netrvalo dlouho a přišla mi obálka z Prahy, pro mě v tu chvíli s neznámým obsahem, ale jakmile jsem do ní nakoukla, byla jsem naprosto v sedmém nebi. Přišlo mi čtení i s věnovačkou a třema záložkama s citacemi slov hlavního hrdiny ... jako dárek. Jakou já měla radost!

METODĚJ TOTT - J.S.

Kus života divokého, nespoutaného, nesmírně sexy charismatického, nadaného, dívčí srdce lámajícího, hloubavé texty z vlastního života čerpané skládajícího kapelníka úspěšné rockové kapely "Metody", Metoděje Totta, jeho (ne)zdary v přístupu k ženám, kapitoly s hlavičkou "Metody ..." čehokoliv. Psáno v první osobě, přičemž autorkou je sice žena, ale vy čtete mužský příběh a je obdivuhodné, jak Jana dokázala svoje "holčičí" myšlení přeonačit na "klučičí". A povedlo se jí to parádně. Metoděj žijící ve slávě showbusinessu, stále v hledáčcích senzacechtivých novinářů a špehů, bez anonymity, ale s nadějí, že najde tu pravou, v každé kapitole jinou ženu pro svůj život. Mezitím se stihne stát tajným otcem, ožení se, rozvede, nakonec to vypadá, že opravdu potkal ženu svého života, což je ve finále také omyl ... až mi ho bylo chvílemi i líto, že mu každé jeho, byť třeba i jen platonické zamilování, nedopadne. Ale rozhodně to není příběh plačtivý, naopak jsou okamžiky, kdy se zasmějete a docela barvitě si představíte situace, které tam fiktivní hrdinové prožívají. Navíc ten čtenář, který k Janě na blog chodí, určitě ví, že má blízko k Jižním Čechám i k pražským Dejvicím - právě tyhle dvě lokality jsou v knize jakýmsi "domovem", který vám přijde úplně samozřejmý a vlastně byste od Janinky nic jiného nečekali.
Za mě plný počet jednak pro originální příběh, ale i jako obdiv a poklona úžasné ženě, která ve svém hodně nabitém soukromém životě ještě dokáže takhle tvořit. Jani, jsi skvělá! Jen tak dál!

...............

Zítra mi začínají prázdniny a je jasné, že u vody si člověk prostě musí číst. A když ne jiný, tak Renuška určitě. Naštěstí to vyšlo všechno tak krásně, že máme u nás v obci dnes otevřenou knihovnu, takže jednak vrátím vypůjčené tituly a hlavně si vyberu zase něco nového do zásoby. Zálusk mám na několik knih, ale protože tady novinky mění cca 4x do roka a je o ně zájem, je docela klidně možné, že sáhnu po něčem stokrát přečteném jinými vášnivými milovníky knih. Ať tak či tak, čtení si neodpustím :-).

Mějte se tu všichni krásně, užívejte léta a až se vrátím, podělím se s vámi o nové zážitky, fotografie a jedno renuščino "Giveaway" od moře. :-)




Dokonale vypečená Kuňka

31. července 2016 v 13:00 | renuška |  Snímánky
S týdenním zpožděním, ovšem stále plná dojmů se vracím k minulé sobotě, kterou jsme s Honzíkem strávili pod Kunětickou Horou na hudebním festivalu "České hrady 2016". Na dvoudenní akci jsem neměla čas, ale sobota patřila jen a jen nám, potažmo Honzovi, který tenhle zážitek dostal v červnu k svátku a už se nemohl dočkat, až se z obyčejné vstupenky stane show, které se zúčastní. Kdysi dávno jsem na Kuňce už byla, ale tehdy byla tahle akce teprve v začátcích, tudíž jedno podium, podstatně méně lidí, pár stánků ... takové skromnější podmínky. O to víc mě převapilo, do čeho jsme přijeli teď. Dvě stage, plac jako hrom, stánků všude kolem, že jste nevěděli, kam si zajít pro vodu dřív ... Měli jsme velké štěstí, protože jsme do areálu měli namířeno už brzy dopoledne s tím, že se společně s fanklubem Kabátů, kteří měli být (a byli) zlatým hřebem večera, zúčastníme zvukové zkoušky a následně, kdy ještě nebyli návštěvníci fesťáku vpouštěni oficiálně na místo dění, si projdeme v klidu celý areál, okoukneme, nasnídáme se ... Když už jsem u kapely Kabát, Honzík je zbožňuje a právě oni byli důvodem toho, proč jsme jeli zrovna sem. Sice jsme na ně čekali od devíti ráno přes zvukovku, kdy hráli jen a jen pro nás, až do jedenácti do večera, ale stálo to za to. Celý den, byť peklo a smažilo, až nám dobře nebylo, to krásně klapalo, všechny kapely na obou pódiích hrály naprosto senzačně, lidí přicházelo stále víc, louka byla za chvíli plná milovníků muziky ať už stojících přímo u stage jako my, co jsme si hlídali "svoje místo" až do finále, nebo na dekách polehávajícíh. Fronty u občerstvení se prodlužovaly, hasiči nestačili přijíždět s cisternami, aby pod náporem vedra lidstvo alespoň trochu osvěžili rozprašovanou vodou. Zkrátka organizátoři dělali maximum pro to, aby chod festivalové soboty probíhal v pohodě, aby si návštěvníci užívali a odvezli si pouze samé pozitivní zážitky. A já jsem moc ráda, že se mezi těch patnáct tisíc účastníků můžeme počítat i my dva :-).




Hned po zvukovce jsme si prošli a prohlédli celé místo dění pod majestátním hradem, dali si něco dobrého na zub, Honzovi jsem povolila trochu uzdu, když už jsme to pojali jako oslavu jeho svátku, takže domů odjížděl s tetovačkou, novou peněženkou, batohem a kloboukem :-). A ještě něčím, co je nejvíc nejvzácnější vůbec, ale to vám povím až v samém závěru článku.

Po poněkud unylé a nijaké kapele "Smrtislav" a na druhém podiu úžasných a naprosto jedinečných "No Name" přichází na řadu skupina "Sračky a krámy" "Mňága a Žďorp" z Valašského Meziříčí. Jak já je kdysi milovala - v mých šestnáci sedmnácti letech to společně s Nirvanou byla moje nejoblíbenější kapela, znala jsem všechny jejich písničky nazpaměť ... což mi teď posloužilo, protože hned první "Hodinový hotel" jsem si s nimi zpívala, jako by se nechumelilo. Honzovi to moc neříkalo, ale já byla v sedmém nebi ... z nich, z Petra Fialy, který už má nějaký ten rok za sebou a byl doslova a do písmene jako na pérách. Té energie, kterou nám předal, to se nedá vyčíslit. Pánové byli famózní!

Slunce peče čím dál víc, Honza má slabost, musíme si chvíli sednout, takže další dvě kapely sledujeme z dálky - Rybičky 48 a pro mě naprosté překvapení dne Skyline, na které přece jen na chvíli odcházím do davu a užívám si jejich produkci. Smekám, protože to je další příval energie a života, plus senzační pěvecké party zpěvačky. Pecka!

Ólalá, "Vypsaná fixa" - téměř místní. Ovace už od začátku, aby také ne. My s Honzou čekáme na jejich hitovku Dezolát, dočkáváme se a jsme spokojený. A i když tolik písniček od VF neznám, užívám si jejich hodinku slávy a musím říct, že mě fakt baví.

Sluníčko se točí od východu k západu a my už pomalu neodcházíme od podia, abychom nepřišli o "náš plac". Výhodou zatím pořád je, že si můžeme sednout, protože lidi se přesunují od jednoho místa k druhému, záleží, kde se zrovna hraje, tudíž my můžeme rozbalit deky a odpočívat.


Druhá slovenská kapela, "Desmod", kterou opět znám jen hodně málo. Další milé překvapení, luxusní vystoupení, chvílemi neuvěřitelná něha, která se line z písní drsných chlapíků, skvělá komunikace s publikem. Hodina s Desmodem uteče jako nic a já Honzovi připomínám, že si je doma musíme stáhnout a pustit. Jejich hudba je totiž naše krevní skupina.



Už je tma, na hlavní stage právě nastupuje fantastickej "Divokej Bill". I tuhle partičku už vidím asi potřetí, navíc miluji jejich DVD z Lucerny, takže mě tentokrát vůbec nepřekvapuje, jak parádně to umí Vašek Bláha s ostatními rozjet. Nevím, čím to je, ale cítím z nich pořád takovou zvláštní skromnost, pokoru ... Roztočit to dokážou od prvních tónů, kdy jsou ještě schovaní za jakousi oponou a doslova si nás omotávají kolem prstu. A když v závěru dají "Lásko ..." a "Plakala ...", jsem jejich. Napořád.






Je 23.00 a přichází slibovaná třešinka na dortu, kvůli které nás už sakra bolí nohy, jsme unavení, utahaní, žízniví, ale
pořád nesmírně natěšení. Protože Kabát. Protože KABÁÁÁÁÁÁT. Stačí první úder do bicích, první drnknutí do strun a celá Kunětická Hora patří jen jim. A že si to sakra užívají - oni i my. Jedou starý i nový pecky, ohňové a světelné efekty neberou konce, prostě show se vším, jak to má být. Není chvíle, kdy by si člověk pomyslel, že už je ten den fakt dlouhý, ne ... tohle oni nedovolí. Chvílemi mrknu očkem po Honzovi, který u zábradlí paří o 106, ruce zvednuté nad hlavu, pusa mu klape do textu, tleská, fandí, podporuje, užívá si to nadmíru. A já jsem v tu chvíli tak ohromně moc šťastná, že tam s ním můžu být a vidět ho, jak je ve svém živlu a jak se mu plní další z jeho snů ...

... a pak to přijde - něžná andělská bytost s basou a Honzík hned ví. Tahá mobil, aby mohl natáčet, protože "Valkýra", to je ... zázrak ...

A zázrak trvá, protože v půlce kabátího koncertu na mě cosi letí, cvrkne mě to do tváře, odrazí se to od hrudníku a odletí to před zábradlí, kde poctivě bezpečnost hlídá "sekuriťák". Když mi dojde, co to na mě zaútočilo, prosebně se na něho podívám s tím, ať mi to, prosím prosím dá, ale on je neoblobný a odmítá jak mě, tak i vedle mě stojícího fanouška Kabátů a později důrazně zakazuje svému kolegovi, aby po tom ani nesahal. Nenápadně věc špičkou popostrčí až pod zábradlí, aby nebyla vidět, a trpělivě čeká, až se na pódiu v závěru úplně setmí ... aby se pro ni shýbl a totálně rozsekanou paličku od bicích, kterou bubeník "Hurvajs" poslal mezi lidi, mi dal. Já nevím, jestli v té tmě onen securityman viděl tu vděčnost v mých očích, ale doufám, že ano ... protože tohle byl ten finální a největší dárek pro Honzíka k svátku. Jako svátost si ji nesl pak domů a teď ji má vystavenou na poličce a když může, okamžitě se chlubí. Odejít s takovou trofejí, to je totiž ... ano ... další splněný sen.

Ve dvě hodiny ráno se vracíme celí unavení a zmožení z náročného hudebního dne, který byl pro nás nádherným společným zážitkem. Já jsem smířená s tím, že ještě dva dny mi bude hučet v uších, ale když vidím, jak je Honza šťastný, jsem šťastná s ním a uvnitř si slíbuji, že pokud to jen trochu půjde, tak že si něco podobného určitě ještě někdy zopakujeme. Co se týká muziky, máme oba hodně podobný vkus a nebráníme se rockovějšímu nářezu - budu tedy poctivě sledovat nabídky akcí a jsem si jistá, že ta správná se mi před oči dostane. Stejně jako to přišlo teď ... stejně jako si nás našla dokonale vypečená Kuňka :-).


Samý korálek

28. července 2016 v 19:38 | renuška
Dortík, který vám dnes představím, zakončil mé červencové pečení a teď mám před sebou měsíc!!! pauzu. Tomu sama nemohu uvěřit, ale je to tak. I v tomhle případě už jsem váhala, protože věnovat se mému koníčku po práci ve všední dny znamená, že domácnost jde stranou. Naštěstí to teď tak moc nevadí, venku je dost teplo, že člověk nemá na nějaké vyvařování ani chuť, ani náladu a "odbyde" se jen něčím lehčím. A protože jsme všichni tři rozlítaní, není ani moc nepořádku a ten, který uděláme, rychle dokážeme zase napravit. Stejně, jako naše firemní paní uklizečka, která si pro mě připravila úkol vytvořit pro její dceru k svátku a současně i k narozeninám jen něco malého sladkého od Renušky. Původně to měl být moučník alá hrnec se špagetami a vařečkou, nakonec se ale rozhodla pro klasický holčičí dekor dle mého uvážení. Víceméně by mi to bylo jedno, přizpůsobila jsem se tedy všemu, oč si řekla - prošly banány, rozinky byly zakázané a nahoře ať se to blýská, klidně nějaký korálky a tak. Barvy si také neurčila, ty se odvíjely od ozdob, které jsem si pořídila a pak už jen stačilo v horkém odpoledni spolupracovat s potahovkou tak, aby ve výsledku vypadala, jak já jsem chtěla. A hlavně rychle, protože čím déle byla v teple, tím víc lepila a já jsem musela být sakra opatrná, abych se jí nedotkla tam, kde měla zůstat krásně sametově hladká. Nakonec mě samotnou překvapilo, že jsem za hodinu a čtvrt zvládla kompletní zdobení, vrchní kritik Ondra mi doporučil nešetřit korálky a výsledek byl takový jaký byl ...




Jak už jsem psala, tvořila jsem "prcka", ale i tak ve finále vážil dvě a čtvrt kila, kluk jeden. Možná, že to mají na svědomí v čokoládě máčené banány a aby té jejich typické chuti nebylo málo, poprvé jsem si vyzkoušela i banánový krém a vůůůbec není špatnej. Opět na střídačku tři vrstvy klasického piškotu a dvě vrstvy krému a ovoce, k tomu navíc nečekané překvapení na řezu - oranžový střed korpusu. Vrch jsem opatrně posázela stříbrnými cukrovými kuličkami, které dle mého dort povýšily a dodaly mu na slavnostnějším výrazu. Práce to byla titěrná, ale o to efektnější byl výsledek, který obdarovaná dojetím oplakala, což pak dojalo zase mě :-).
Poprvé jsem také pracovala s nejedlým zdobením korálek navlečených na silonu - je to docela příjemná změna a k zamaskování více či méně ideálního okraje to poslouží dokonale. Takže si po tomto testu nakoupím do zásoby, abych mohla použít zase někdy příště.

Kdy to příště bude, ale netuším. Možná, že to vydrží až do září, kdy mě čeká avízovaný svatebák, možná to bude dřív, možná dýl. V každém případě si teď od pečení opravdu poctivě odpočinu a maximálně budu čerpat inspiraci a hledat nápady, kterých je všude přehršel. Asi bych si je už někam měla psát, protože nikdy nevím, kdy by se mi mohly hodit. Zkusím nad tím popřemýšlet ... :-)


Dort jako živý - tentokráte do starorůžova

25. července 2016 v 19:41 | renuška |  Snímánky
Když vás vaše nejvíc nejmilejší a nejlepší přítelkyně a kamarádka poprosí o dort, okamžitě a střelhbitě přehodnotíte svoje plány a priority, protože tady slovíčko "ne" prostě neexistuje. Není. A bastafidli. Zvláště pak, když se jedná o narozeninový dárek pro třiadevadesátiletou!!! babičku paní "tričkové" Kateřiny. Katce jsem prostě chtěla vyhovět, protože ... prostě proto. Pro ni i pro ni. Pro Katku i pro její báječnou babi, která je sice už v hodně pokročilém věku, který si vybírá daň tím, že paní je odkázaná na invalidní vozík, jinak je ale naprosto soběstačná a čilá. Je to bývalá učitelka a stále jí to neuvěřitelně myslí a já pokaždé, když ji vidím, žasnu nad tím, jak dobře vypadá a jak je fajn. A jak už to u takhle starých lidí bývá, mají zpravidla vše a jsou vděční za to, když se kolem nich sejdou jejich nejbližší a stráví čas pospolu. Na velké dary už se dávno nehraje ... To ale neznamená, že by nemohli dostat třeba takový prezent, který je ke konzumaci a překvapí víc než tradiční balíček s potravinami.
Stejně jako dort s mašinkou z minulého článku, tak i tenhle bylo třeba připravit na uplynulý víkend, naštěstí tedy až na neděli, a s tím už se dalo něco udělat. Stačilo "jen" v pátek mezi zdobením "mašinkového" moučníku upéct oba korpusy a slepit je krémem plus ovocem, zamatlat a nechat odstát v lednici, kde jim denní pobyt neuškodil. V neděli ráno po hodně výživné sobotě pak práce s potahovkou byla tím nejnáročnějším momentem, protože čím větší základ, tím větší placka ... naštěstí je teď takové teplo, že materiál doslova měkne pod rukama a tím pádem jde i docela dobře rozválet. Samotná dekorace proběhla tak nějak sama a najednou to bylo. Ten osmikilový macek, který putoval za úžasnou dámou, která je babičkou další úžasné dámy, paní Kateřiny ♥.




A to je on - starorůžový, holčičí, decentní, s hromadou kytek, s mašlí jako hrom, s obdivem a úctou pečený dort. Spodní patro je už takovou starou známou kombinací vanilkového korpusu i krému ve dvou vrstvách společně s ovocem - borůvky/rybíz/maliny. Horní kulaťáček jsem pak vyráběla z lískooříškového těsta slepeného krémem caffé latté posypaným drcenou čokoládou. Ať si každý vybere, co mu víc šmakuje - jeden radši lehčí svěží dortík, druhý zase hutnější ... tady bylo od každého kousek a jak pak Katka psala, chutnalo všechno všem a tak to má být. A mně se ulevilo, protože jsem se bála, aby rybíz nebyl moc trpký a přece jen ta zrníčka ... evidentně nikomu nevadil a já jsem o to radši, protože ještě nejméně na dva dortíky mám tuhle zahradní směs připravenou :-).
Co se týká práce se živými květinami, je to radost s nimi dělat - doslova a do písmene vám práce kvete pod rukama a z nijakého výtvoru se stává pan dort, rozhodně ne ledajaký. Věděla jsem přesně, jak chci zdobit, zápichů na jednotlivé kvítky jsem měla také dost, stejně tak organzu, opravdu se mi čančalo hezky.

A pořád není sladkým článkům konec. Právě teď mi v kuchyni voní čerstvě upečený piškot, v lednici se chladí banány v čokoládě ... víc vám ale povím až příště. A taky ukážu. Mohla bych teď péct do nekonečna, jen dnes jsem musela odmítnout další dvě známé, protože prostě nemám čas. Takže když teď napíšu, že se k dortování vrátím až koncem sprna, bude to pravda pravdoucí. Ovšem musím se pochlubit, protožéééé ... dostala jsem poprvé v životě nabídku péct svatební dort!!! Páni! To je výzva, s prominutím, jako "prase", a já jí budu čelit v září. Do té doby snad ještě něco natrénuji a vykoukám a i kdyby ne, věřím, že nezklamu. Udělám pro to totiž maximum (tedy totéž, co pokaždé, když peču :-) ).


Dort s mašinkou

24. července 2016 v 18:20 | renuška |  Snímánky
Mašinkové dorty už ode mě znáte, třeba zrovna odtud nebo taky odtud. I Monča už je zná a právě proto se rozhodla pro sladký dárek v podobě vláčkového dortu pro svého čerstvě jednoročního syna Domču. Jo, toho taky znáte ... býval to donedávna můj "jakovnuk". Situace se sice od té doby změnila, ale to neznamená, že bychom přestaly komunikovat. Navíc Monika, maminka, měla předobjednáno už dáááávno dopředu a já jsem byla moc ráda, že mě nakonec oslovila, abych jí pro Dominika dortík upekla. Hlavně aby byl tak akorát a s mašinkou :-) A tak jsem si po dvou všedních večerech zařádila, protože v sobotu brzy ráno jsem odjížděla ... tralala ... s Honzíkem na výlet (o tom někdy jindy, ale bylo to hoooodně vypečený!) a domů jsme se vrátili až v neděli ve dvě ráno. Bylo třeba si práci pečlivě naplánovat, protože Domčův dort nebyl jediný, který jsem připravovala. I tak ho nakonec předávala mamka, protože tou dobou já už byla úplně jinde. Ale prý se líbil - a to je dobře :-).




Fotila jsem v bytě, venku už byla tma a fotky by tudíž nebyly moc hezké. I tak to není úplně ono, přirozené světlo je přirozené světlo. Každopádně na obsah to nemělo vliv - bílý korpus s vanilkovou esencí, malinový krém, domácí mix smosběrného ovoce - borůvky, maliny, rybíz, kousek rybízové marmelády, namazat, zatuhnout, potáhnout, vymodelovat, tečka. Na poslední chvíli jsem syny posílala koupit lentilky, protože jsem úplně zapomněla na náklad do vagonků, ale i to nakonec dobře dopadlo. Tedy u mě ... jak to dopadlo na oslavě, to nevím, ale věřím, že byli malý jubilant i jeho společnost náramně spokojení.

Nejraději bych vám hned teď ukázala ještě jeden dort, který jsem připravovala a předávala v neděli, ale to nejde. To jim nemůžu udělat - oba potřebují svou dávku pozornosti, takže zase někdy příště. A pak mám v záloze ještě nejméně tři články a jsem na sebe vážně zvědavá, jestli se k nim do odjezdu na dovolenou dostanu. Ráda bych. Asi budu muset postupovat stejně jako při plánování dortování ... pečlivě nachystat, zorganizovat, porovnat čas ... a půjde všechno :-)


Sousedi

21. července 2016 v 16:42 | renuška |  Jak to vidím ...
Příbuzné a sousedy si nevybíráš. To je staré známé pravidlo a já jsem ráda, že ten můj "nevýběr" dopadl tak, jak dopadl, protože je mám všechny ráda a řekla bych, že jsme opravdu jedna rodina - ne nadarmo si říkáme "Hujerovi". O nás to dnes ale nebude ...

Moje kancelář má tu (ne)výhodu, že má okna jak přímo do silnice, takže mám před očima stále rušno, byť jsme na venkově, kde není zdaleka takový provoz jako ve městě, tak do vjezdu do naší firmy, vedle kterého - už je to tady - bydlí jedni sousedi. Domeček mají prťavý, dvorek ještě menší a kůlnu také mají. Dokonce v ní i bydlí. Mávněme rukou nad tím, kolik let jim už okna zdobí vánoční folie, kdy naposledy prali záclony, tedy ... kdy oni vlastně naposledy prali. Letos poprvé jsem zažila, že se pustili do údržby zeleně kolem bydlení, byť trávník před domem sečou pravidelně. Hovořím např. o jedné jabloni a několika tůjích, o pár živých rostlinách ... v tomto směru bych řekla, že jdou do sebe. Všimla jsem si, že i větrají a že hromada nepořádku, který ještě minulý rok měli složený na ploše za plotem, která by se jinak dala využít mnohem lépe, taky mizí.
Jakmile začne být venku trochu teplo, vegetí spíš tam než uvnitř - často opékají cokoliv nad čímkoliv, je slyšet hlahol dětí i dospělých, vytí psů a hudba puštěná ze starého vozu s volume na max, protože když mejdan, tak mejdan. A klidně za bílého dne. Ostatně - za bílého dne se tam děje asi i fůra dalších věcí. Je to prototyp sociálně slabé rodiny, kdy matka/babička vdova v částečném invalidním důchodu a její syn invalida, též jen napůl asi, jsou na sezonu zaměstnaní u obce s tím, že žena syna invalidy je na mateřské s druhým synem, přičemž rodičům může být tak cca 25 let. Staršímu hošíčkovi jsou asi tak tři roky, mladšímu do jednoho. Snad ještě nikdy jsem je neviděla čistě a slušně oblečené, miminko už týden po příchodu na svět jezdilo v golfkách, protože prý pan doktor řekl, že má mít hlavičku výš, tak proč ho pokládat do kočárku??? Oděvy - jak známo - rádi pořizují od ostatních spoluobčanů, pokud se jim tato příležitost naskytne. Vodu vozívali v kanystrech, elektřinu mají asi zapojenou jen tehdy, když zrovna nedluží. Pokud se situace nezměnila, jsou zaúvěrovaní u různých Cofidisů a Houmkreditů a obávám se, že se ze své situace nikdy nedostanou ... Ale ani tohle není to, co mi leží na srdci nejvíc.
Může mi být vlastně úplně jedno, co se u nich děje, nemám s nimi - naštěstí - nic společného, ale přesto mi není vůbec lhostejné, jak jednají mladí rodiče se svými dětmi. Řvou na ně hodně, hodně sprostě už od samého rána, pak tatínek s babičkou odjíždí do práce, takže dvojnásob ukřičená matka kuřačka to musí zvládat i za ostatní - není nic nenormálního, když slyším volání dětí, na které ona obratem odpovídá: "Kurva, drž už tu hubu a běžte si hrát!" Super výchovná metoda, jak na to. A když to nepomůže? Moje otevřené okno do kanceláře je docela slušným zvukovým nosičem, takže k mým uším vzápětí dolehne zvuk typický pro pořádné plesknutí, které má za následek hodně hlasitý nářek právě ztřískaného dítěte. Matčina touha po klidu tím pádem stále není naplněna - aby také ano, když za vším stojí právě ona coby vzor pro nevinného prcka. Řve matka, bude tedy řvát i její ratolest a později i mladší bráška. Vždyť je to úplně normální křičet na sebe, sprostě a hulvátsky se osočovat a myslet si, že tím se všechno dá do klidu. A co nedá máma, to dožene táta ... Začarovaný kruh, ze kterého se nikomu z nich nechce vyskočit ven - dost možná i proto, že sami žili až dosud také v těchto podmínkách.
A tak si říkám - mám to nějak řešit? Nejméně jednou už jim sociálka hrozila odebráním dětí, protože neměli svou vlastní vodu. Vzít ale rodičům jejich potomky, to se mi taktéž příčí. Když však situace je taková, jaká je, snad by malým bylo lépe někde, kde se o ně postarají podstatně láskyplněji a dají jim do života mnohem víc než vědomí, že oni sami jsou pitomci a blbci, kreténi, kteří nic neumí a kteří se zmůžou akorát na to, co se jim v mládí tak často vštěpovalo do paměti. Nebo je snad lepším východiskem dělat jako že nic? Jsem v rozpacích a nepomůže mi ani zavřené okno a ticho. Na ty chuděry, které už teď formují své osobnosti, se prostě zapomenout nedá. Je mi z toho všeho nesmírně smutno :-(.


Kam dál